jirka7470 komentáře u knih

"Všechno, co dělám, rychle odbydu, abych se už mohl věnovat něčemu jinému. Tak mi život ubíhá – řada závodních aut a nekončící stavba gotické katedrály. Oknem svého řítícího se auta vidím, jak za sebou zanechávám všechno, co mám rád: nepřečtené knihy, neodvyprávěné historky, nenavštívené krajiny…"

3 25.03.2018

Myslel jsem, že když jsem dočetl Monstierovy Dějiny sebevraždy, že si vydechnu. A číst teď beletrii, je pleasure… Ale vypadá to na další ranní nevolnosti v tramvaji. With a rage like a fist in my womb. Tohle není sterilní patriarchát, mužská hegemonie, dekolonizace… Tohle má krev a maso. A to mě se to bezprostředně netýká. Jiní a hlavně jiné to musely prožít, zemřít v tom, nebo to přežít. Co všechno lze přežít. Nebo, jak by se zeptal Stephen King, co všechno vůbec člověk ještě přežít chce. A přitom je to všechno, jako med v mléce, rozpuštěné do magického realismu, protože nezředěná by ta dávka byla smrtelná. Mám chuť ji strčit do mrazáku. Ale čtu to všechno, protože to chci vědět. To nejmenší můžu udělat. Pro ty, kteří to museli*y žít.

4 17.03.2018

Mary Poppins meets Pipi dlouhou punčochu

07.01.2018

Lewis mě nejdřív překvapil. Po třetí knížce mám pocit, že je to pro mě nově objevený feminista, jako S. K. Neumann. Zatímco jeho kamarád Tolkien se dal na fantasy, Lewis se odchýlil na sci-fi, na společnou práci nedošlo. Vždy jsem k jeho knížkám přistupoval ostražitě, přeci jen křesťanská sci-fi... V Narnii to pro mě tak vidět nebylo, ale v trilogii je to naprosto jednoznačné. Zároveň se ty knížky vždy četly jako po másle a vlastně i ta vykřičená křesťanská místa byla vlastně košer a asi jim nebylo co vytknout. Ale v posledním díle, ze 40. let, vysloveně kritizuje patriarchát a tradiční manželství, dá se říct. Aspoň jsem v jednu chvíli měl ten pocit. A celkem jasně, jistě na svou dobu, vyjadřuje přátelský postoj vůči neheterosexualitě a „lesbičkám“? Tedy už tím, že tohle téma zmiňuje a to celkem neutrálně. Součástí je i korporátní policie vedená slečnou Hardcastleovou alias Vílou, navíc tvořenou hlavně ženami. Vílu si představuju jako Cate Blanchett ve čtvrtém díle Indiana Jonese, nebo Laura Dern představující Diane Evans v Twin Peaks :) Vlastně je v knize množství ženských hrdinek, což by mohl dosud závidět leckterý současný hollywoodský film, který by, na rozdíl od této knihu, neprošel testem Bechdelové.

Ale…. pak se Jane setká s Velitelem, Králem rybářem, a ukáže se, že pokud jde o feminismus, jde o feminismus křesťanský. Ten není založen na genderové rovnosti, ale na pomyslné komplementaritě a (genderovém) řádu. (A já se obávám, že emancipované ženy v knize jsou ve skutečnosti jen odstrašující příklad.) Jenže, v patriarchální společnosti, ve které žijeme, je tato komplementarita ve skutečnosti hierarchizovaná. Velitel mluví v souvislosti s manželstvím o poslušnosti a pokoře a já se obávám, aby nebyly míněny hlavně pro ženy/manželky. Ostatně ilustrativní příklad, který Velitel předvede, je ilustrativní možná víc, než je výslovně zamýšleno. Když Veliteli jedna z ženských postav – pomocnice – přinese večeři a on/muž pak drobečky chleba vysype na koberec, aby si je mohli tři myšky/ženy přiběhnout sníst, navíc s radostí… a pak zase poslušně odběhnout pryč do úkrytu. Tradiční genderový řád v celé kráse, kdy muž „chlebodárce“ vydělá doslova na chléb, který mu připraví žena a on pak drobky hodí na zem ženě, která je sní posbírá/uklidí.

Z jiného dialogu mezi mladou paní Jane Studdockovou a paní Dimbleovou, která ale získává přízvisko „matka Dimbleoyová“, zřejmě jako odkaz k její morální mateřské autoritě, pak vyplývá, že křesťanský genderový vztah muže a oddané ženy je tak samozřejmý, že vůbec přemýšlet o něm je od „mladých žen“ hloupé: „Za mých mladých let bylo všechno snazší. Vychovávali nás pomocí příběhů se šťastným koncem a modlitební knížky…“ Jako bych slyšel Jiřinu Prekopovou, která nostalgicky mluví mnohým z duše.

