Možnosti milostného románu
Jan Němec
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/446658/moznosti-milostneho-romanuYp9NFu-r4Q-.jpg
4
798
798
Vlastně už anotace nedokážu číst. Potkává se v nich příliš mnoho zájmů. Takže úplně jednoduše: Tohle je román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku. Zkoumám v něm víc než pět let jednoho milostného vztahu a další dva roky, kdy jsem o něm psal. Je v něm dost vášně, slz a také několik zjevení. Je to román o tom, proč vlastně jsme jeden s druhým, co na sobě milujeme, a proč se i přesto opouštíme. Jsem v něm sám za sebe, tak jako je člověk sám za sebe v lásce a ve všem, co stojí za řeč. Asi je to román pro ty, kdo dávají přednost sdílení před sděleními. A katarzi před happy endem. Brožované vydání, 2020.... celý text
Přidat komentář
Rozhodně tuhle knihu vnímám jako literární událost a originální počin na všech frontách. Na druhou stranu se v mnohém rozcházíme. Žmoulání intelektuálního ega mi asi nikdy nebylo po chuti a tady je ho až až. Hodně hlubokých a skvělých myšlenek (ať už cizích či autorových), ale co se takhle vrátit malinko na zem a dívat se na věci střízlivě a nehledat za vším jakési smysly, motivy a literární přirovnání? Na tak hluboké pouto/vztah, o kterém kniha vypráví, bych se teda rád dozvěděl (když už například víme k čemu se dá přirovnat Ninino lůno) o nějakých banálních a každodenních momentech štěstí, které za mě tyhle klíčové vztahy vytváří. Celé mi to ve směs přišlo jako veliké hloubání nad takovým podivným a reálným prázdnem. Za mě to celé shrnula Nina v závěrečné kapitole. To jak jsem to od začátku vnímal.
Na to jak moc se filozofovalo a osudově mluvilo šlo snad celou dobu vlastně jen o prsa, dlouhé nohy a vytváření iluzí. Ale to je jen pocit.
Ale jinak jsem to přečetl za pár dní a četl rád a s údivem, spousta myšlenek je opravdu vynikajících a jsou na podtržení.
Ale lidi, nový Kundera? Prosím Vás.
Už asi patnáct minut se snažím sesmolit komentář, ale vůbec nevím, jak knížku hodnotit, protože jsem nikdy četl nic podobného. V každém asi zanechá něco jiného, ale hlavní je, že v každém něco zanechá, a od toho tu umění koneckonců je.
Jsem vděčná, že do toho Němec šel. Stačí přečíst úryvek některého z rozhovorů, které vede v Hostu, nebo jen editorial, který má na svědomí a je vám jasné, že napíše dobře cokoli si usmyslí. A on si vybral mislostné téma. Shazování svojí bývalé přítelkyně, šovinistické kecy v době, kdy se to sakraa nesluší. Štval mě od začátku do konce a ještě víc, když se snažil ukázat, že na to mám vlastně právo, aby mě štval. Příjemná konfrontace, mám chuť mu něco chrstnout do obličeje a část stránek z knihy vytrhat, protože jsou tam navíc. Přečtu si i další knihy, které Němec vydá. Vidí dál než většina lidí, jsem zvědavá čemu svůj talent zaprodá příště. A body dolů za Spotify playlist, je fakt zlý.
Čekala jsem o tolik víc. Zbytečně nesrozumitelný jazyk, věčné kecy o Ninině poprsí a nekonečné zdržování... Za mě ne.
Upřímně, na tuto, jaký kolem této knihy byl obrovský boom, jsem od ní čekala víc.
Některé pasáže jsem musela přeskakovat, protože mě opravdu nebavily a dočíst ji jsem měla také problém.
Možná, že když ji zkusím za čas znovu, bude to lepší, ale moc šancí ji nedávám.
Začetla jsem se ihned a autor mou pozornost udržel až do konce. Přestože Jan Němec píše o vztahu, který skutečně prožil, nedokážu mu uvěřit vše, co o něm a o sobě napsal. Spíš si myslím, že se pohybuje na hranici autobiografie a autofikce; se čtenářem si zahrává a zkouší jeho trpělivost. Je si vědom, že koncept knihy překračuje hranice klasického milostného románu a objevuje jeho nové možnosti. Vše, co by mu mohlo být - a také bylo vytčeno - předjímá ve fiktivním rozhovoru sama se sebou, který je do knihy zařazen. A co se týká příběhu Jana a Niny, některé pasáže a zejména rozhovory mi přišly velice autentické, jiné až stereotypní. Kdo prožil podobný intenzivní vztah, který změnil část jeho života a ve vzpomínkách se k němu ještě dlouho poté nedokáže nevracet, pochopí autorovu snahu všechno do detailu rozpitvat. Kdo očekával jednoduchý milostný příběh, bude zřejmě zklamán.
