jirka7470 komentáře u knih

Pro mě je vždy potěšením číst beletrii, protože se k ní tolik nedostanu (když nepočítám Star Trek). A autorka zařadila do vyprávění oživující prvky. Např. to, že knihu píší obě dívky, je pochopitelně dobrý tah. Nebo takové možná naturalistické detaily, jako že jedné z nich se při cestování dělá špatně. A pochopitelně „pikantní“ je, že jejich adoptivní otec je Slovák. Problémy jsem měl dva. Jednak jsem měl čas od času pocit anachronismů a nevím, jestli se mi to zdálo, jestli jsem měl nějaký pocit, že příběh o spojených dvojčatech mi nesedí do moderní doby, ale ztrácel jsem se v čase. Dívky se narodily v roce 1974 a knihu píší v roce 2004, ale někdy jsem měl z popisu minulých událostí dojem, že předbíhají dobu. Např. že by už kolem roku 1992 Rose psala na notebooku. Druhá věc je, že čím dále kniha ubíhá, tím ztrácí na věrohodnosti. Od epizody se Slovenskem už se přerodila v Akta X. A já jsem si přál, aby už skončila, a autorka možná taky.
PS: Není fér knihu odsuzovat proto, že je „vymyšlená“. To bychom si nemohli číst Harryho Pottera. Je to beletrie, ne literatura faktu. Autorka naopak život dívek podává velmi věrohodně a do běžných detailů. Je znát, že si dala práci s přípravou a studiem materiálů, které v knize i uvádí.

2 02.05.2021

Knihu z roku 2007 jsem si koupil v roce 2014 a dostal se k ní letos. Do jeho staveb a budov jsem se zamiloval a kniha mi pomohla porozumět proč. Kentaursky spojuje inženýrství, architekturu a umění. Spojuje masivní hmotu, lehkost a světlo do elegantních nadčasových staveb, který dokáží zachytit pohyb a emoce. Povzbuzují ke světlým zítřkům. On a clear day you can see forever. Je příznačné, že právě on byl vybrán na vytvoření transportního uzlu v New Yorku na místě tragédie 11. září. V době, kdy kniha vyšla, stavba ještě ani nestála. A v době, kdy jsem měl štěstí ji navštívit, jsem zase já zapomněl a existence tohoto architekta a mé knihy. Stavba je na velmi delikátním místě zachycujícím jak tragédii, pietu, tak právě naději do budoucna. Oculus (World Trade Center Transportation Hub) pak zpodobňuje ptáka, kterého ke vzletu právě pustily dětské ruce… A jiným virtuálním setkáním je třetí řada futuristického seriálu Westworld, kde scény z vedení společnosti Devos Corporation v Los Angeles roku 2058 byly natáčeny ve španělském City of Arts and Sciences ve Valencii

“With the proper combination of force and mass, you can create emotion.”

“He combines light and air and structural elegance with strength.” (Joseph Seymour)

01.04.2021

Motivační příběh třínohého kocoura Ziggiho je minimálně za 4* :)

16.02.2021

"Trápení a životní dramata nám vlastně pomáhají, abychom na sobě víc pracovali; v jejich důsledku se stáváme silnějšími a svobodnějšími v našem konání a dokážeme lépe vnímat i útrapy našeho okolí."

16.10.2020

Mě osobně kniha nenadchla. Možná tím, že jsem dříve četl její pokračování, Muži ve zbrani. Tahle kniha mi, zvlášť ve srovnání s pozdější, přišla prostě jako taková Policejní akademie (včetně na Pratchetta nezvykle vulgárního jazyka).

09.10.2020

Kniha je užitečná, pro dospívající (ale i dospělé), rodiče a odbornou veřejnost. Já sám s úzkostí žiju a v praxi se s ní setkávám u klientů a klientek běžně.

