jirka7470
komentáře u knih
Cestou fak* it
John C. Parkin
Dovolím si oponovat v knize opakovanému „moudru“ „kašli na psychoterapii“.
O sto rokov predtým
Kir Bulyčov (p)
Alenky miluju, ale tohle jsem nedočetl, na mne příliš dětské, Koľa příliš otravný a sci-fi svět budoucnosti příliš prostoduchý jako z Kouzelné školky.
Nezdárný syn
Rainbow Rowell
U předchozího prvního dílu „Nedej se“ jsem si nebyl jistý. Líbilo se mi to, ale trochu jsem ofrňoval. Ale tohle je ukrutně vtipné. Zase se cítím na sedmnáct. (Normálně se cítím na osmnáct). Tahle kniha má vážně ocas… Totiž i když Simon nemá za mák magie, je podmanivý a divili byste se, co parády se dá udělat s párem křídlem a dlouhým ocasem a Bazovými okouzlujícími květovanými košilemi na road trip po Americe. Red Bull vám dává křííídla!
Móda: Obrazové dějiny oblékání a stylu
neznámý - neuveden
Encyklopedických knih spotřebuji řadu, ale po projití této už můj život nebude stejný. Celý život jsem žil v bludu, co je „spodnička“ či „negližé“. Nyní se na svět dívám jinýma očima. Např. když sleduji seriál z viktoriánské Anglie, hned vidím „šunkové rukávy“ a vím, která bije, a že by mohly být i „skopové“. A to samé na ulici. A také mě to uklidnilo, že i můj styl… gothic punk flamboyant queer proud cat centaur… má smysl :D
Flow: O štěstí a smyslu
Mihaly Csikszentmihalyi
Upřímně já osobně jsem neměl zrovna flow, když jsem knihu četl. Na rozdíl od diplomky, kterou zrovna čtu, a to je co říct. Ale neodkážu posoudit, jak je kniha přínosná pro laika. Slibuje návod, zároveň samozřejmě konkrétní manuál ke štěstí nemůže vytvořit, asi jako kdybyste měli číst návod, jak se naučit jezdit na kole. Přitom kniha pojímá všechny ty důležité věci, oblasti a vodítka, která znám a využívám v životě a psychoterapii. Což doporučuji, sebezkušenost, seberozvoj, psychoterapii… Naučit jezdit na kole se musíte sami, tedy praxí, ale jako přídatná kolečka může sloužit např. terapie, sebezkušenost a seberozvoj pak jako koučování. Uznávám, že v knize je jinak spousta drobných kazuistik jak jedinců, tak z etnologického hlediska. Ale, jak píšu, zrovna flow zážitek z ní nemám. Možná i tím, že přeci jen originál pochází z roku 1990.
Muffin a čaj
Theo Addair (p)
Za mého teenagerovství takové knížky nebyly. Ale jsou teď a nikdy není pozdě na to mít šťastné dětství. Ta knížka se mnou rezonuje, tak jako tak. Což ve skutečnosti není příjemné. Probudit ukolébané touhy, přání, Stíny, vnitřní Kritiky, i Přátele, jejichž blízkost jsem ztratil. A že mě nikdy nepustí strach, že až mě ostatní lépe poznají, pochopí, že to, že sejm dospělý, jen předstírám, hlavně díky věku. Ale trénink nikdy nekončí a je to lepší, když vás potrénuje knížka, než skutečný člověk. A že jsem nevěděl, zda tu knížku spálit, nebo dát do mrazáku… Přitom je určitě dobře, nemít pořád vše srovnané. A Spřízněné duše, i v knížce, tu nejsou, aby s námi zůstaly, ale právě aby s námi zatřásly, jako se sněžníkem, a mi byli nuceni, když chceme něco, co nemáme, dělat něco, co jsme ještě neudělali. Tak uvidím. Mít Spřízněnou duši v knížce je vlastně dobře. Není to o nic méněcennější přítel. Když žijete celý život s Kritikem v hlavě, proč nepřibrat… třeba někoho jako Daniel a Kitty. A mít utvrzení v tom, co chci a co nechci. A odvahu. Prolomit vlny... (Ve filmu Prolomit vlny se mladičká Bess obětuje, aby probudila svého Jana, podobně jako Kitty, aby probudil Daniela.) Když chcete přeplout oceán k jinému břehu, musíte mít odvahu ten původní ztratit z dohledu.