Volejte sláva a tři dny se radujte! Že by se zrodil potenciální nástupce Milana Kundery? Pevně věřím, že ano. Román plný upřímné upřímnosti, fádnosti i "lehkosti bytí", podtržený úchvatným jazykem a sofistikovaností střídání textu. Více v recenzi.
Po přečtení zbyla pachuť. Jako když laciné víno přelejete do láhve od kvalitního šampaňského. Čůčo vždycky zůstane čůčem. Forma a styl výborné, řemeslo ovládá Němec dokonale. Obsah však nestojí za nic. Sebezahleděnost, neschopnost nadhledu, jakkoliv popíraná a maskovaná za postmoderní vypravěčské postupy. Banální milostný příběh rozkouskovaný na nesnesitelných pět set stran a vykrmený zdánlivě neotřelou formou, v níž se střídá různý narativ. Ve výsledku a po oškrabání všech pozlátek (tak okázale a rádoby rafinovaných) zbyde spektakulární nářek ani ne čtyřicátníka, jehož největší bolestí je to, že dostal kopačky. Smutné.
Původně jsem tuto knihu komentovat nechtěl, ale nakonec mě některé komentáře přiměly k tomu, abych něco napsal. Přijde mi totiž, že některé výtky jsou k této knize nespravedlivé. Mnoho lidí tu kritizuje, že je tam příliš "zbytečných" intelektuálních odkazů, odboček a že by chtěli pouze příběh. Jenže ze samotného názvu vyplývá, o co Němci půjde. Jde o Možnosti milostného románu - o jeho možnosti, krásy, překážky atd. Ne však o krásu vztahu, ale románu. To nám v podstatě sám autor dává najevo hned na začátku knihy, kde nám napíše, jak celý milostný vztah skončí. Dává nám tím prostor, abychom se právě ani tak nesoutředili na příběh, ale na to kolem něj. V kontextu Němcovy tvorby se jedná už o druhé dílo, kde samotná forma je leckdy důležitější než samotný příběh (viz du-forma a psaní paprskem světla v Dějinách světla). Možnosti milostného románu nejsou knihou, kde je podstatné, jak vztah milenců dopadne. Není to romantický román ani červená knihovna. Je to především román postmoderní, kde má samozřejmě intertextualita neochvějné místo (proto tolik odkazů na Camuse a další). Stejně tak kontrast nízkého a vysokého (např. pornoherečky a Bergman), co se týče tvorby. Je k tomu potřeba i tak přistoupit. Nemám nic proti tomu, když bude někdo tento román kritizovat (například mu vadí egoismus a narcismus hlavní postavy, a to, že je tak trochu macho), ale mám pocit, že je tu mnoho nespravedlivých nízkých hodnocení, i když hned z názvu je jasné, že to nebude pouze oddychové čtení, kdy se budeme trápit pouze Ninou a Janem...
Dávám tři hvězdičky a to nejspíš jenom proto, že to kvalitní dílo co do literárnosti možná je, ale já to asi nedokážu příliš ocenit. Upřímně, byla jsem ráda, že jsem knížku dočetla, trošku jsem se s ní prala. Co mě nezaujalo byly takové ty lyrické pasáže, citace z jiných textů apod. Milostný příběh ale - pokud se prokoušete všemi těmi uměleckými nadstavbami - byl super, ten mě bavil. Téma šťastného vztahu, dokonce páru, který by se dal nazvat ukázkový, se pomalu přesouvalo až k rozchodu vlastně bez pádného důvodu a zároveň neustálého vracení se k sobě. Hlavní postava muže byla pro mě trošku nesympatická, někdy v jednoduchosti (žití) je krása a jeho myšlenkové pochody sáhodlouhé a složité mě občas trošku iritovaly...
Možnosti i nemožnosti milostného románu ....
Možnost být ve vztahu a nemožnost zůstat spolu ....
Tohle nebylo jednoduché čtení - poměrně dlouho jsem se začítala a autora považovala za ufňukaného nezralého muže .... Ale jsem ráda, že jsem knihu neodložila.
Co mne zaujalo ?
Nedatovaný fragment - model o mezilidských vztazích AIDA :
Attention - Interest - Desire - Action. Pozornost - zájem - touha - jednání /jak prosté/.
" Milostné vztahy se podobají řekám - pádí po strmých svazích dolů - ale zároveň se kalí.... "
A v závěru už mne autor bavil popisem "teroristického semináře" v Bratislavě !