Autorka sice používá „generické“ maskulinum, ale alespoň to v úvodu reflektovala a upozornila, že se téma týká mužů i žen. Uvádí množství konkrétních příběhů a oslovuje dívky a chlapce. To, co ale vytknout chci, je heteronormativita. Dovedu si představit, že většině to ani nepřijde. Nicméně v příbězích o vztazích (a těch přirozeně v knize pro dospívající je spousty), se opakuje pouze jeden jediný vzor – chlapec a dívka. A ač by to mohlo znít jako detail, implicitně se tím stanovuje norma. Obrazně řečeno můžu říct, že mi na někom záleží, ale když si nevzpomenu na jeho/její narozeniny, tak to jsou jen slova. Bylo by dobré mít alespoň jeden příběh vybočující z tohoto modelu a vyjádřit tím uznání i jiných vztahů. Jak autorka píše, úzkosti a sociální fobie jsou u dospívajících časté. Z pohledu LGBT+ tematiky pak množství rapidně narůstá. Navíc větší diverzita se netýká jen LGBT+ dospívajících, kteří by knihu četli, ale všech. Protože genderová normativita je obecně jeden ze zdrojů úzkostí a strachu z nepřijetí a kritiky, znehodnocování. Větší pestrost by mohla všechny povzbudit v sebepřijetí a sebevyjádření.

Poznámka: V Praze funguje svépomocný spolek pro lidi se sociální úzkostí: https://www.sfingaos.cz/

21.08.2020

Nejucelenější výběr jejího díla a přehledný životní příběh, který obrazy doprovází. Obrazy samotné rozebírané nejsou, proto je to spíš jako (obrazový) doplněk nějaké jiné knihy, která komplexněji o její tvorbě a životě pojednává.

16.08.2020

recenze
Irena Smetáčková: Krok k odstraňování homofobie
https://www.genderonline.cz/pdfs/gav/2017/01/13.pdf

11.08.2020

„Ty parchanti sežrali Pluto.“

18.05.2020

Přestože se editoři dušují, že publikace nemá být bulvární, ale že jen zadali stejné téma různým uznávaným terapeutkám a terapeutům, kniha nakonec působí, jako nedělní Blesk, tedy zábavné bulvární čtení s občasným inspirativním terapeutickým přesahem. Také dle editorů jsou „pacienti“ v knize již mrtví, nebo jindy dostali terapeuti povolení od jejich případu mluvit. Nevím jak, když dle příběhů se svými klienta a klientkami již nikdy nepřišli do kontaktu a když, tak jen jako jakýsi epilog formou dopisu či náhodného setkání. Podle editorů kniha „oslavuje odvážné lidi“, ale mě přijde odvážné, pokud její přečtení někoho inspiruje k vyhledání psychoterapie. Pro samotné terapeutky a terapeuty může být přínosné vidět ctěné ikony jako lidi, ale kdo by se jinak chtěl stát klientem s vidinou, že pak jeho příběh bude propírán v médiích, respektive že daný terapeut či terapeutka pak za jejich zády probírá pikantnosti o tom, kdo s kým „píchá“ (citace Arnolda Lazaruse). Pak už mi nepřijde jako nevinné ano konstatování Joela Bergmana: „Při své praxi slyším denně báječné historky, ale nikdy jsem neslyšel nic takového.“ Samozřejmě každý slyšíme různé prapodivnosti a touha podělit se o ně je přirozená, ale udělat z toho hlavní téma celé knihy je prapodivné samo o sobě. Nebo jde o formu. Seriál Work in Progress je taký plný absurdních neurotických rysů hlavní hrdinky, ale zároveň je na ni milý a hodný… protože herečka není objektem toho seriálu, ale jeho tvůrkyní a pojednává sama o sobě.