Bůh či ďábel
Jarmila Loukotková
Jejda. To jsem nečekal. Úplná Čachtická paní. Raději jsem neměla ten román číst… Ale tak aspoň jsem se dovzdělal o této historické postavě, nicméně i tak mě kniha tolik nezaujala, jako její ostatní. Rád jsem se něco dozvěděl o společnosti, vztazích a poměrech, tentokrát spíše ve šlechtě, jídle, oblečení… ale nadšený nejsem. Scény mezi královnou a milenkou, nebo králem a rádcem byly skvělé, jako ze seriálu Miliardy (král ví, že rádce je proti Retzovi, rádce ví, že král ví, král ví, že rádce ví, že král ví…).
Reprezentace ženství z perspektivy lingvistiky genderových a sexuálních identit
Jana Valdrová
Řečeno společně s J. Cvikovou (2014): „[...] ženy jsou v prvé řadě vnímány jako ženy, tedy skrze příslušnost k svému pohlaví/gender a až potom jako individua, zatímco muži jsou v prvé řadě individua a až pak příslušníci svého pohlaví/rodu.“
genderově citlivý jazyk
„Neboť se jedná nikoli o prohřešky vůči nějakým pravidlům, nýbrž jde o pro a proti nové kultury rovnosti, které si nejprve všímáme v jazyce jako rušivého faktoru. To oživuje jazykovou kulturu, i když to s sebou přináší trochu nepohodlí. Ale kdo vlastně řekl, že zodpovědné používání jazyka musí být pohodlné?“
Gay historie
Jiří Fanel
Taková encyklopedická snaha odhalit všechny „gaye“. Má hodnotu také pro diskurzivní analýzu – představuje tradiční stupeň k emancipaci a zplnomocnění marginalizovaných skupin (tou mohou být i ženy), tedy snaha o výčet zástupců a zástupkyň dané skupiny jako důkaz její relevantnosti. Z dnešního pohledu je problematické použít na všechny lidi „od pravěku“ stejný mustr, stejnou škatulku, definovat je místo jich samých a jak píšu, snaha je „odhalit“, aby byl výčet co nejobsáhlejší. Kniha tak má místy až bulvární charakter, kdy jde hlavně o to, kdo s kým co kdy měl. Kniha tak má poněkud zavádějící titul, byť pojímá také českou historii a výsek aktivismu v ČR.
Ježibabin vysavač
Terry Pratchett
Terry Pratchett je takový britský Miloš Macourek. Povídky/pohádky jsou spíš civilnější a nesedí mi místy „dospělácké“ dvojsmysly. Nejvíc mě bavila sci-fi „Televize pro cestování časem“ a feministická „Sochy v Postružinovském parku“. Ale jinak se Pratchett neodvázal tak, jako to umí Macourek a třeba jeho pohádka o holčičce Matyldě s náhradní hlavou, nebo když rodiče omylem rozmixují chlapečka v mixéru a upečou z něho šlehačkový dort, kluk má dorty velice rád a tak začne ujídat sám sebe a nerozmixovali zpětný, chodem do původní podoby, tak by se sám celý snědl.
Každý den o trochu blíž
Irvin D. Yalom
Jsem zklamán. Na knihu jsem se těšil a inspirací byla ještě před jejím přečtením, ke kterému jsem se dostal až po 18 letech. Jednak jsem měl vyšší očekávání tím, že Ginny byla spisovatelka a tak jsem čekal od jejích textů víc než jen obyčejné záznamy, připomínající, když já odbydu zápis ze supervize, nebo má klientela svou reflexy). Yalom v knize několikrát přemítá, zda zápisy vydat a já mám pochyby, zda samotné dobrodružství (a případná správa o něm) není smysluplnější, než prostě vydat všechny jednotlivé zápisky ze setkání. Nesedí mi to, že to je příběh ze 70. let, ani styl práce Yaloma, jehož jako profesionála a autora si jinak cením. Je mi bližší humanistická psychoterapie, než z klientek dolovat jejich sexuální fantazie o mě a tím setkání zbytečně sexualizovat. Takže přišel jsem, přečetl jsem a uspokojující bude knihu dát do Knihobota.
Pečujte o svůj vztah
Mattias Stølen Due
Pro mě jako vztahového poradce kniha přímo „světoborná“ není (a ta normativita mě nudí), ale nemůžu říct, že je špatná a že neškodí si dané věci připomenout, případně přečíst nějaké příklady.
