Mrtvý holky
Miloš Urban
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/106740/mrtvy-holky-106740.jpg
4
249
249
Sbírka deseti povídek z let 2002 až 2006, obsahující vedle klasické Smrtečky nebo Bělorusky i méně známé a novější drobné texty Miloše Urbana. Ilustrované vydání s ilustracemi Pavla Růta.
Přidat komentář
Přesně takové čtení jsem potřebovala jako sůl. Každá povídka se mi líbila, měla něco zajímavého. Baví mě ty podivnosti, které se dějí, baví mě autorův styl.
Děkuji, byla to opět jízda.
Kdybych to vzal čistě matematicky, tak 4,5*. Dvě průměrné (Občina, Vlasy), v Bělorusce něco málo chybí, ale jinak samé pecky.
Těch holek je ve skutečnosti mrtvých jen 2,5 (+ stará baronka), ale to vůbec nevadí. Ono taky čistě hororové jsou jen 2 povídky, zbytek střídá žánry od mysteriózna až po vtipné hříčky.
Jinak Urban ukázal, že ani žánr povídky mu není cizí, že i na omezeném prostoru umí uplatnit to, co zdobí jeho romány. Především skvělé vykreslení atmosféry, práci s mysteriózními tématy, svojí mírně cynickou až úchylnou poetiku. Pro ty, kteří Urbana jako já milují, jde o příjemné setkání s oblíbeným autorem, pro ty, kteří se s ním dosud nepochopitelně míjeli, vhodná četba na seznámení.
Musím říct, že tahle sbírka povídek si ode mne získala 5 hvězd a to plně zaslouženě. Zamiloval jsem se a hned hledal, co dalšího tento autor napsal. Jeho styl psaní mi jednoduše sednul u první povídky a až do poslední mne držel. Člověk, když čte tyto povídky, je uchvácen nepravděpodobností a podivností, fantastičností a magičností těch příběhů, ale to jim neubírá na skutečnosti a uvěřitelnosti. Za mne nádhera.
Dobrá práce, pane Urbane! Temnota rezonující v povídkách nádherně sedla do tohoto dušičkového období, kdy jsem knihu četl. Na rozdíl, od řady jiných povídkových antologií tady pro mě nebyl vyloženě podprůměrný kus, který bych měl problémy dočíst, nebo ho rovnou přeskočil - naopak, z průměru zde vystupuje několik kousků, které jsou z mého pohledu "majstrštych" hororového žánru.
Četla jsem po dvanácti letech, tehdy nic moc a teď taky. Knihu posílám dál. Fakt divné povídky. Temnota a zmar. Nechci.
Některé povídky mě nebavily, poslední byla nejlepší tu jsem zhltla jedním dechem
Zajímavé povídky ( tématicky a jazykem), nejspíš si od tohoto autora ještě něco přečtu.
První čtyři povídky nebyly špatné, ale tolik mne nezaujaly. Od Záznamu rozhovoru se ženou středního věku však kniha povídek postupně graduje až po finální, nejděsivější a nejnapínavější To strašný kouzlo podzimu. No bál jsem se, ne že ne... ;)
Urban mě vždycky překvapí. Vždy je trochu jiný, někdy nic moc, někdy jsem nadšená.
Tentokrát tak napůl, možná i proto, že jsem četla rozkouskovaně a ještě k tomu z mobilu…
Občas trochu morbidní, ujeté pointy, ujeté postavy. Něco mě bavilo, něco míň, nicméně povídky Štědrá noc baronky z Erbannu a zejména To strašné kouzlo podzimu mi navodily mrazení, chvílemi scény opravdu jak z toho nejděsivějšího snu. Po té poslední povídce, kterou jsem četla večer před spaním, jsem měla fakt divné sny…
Tři plus.
„Najednou se zastavila, strnulá v půli kroku. Nehýbala se. Chytil jsem Renku za rameno a obrátil ji k sobě. Tekla po ní voda. Možná i brečela, nedalo se to poznat. Výraz měla zbědovanej dost. ,Viděls? Tam, mezi stromy. Ta bílá socha je nám v patách.´ “
Každý příběh mi navodil takový ten příjemný pocit husí kůže, strach smíšený s nadšením, autorů s podobnou duší je tady bohužel málo.
Bylo to moje poprvé a ne naposled. Mám radost.
Olalá! Tak to byly vskutku povedené divné povídky! Spisovatele mám ráda pro jeho fantazii vytvářející velmi neobvyklé příběhy a v této knize je to jedna divnost za druhou! Povídky byly nejen strašidelné či místy nechutné ( *šmik*), ale i krásně nepochopitelné. Nejvíce se mi líbily povídky Běloruska, Žádný něžnosti či To strašný kouzlo podzimu, nejméně mě oslovily Občina či Pražské Jezulátko.