Jediné, byť zásadní sdělení z některých příběhů vyplývá – přijímat lidi takoví, jací jsou. Na jednu stranu je to poněkud banální sdělení, pokud k němu je potřeba 32 příběhů. Možná ale právě opakované vystavení různým bizarnostem má vést k tomu, že nám už nic lidského nebude cizí. Ale nevím, Bohumila Baštecká to ve svých Základech klinické psychologie zvládne jedním odstavcem na straně 24, dke vzpomíná ne práci v krizovém centru, kde se běžně setkávala s lidmi s bludy a halucinacemi. Když se pak setkala s plačící ženou rozbalující velký balík, aby jí ukázala deku, kterou chtěla reklamovat, ale v obchodě nikdo žádné broučky neviděl, podívala se na deku a samozřejmě žádné broučky neviděla. Přemýšlela ale, kam by se i „bláznivý“ člověk mohl obrátit, když je nešťastný z deky a vyhledala jí adresu Entomologického ústavu. Který v dece ty broučky… našel.

A snad by kniha mohla také vést, alespoň z jednoho příběhu to vyplývá, k povzbuzení být kongruentní. Než hrát nějakou terapeutickou roli.

Na druhou stranu na můj vkus v příbězích až moc často zahájení terapie probíhá slovy: „Jak vám můžu pomoci?“ Možná od dob, kdy příběhy vznikaly, se snažíme neuzavírat s klienty a klientkami nereálné kontrakty a autoritativně nepřebírat hned prvním výkopem zodpovědnost, místo jejich zplnomocňování.

Zaujal mě ale příspěvek Peggy Papp, který konkrétně ilustruje pestrost identit a vztahů, sexuální a romantickou orientaci a její naplňování. Pracovala s manželským párem, který se jí po čase přiznal, že není heterosexuální. Bylo to součástí jejich problému, protože tím pádem nepatřili ani do LG komunity, ani do hetero komunity a bisexuální také nebyli. Sami byli překvapení, že se zamilovali do sebe a u svých nehetero přátel pochopení moc nenašli.

A Pak Laura Brown, feministická lesbická terapeutka, se kterou jsem se setkal loni na semináři o feministické supervizi.
https://www.facebook.com/events/295566674569653/

Ironií je ale heterosexistický překlad, zvlášť u popisu feministické terapie. „Lesbičku“ bych zkousl, ale v příběhu o lesbické klientce, která řeší vztahy se ženami, to uzavřít, že si našla partnera a osvojili si děti, nelze vzít ani jako rádoby „generické“ maskulinum, Překladatel prostě zazdil celý kontext a přeložil slovo „partner“ jako partner, místo partnerka…

02.05.2020

Little Women of color

10.03.2020

Virginia je vážně vtipná! Její dů/vtip v knize jiskří jako krystalky ledu na sněhu.

27.02.2020

Byl jsem zvědavý, tak jsem audioknihu doposlouchal (a občas se mi dělalo špatně z gore efektů), ale mohl jsem se bez toho obejít. Přeci jen jsou to devadesátá léta a King motiv dvojníků použil několikrát. Dívám se zrovna na seriál Outsider, kterému se jen tak nic kingovského nevyrovná.

21.02.2020

Nečekaný plot twist jak v knize, tak ve světě Star Treku. Zvlášť ti, co znají Novou generaci, seriály a filmy, si to užijí, protože kniha na ně odkazuje a navazuje. Např. jako teaser můžu uvést, že se dozvíme osud krystalických bytostí… nebo-li větvovitých. Ano, politické korektnosti si tu užijeme do sytosti. A pro mě je to blaho, protože po feministickém Voyageru a zoufalé koloniální řadě Enterprise, tu máme Star Trek nového milénia. Tahle kniha může být učebnicí postkoloniálních… nebo dekolonizačních studií. Překonává i předchozí filmy a seriály, protože ve své feministické etice (a přesně to je to, co na ST milujeme) konečně překonává heteronormativitu, jinak v ST nejzazší mez, a diverzitu povyšuje na jiný level. Svět, společenská a etická témata řady Titan dostává doslova vesmírné rozměry… A je to stejně tak bombastické jako akční filmy založené na gigantických explozích.

