Můj strýc Odysseus
Jiří Marek (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/174566/muj-stryc-odysseus.jpg
4
49
49
Vyprávění o strýci Josefu Frajvaldovi, majiteli pohřebního ústavu v pražské Benátské ulici, vyprávění „o člověku, který mnoho bloudil, zmítán osudem, až posléze došel svého cíle a zapomnění, jak je člověku dáno“ Jiří Marek situuje zprvu do staré mocnářské Vídně počátku století a děj po válečné odbočce přenáší do prvorepublikánské Prahy, kde se také na sklonku třicátých let příběh Josefa Frajvalda uzavírá...... celý text
Přidat komentář
Prekvapive prijemne dilko.... je zajimave kolik veci je i po 100 letech stejnych.
Úprimne som v našej (ČS) tvorbe nečakal takýto zjav. Na každé pokračovanie v čítaní knihy som sa neskutočne tešil, pretože autor ju napísal tak bravúrne, že vždy sa dalo čakať nejaké skvelé zábavné dobrodružstvo. Zároveň musím podotknúť, že nad knihou som sa takto už dávno nepobavil. Kniha mi trochu pripomenula Miláčika, no tu som necítil odpor voči hrdinovi, asi vďaka jeho triezvemu, a vlastne spravodlivému, pohľadu na svet. Excelentné dielo, odporúčam.
Kromě Hříšných lidí města Pražského a Panoptika, které považuji za vynikajicí nostalgický seriál (a tedy i literární předlohu), jsem měl Jiřího Marka spojeného spíše se socialistickým realismem. Zvlášť, když v 50. letech byl ústředním ředitelem Čs. státního filmu. A v knihobudce jsem nalezl jeho román Můj strýc Oddyseus. Řekl jsem si, že to zkusím, a když to bude moc budovatelské, pošlu to dál. Už na 30. straně mi bylo jasné, že to je skvělá oddechová knížka, protože je nejen vtipná, psaná s nadhledem, ale zároveň je svým způsobem chytrá - nabízí jakýsi obdivuhodný přístup k životu. Pohledem do Slovníku českých spisovatelů jsem zjistil, že Marek sám právě tento román považoval za svůj nejlepší a že i literární kritika jej dnes označuje za jeho nejzralejší a nejlepší opus. Souhlasím s jiným komentářem zde, že by kniha měla patřit do kánonu literatury. Takže milá knihobudko, moc Ti děkuji, že mi posíláš rovnou ty nejlepší kusy!
Je to opravdu radost a potěšení. Někomu možná přijde ten mírně vzletný styl nesnesitelný (feministky nebudou tímto machisticko-patriarchálním textem také nadšeny), ale mně nevadil. Kolega mi říkal, že pan Marek chtěl být druhým Čapkem, což myslím, je přesné. Je to detailní, domácké vyprávění o neobyčejných vlastnostech neobyčejného strýce, který si dokáže poradit v každé situaci, přičemž používá nejen selský rozum, ale zároveň zapojuje neuvěřitelnou kreativitu. Díky tomu je jeho život plný událostí, absurdit, ale logických a posouvajících jej dál a dál. Už samotná zápletka, že se mu dostane té cti být majitelem pohřebního ústavu a udělá z něj nejlepší ústav v Praze, je příslibem komických situací, kde si lehkost a absurdita pohrává neustále s tragičností konce života, ale tak nějak věcně. Obchodně. Čapkovy ozvěny bych tam tedy cítil. A ještě víc si myslím, že se Markův styl podobá knihám Davida Jana Novotného (Dybuk a ďábel, Sidra Noah apod.)
Takže knihu si nechám a do knihobudky ji neponesu. Zahřálo mě to na duši. Marek lehce formuluje různá moudra, volí pěkné jazykové obraty, je to psáno krásnou češtinou. Několik ukázek si dovoluji uvést. Takže každému, kdo se chce nechat nést vlnou plného a vzletně lehkého vyprávění, doporučuji. Škarohlídům, kteří berou všechno vážně (hlavně sebe), nedoporučuji.