A uzavřu slovy R. M. Rilkeho :
" kdy cesty obou dvou se zase minou, jak věčné ano a pak naráz ne... "
Nebylo to lehké čtení a četla jsem dlouho - ale myšlenky jsem si odnesla.
Kniha pro me byla dost slozita, spatne se mi cetla, ac paradoxne jsem ji prelouskala za 3 dny. Mozna i proto, abych to mela rychleji za sebou...
Autor na me pusobil trochu nevyzrale a misty naopak jak duchodce, ze zacatku mi byl sympaticky, ale ke konci uz jsem kroutila ocima.
Cast, kterou pise Nina, me bavila snad nejvic a poezii plus vsuvky, ktere nesouvisely s pribehem, jsem rovnou preskakovala.
Jinak to byla zajimave psana kniha.
Nestává se často, abych knihu nedočtenou odložila, ale i přes veškerou snahu se alespoň pro něco nadchnout, to zkrátka nešlo. Extrémně nesympatické postavy, velikášský styl a nudné rozumování na téma: jsem velký spisovatel a hodně toho vím. + bonus navrch toho všeho: erotické scény – akorát touha zaujmout na každou cenu.
Od knížky jsem měla velké očekávání, bohužel mě ale do jisté míry zklamala. Pokud se zaměříme pouze na příběh Jana a Niny, tak ten jsem hltala jak jen to šlo. Pasáže které s příběhem nesouvisí mi ale narušily hlavní dějovou linku a knížka mě tolik emočně nezasáhla jak jsem očekávávala. Autora musím ovšem pochválit za jeho práci s českým jazykem,originalitu a odvahu, které přinesl na českou literární scénu.
Hravá, tak krásně hravá knížka. Bohužel na mě místy moc plná intelektuálna a ačkoliv mě bavila, prokousával jsem se jí dost dlouho. Rozhodně mě navnadila na další knihy Jana Němce. Moje nejoblíbenější části jsou: projížďka s babičkou a dědou, Toskánsko, kavárna v Poličce. Obdivuju, jak otevřeně autor popisuje některé pasáže. Část, kde hlavní hrdina masturbuje na občanku své expřítelkyně, jednou bude ikonická.
Pro mě náročnější čtení. Četlo se mi to pomalu, ale ve výsledku se mi to docela líbilo. Zajímavé bylo střídání forem vyprávění, celé to tvořilo takovou koláž...
Určitě stojí za přečtení. I když před cca 10-15 lety by se mě příběh dotkl mnohem víc. Líbí se mi mnohovrstevnatost, propracovanost a opravdu dobře odvedené "řemeslo." Už jen ten nápad se Spotify (kde najdete playlist Možnosti milostného románu) je super.
Byly chvíle, kdy mi lezlo na nervy Janovo kňourání a fňukání, že se s ním rozešla trochu zhýčkaná a osobnostně nevyzrálá, o 8 let mladší partnerka. Nina mě iritovala častěji. Mimochodem, ten její až dětinský názor na porno, to je fakt něco. Taková krasavice a cítí se nějak ohrožená nebo co, když si Jan občas porno pustí...to bych v generaci dvacetiletých úplně nečekala. Měla jsem z ní pocit, že se nerozešla s Janem, protože nechce být taková, jakou ji chce mít on, ale protože ani sama vlastně neví, jaká chce být. Možná nějaká krize rané dospělosti a fáze hledání se, která je asi běžná, ale protože je to už dávno, kdy mi bylo 25, už si vlastně ani nevzpomínám, co jsem tehdy prožívala.
Podtrhala jsem si pár hezkých myšlenek, ke kterým se ráda vrátím. Ve 35 už můžou někteří lidé začít prožívat krizi středního věku - a to je přesně ono, jak Jan píše o tom, jaký je průšvih, když muž v půlce života zjistí, že dosud lezl na špatnou horu. Jsem o něco starší než Jan, ale u pocitu "už je to ono, ta dospělost?" jsem se v minulosti také párkrát přistihla.
A taky musím pochválit obálku, která je strašně dobrá.