Star Trek Titan se svou pestrou posádkou je stále viditelně feministický. Extrémně různé druhy se sžívají, což je výzva. Dokonce i nehumanoidní druhy, což mi připomíná snahu dehumanizovat jiné, abychom je považovali za podřadný druh. Level Star Treku je v tomto rovnání nebetyčný. Bytosti s různými zvyky, např. vegetariáni versus predátoři představují problém pro společné soužití. Vzpomněl jsem si na různé zvyky, jako košer stravu, halal… i to, že třeba Air France nabízí desítky „diet“ pro cestující, aby jídlo, které si dají, respektovalo i jejich kulturní potřeby. Příznačné, že jako na Titanu, je to ve vzduchu, kde jsme doslova na jedné palubě.

Další jsou vztahové koncepty, jako třeba ne/monogamie, a jejich vyjednávání v rámci dané kultury, ale i na osobní rovině. Hned v úvodu knihy je osloven problém obtěžování zabaleného do rádoby milých komplimentů – jenže ženy nechtějí být ceněny jen za svůj vzhled a vlastně neustálé komentování jejich těl, vzhledu, oblečení… je jednoduše obtěžující. A argumentovat odlišnou kulturní zvyklostí neobstojí ve světle jednoduchého vodítka – respektovat „ne“. Ostatně věřím, že daná postava by ihned takové chování nepovažovala za přirozené, kdyby se jí ho dostávalo také, ale ze strany muže. (A to Titan jako startrekovský svět je jinak nezvykle neheteronormativní).

Ale rozměrů je tam více. Např. na základě jednoho člena posádky můžeme vnímat i téma autismu, respektive Aspergerova syndromu ve smyslu řešit vše bezelstně empiricky doslovně.

Celkově pak esencí Star Treku je do praxe převést mnoho etických, společenských nebo kulturních a ekologických témat a problémů. Témata, o kterých uvažujeme, se v jiných národech reálně dějí. Respekt k tradiční lovecké kultuře, ale zároveň respekt k životu jiných tvorů – nicméně podpora rovnováhy jedné strany může znamenat ohrožení druhé strany. Téma potřeb jedince versus potřeb celého (eko)systému (viz mýtická Gaia). A přiznám se, že pointa řešení i mě překvapila. A to už je co říct.

