Možnosti milostného románu
Jan Němec
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/446658/moznosti-milostneho-romanuYp9NFu-r4Q-.jpg
4
798
798
Vlastně už anotace nedokážu číst. Potkává se v nich příliš mnoho zájmů. Takže úplně jednoduše: Tohle je román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku. Zkoumám v něm víc než pět let jednoho milostného vztahu a další dva roky, kdy jsem o něm psal. Je v něm dost vášně, slz a také několik zjevení. Je to román o tom, proč vlastně jsme jeden s druhým, co na sobě milujeme, a proč se i přesto opouštíme. Jsem v něm sám za sebe, tak jako je člověk sám za sebe v lásce a ve všem, co stojí za řeč. Asi je to román pro ty, kdo dávají přednost sdílení před sděleními. A katarzi před happy endem. Brožované vydání, 2020.... celý text
Přidat komentář
Tušila jsem, že jsem s autorem sáhla v knihkupectví úplně vedle a nemýlila jsem se.
Přiznávám - nedočetla jsem to.
Je to škoda. Některé myšlenky mě chytly a já se jen modlila, aby zas nepřišla ta zdlouhavá o ničem omáčka, kterou jsem se nemohla prokousat. Jenže skvělé čtení versus omáčka 1:9.
Jojo, zkusil na mě všechno, měla jsem různé lásky a vztahy a zakotvila jsem v tom správném a on pořád zkouší dál mou jistotu a jiný věci, ale baví mě jako Jiří Kratochvil
Děkuji za mnohá zrcadla vlastních milostných románů.
Děkuji za Ninu, byť zprostředkovaně promluvila její esence přeci a odkryla nové možnosti pochopení záležitostí minulosti i přítomnosti.
Uvědomění, že zklamání je nesouladem lásky. Ačkoliv tušíme, že se máme očekáváním vyhýbat, nemůže si pomoci. Když převáží ta nenaplněná – zklamání, ztrácí se důvěra. Bez důvěry je těžké lásku uchovat.
Mohl to být román světové úrovně, nebát se škrtat banality. Vím, i ty k životu patří, ale...
Obyčejně ignoruji české bestsellery, často ve všech ohledech přizpůsobené průměrnému vkusu. Ale tuto knihu jsem už nějakou dobu držel v povědomí jako cosi, co by mohlo být zajímavé.
V první čtvrtině jsem se radoval, že jsem v krátké době narazil na druhý český "pravý" postmoderní román po Úterním poledni Tomáše Krále. Prvních zhruba 80 stran Možností milostného románu jsem si užíval - hravost, styl, proměny narativů, vsuvky. Pak to začalo drhnout, mělčiny byly stále častější, až se proměnily v nezajímavé vatovité hlušiny (sebezpytování). Stále více to zavánělo Kunderou (několikrát v textu přiznaným), neustálé kulturní odkazy, které mají dokázat, že to psal intelektuál pro lidi, kteří sami sebe chtějí považovat za intelektuály. Všechny potřebné složky to má, nicméně dle mého názoru nefunkční.
Cítím promarněnou šanci, Jan Němec píše místy skvěle, podle mého názoru lehčeji než zmiňovaný Kundera. Chtěl mít román-skládačku, má jej, ale to mohl mít, i kdyby román byl lepší. Možnosti milostného románu načrtnuty, zdaleka nevyčerpány.
Tak já nevím, asi jsem to nepochopila. Nebavilo, nelíbilo. Prodáno na Knihobotu - aspoň že tak.
Po dočtení velmi váhám s hodnocením. Po celou dobu jsem cítila velký rozpor a kniha mě neustále nutila vést vnitřní svár, jestli mě ten obsah irituje, nebo jsem z něj nadšená. Neseděly mi dialogy mezi Janem a Ninou, měla jsem z nich pocit obrovský plytkosti a nejnižšího flirtovacího jazyku, který absolutně nekorespondoval s vnitřním světem hl. hrdiny, jenž si dával velmi záležet, aby byl vnímán jako jakýsi nadintelektuál. Dokonce mě napadlo, jestli tím nereferuje k rozhovorům z porna, který v románu zaujímá zásadní pozici. Na druhou stranu se mi moc líbila linie s prarodiči a jiné vyprávěcí pasáže. Co se týče hry s formou - opět rozpor, někdy skvělá a maximálně originální, jindy přitažená. Mimo jiný se mi zdálo, že ta kulturní sumarizace je až moc na sílu. Někdy stačí samotná výmluvnost, to ustavičný ohánění se intertextualitou (ooo Haneke, ooo Alexandrijský kvartet, ooo nebe nad berlínem), na mě občas působilo spíš tak pseudo, abychom se všichni mohli egoisticky poplácat, jak chytří a vzdělaní jsme.