Jednotný osud
Keith R. A. DeCandido
Kniha není čtvrtým dílem trilogie Volání osudu. Ale je takovým dlouhým samostatným epilogem. Případně by fungovala jako pilotní díl seriálu. Ne jako samostatná kniha jako třeba série Titan.
Malí bohové
Terry Pratchett
Chápu, že to je satira na náboženství víru, což je poněkud potměšilé ve světě, kde bohové reálně existují. Ale především mi nesedlo provedení, jako bych četl Hry o trůny, mučení, pederastie, pečení lidí uvnitř a vně kovových soch...
Čarodějky na cestách
Terry Pratchett
Pyramidy jsem asi ani nedočetl, Sekáč moc nenadchl a Pohyblivé obrázky mě vyloženě nudily! Čarodějkami ale nelze nic zkazit, jsou vtipné a mají živý děj :))
Základy vedení psychoterapeutického rozhovoru
Ladislav Timuľák
Kniha je jistě dobrá, ale nedokážu ji posoudit objektivně, tedy jako člověk, který ty věci ještě nezná, byť je dobré si to připomenout. Může fungovat dobře jako učebnice. A oceňuji zařazení části o etice.
Petrolejové lampy
Jaroslav Havlíček
Znal jsem jen film a překvapilo mě, jak je kniha čtivá a poutavá. A oproti ní je film plný zkratek, zjednodušení i "výmyslů" a chybí mu poetika a atmosféra předlohy, byť má svou vlastní. Styl mi připomíná až magický realismus (nebo romantický realismus). Svým generačním záběrem, magičností i popisem genderových vztahů mi připomíná Dům duchů Isabely Allende. Škoda, že na rozdíl od ní Havlíček svou trilogii nedokončil.
Přes dravé moře
Christopher L. Bennett
Z knihy Orionovi psi jsem byl nadšený. Vedle esence Star Treku a feministického charakteru zachycujících mnoho etických, společenských nebo kulturních a ekologických témat a problémů, se svým pojetím kosmozoí, vesmírných bytostí a krystalické entity zaslouží stát se kanonickým. Konečně někdo dokáže přijít s něčím jiným, než s Borgy. Další kniha Větší než pouhý součet byla kontrastním zklamáním, kdy kromě opět originálního konceptu ještě gigantičtější vesmírné bytosti s ničím novým autorem nepřišel a dokonce nudil i recyklací tématu s Borgy. Přes draé moře je pak průměr někde mezi. Opět zajímavý nápad, vytvoření nových bytostí a jejich ekosystému. Pořád jsem čekal, kdy se to stane, než mi došlo, že to už je ono. Ano, za to dobu se člověk z veleolihněmi sblíží a konec je tradičně dramatický, ale jednak o nic bombastického nejde jednak... copak se autorovi splašily hormony? Kniha je psaná takovým pubertálním způsobem neustále se točící kolem sexuality, sexu, sexuálních myšlenek, fantazií, narážek, obtěžování, sic, okukováním, sexu na pracovišti/pracovní stanici, dvojsmysly jako by všichni měli Pon farr. Jako by téma vodní planety byla jen zástěrka, jak různé členky a členy posádky svlékat, což by bylo vděčným tématem pro seriál, který nemá na dobrý scénář (viz série Enterprise a svlékání T'Pol a masírování olejem). Když jsem si v duchu dělal srandu, netušil jsem, že o odstavec dále se Riker bude potýkat s erekcí. A když přičtu téma zvracení (jednou v náznaku, jednou realizovaného) a pokálení se, tak hotových 120 dnů Sodomy A to módní povrchní psychoanalyzování, které jako sexuální témata působí jako fan fikce. Freud je evidentně nesmrtelný.
Rozhovory s útěkem
Bára Basiková
Četl jsem druhé vydání. Vydané deset let po prvním. Dušuje se v něm, že to je poprvé a naposled. Po dvaceti letech vydala třetí. Takže se z toho stala taková tradice. A to je dobře. Ke knížce jsem se dostal po deseti letech, co ji mám. Což je zase moje tradice. A byl jsem překvapený. Čekal jsem něco senzacechtivého a prvoplánového… ale tenhle proud vědomí mě v mých 41 letech dokáže strhnout víc, než ten od Virginie Woolf.