Několik citátů:
- "Brzy jsem pochopil, že pohřeb první třídy je velká věc, a přál jsem jej z celé nevinné dětské duše každému, koho jsem měl rád...."
- "Bylo obtížné přijímat pozůstalého a tvářit se potěšeně. Jednou z podivností pohřebnické živnosti je, že obchodní úsměv, který se tolik všude vyžaduje, zde nemá místa."
- "V hlubokém zoufalství se mu najednou vynořila myšlenka, že by se při nejhorším mohl vrátit ke studiu. Zamrazilo ho, když si vzpomněl na nudné posluchárny a pilné studenty, učící se nazpaměť anatomii koně. Kůň je krásné zvíře, ale když rozdělíš kosti, šlachy a svaly, je to prostě hrůza. Ne, člověk se může kolem koní uživit, aniž je rozkládá na kousky."
- "Její morálka jí velela mluvit o lásce, ale nemluvit o penězích, ačkoliv manželství je spíše transakce finanční než milostná."
- "A tak mne minuly válečné medaile, a věř, někdy to dalo dost práce, protože i v tom je válka nepochopitelná, že uniknout jejím poctám je někdy těžší, než je získat."
- "Největší pozoruhodnost ženy, chlapče, záleží v tom, že nemyslí logicky. Její myšlenky jsou neseny jiným směrem než myšlenky muže, a často jeho svaté přesvědčení, že koná věc nejlepší, narazí na ženino nepochopení."
- "- Vy chcete říci..., že jste ženat! zvolala hlasem, v němž bylo tušit uraženou ženskou ctnost i slzy. - Jaképak: ženat! Nejsem prostě ještě rozveden..."
- "Býti zvědavá, co muž dělá, kam šel, s kým mluvil a proč se zdržel, toť cesta ke zklamání, žárlivosti a bolesti. ...Muž, který začne pátrat, jestli jeho žena skutečně šla k švadleně nebo ke kloboučnici, je politováníhodný blázen. ..Moudrý muž bere na vědomí, že jeho žena je tam, kde má býti, a moudrá žena sama upozorní muže, že dneska je den, kdy nebývá doma. Dá se tomu říkat vzájemná důvěra nebo spíše vzájemné mlčení, a řeknu ti, že nic tak neupevňuje štěstí v manželství."
- "Jsou choroby jako úbytě, rak či tvrdnutí jater, proti nimž, chlapče, není léku. Pomáhají udržovat na světě rovnováhu a poskytují nám, majitelům pohřebních ústavů, záruku našeho podnikání. Leč jsou choroby horší, které nemají tak vznešené funkce, a jednou z nejhorších je lidská touha po poctách. Je tak veliká, že jí lidé obětují vše..."
- "Pan Bacík nebyl člověk hamižný, rychtář odjakživa musí být vzorem poctivosti, ale v tomto případě si jeho svědomí jaksi zdřímlo. Kromě toho smlouvali celou věc v zahradní restauraci nuselského pivovaru a tu člověk snadninko oslábne ve svých předsevzetích."
Koupil jsem nejdříve cd s úžasným Václavem Postráneckým a dalšími dobrými herci. Pak knihu, abych se mohl vracet a potěšit se na duší s textem, který vás polaská na kterékoliv stránce, když knihu otevřete. Je to taková lehká četba, která vás nezklame.
Úsměvné vyprávění o jednom životě, bez příkras, zato s hlubokým pochopením lidských chyb.
