Muž bez vlasti
Kurt Vonnegut Jr.
Kurt Vonnegut porušil svůj slib, že už nikdy nenapíše knihu. V této směsici mini-vzpomínek odhalujeme jeho rodinný odkaz a jeho tvrdošíjný, nemoderní humanismus. Nová kniha Kurta Vonneguta se od těch dosavadních v mnohém liší (nejde o beletrii, ale o krátké vzpomínky a úvahy), ale Vonnegut se svým ostrým zrakem a stručnými, přesnými komentáři je stále týž. Někdy zní sarkasticky, někdy nostalgicky, někdy téměř rezignovaně. Titul knihy naznačuje, že mu činí potíže se identifikovat se svou rodnou zemí. Vonnegut se obrací ke svým americkým spoluobčanům, ale kniha je přesto zajímavá i pro nás; ukazuje, jak vidí svět jeden z nejcitlivějších amerických intelektuálů, autor takových kultovních trháků jako Jatka č. 5, Kolíbka nebo Groteska. Jestli chcete vědět, kdo dnes podle Vonneguta ještě reprezentuje Ameriku, kterou měl kdysi rád, přečtěte si jeho knihu. Fanoušci George W. Bushe z ní mít radost nebudou ...... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 2007 , JotaOriginální název:
A Man without a Country, 2005
více info...
Přidat komentář
Moudré, spíše moudře skeptické. Několik citací: "Všimli jste si, že všechna velká literatura - ... - je vždycky o tom, jaký je to propadák být člověk?" (str. 19) "... jsme tu, abychom si navzájem pomohli tohleto přečkat, ať už je to co je to." (str. 74) "Život je osud, jaký si žádný živočich nezaslouží." (str. 127)
A kromě skepse i mrazivá aktuálnost: "Někteří lidé se rodí neslyšící, další nevidomí nebo s jiným postižením, a tato kniha je o lidech s takovým vrozeným postižením, kvůli kterému se celá naše země a spousta dalších míst na celé planetě ocitla totálně vzhůru nohama. Jsou to lidé, kteří se narodili, bez svědomí a teď se najednou ujímají řízení věcí." (str. 105)
Ale je tam i naděje: "... vedle hudby pro mne činí život téměř snesitelným všichni ti svatí, které jsem potkal, a ti mohou existovat kdekoliv. Svatými míním lidi, kteří se chovají slušně v nápadně neslušné společnosti." (str. 112) A jinde: "Není důvodu, proč by dobro nemohlo zvítězit nad zlem," jenže to by nebyl Vonnegut, kdyby tuhle myšlenku nedokončil - "jen se musí andělé zorganizovat po způsobu mafie." (str.9).
Pohodové čtení. Vzpomínky, názory, nápady.
Knoflíkáři byli natočeni na základě Vonnegutových povídek. Jen to tam není jaksi uvedeno.
I když to není román, tak mě to bavilo. Víc než Květná neděle, Osudy... nebo jeho povídky. A má to tu příchuť "posledního slova".
Bohužel, jedna z posledních věcí, které Kurt Vonnegut napsal. Nepopírám, že při hodnocení této knihy budu asi trochu nekritický. Autor je totiž "má krevní skupina".
Tak především: Vonnegut přesvědčivě prokázal, že je čistokrevný humanista, odpůrce nesmyslných válek a násilí, agnostik každým coulem a přímo sžíravý kritik politiků z rodiny Bushových. Našel jsem s ním také souznění v otázce životního prostředí. Jeho vize dalšího vývoje v této oblasti není sice příliš optimistická, ale v průběhu následujícího desetiletí se ukázala jako opodstatněná.
Nebyl by to Kurt Vonnegut, kdyby své úvahy neokořenil svým typickým ostrovtipem, nadsázkou a ironií.
Socialismus je idealistický. Sláva našemu týmu !
To jsou slova, která u nás a v USA postrádáme.
Co víc dodat ?
S tímhle člověkem bych si chtěla pokecat o životě. Škoda, že už to nejde... Neznalost některých amerických reálií, osobností a historických událostí mě při četbě mírně hendikepovala, ale naopak mi text leccos ukázal, naučil mě, doplnil mi vědomosti. Skvělá kniha, skvělé názory.
Jedna věc mi není jasná. Jelikož Zelenkův film Knoflíkáři je z roku 1997, znamená to buď, že pan Vonnegut ten film viděl, nebo, což by bylo ještě překvapivější, opravdu existují lidé, kteří s protézou mezi půlkami ukusují knoflíky. Můj průzkum internetu byl v tomto směru neúspěšný, takže uvítám jakékoliv informace o původu této kuriozity.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Krátka knížka, co tak nějak na pohled vždy působila jako autobiografie (poslední publikovaný text během Vonnegutova života?) a je plná Vonnegutova typického lamentování nad tím, co by se dalo označit jako jediný problém téhle planety: člověkem. Vonnegut chápe jednu věc, že udělat život snesitelnější jde skrze humor, který poskytne jistou úlevu, jeho humanismus jakoby byl nekonečný (a občas trochu naivní, ale hádám, že jinak tihle nesmrtelní humanisté existovat nemůžou), až do posledních chvil. Prožil Druhou světovou a stál tu v důležitém období druhé poloviny minulého století, kdy se angažoval tím, že dělal pointy, často ohledně lidí v historii, kteří můžou posloužit jako příklad, ale taky pointy ohledně všech těch současných šašků a psychopatů, kteří často stojí v čelech států (jak je dobře poznamenáno, důležitým hnacím motorem je fakt, že se někdo dokáže rychle rozhodovat, protože je mu ukradené, jaké to bude mít následky pro ostatní lidi a tak slušní lidé váhají a přemýšlí, zatímco psychopati točí mlýnkem na maso). Kurt měl srovnáno, na čem v životě záleží. Není tu moc lidí jako on, ne dnes, připadalo mi, že dřív bylo vše barvitější, jako devadesátý léta a ještě krátce po jeho smrti jsem si četl jeho romány; pořád opakoval hodně podobné myšlenky, teď už ty myšlenky neslyším, jakoby to lidi vzdali. A nebo je to na někom dalším, kdo má tu naději, sílu, chuť, špetku optimismu, aby pokračoval.