Populární knihy
Nové komentáře u knih Jon Carlson
Nezdařená terapie
„S terapiou už mám nejakú skromnú skúsenosť. Ľutujem ale, že sa mi kniha nedostala do rúk na úplnom začiatku praxe. Veľmi cenný študijný materiál.
Kniha je kruto úprimná, demytologizujúca a ukazujúca, že aj tí najlepší terapeuti sú iba ľudia, ktorí môžu urobiť chybu a ešte nájsť odvahu túto chybu prezentovať a poučiť sa z nej (hoci pri pár prípadoch som vnímal, že pre nich bolo sakra ťažké si nejakú chybu vôbec priznať).
Nevýhoda je prehnaná "americkosť" knihy - snáď všetci terapeuti boli z USA. Taktiež som z celkového množstva poznal tak troch - štyroch; zvyšok mi absolútne nič nehovoril a o ich "prelomových" knihách, ktoré autori vynášali do nebies, som nikdy nepočul. Holt iný kraj...“... celý text
— Shindo
Mumie u jídelního stolu
„Tohle je další z řady zajímavých příběhových knih, od kterých by člověk neměl čekat nic víc než příjemné zabití času a pár zajímavých příběhů k tomu. U některých se divíte, u některých se smějete, některé jen tak proklouznou mezi prsty.“... celý text
— anonymní.Ilja
Nezdařená terapie
„Jedná se o souhrn kapitol (každá pro jednoho terapeuta, včetně jeho reflexí, ale hlavně - ne příliš úspěšných terapií), ve kterých je znát značná dávka sebekritiky a náhledu na sebe sama. Na našem trhu je to ojedinělá publikace. Chyb se spoustu lidí a samozřejmě také terapeutu bojí jako čert kříže, přitom to může být velmi cenný zdroj informací. Dočtete se o případech, které skončily velmi špatně, ale také o případech, kterým se teď terapeut už jen zasměje. Tak jako tak, jak je v knize zmiňováno - je důležité uvědomit si, že i terapeut je jen člověk a že dělat chyby je tak nějak přirozené. Je však důležité využít tyto chyby k vlastnímu seberozvoji a k ponaučení, čeho se příště vyvarovat.“... celý text
— hu_87
Nezdařená terapie
„Knihu jsem četla asi před 15 lety a byla pro mě zjevením. Tato literatura faktu jako jediná s podobnou problematikou, která u nás vyšla, nebo o které alespoň vím, otevřeně přiznává, že si s některými pacienty lékaři (natož psychologové a terapeuti) neví rady, že něco pokazili nebo některé diagnózy a případy buď přímo odmítají nebo to s nimi časem vzdávají.
Autoři Kottler a Carlson oslovili dvacet významných psychoterapeutů a vyzvali je, aby vyprávěli o svých největších chybách, kterých se dopustili během své terapeutické praxe. Dokonce jsem se zde, tuším, dočetla, že pacient lékaři tak lezl na nervy, že nebylo možné s ním z důvodu osobní zaujatosti pracovat, nebyla to chyba nemocného, že má neatraktivní diagnózu ani chyba terapeuta, že obtížnou práci nezvládal. Myslím si, že pokud něco podobného nastane, je osobní statečností a odvahou lékaře přiznat, ať si pacient hledá jiného psychiatra a že musí spolupráci ukončit. To, že nějakého jiného, lepšího doktora nemocný těžko sežene, už je věc jiná. Málo se zde věnují také nevhodné kombinaci léků nebo farmakorezistentním pacientům, kterým léky nezabírají a jiné druhy terapií jsou též bez účinku.
Jsou tu i případy šťastné, kdy se pacienta ujal někdo jiný a pohli se kupředu. Trochu pohádkově zněl psychiatr, jehož jméno už si nepamatuju, který s nadšením přijímá ty, s nimiž si nikdo neví rady nebo se s nimi obtížně spolupracuje, protože tento lékař má rád velké výzvy. To mi přišlo trochu úsměvné, ruku na srdce, kolik takových doktorů je a jaká je jejich kapacita?
Někteří psychiatři tak upřímní nebyli a za zpackanou terapii uvádí nějakou drobnou maličkost, nikoli průser, kdy pacienta hrubě poškodili.
Zajímavé čtení, více méně upřímné a pochopitelně zredukované a korigované tak, jak jen lze veřejně přiznat a připustit.