Nejdříve musím říci, že mě tato kniha už dříve klamala svým titulem. Pamatuji si, že jsem na ní už kdysi občas narazil v poličkách knihovny, ale můj nezájem o řeckou mytologii, který jsem z názvu knihy odvozoval, mě od ní vždy odradil. Jaká chyba...Původně jsem se chtěl o této knize rozepsat více, ale po té co jsem přečetl předchozí hodnocení, jsem od toho upustil. Vše je už o ní napsáno. Moudrost, vtip a lidskost v této knize z ní dělá opravdu pro mne jednu z nejlepších knih co se mi dostala do ruky. Snad ještě doplním, že knížka popisující život onoho strýce, ukazuje na něm, jak stárneme. Jak se s přibývajícím věkem měníme a při ohlédnutí za uplynulým časem, máme snahu jej zastavit, nebo alespoň zpomalit. Jenže on jako na potvoru běží čím dál rychleji a naše snahy vyznívají vniveč. Taky si vzpomínáte, jak ve škole byla vyučující hodina neskutečně dlouhá a nyní jak rychle uteče měsíc, dva, rok...Můj táta ve svých téměř osmdesáti letech o tomhle říká:"...sotva jsme odstrojili stromeček, kouknu z okna...a oni sklízejí obilí..a je to čím dál tím rychlejší..." Na závěr jen ještě dodám, že knížku jsem četl prakticky celou s úsměvem, ale na závěr zabrnkala na emoce a tak ten úsměv sice zůstal, ale stal se smutným...
Vřele doporučuji.
Knihu jsem si přečetla na doporučení pražské kolegyně knihovnice. Vyprávění synovce a strýce se mi moc líbilo. Román je napsán poutavě a čtenáře zaujme od začátku až do samého konce. Vřele doporučuji.
Od začátku až do konce strhující čtení. Ke knize jsem se dostala náhodou a vůbec nelituji. Bylo to velmi příjemné překvapení. Další kniha, kterou doporučím v budoucnu k přečtení svým dcerám.
Císařská Vídeň a prvorepubliková Praha, jako kulisy náramného příběhu člověka, který má jednoduchý a velmi nakažlivý přístup k životu. Některé strýcovy poučky už jsem zařadila do svého slovníku i životního stylu.
Vskutku kúzelná, múdra a vtipná kniha, snáď na každej strane sa nájde veta hodná poznačenia. Strýček je tak trochu majster sveta, ale takým milým spôsobom, že mu musíte držať palce.
Vyberám aspoň pár strýčkových rád.
Hlavní ve všem počínaní je vůbec začít. Jak to dopadne, na to moc nemysli, protože to k ničemu nevede. Kromě toho to dopadne většinou dopadne špatně, tak nač si s tím od začátku mutýrovat hlavu.
Člověk si, chlapče, má vždycky vybrat to nejlepší. Když jsem já odjížděl z domova, měl jsem na vybranou: buď brečet, nebo se smát. Já jsem nebrečel ani se nesmál, já jsem byl rád.
Chlapče, osvoj si pro život jednu velice dobrou vlastnost. Před každým počinem se ptej, co to vlastně bude stát.
Vůbec si chlapče, pamatuj, že co máš na sobě, to jsi ty. Co máš v sobě, to ti sice nikdo nevezme, ale taky ti za to nic nedá. […] Je to sice nespravedlivé, ale je to tak, že tě lidé posuzují podle klobouku a ne podle toho, co máš pod ním.
Být milován je krásné, nebýt milován je užitečné. Být milován přináší slast, nebýt milován zaručuje klid a spokojený život.
Vůbec bych tě chtěl upozornit, že když ti dávám dobré rady, neznamená to, že jsem se jimi já sám vždycky řídil. […] Kdybys je přejal zcela bez výhrady, ušetřil by sis patrně mnohé zklamání. Ale na druhé straně bys zase o hodně přišel.
Konání dobra je dobré samo o sobě, a kdo koná dobro proto, aby si zajistil podporu nebes, je hříšník a kromě toho hlupák, protože nebesa jsou ta nejméně spolehlivá instituce, když ji člověk zrovna potřebuje.