Rafinovanost křesťanského tradičního pojetí vztahů můžu a žen, které je založeno na hierarchii, kdy mužský svět je nadřazen tomu ženskému, ale podává se to jako „komplementarita“ a rovnost, je vykreslena v chodu domácnosti na zámku. V kuchyni pracují jak ženy, tak muži rovným dílem, zřejmě. Ale odděleně. Proto se mluví o „ženském dnu“ a „mužském“, protože „muži a ženy nemohou vykonávat domácí práce spolu, protože by se pořád hádali.“ Je zde řeč o rozdílných jazycích mužů a žen. Jako bych slyšel věřící partnerskou a terapeutickou dvojici Chválu a Trapkovou, kteří i na tomto principu založili svou terapeutickou školu. Byť zajímavá myšlenka, která v sobě opět má emancipační potenciál, je o tom, že muži „neumějí pomáhat“. Tedy že je možné je přesvědčit, aby něco udělali, ale ne, aby pomáhali s něčím, co dělá někdo jiný, respektive žena. To tvoří kontrast oblíbenému pojetí partnerských vztahů, kdy muž „pomáhá“ své ženě starat se o své děti, umývat nádobí, které použil, uklidit byt, ve kterém bydlí…

Nicméně moje obavy a podezření se jinak naplňovaly a mám pocit, že i lesbické téma, které se znatelně knihou prolíná, slouží jako ilustrace zpronevěření se konzervativnímu biblickému genderovému řádu. Ilustrativní je, když paní Jane Studdockovou vyslýchá slečna (asi ne náhoda) Hardcastleová, mučí ji a sexuálně obtěžuje.

Nicméně stále je to skvělá křesťanská sci-fi, a dokonce svým způsobem emancipované – tedy ne z genderového hlediska, ale jakousi svojí duchovní i náboženskou autonomií od katolické církve. Přesto mi osobně je nepříjemné, že postavy (i zvířata) a ženy obzvlášť najdou smysl jen v heterosexuálních párech a lidé navíc v manželství. A že za tohle rouhání bych jimi byl označen za někoho, kdo si něco nepřiznal, něco si nalhává, kdo není zralý.

„Jako teolog plesám nad Lewisovou schopností pojednat velmi poutavě a s lehkostí jemu vlastní nad mnohou životní otázkou v rámci jediného díla, aniž by to působilo násilně. Jako vždy skvěle postihuje otázku Zlého, za povšimnutí stojí též zamyšlení nad vztahem podřízenosti a samozřejmě kouzelné pojednání nad vztahem lásky a manželství.“ lord-artoo

2 31.10.2017

Skvělé k diskurzivní analýze socialistického feminismu kloubícího apel na ženu a její tradiční (což neznamená historickou) roli obětavé pečovatelky o děti, domácnost a manžela, pěknou, upravenou nositelku estetického cítění, s apelem na ženu jako člověka majícího práva na nezávislost a seberealizace mimo rodinu a mateřství. Poměrně „schizofrenní“ situace bilancování mezi svou proklamovanou biologickou potřebou a „povinností“ (sic) a vlastním sebeurčením a společenskou rovnocenností.

03.09.2017

Koniášovo oqénko aneb Katolická sci-fi
Takové to, jak už máte skoro dočtenou knihu, když ji máte sto chutí spálit :D Takové genderové kacířství! Čtu druhý díl sci-fi trilogie katolického autora C. S. Lewise (autora Narnie), kamaráda Tolkiena, který ale svou část sci-fi domluvy opustil. Ve druhém díle z roku 1943 (první se odehrává na Marsu, druhý na Venuši) jsou náboženské odkazy a jinotaje opravdu podstatné, ale budiž. Víc mi vadí naturalistické násilí; kdyby se raději držel popisu jídla :) A najednou na stránce 213 gender. Totiž „rod“. Takže ho znali už na přelomu 30. a 40. let. To prý jistě není náhoda, že téměř ve všech jazycích jsou předměty mužského nebo ženského rodu ;) A není to jen morfologické, ale podstata veškerého jsoucna je mužská a ženská. Přitom zároveň zdůrazňuje, že esencí je gender/rod, ne pohlaví. Pohlaví je jen jedním z jevů, nedokonalým, byť zároveň příznačným projevům genderovosti. To, že věci mají gender, není dáno tím, že by si do něj předci promítali ženské či mužské vlastnosti. Naopak. Věci samy o sobě jsou genderované, „maskulinní“ (aniž by byly „mužské“) a „femininní“ (aniž by byly „ženské“) – utěšuji se myšlenkou, že překladatelka Jana Pošmourná měla možná dost pošmourné chvíle, když to překládala, i když, kdo ví, lidi si v zásadě asi tohle stejně myslí, že je vše ženské a mužské. A takové jsou i ony dvě božské bytosti, se kterými rozmlouvá, maskulinní a femininní a přitom bezpohlavní, proto má jedna kopí a druhá prázdné ruce otočené dlaněmi vpřed… Ale v podstatě katolická sci-fi je bezva počin :) Na Venuši se odehrává ekvivalent Adama, Evy (tedy Adam přítomen není), ráje a boj o první hřích a poznání… A takováto apologetika genderu, zahrnutí genderové ideologie do nitra katolického vyznání, je vlastně fenomenální. Možná by si to měl přečíst papež. Místo odmítání zahrnout esenciálně gender do božího plánu.