Hodnotím jen ***, protože v hlavní milostné lince postrádám větší hloubku, jinak skvělá knížka, zábavná a mnohovrstvá.
Hravá postmoderna proložená vcelku normálním románem o (ne)porozumění v partnerskejch vztazích.
Možnosti milostného románu je opravdu kniha o možnosti/ možnostech, jak vyprávět milostný příběh novou, zajímavější a i interaktivnější formou. A přesto, že je kniha skvěle napsaná a velmi dobře a lehce se čte, nejedná se vždy o úplně jednoduché čtení. Pokud tedy čekáte oddychovou literaturu bez vsuvek, cizích slov a odkazů na jinou literaturu, sáhněte raději po něčem jiném.
Pozvolně se vinoucí příběh jak meandrující řeka, postupně vyplavující tu trochu bahna, tu nějakou tu perlorodku, tu chomáč řas a jinde hromadu naplaveného svince. Přicházela jsem tomu na chuť postupně a přišlo mi to celé takové líznuté Kunderou, což mě ani nerušilo ani neuchvacovalo.
Psát recenzi zpětně poté, co si člověk po letech nechá uležet v hlavě to, co vlastně přečetl, je dobré. Tenhle román byl pro mě v něčem šokující, v něčem ordinérní, možná i záměrně pobuřující. Ale proč ne? Myslím, že je to velmi moderní.
Audio ČRo: Za mě opět změna perspektivy vnímání domácí literatury. Zajímavé koule v tom napsat knihu o sobě. To dává lidem možnost nemluvit o tom, že postava je egoista, ale že autor je egoista. Jednodušší střelba. Přijde mi to zbytečné. Navíc sofistické. Za mě mi spíš vadilo autorovo přivlastňování si menstruace než to, že mu volá Kundera. Za mě jedno ze zásadních děl literatury. Věřím, že jsem si to ale víc užil díky tomu, že jsem to nečetl.
Nejsem si úplně jistá, jestli mě náhodou více než Možnosti milostného románu nebavily více zdejší komentáře a obecně poznámky, které okolo Němcovy knihy lze nalézt tu či tam na internetu... Nemůžu se tak úplně zbavit dojmu těžké nepatřičnosti, s níž jsem (zcela dobrovolně, po vypůjčení knihy z knihovny) nahlížela vypravěči pod ruce. Jan Němec stvořil niterný text, jehož formu já osobně považuji za vybroušenou, téměř dokonalou hru se čtenářem, jeho limity, možnostmi i otevřenosti číst něco tak odlišného. Vnímání obsahu pro mě definuje výše zmíněná nepatřičnost, možná i stud nahlížet příběhu. Ostatně, vztahy "uskřinuté city" má téměř každý z nás, takže bylo místo čtení cizího příběhu až trochu osobní.
A spory ohledně podoby knihy, míry fikce? To sám nejlépe definuje sám autor: "Je to zkrátka součást tvůrčího konceptu. A koncept podle mě ospravedlňuje vše, i ty největší výstřednosti." S tím se nedá než souhlasit.
(SPOILER)
Posloucháno jako Četba s hvězdičkou na Vltavě. Chválím zpracování, zvlášť různorodé hudební vsuvky. Jen škoda, že Nina nemluvila ženským hlasem. Nevím, proč nevhodné pro děti a mladistvé. Zde zmiňovaný explicitní popis sexu se v četbě neobjevil; ale to hodnotí jiní...
Nehodlám zde psát, zda je mi hlavní hrdina knihy sympatický, či nikoliv; zda jde skutečně o autorův život či fikci.
Ale teď ke knize: ta mě velmi oslovila. Po dlouhé době jsem poslouchal něco o současnosti a nedávné minulosti. Hrdinové se potýkají s problémy, se kterými se potýkají i lidé v mém věku a v mém okolí (nebo i já); jen namátkou: špatné sociální postavení doktorandů, provoz gastro služeb na venkově, nekonečná příprava na budoucí život (a kdy ten život začne?), možná závislost na pornografii a problémy se sexem a řada dalších. Vypravěč (ale i Nina) se hodně zabývají četbou a mluví a přemýšlejí o různých knížkách, ale je to jejich život (ona literaturu studuje, on v ní pracuje).
Knížka má i určitou jazykovou originalitu, i když ta asi nevynikla v rozhlasovém zpracování tak jako v knize samotné.
I přes to, co jsem tu napsal, dávám 5* Více takových knih.
Obdivuji odvahu, s kterou jde autor s kůží na trh. Někdy prostě nestačí vzájemná sympatie a odhodlání. Jde tam hodně vidět ten věkový rozdíl, jeden by se chtěl usadit, to jde vyčíst z těch pasáží s prarodiči a druhý se chce ještě rozhlédnou po světě.