Nejpevňejší, ale taky nejmarnější lidská vlastnost je věřit tomu, co není, a zavírat oči před tím, co přichází a čemu nelze zabránit.
Je hloupé domnívat se, chlapče, že lidé touží po dobru. Naopak, lidé se mu brání, a kdykoliv chceš jejich lepší, musíš je k tomu nutit. […] Navíc lidé vůbec nevědí, co je pro ně dobré. Vědí jenom, nač jsou zvyklí.
Člověk nemá chtít příliš mnoho. A taky ne málo. V prvním případe vypadá jako nenasyta, v druhém jako blbec. Je těžké chovat se uměřeně.
Mnoho se mluví o technice, říká se, že žijeme ve století pokroku, a před válkou sa pravilo, že ve století páry a elektriny. Raději bych, aby si lidé říkali: žijeme ve století lásky a míru, leč zatím to nikoho ani nenapadlo.
Neostyšnost, dravost a hloupost jsou rodné sestry. Pokud jsou soukromou záležitostí, mohou být směšné. Když se stanou součastí politického systému, je to katastrofa.
Rozhodnout se není, chlapče, nic těžkého. Těžké je nést následky svého rozhodnutí.
Jiří Marek je autor, o kterém se ví, není to spisovatel, který by působil mimo povědomí nejširší čtenářské obce, nicméně do nějakého kánonu našich nejvýznamnějších spisovatelů řekněme druhé poloviny 20. století nebyl našimi literárními kritiky a historiky zařazen. Můj strýc Odysseus do kánonu ale podle mne patří. Je to kniha vtipná, moudrá, napsaná s mimořádnou lehkostí, jazykové kouzelná. Zkrátka zralé dílo, ke kterému se dá i vracet.
Takové pěkné haškovské klima, kniha rychla utíká, každému kdo se rád vrací do takových časů mohu jen doporučit.
Na knížku jsem dostala doporučení, když jsem sháněla knihu s dějem z první republiky. Bohužel, nějak se nemůžu sžít s jazykem, jakým je napsaná. Vůbec mi nejde se začíst. S lítostí knížku odkládám, nedočetla jsem ani na stou stránku.
Krásný příběh muže, od kterého bychom se všichni mohli učit, jak přistupovat k životu. Kniha mě bavila od samého začátku a při četbě jsem se neustále pobaveně usmívala :-)
Jedna z mych oblibenych , snad 100 x prectenych knih. Frajvald byl frajer a vzdy ze vseho vybruslil nejelegantnejsim zbusobem. Autor popisuje Viden , prvni svetovou valku a Prahu za prvni republiky. Dialogy jsou velice vtipne a v cele knize snad neni ani jedna nudna pasaz.
Byl to krásný a pestrý život ve staré císařské Vídni, kde drožky tažené koňmi hrčely po dláždění směrem ke kavárně Sacher nebo herně Café Corso. Stuhy na kloboucích dam milostivě vlály, pánové se předháněli v eleganci a ženy v milostných dobrodružstvích. A právě odtud vychází životní pouť Josefa Frajvalda, syna českého koňského handlíře, který po vzoru bájného a bohy pronásledovaného Odyssea došel svého cíle, když se řízením osudu stal majitelem pohřebního ústavu a po první světové válce se vrátil z Vídně do Prahy, aby pozvedl jeho úroveň. Strýc Odysseus, v jádru bonviván a snílek, který okouzlí každého svým přesvědčením, že k životu máme přistupovat tak, jako bychom ho měli žít navěky.
Autorovy další knížky
| 1968 |  Panoptikum starých kriminálních příběhů |
| 1981 | Panoptikum Města pražského |
| 1974 | Panoptikum hříšných lidí |
| 2001 | Můj strýc Odysseus |
| 1984 | Panoptikum |
Kniha plná vtipu, lidskosti a zároveň poučení o historii naší země zábavnou formou.