Mumie u jídelního stolu

28.12.2021

Tohle je další z řady zajímavých příběhových knih, od kterých by člověk neměl čekat nic víc než příjemné zabití času a pár zajímavých příběhů k tomu. U některých se divíte, u některých se smějete, některé jen tak proklouznou mezi prsty.

02.05.2020

Přestože se editoři dušují, že publikace nemá být bulvární, ale že jen zadali stejné téma různým uznávaným terapeutkám a terapeutům, kniha nakonec působí, jako nedělní Blesk, tedy zábavné bulvární čtení s občasným inspirativním terapeutickým přesahem. Také dle editorů jsou „pacienti“ v knize již mrtví, nebo jindy dostali terapeuti povolení od jejich případu mluvit. Nevím jak, když dle příběhů se svými klienta a klientkami již nikdy nepřišli do kontaktu a když, tak jen jako jakýsi epilog formou dopisu či náhodného setkání. Podle editorů kniha „oslavuje odvážné lidi“, ale mě přijde odvážné, pokud její přečtení někoho inspiruje k vyhledání psychoterapie. Pro samotné terapeutky a terapeuty může být přínosné vidět ctěné ikony jako lidi, ale kdo by se jinak chtěl stát klientem s vidinou, že pak jeho příběh bude propírán v médiích, respektive že daný terapeut či terapeutka pak za jejich zády probírá pikantnosti o tom, kdo s kým „píchá“ (citace Arnolda Lazaruse). Pak už mi nepřijde jako nevinné ano konstatování Joela Bergmana: „Při své praxi slyším denně báječné historky, ale nikdy jsem neslyšel nic takového.“ Samozřejmě každý slyšíme různé prapodivnosti a touha podělit se o ně je přirozená, ale udělat z toho hlavní téma celé knihy je prapodivné samo o sobě. Nebo jde o formu. Seriál Work in Progress je taký plný absurdních neurotických rysů hlavní hrdinky, ale zároveň je na ni milý a hodný… protože herečka není objektem toho seriálu, ale jeho tvůrkyní a pojednává sama o sobě.

Jediné, byť zásadní sdělení z některých příběhů vyplývá – přijímat lidi takoví, jací jsou. Na jednu stranu je to poněkud banální sdělení, pokud k němu je potřeba 32 příběhů. Možná ale právě opakované vystavení různým bizarnostem má vést k tomu, že nám už nic lidského nebude cizí. Ale nevím, Bohumila Baštecká to ve svých Základech klinické psychologie zvládne jedním odstavcem na straně 24, dke vzpomíná ne práci v krizovém centru, kde se běžně setkávala s lidmi s bludy a halucinacemi. Když se pak setkala s plačící ženou rozbalující velký balík, aby jí ukázala deku, kterou chtěla reklamovat, ale v obchodě nikdo žádné broučky neviděl, podívala se na deku a samozřejmě žádné broučky neviděla. Přemýšlela ale, kam by se i „bláznivý“ člověk mohl obrátit, když je nešťastný z deky a vyhledala jí adresu Entomologického ústavu. Který v dece ty broučky… našel.

A snad by kniha mohla také vést, alespoň z jednoho příběhu to vyplývá, k povzbuzení být kongruentní. Než hrát nějakou terapeutickou roli.

Na druhou stranu na můj vkus v příbězích až moc často zahájení terapie probíhá slovy: „Jak vám můžu pomoci?“ Možná od dob, kdy příběhy vznikaly, se snažíme neuzavírat s klienty a klientkami nereálné kontrakty a autoritativně nepřebírat hned prvním výkopem zodpovědnost, místo jejich zplnomocňování.

Zaujal mě ale příspěvek Peggy Papp, který konkrétně ilustruje pestrost identit a vztahů, sexuální a romantickou orientaci a její naplňování. Pracovala s manželským párem, který se jí po čase přiznal, že není heterosexuální. Bylo to součástí jejich problému, protože tím pádem nepatřili ani do LG komunity, ani do hetero komunity a bisexuální také nebyli. Sami byli překvapení, že se zamilovali do sebe a u svých nehetero přátel pochopení moc nenašli.

A Pak Laura Brown, feministická lesbická terapeutka, se kterou jsem se setkal loni na semináři o feministické supervizi.
https://www.facebook.com/events/295566674569653/

Ironií je ale heterosexistický překlad, zvlášť u popisu feministické terapie. „Lesbičku“ bych zkousl, ale v příběhu o lesbické klientce, která řeší vztahy se ženami, to uzavřít, že si našla partnera a osvojili si děti, nelze vzít ani jako rádoby „generické“ maskulinum, Překladatel prostě zazdil celý kontext a přeložil slovo „partner“ jako partner, místo partnerka…