My děti ze stanice ZOO
Christiane Vera Felscherinow , Kai Hermann , Horst Rieck
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/307410/mid_my-deti-ze-stanice-zoo-MOx-307410.png
5
8314
8314
My děti ze stanice ZOO série
1. díl >
Na základě zpovědi zachycené na magnetofonových páscích zpracovali Kai Hermann a Horst Rieck autentický životní příběh německé narkomanky Christiany F. Dnes již dospělá Christiane F. se poprvé ve svých dvanácti letech setkala v evangelickém centru pro mládež s hašišem, ve třinácti na diskotéce s heroinem. Brzo se stala na drogách závislou, přes den chodila do školy a odpoledne si spolu se svými přáteli-narkomany vydělávala na stanici ZOO peníze na drogu prostitucí. Její matka skoro dva roky netušila nic o dvojím životě své dcery. Christiane F. vypráví s obdivuhodnou snahou o přesnost a odzbrojující otevřeností o osudech dětí, o kterých se veřejnost dozvídá až z titulků novin, jež oznamují jejich smrt. Příběh Christiany F. se denně opakuje kdekoli na světě.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 1996 , OldagOriginální název:
Wir Kinder vom Bahnhof ZOO, 1978
více info...
Přidat komentář
Všemi známá, často zmiňovaná.
Hltala jsem ji slovo po slovu.
Kroutila jsem hlavou i měla pochopení.
Temnota z té knihy byla hmatatelná kolem mě.
Zanechala ve mě kus sebe.
Rozhodně ale nesouhlasím s tím, že by ji měl číst každý. Nebo že by to měla být povinná četba (povinná četba sama o sobě je peklo). K takovým knihám musí člověk (dítě) uzrát. Někoho ve třinácti letech od drog dokonale odradí, někomu v šestnácti to může přijít jako dokonalý návod na řešení problémů.
Tak v sobotu ráno bych začala "120 dnů Sodomy" a k večeru bych to možná okořenila "My děti ze stanice ZOO", v neděli bych si pouštěla dokola jen "Gloomy Sunday" a doufala bych, že se dožiji pondělního rána. Takhle si asi představuji smrtící koktejl lidské psychiky a ztráty veškerých ideálů o světě, které jsme si stihli vytvořit. Knihu jsem četla třikrát. Jednou jako někdo, kdo neměl šanci ji pochopit, podruhé jako někdo, kdo ji chápat nechtěl a nyní. Jsem fanoušek popkultury 70. let v Anglii, narazila jsem na seriál popisující vznik skupiny Sex Pistols (doporučuji: Pistol 2021), některé scény mi připomněly právě "My děti ze stanice ZOO", film nemá s knihou příliš společného. V knize jde o potřebu šokovat (ač na základě skutečných událostí), filmu se to příliš nepodařilo. Každopádně, já doufám, že už nikdy znovu nebudu mít potřebu se k tomuto dílu vracet. Jistě, že je tato tématika důležitá. Při správném pochopení ale není nutno se u toho trápit vícekrát.
Neskutečnej nářez a hukot! Četl jsem to někdy zamlada a nedávno jsem zas knihu otevřel a nepustila mě! Musel jsem ji opět dočíst. Však to taky napsali dva bulvární novináři, kteří fakt svý řemeslo umí. Kniha odpovídá na otázku, jaké byly děti v 70. letech, kdy nemohly čumět do mobilu ani do počítače. No byl to samej feťáckej ksindl ty děti. Viděl jsem i film, kterej je takovej romantickej pohodovej hudební příběh, po kterým začnete mít rádi Davida Bowieho.
Jinak teda pro dnešní mládež by se hodila nějaká kniha o drogách, která je stará nanejvýš 20 let... Ale žádnou vám neporadím.
Samozřejmě, je to důležité téma... ale dlouho se mi nestalo že by nějaká kniha utíkala takhle pomalu. Měla jsem pocit, jako kdyby těch stránek bylo 500 místo 250. Obzvlášť druhá polovina se táhla a dělo se tam pořád to samé dokola (vím že je to účel, dokážu si představit že takhle vypadá cyklus té závislosti), ale mě osobně se to prostě číst nechce. Na konci máte radost, protože paní Christiane je už rok čistá, jenže pak se v doslovu dozvíte že v tom opět jede. A pak máte zase radost protože toho nechala a má syna, kterého chce ponaučit, jenže pak googlíte a zjistíte že jí syna sebrali. Aha. Zkrátka nevím co si mám myslet, ale jako nějaké velké ponaučení to na mě nezapůsobilo.
Dnes, v době internetu, kniha již možná nešokuje tolik co dříve, avšak zanechává nesporné svědectví pro další generace.
Tuto knihu jsem měla dlouho v podvědomí jako knihu, kterou bych si měla jednou přečíst. Popravdě se mi do toho vůbec nechtělo. Vlastně ani teď, když jsem se rozhodla si ji přečíst. Jak jsem čekala, bylo to náročné čtení. Není příjemné číst o lidech, kteří si nesmyslně ničí život. Ale po dlouhé době to byl příběh, který mě chytl. Napsáno to bylo velmi čtivě. Jen při každém návratu k drogám jsem si říkala PROČ?!