Jak autor sám v knížce uvádí, kniha pracuje s přesahy do reality, paratexty a reflexemi, a to je aspoň pro mě kámen úrazu. Díky tomu kniha "nedrží pohromadě", příběh je rozkouskován, spousta zbytečných kapitol a stránek. Chvílemi psáno v přítomném čase, chvílemi v minulém, jednou v první osobně, pak ve třetí, někdy mi připadlo, že takto vše hlavně proto, aby to byla za každou cenu "postmoderna" a kniha byla zajímavá. Příběh sám o sobě by pěkný a poutavý byl, už kvůli tomu, jak bravurně autor pracuje s českým jazykem. Pasáže, které se věnují jen ději, se čtou samy a knihu nechcete odložit, ale pak přijde nepochopitelná kapitola s článkem z novin, proč? Nebo deset stránek jmenného rejstříku postav, proč? Pak deset stránek rozhovoru autora sama se sebou.. jo, bezva, ale proč to cpát do knihy a zbytečně kouskovat příběh? Vynechat přesně tyto kapitoly, kniha je poloviční, děj dech beroucí a čtenář se silným niterným zážitkem. Takto pro mě jen rozpačitý pocit udělat knihu za každou cenu jinou, zajímavou a hlavně "moderní".
Ještě jsem si ani nepřečetla anotaci a už jsem věděla, že knihu musím mít. Jsem na tyhle designovky trošku "ujetá". CMYK je má srdcovka ze střední, takže volba byla jasná, ale... prvních asi 150 stran jsem tomu absolutně nerozuměla a dost se v textu ztrácela. Jedna kapitola byla skvělá, ale další jsem prostě vůbec nepochopila. Váhala jsem, zda číst dál nebo titul odložit na později. Neodolala jsem. Dočetla jsem. Pochopila jsem. Nelituji. Jak jsem již v jedné recenzi četla - "věřím tomu, že spousta z nás si nějaké myšlenky přepíše na papír a později se k nim vrátí". A já to udělala také. Ke knize se někdy v budoucnu moc ráda vrátím a věřím, že ji pochopím ještě líp. A že to bude už na 5 hvězd.
Štítky knihy
láska česká literatura rozhlasové zpracování milostné vztahy Magnesia Litera autofikce
Autorovy další knížky
| 2019 |  Možnosti milostného románu |
| 2013 |  Dějiny světla |
| 2009 | Hra pro čtyři ruce |
| 2021 | Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě |
| 2022 | Liliputin: Povídky z války |
Brněnský spisovatel Jan Němec (narozen 1981) na sebe výrazně upozornil v roce 2013, kdy vyšel jeho oceňovaný román Dějiny světla. V něm autor umělecky zpracoval osudy světoznámého fotografa a buddhistického praktika Františka Drtikola. A rovněž ve své nejnovější knize Možnosti milostného románu se rozhodl pro beletrizaci skutečných událostí, tentokrát takových, které pocházejí z jeho vlastního života.
Dějovou linku románu, v podstatě docela banální, tak tvoří (podle všeho) autobiografický příběh milostného vztahu spisovatele Jana a mladší dívky Niny: od seznámení přes poznávání se, společné soužití až po krizi a finální krach celého vztahu. Příběhové pasáže jsou ovšem střídány úvahami (především o lásce a psaní samotné knihy), vloženými texty jiných autorů (novinové články i úryvky prózy) nebo více či méně zábavnými doplňky – čtenář si třeba může sám vybrat z nabídky mott. K tzv. postmoderním hrátkám se čtenářem také patří setkání dvou Janů z různých časových období, rozhovor autora se sebou samým nebo jmenný rejstřík umístěný ve dvou třetinách knihy.
Síla Němcova psaní rozhodně spočívá v jeho bravurním vypravěčství. Dokáže být vtipný, přemýšlivý, dojemný, výstižný i poetický (na každém odstavci by se daly vyučovat druhy obrazných pojmenování); Němcův styl je propracovaný a inspirovaný. Pro někoho možná až příliš, občas mohou množství metafor nebo sklon k efektně formulovaným moudrům působit protivně. Podobně otravné je někdy také Janovo mentorství či nenápadné intelektuální machrování. Pokud se čtenář navíc neorientuje v českém literárním a akademickém provozu, bude jeho zážitek patrně chudší.
Každopádně jsou Možnosti milostného románu pozoruhodným příspěvkem k žánru autofikce, jehož nejvýraznějším představitelem je dnes Nor Karl Ove Knausgård se svým šestidílným opusem nazvaným Můj boj. Němec Knausgårda několikrát ocenil, například za otevřené komentování vztahu literatury a spisovatelova všedního života nebo za upuštění od jejich utopického oddělování, na němž je založena moderní literární věda. Autofikci pak považuje (viz Host z března 2017) za reakci na enormní množství znaků a mediálních produktů, jimiž jsme v současnosti zahlceni a skrze něž se pisatelé autofikce pokoušejí propsat zpět ke svému autentickému životu.
Nakolik se to Janu Němcovi podařilo, ví jen on sám. Pokud my čtenáři překousneme jeho místy přehnané předvádění, co vše v literatuře dovede, můžeme se pobavit tím, jak si s psaním i s námi pohrává.