Je to typický Urban z období, kdy více tíhnul k bizarním, lehce morbidním a dekadentním tématům, nicméně tentokrát to na mě příliš nepůsobilo. Příjemné je, že v každé povídce se rozehrává jiný originální příběh, žádné dva si nejsou podobné. Někdy na Vás dýchne tajemno gotického románu, jindy jsou hrdinové veskrze obyčejní lidé, kteří byli vystaveni nenormálním situacím, jindy se zase jedná o narušené jedince se specifickými úchylkami či zálibami. Prostě samé věci, které mám rád...snad to tedy příště bude lepší. :o)
Nejvíc mě zaujal Záznam rozhovoru se ženou středního věku. Bohužel povídky moc nemusím...
Ctenarsky velmi dobre schudne, autor umi psat a nenudi. Mne osobne nesedi zanr, prilis mnoho zbytecne prvoplanove brutality.
10 divných povídek - ten podtitul vskutku sedí. Od Miloše Urbana jsem přečetl Hastrmana a tři povídky z této sbírky, načež jsem ho - už asi definitivně - odložil; pro mě je to prostě autor, který píše divným způsobem o divných věcech. V komentáři k jedné z Páralových knih jsem napsal, že Vladimír Páral je nejspíš latentním sadistou, a tady bych skoro napsal totéž - ve všech třech povídkách "teče krev" a i v Hastrmanovi se Katynka ohání kostěným srpem seč jí síly stačí. Jenže určitý rozdíl tu přece jen cítím: zatímco v Páralových románech jsou popisy mučicích technik sice poněkud zvrácenou, ale svým způsobem působivou součástí autorova fantazijního světa, u Urbana mám pocit, že tak píše spíš proto, že "doba si to žádá". Jeden román a tři povídky jsou pro hodnocení takto plodného autora samozřejmě málo, na odrazení od další četby je to ale víc než dost. S Milošem Urbanem jsem se zkrátka nepotkal.
Další úlítlá, ale poetická záležitost. Povídky podané svérázně, pro mě asi "nej" lehce strašidelná "Štědrá noc baronky z Erbannu " a "To strašný kouzlo podzimu ", protože bydlím kousek od Bludova a podzimy jsou tu opravdu krásné :)
Hodně překvapivé dílo, povídky mystické, překvapující, s očekávanými i neočekávanými zvraty, někdy děsivé nebo nepochopitelné. Celkově hodnotím kladně i přesto, že nejsem vůbec fanouškem takového žánru, protože toto dílo bylo první, které mě svou "podivností" fascinovalo spíše než odpuzovalo a tak jsem knihu místo odložení s chutí dočetla. Za mě naprosto nejlepší povídka: "To strašný kouzlo podzimu", naprostý TOP.
První poznání autora. Děsivé, šokující, krásná vyprávění i nedokonalý děj ovšem s originálním mrazivým rozuzlením.
Část díla
Běloruska
2003
Faun
2007
Občina
2007
Pražské Jezulátko
2004
Smrtečka
2005
Autorovy další knížky
| 2001 | Hastrman |
| 1999 | Sedmikostelí |
| 2008 |  Lord Mord |
| 2005 | Santiniho jazyk |
| 2003 | Stín katedrály |
Teda to nebyl můj šálek kávy. Téměř všechny povídky kypěly perverzností, oplzlostí a/nebo iracionálním chováním. Skoro pokaždé jsem mi v průběhu a na konci povídky křičelo v hlavě WTF?!, hlavní charaktery zároveň nesympatické. Nejvíc to platilo u Bělorusky (vůbec nechápu místní nadšení), Faun, Vlasy, Pražské jezulátko. U Jen žádné něžnosti mi to už nevadilo, možná jsem se mezitím desensitizoval.
U smrtečky dobrý asi do půlky příběhu pak zase to blbý iracionální jednání a hulvátský jednání na konec. Nechápu prostě.
Povídky To strašný kouzlo podzimu a zejména Štědrá noc baronky z Erbannu stály (jako jediné, bohužel) opravdu za přečtení. Atmosféra byla dobře vykreslená a místy i strašidelná (to platí hlavně pro baronku, tam na mě to napětí, stísněnost a děs přímo dýchalo. Škoda jen, že se nějak nerozvinul příběh, nebo nevysvětlilo, co to všechno vlastně nakonec bylo).