4 15.02.2020

Kniha je důležitější než jen v kontextu sexuality a vztahů lidí s mentálním postižením (MP). Pomáhá tematizovat obecné otázky ohledně sexuality, etiky, zplnomocňování nebo normativity.
Samostatnou část by mohlo mít je rodičovství. Rodičovství je sice probíráno, ale je „rozpuštěno“ v různých částech textu o antikoncepci, reprodukci a nechtěném těhotenství. Jak autorka uvádí, je to téma kontroverzní, složité a máme málo zkušeností. Přesto bych hádal, že máme dost zkušeností, abychom se tématu věnovali hlouběji a samostatně.
Téma, které vyloženě chybí, byť chápu, že je poměrně nové, je otázka sexuální asistence. Autorka probírá otázky zneužití, nebo sexuální výchovy a toto téma je velmi na místě v těchto souvislostech probírat. Ostatně pasivní sexuální asistence je určitým synonymem sexuální výchovy a aktivní sexuální asistence je součástí otázek o zneužití a naopak zplnomocňování lidí s MP (či jinými hendikepy). Určitý odkaz na sexuální asistenci je až na konci knihy na straně 157.
V části o pohlavních nemocích jsem trochu na rozpacích z pojmosloví jako „nákaza AIDS“ (čekal bych spíše „nákaza HIV“) a zvláštní tematizace homosexuality – která má „jinou motivaci než sexuální uspokojení“. (O tom obšírněji níže.) Trochu to působí, jako by homosexualita (ostatně to je medicínský a nevhodný termín) měla označovat jen sex a pokud tomu tak není, je třeba to výslovně uvést. Což je heterosexismus. O heterosexualitě bychom takto nikdy nesmýšleli (alespoň ne v moderní době, na rozdíl od doby, kdy tento pojem vznikl a dnes má jiný význam).
Moje zásadní výtka je ale implicitní heteronormativita a heterosexismus v knize, což je ironií, jestliže má být osvětová. Projevuje se typická situace, kdy daný odborník nebo odbornice sice výslovně jako mantru uvede, že homosexualita je „normální“, ale implicitně je očividné, že tento postoj zvnitřněný nemá (aniž by si toho byl vědom).
Hned v úvodu autorka definuje sexualitu a definice, které uvádí, jsou výhradně heteronormativní. O kus dál sice rozebírá, co je v sexualitě normální a homosexualitu zahrnuje do normálních projevů, nicméně evidentně ji implicitně vyčleňuje. Pokud by ji zahrnula do úvodních definic toho, co je sexualita, nemusela by pak tolik vysvětlovat (a protiřečit si), že je „normální“.
Toto se projevuje i v jiných místech textu, ale další vlemi okatý příklad je na s. 104, kdy autorka homosexualitu vlastními slovy (tedy bez citace) definuje jako „poruchu“ (sic). Zároveň ji definuje pouze jako sexuální přitažlivost a vzrušivost (romantické city, vztahy, a partnerství opomíjí). A nakonec používá archaická označení jako „uranismus“ a „lesbismus“. Přitom ví, že to porucha není - cituje MKN. Výslovně pak uvádí, že homosexualitu již neřadíme mezi „parafilie“ (korektní termín k dřívějším „úchylkám“). O pár odstavců dál se ale opět zaplétá do matení, kdy mluví o homosexuálních vztazích takto: "Těchto parafilií postupně ubývá.“ Ano, myslí tím stejnopohlavní chování např. v nekoedukovaných pobytových zařízeních, ale vyznívá to, že "normální" vztahy jsou ty různopohlavní.
Nekonzistence pak prostupuje v textu dále. Např. autorka mluví o homosexuální identitě, nicméně v předchozí části textu se sice podiví, že dle výzkumu na Slovensku 46 % zaměstnanců a zaměstnankyň daného zařízení považuje homosexualitu za nemoc (nejspíš i vlivem religiozity na Slovensku, jak vyplývá z jedné citace mluvící v této souvislosti o hříchu), ale sama, když ne jako „poruchu“, viz výše, považuje za „správné“ vnímat ji jako „odchylku“. Odchylku od čeho? Od normálu? To je ilustrace heteronormativity. Tento postoj pak v daném výzkumu sdílelo 23 % osob. Ironií je, že 16 % osob se hlásilo k postoji, že homosexualita je „přirozený projev sexuality“. Což je v kontrastu se samotným postojem autorky, která nereflektovaně zůstává na úrovni „tolerance“, přestože na místě je respektující postoj.
Nakonec je možné reflektovat určitou postojovou hierarchii v části o „sexuální výchově“. Např. nadřazování „výchovy k manželství a rodičovství“ nad „výchovu k partnerství“ je implicitní morální hodnotový postoj. Navíc spojován manželství s rodičovstvím je také výmluvné (v ČR se polovina dětí rodí mimo manželství). Také „rodinná výchova“ jako nabízený nejnadřazenější pojem je implicitně spojována pouze s rodičovstvím, ne partnerskými a dalšími vztahy. Následně pak kvůli tomu jsou (z rodinné výchovy) vyčleněni neheterosexuální lidé kvůli předpokladu, že pro ně rodičovství není dostupné a „rodinná výchova“ by nenaplnila jejich potřeby na vzdělání.
Autorka se paradoxně kloní v souvislosti s lidmi s MP ke švédskému modelu, ve kterém rodičovství a manželství je součástí univerzálně pojaté sexuální výchovy (protože lidé s MP zřejmě nebudou manželi a rodiči). Je výmluvné, že pro běžnou populaci to takto nepojímá, že by manželství a rodičovství mělo být součástí obecné sexuální výchovy a ne vyčleněno hierarchicky jako nadřazený okruh. Tedy už samotná koncepce výchovy nereflektovaně odkazuje k určitým morálním postojům a hierarchii, na jejímž vrcholu stojí manželství a rodičovství, vylučující navíc stejnopohlavní vztahy a rodičovství.
A nakonec, na s. 148 autorka píše: „Podstatným faktorem je také pohlaví – správné osvojení si typické mužské či ženské role vyžaduje, abychom v procesu výchovy, jakož i při definování jejích dílčích cílů a obsahu, více přihlíželi k heterosexuálním rozdílům.“ Jedna věc je matoucí formulace, která působí opět heteronormativně. Nebo autorka měla na mysli biologické pohlavní rozdíly, nebo genderové? Otázkou je, proč si je osvojovat, a to „správně“. Co jsou „typické mužské a ženské role“, respektive co jiného, než stereotypy? Kdo to určuje? Co s těmi, kdo „typičtí“ nejsou (třeba jsou neheterosexuální)? V tomto s autorkou tedy vůbec nesouhlasím a myslím si, že sexuální výchova má naopak vést k reflexi stereotypů, sebereflexi a respektu k individuální pestrosti a sebeurčení.