1 04.11.2016

Kodži Suzuki: Smyčka (třetí díl trilogie Kruh a Spirála) je výživná. Myslel jsem si, že když se to odehrává v jiné realitě, budu ušetřen. Ale zrovna když jsem cestoval domů halloweenskou nocí, objevila se Sadako… (Poslouchal jsem audio zpracování, respektive rozhlasové.) Navíc to celé Suzuki dotáhl do zcela nových rozměrů, což velmi oceňuji. Think outside the box. Suzuki zcela změnil realitu. Kdyby místo různých pokračování Kruhu zfilmovali pokračování trilogie… A spojuji si to se seriálem Westworld, ale i s filmem Ona. A taky s komiksem, o kterém mi vyprávěl Adam, kdy se lidé dostanou do počítačové hry a musí splnit úkoly a levely, aby se dostali zpět… ale po čase začínají řešit, jestli se chtějí vůbec dostat zpět. Tak jako bytosti/lidé se mohou chtít dostat z virtuální reality do… konvenční reality (Sadako nebo seriál Westworld: „Vy jste skutečná?“ „Když to nepoznáte, jaký je v tom rozdíl?“). A kde jsou hranice realit? Nepatřím mezi pozitivisty a jako psycholog mám názor, že jediné, co je reálné, jsou pocity. Proto vztah s virtuálním programem ve filmu Ona mi přijde stejně ne/reálný, jako vztah s osobou z masa a kostí. Fyzická realita sama o sobě není „skutečnější a opravdovější“ a „hodnotnější“. Opravdové jsou jen pocity, prožívání, co si o věcech myslíme, než jaké věci samy o sobě jsou.

3 01.11.2016

Není to ono. Je to jako týden se živit jednohubkami. Ale je fakt, že autoři nedoporučují číst knihu postupně a sami nabádají, že to je kniha ke čtení „nazdařbůh, mimo obvyklou trasu začátek-konec“. Nicméně mně osobně ty jednohubky přišly oschlé. Není to výčitka, jen reflexe, že kniha je (celkem přirozeně) heteronormativní. A mně prostě genderové stereotypy nechutnají. Ale i to autoři už v úvodu také předesílají, když se s knihou „významných českých spisovatelů“ obrací na „laskavé čtenáře a spanilé čtenářky“.

13.10.2016

Zase taková náhoda (související s druhou světovou válkou). Včera Cointreau a dnes Elie Wiesel. O jeho smrti se objevují zmínky už od včerejška a mě to došlo až dnes večer doma, že to je on, jehož knížku jsem dnes dočetl cestou vlakem zpátky do Prahy. Odkud myslíte, že byla ta biblická oqénka :) Z jeho Příběhů o důvěře… Rozplýval jsem se nad tím, jak jsem ho podcenil, jak jsem překvapený, že židovský autor knihy z roku 1998, profesor, nositel Nobelovy ceny míru… vyjadřuje hodnoty, které mi jsou blízké a jsou pro mě tak aktuální a v některých kruzích tak vzácné. Včetně feminismu!

Jeho pojetí židovství bylo rozhodně nesionistické. Ostatně po vzniku židovského státu odjel do Izraele, ale prvotní nadšení vystřídalo rozčarování z toho, že Izrael odmítá přijmout zkušenost diaspory.

Za židovskou tradici považoval právo každého jednotlivce na odlišnost, respekt k cizincům, každá bytost odráží podobu Boha, který nemá tvář, pouze v diktaturách jsou si všichni lidé podobní, mluví stejným jazykem, mají stejné cíle a uctívají stejné věci.

Proto jako vášnivý bojovník za lidská práva a stoupenec Izraele obhajoval věc sovětských a etiopských Židů, nikaragujských indiánů, v Argentině zmizelých kambodžských uprchlíků, Kurdů, obětí apartheidu a hladomoru v Africe či zajatců v bývalé Jugoslávii.

A stojí ještě jednou za zmínku, že byl feminista.

Přinášel opravdovou důvěru a naději. Ne strach. Chtěl, aby se nikdo nemusel cítit cizincem vůči bližními ani vůči sobě samému.

3 03.07.2016