Důležité je vůbec sebekriticky uznat, že se nezdařená terapie občas přihodí a že si toho jsou pomáhací profese alespoň vědomi. V tom vidím největší přínos, včetně předávání zkušeností jiným kolegům.“... celý text
— Sidonka3
Mumie u jídelního stolu
„Přestože se editoři dušují, že publikace nemá být bulvární, ale že jen zadali stejné téma různým uznávaným terapeutkám a terapeutům, kniha nakonec působí, jako nedělní Blesk, tedy zábavné bulvární čtení s občasným inspirativním terapeutickým přesahem. Také dle editorů jsou „pacienti“ v knize již mrtví, nebo jindy dostali terapeuti povolení od jejich případu mluvit. Nevím jak, když dle příběhů se svými klienta a klientkami již nikdy nepřišli do kontaktu a když, tak jen jako jakýsi epilog formou dopisu či náhodného setkání. Podle editorů kniha „oslavuje odvážné lidi“, ale mě přijde odvážné, pokud její přečtení někoho inspiruje k vyhledání psychoterapie. Pro samotné terapeutky a terapeuty může být přínosné vidět ctěné ikony jako lidi, ale kdo by se jinak chtěl stát klientem s vidinou, že pak jeho příběh bude propírán v médiích, respektive že daný terapeut či terapeutka pak za jejich zády probírá pikantnosti o tom, kdo s kým „píchá“ (citace Arnolda Lazaruse). Pak už mi nepřijde jako nevinné ano konstatování Joela Bergmana: „Při své praxi slyším denně báječné historky, ale nikdy jsem neslyšel nic takového.“ Samozřejmě každý slyšíme různé prapodivnosti a touha podělit se o ně je přirozená, ale udělat z toho hlavní téma celé knihy je prapodivné samo o sobě. Nebo jde o formu. Seriál Work in Progress je taký plný absurdních neurotických rysů hlavní hrdinky, ale zároveň je na ni milý a hodný… protože herečka není objektem toho seriálu, ale jeho tvůrkyní a pojednává sama o sobě.
Jediné, byť zásadní sdělení z některých příběhů vyplývá – přijímat lidi takoví, jací jsou. Na jednu stranu je to poněkud banální sdělení, pokud k němu je potřeba 32 příběhů. Možná ale právě opakované vystavení různým bizarnostem má vést k tomu, že nám už nic lidského nebude cizí. Ale nevím, Bohumila Baštecká to ve svých Základech klinické psychologie zvládne jedním odstavcem na straně 24, dke vzpomíná ne práci v krizovém centru, kde se běžně setkávala s lidmi s bludy a halucinacemi. Když se pak setkala s plačící ženou rozbalující velký balík, aby jí ukázala deku, kterou chtěla reklamovat, ale v obchodě nikdo žádné broučky neviděl, podívala se na deku a samozřejmě žádné broučky neviděla. Přemýšlela ale, kam by se i „bláznivý“ člověk mohl obrátit, když je nešťastný z deky a vyhledala jí adresu Entomologického ústavu. Který v dece ty broučky… našel.
A snad by kniha mohla také vést, alespoň z jednoho příběhu to vyplývá, k povzbuzení být kongruentní. Než hrát nějakou terapeutickou roli.
Na druhou stranu na můj vkus v příbězích až moc často zahájení terapie probíhá slovy: „Jak vám můžu pomoci?“ Možná od dob, kdy příběhy vznikaly, se snažíme neuzavírat s klienty a klientkami nereálné kontrakty a autoritativně nepřebírat hned prvním výkopem zodpovědnost, místo jejich zplnomocňování.
Zaujal mě ale příspěvek Peggy Papp, který konkrétně ilustruje pestrost identit a vztahů, sexuální a romantickou orientaci a její naplňování. Pracovala s manželským párem, který se jí po čase přiznal, že není heterosexuální. Bylo to součástí jejich problému, protože tím pádem nepatřili ani do LG komunity, ani do hetero komunity a bisexuální také nebyli. Sami byli překvapení, že se zamilovali do sebe a u svých nehetero přátel pochopení moc nenašli.
A Pak Laura Brown, feministická lesbická terapeutka, se kterou jsem se setkal loni na semináři o feministické supervizi.
https://www.facebook.com/events/295566674569653/
Ironií je ale heterosexistický překlad, zvlášť u popisu feministické terapie. „Lesbičku“ bych zkousl, ale v příběhu o lesbické klientce, která řeší vztahy se ženami, to uzavřít, že si našla partnera a osvojili si děti, nelze vzít ani jako rádoby „generické“ maskulinum, Překladatel prostě zazdil celý kontext a přeložil slovo „partner“ jako partner, místo partnerka…“... celý text
— jirka7470
