Muž, který spí
Georges Perec
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/308452/bmid_muz-ktery-spi-uRb-308452.jpg
4
40
40
Příběh mladého Pařížana, neúnavného nočního chodce městem spletitých ulic, velkých bulvárů a rozbitých předměstí, Muž, který spí (1967) napsal Georges Perec jako líčení osobní krize, jejíž řešení tehdy spatřoval v lhostejnosti a v netečném pozorovatelství. Skutečnost osobní proměny, v níž je nakonec odumření a lhostejný klid jen jednou z etap, zachytil s velkou jazykovou vytříbeností a bravurou.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , RubatoOriginální název:
Un homme qui dort, 1967
více info...
Přidat komentář
Hodně popisná novela nebo delší povídka s autobiografickými prvky. Dobrý rozjezd, ale vlastně je to stále dokola to samé. Blíž konci se noříme stále hlouběji do rozlady nebo snad deprese hlavního protagonitsty. Částečně je to asi variace a možná i jizlivé popíchnutí do tehdy módního existencialismu, zároveň ale tematicky z existencialní situace vychází, i když na to jde Perec (jako správný Oulipák), tak říkajíc od jazyka.
Při čtení jsem si vzpomněl na píseň Time of No Reply od Nicka Drakea.
Muž, který spí je můj druhej Perec. Oproti "Co je to tam za kolo něco něco chromovaný řídítka" je Muž, který spí skvělej. Jelikož v noci dost často spim, tak jsem se s Mužem, který spí velmi ztotožňoval, ještě než jsem knihu začal číst.
Příběh mladýho pařížáka je vyprávěnej v druhý osobě a to i když člověk nechce, od prvních stran evokuje nejlepší prózu Rubata a to Levého Sebevraždu. Spoiler alert: v této knize nikdo nezemře. Hrdina příběhu se prostě jednoho dne rozhodne vystoupit z aktivního dění ve společnosti a prostě zůstane ležet ve svým pokoji. Později, protože to bylo ještě několik let před vydáním Playstationu 1, začne bloumat Paříží a celkově se v této sto a něco stránkové knize vyskytuje jen on a jeho vnitřní hlas.
Jak by se mohlo zdát, není leitmotivem celé knihy deprese, ani alkohol, ani drogy, ani zklamání ze společnosti, ale lhostejnost vůči všemu. Sám jsem překvapen, že tomu dávám osm.
Nuda. Každý má krizi. Perec, Francouz, toho z podstaty není ušetřen. Už jen to dopolední víno a čokoládové croissanty po ranním sexu dávají všem la petite mort. Já chápu, že je potřeba znát u Perece kontext a že jeho výtvory definitivně nejsou jen chaotická změť, ale absolutně mi to prosvištělo hlavou, aniž by mě to zajímalo... i já, promrhaný talent, co by sám o sebe neopřel kolo, jsem si říkal, že by Perec měl zavřít klapačku a trochu se vzchopit... jestliže umíte popsat svou bolest, krizi, šílenství, cokoliv, je tu spousta autorů, co to umí a někam vás to posune... pak jsou tu ti ostatní, co jen kňourají, protože je toho na ně moc, tohle je tak na půli cesty. Ale to namáčení ponožek ve mně nevím proč zůstalo.
Georges Perec to valí jako takovej ten velkej stroj, kterej rovná asfalt, když se nasype na silnici! Ano, mohl jsem si dát větší práci s přirovnáním, ale stejně by se se mnou kvůli tomu nikdo nevyspal, tak proč to dělat.
Muž, který spí zrovna moc nespí, protože bloumá po ulicích a jeho vnitřní hlas ho bombarduje takovou smrští sebemrskačství, že jsem si chvilkami myslel, že jsem to já. Tohle číst někdy v sobotu ráno po tom, co jsem zase buchl litr za jégra v baru, tak bych se oběsil. A když už mluvíme o tý sebevraždě, strašně moc mi celou dobu Perecova kniha připomínala Léveho Sebevraždu, kterou vydalo taky Rubato a to zhruba před rokem. Jednak tím, že byla taky psaná v druhé osobě, druhak tím, že mi tento hrdina přišel jako adolescentní verze hrdiny ze Sebevraždy, který se nakonec vymanil z nicoty a dotáhl to až na tenisovej kurt, jen aby se obloukem vrátil zpět k depresi.
Chvílemi nesnadný čtení, chvílemi parafráze na všechny ty uplakaný francouzský existencionalisty, to vše s náladou a tíží a lá Fernando Pessoa. Za mě gatě dolů.
Autorovy další knížky
| 1998 |  Život: návod k použití |
| 2016 | Muž, který spí |
| 1979 | W aneb Vzpomínka z dětství |
| 2001 | Kabinet sběratele |
| 2010 | Jak postupovat, chce-li člověk požádat šéfa oddělení o zvýšení platu |
Jste Francouz, jste v Paříži, máte existenciální krizi, nic neděláte, vše vám je ňák tak ukradený, vaše lhostejnost překračuje meze, ale vy pořád maximálně pozorujete páry ponožek v růžové vaničce a kozrujete ulicemi. Nic víc, nic míň.
Nejdřív to je taková lenost, že jako radši ležíte na lavici, než aby jste šli ke zkouškám, to je jasný. Ale jakmile nevrátíte ani knihu do knihovny, tak už je to vážnej stav.
(Kniha je v druhý osobě, proto tohle divadýlko).
Jak se z tohodle stavu, když držíte knihu, ale nečtete, vymanit? Pozorovat. Brilantní popis všeho suchopárného - lidi, věci, bubliny, které vám nedovolí usnout, praskliny na stropě. Stylovej styl.
Každej by občas byl radši strom než člověk, každej by nejradši občas splynul s omítkou domu, každej se občas cítí sám. Ale pomocí "vnitřního hlasu" to tato novela posouvá na jinou úroveň.
Bomba všech bomb, Perec všech Pereců.
Jsi sám, a protože jsi sám, nikdy nesmíš sledovat čas, nikdy nesmíš počítat minuty. Už nesmíš horečně otevírat poštu, už nesmíš být zklamaný, když tam najdeš jenom leták vybízející tě ke koupi dezertního servisu s tvým monogramem nebo některého z pokladů západoevropského umění za skromnou částku sedmasedmdesáti franků.
(s. 46)
Volný jako kráva, volný jako ústřice, jako krysa!
Jenže krysy se nesnaží hodiny usnout. Jenže krysy se nebudí zničehonic, v záchvatu paniky, zmáčené potem. Jenže krysy nesní, a co můžeš dělat proti svým snům?
(s. 84)