15.01.2020

Tak jako u předešlé knihy si vychutnávám „feministické“ ladění knihy. Posádka Titanu je nejpestřejší v dějinách. Asi víc než jiné druhy mě dostává, že jedním z členů je i Austrálec. Pochopitelně se tedy řeší témata jako rasismus, v tomto díle ani ne ableismus, ale zato kolonialismus (a kdo chce, všimne si paralely s Izraelem) a věci s ním související (jako paritní zastoupení), kulturní relativismus nebo jiné etické otázky. Amatonormativita mi stále vadí, ale aspoň to není heteronormativní. Norma monogamie mi taky přijde nevěrohodná.

Překladatel/nakladatelství zvolil variantu přechylovat jména pozemšťanek a mě zajímá, jak se v těch všech postavách tedy vyznal ohledně jejich původu. Na jednom místě omylem přechýlil i jinou členku posádky, takže vjednom odstavci se ocitly obě varianty jména. Myslím, že přechylování je celkem zbytečné retro. Taky ruší „generické“ maskulinum hodností (a že těch žen tam je). Zvlášť, když překladatel nepřechyluje, tak tím vytváří zmatek. Nebo je to přinejmenším opět zbytečné retro.

Poslední záhadou je, proč je Červený, respektive Srdcový král z Alenky přeložen jako Černý…

07.08.2019

Takové ty občasné tradiční soudobé genderové stereotypy… Co zajímá kluky, v čem jsou dobré holky.... Občas se to ztratí a jindy mají i oddělená místa u stolu…

25.03.2019

"Její práce spočívala v pomoci lidem hledat to, čemu říkala „krabička moudrosti“ – jejich smysl pro hodnotu, naději, sebepřijetí, posílení sebe sama a schopnost být zodpovědný a rozhodovat se. Soustředila se rovněž na lidskou jedinečnost."

„Svět je lepší místo, protože JÁ na něm jsem.“

"Jak pokračovala v definování svého terapeutického systému, rostlo její přesvědčení, že kterákoli lidská bytost na světě se může bez ohledu na vnější podmínky a okolnosti vnitřně změnit. Za to, že lidé zůstávají stejní, platí často nemocí, pocitem viny, ztrátou intimity, produktivity a radosti. Věděla, že mohou chtít od života víc než jenom přežívat a snášet bolest."

2 24.02.2019

Jako feminista mám z knížky radost, protože takhle daleko se snad žádný Star Trek nedostal. A zdaleka nejde jen o množství ženských (hlavních) postav a to, že splňují test Alison Bechdel. Neviděl jsem dosud poslední řadu „Discovery“, ale předposlední „Enterprise“ byla tristní. Který svým neokolonialismem jako by z dnešního pohledu předznamenával Trumpovu éru. Star Trek se vždy díky svému sci-fi konceptu mohl pustit do etických, společenských, psychologických a jiných otázek. Což třeba můj táta nikdy nechápal a považoval seriál svého jen za „fantasmagorii“. Přitom že bych byl „technický typ“ je to poslední, co by se o mě dalo říct. Někdy seriál sice pokulhával, tedy alespoň za mými hodnotami, alespoň z dnešního pohledu (a jedna z epizod „Enterprise“ je vyloženě žalostná). A do očí bijící byla heteronormativita, vůči které se bouřili i samotné herečky a herci. Poměrně marně.