Začátkem jsem se nemohla prokousat, protože ač to bylo líčení začátku vztahu, tak z toho čišela zášť a obviňování, prostě jste z toho vycítili, že to píše až po rozchodu a ta atmosféra zamilovanosti a nadšení tam nebyla. Jsem ráda, že jsem se prokousala a dočetla.
Egoismus je samozřejmý, když je to psané upřímně a ich formou. Myslím, že z každého by vyšel egoista, nemyslím, že by byl autor nějak úchylně egoistický. A kritické hlasy na deklarování intelektu, prosím, vždyť je to intelektuál, tak jak má tedy psát? Myslím, že to, co my bereme jako povyšování, je jeho denní chleba.
Otázka zní: A co s Ninou?
Němec přináší vcelku nelehký úkol pro čtenáře - číst jeho knihu jako autobiografii nebo jako autofikci? Nikdo neví.
Kniha má vcelku banální linku, která neurazí ani nenadchne a člověk tak nějak už tuší, co se stane. Hlavní jsou zde ovšem vypravěčské postavu - ať už je kniha vyprávěna jako deník, ich-formou či er-formou, či jak funguje její kompozice, kde se prolíná vše možné - od časopiseckých článků přes díla jiných autorů, zdánlivě související se samotnými Možnostmi, až třeba ke kapitolám s rejstříkem nebo výběrem mott. To je asi největší výhoda knihy, která jí dodává literární hodnotu.
Nicméně, z etického hlediska stále váhám. Neskutečně mě štval Němec jakožto "vypravěč" - jeho ego, neustále poukázání na intelekt skrze hovory s Kunderou či citace Camuse a dalších intelektuálů. Zároveň mi i vadila pozice, do níž se stavil vůči Nině - ať už skrze "rozhovor sám se sebou" či "zápis "Niny" do deníku".
Je román opravdu zápisem o lásce? Nevím, v tomhle mě anotace dost zaráží a konfrontuje vůči obsahu celého díla - je vidět, že anotaci si psal Němec sám, chce nalákat čtenáře - obsah je ale už úplně něco jiného.
A pak je tu též otázka - je to celé pravda? Co z toho je pravda a co je lež? A je eticky správné tohle psát - o Nině, o soukromém životě apod. Kniha přináší více otázek, než odpovědí. Němec chtěl šokovat a provokovat, a to se mu povedlo.
"Buď literatura, nebo život, jiné možnosti nebyly, Nino."
Obálka je lepší než obsah, říkala mi dobrá kamarádka. Ale já nesouhlasím. Text je to jemný, moderní a krásný - je to ze života, o egu a o tom, jak může sebestřednost vztah zahubit.
Dobrý den, jmenuji se Jan Němec a jsem intelektuál. Už jsem zmiňoval, že jsem intelektuál? Mimochodem opravdu rád se obklopuji intelektuály Ach, takhle to dopadne, když má autorovo ego příliš moc svobody.
Nejdřív jsem poslouchal jako audioknihu a to mě přimělo přečíst si celou knihu. Je to skutečně skvělý současný milostný román, který ukazuje vztah vedený i díky technologiím a vztah v době, kdy se chce každý nějak realizovat. Někdy se ale autor podle mě jen předvádí (např. jmenný rejstřík uprostřed knihy) a hvězdu strhávám za nesympatického a věčně poučujícího hlavního hrdinu. Podle mě ale lepší kniha než tolik oceňované autorovy Dějiny světla.
Jsem rozpačitá. Autor působí zbytečně jako totální pozér (u všeho jsme se museli dočíst konkrétní typ a značku či jméno hipsterskeho podniku - proč?). Psát umí, asi by ale chtěl psát trochu víc jako zmiňovaný Kundera a to mu fakt nejde. Knihu jsem opustila zhruba v polovině protože vztah neukotvenyho třicátníka s dvacítkou, co má všechno před sebou, jsem si prožila a měl narozdíl od knihy aspoň nějaký náboj. Tady se jen pseudointelektualně kafrá o ničem a už od té půlky je jasné kam to spěje. Popis sexuálních scén je totální cringe, šla jsem do kolen z přirovnání ženských reprodukčních orgánů k rybě (!) výjimečně v pozitivní konotaci...ale i tak. Prosím už nikdy. Není to roztomilé ani sexy.
Moc se mi líbila ale pasáž s výletem s prarodiči. To bylo napsané výrazně líp. Možná proto, že nebyla třeba ta póza.
Štítky knihy
láska česká literatura rozhlasové zpracování milostné vztahy Magnesia Litera autofikce
Autorovy další knížky
| 2019 |  Možnosti milostného románu |
| 2013 |  Dějiny světla |
| 2009 | Hra pro čtyři ruce |
| 2021 | Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě |
| 2022 | Liliputin: Povídky z války |
Vyhajpovaný český bestseller.
Tak určitě. 1 hvězda. Ze slušnosti.