Titan je založen na té nejpestřejší posádce v historii Star Treku. Ve vší té mimozemské pestrosti postav ze světů bez gravitace, vodních světů, nebo nehumanoidních bytostí (ještěrovitých, pavoukovitých, kyborgovitých), což je opravdu esence feminismu, se možná ztratí samotná pestrost postav z různých koutů Země. Třeba Austrálec jako jedna z vedlejších postav je i ve sci-fi světě stejně exotický, jako třeba tvor, který ani nemluví „lidskou“ řečí.

Číst to v současné době je tak příznačné… Rasismus je tematizován např. v případě doktora Ree, jehož druh připomíná dinosaura a probouzí poněkud fobické reakce, přestože výcvik na akademii obnáší i citlivost pro diverzitu. Což je program, který i na našich školách systematicky chybí, ač nástroje pro něj existují. Je ukázáno, jak předsudky jsou rychlejší, než uvědomit si, co daný druh ve skutečnosti přinesl a daná osoba konkrétně také. Nakonec se ukáže, že pro lidi může být nezvyklé, že se ocitli na dané lodi tak druhově pestré menšinou. Vzpomněl jsem si na Dukovu „utlačovanou většinu“. Přitom… znamená to, že se k menšinám chováme tak špatně, že máme mít strach se menšinou sami stát? ;)

Jednou z postav je Melora Pazlar ze světa bez gravitace. Její soužití s bytostmi s „vyšším g“, je tak boj s ableismem. Nejprve na antigravitačním vozíku, neustále šuškání a pohledy ji začne rozčilovat a budovat v ní nepřátelství, ale když jí doktor nabídne trvalou změnu, že by její tělo bylo adaptováno na běžnou gravitaci, nakonec odmítá. V knize má lepší antigravitační oblek, a ač o holi, rozhodne se, že je na čase, aby se přestala přizpůsobovat ona okolí, ale okolí, lidé i fyzické prostředí, se začalo přizpůsobovat jí.

S tím souvisí také téma náboženství. Ale i ateismus.

Navíc, poprvé, co si pamatuji, jsou zde přirozeně a běžně neheterosexuální postavy.

A také téma slaďování pracovního, osobního a rodinného života v kontextu rodin na palubě, těhotné členky posádky, nebo ústřední manželské dvojice kapitána a poradkyně.

1 04.12.2018

Kniha aktuálně přibližuje manželské a rodinné poradenství, ale zároveň jako by setrvačností tomuto oboru vlastní zůstávala něčím v minulosti. Reflektuje změny názvů poraden od Manželských po Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy, ale zároveň na ty mezilidské vztahy a to především partnerství jako takové pozapomíná. Přitom evidentně nové zkušenosti pojímá, už používání pojmu „gender“ o tom svědčí a Petr Šmolka v jiných textech reflektuje netradiční rodiny, vztahy, páry stejného pohlaví… Zde je prezentováno spíše klasické tradiční manželské poradenství, které setrvačností spíše stojí na stereotypech, než pestřejší podobě partnerských vztahů. Humorný, žoviální styl pak ej vhodný možná více pro fejeton, než pro populárně naučnou publikaci. Tedy humor je vždy na místě, ale v takovéto formě se hodí víc do Všechnopárty Karla Šípa. Místy je patrný trochu plzákovský pragmatický styl, který vadí především, když přechází až do medicínského patologizující diskurzu (škatulkování, nálepkování a diagnostikování).

13.11.2018