Četl jsem v pubertě, vzpomínky jsou jen obecné a samozřejmě hnusné, ale jako mrazivý náhled do něčeho (drugs), někdy (70s) a někde (Berlín sídliště) asi posloužilo dobře..
Po návštěvě Berlína, a ano i stanice zvané Zoo, jsem se dostal k této knize. Velmi silná zpověď heračky Christiane okořeněná o názory a příběhy jejího okolí, která jen dokazuje, že pokud se v nesprávnou dobu chytnete nesprávné party, může se s vámi stát doslova cokoliv.
Neuvěřitelně silná a i přes svou náročnost čtivá kniha, zapůsobila na mě mnohem více než Memento, ačkoliv není z českého prostředí. Rozhodně doporučuji přečíst všem.
Film je oproti knize "procházka růžovou zahradou" - představivost dělá svoje. Tuto knihu bych zavedl jako povinnou četbu během studia.
kniha, kterou byl měl číst opravdu každý.
Jako varování dokonalé.
Po Literární stránce průměr.
Knihu jsem prvně otevíral s tím, že budu číst o drogově závislých lidech kolem dvacítky, takže jsem byl velmi překvapen, že se takové věci můžou týkat i dětí dávno předtím, než vůbec dostanou občanku. Příběh mě bavil, hlavně jeho první část, kde se dozvídáme informace o Christianině zázemí a o tom, proč těm svinstvům propadla. Potom už se to dost opakovalo, přesto jsem pořád četl se zájmem.
Vždy mne zajímalo, do jaké míry je to opravdu autentické, a kolik si toho "přepisovatelé" přibásnili. Každopádně jsem zastáncem teorie, že kvalitní knihy o drogách psali pouze lidé, kteří drogy doopravdy brali, a tuto knihu mezi ně nepočítám. Kam se hrabe např. na díla W. S. Burroughse, či I. Welshe, kteří vám vše řeknou na rovinu (myslím nejen to špatné, ale i to dobré) a nechají vás udělat si vlastní názor... Nebýt to v podstatě jen jedno velké repetitivní "Bububu, drogy jsou špatné, áno?", nebylo by to tak... Špatné. Jinak heroin je jedna z mála drog, které jsem nikdy nezkusil. Starouš Bull Lee s Rentovacím hošou mi to již v ranném dospívání vymluvili. Navíc na mé rodné vísce nešel sehnat
Drogy... Téma,které zasáhne každého,natož pak ve spojitosti s teprve dvanactiletou dívkou. Dnes již bohužel natolik rozšířená problematika,že už příběh nepůsobí tak šokujícím dojmem, jako v době jeho sepsání. Mnoho lidí (včetně mě) už s narkomany nemá takový soucit a pochopení, proto na mě vyprávění působilo zdlouhavě, to samé stále dokola, málo kdo by asi čekal happy-end a postava hlavní hrdinky mě spíše vytáčela. Každopádně ale souhlasím, že by kniha měla spadat do povinné četby pro mládež, bohužel mi přijde toto téma podceňované...
Štítky knihy
drogy závislost, narkomanie zfilmováno prostituce Německo Berlín dospívání domácí násilí feťáci, narkomani podle skutečných událostí
Knihu jsem kdysi četla, tuším ve 13 letech, jako povinnou četbu ve škole. Dodnes si živě pamatuji, jak mě kniha chytla a bavila, jak byla neuvěřitelně čtivá a napínavá.
Po letech jsem se k ní dostala znovu a už z ní nejsem tak odvařená. Příběh podle skutečných událostí nás zavede na sídliště Groppiusstadt v Berlíně v 70. letech. Tady sledujeme osudy mladé dívky Christiany, která se dostala nejprve k "měkkým" drogám (hašiš, LSD) a poté i k heroinu, na který si později začala vydělávat prostitucí. Ano, kniha má velice důležité poselství o škodlivosti drog, o tom, jak je vlastně jednoduché se k nim dostat. Ano, kniha zpracovává uvedené téma dobře.
Co mi ale tentokrát vadilo? Především hlavní hrdinky už mi dnes nebylo tak líto, jako tehdy. Vím, jak je těžké se hledat v pubertě, obzvlášť v takto útlém věku, ale zcela upřímně, Christiana se nechovala nikdy nijak hezky, sama byla už v tomto věku takovou tou typickou krávou, které já jsem kupříkladu ve škole nemohla vystát. Dále mi už dneska nikdo nevymluví, přestože se bývalí narkomani o to stále snaží, že rodina na to nemá vliv. Ano, má a velký. Jsem o tom zkrátka přesvědčená. A ne, nezáleží na "úplnosti" či "funkčnosti" rodiny, ale o tom, jak probíhá samotná výchova. Já kupříkladu nikdy ani neměla potřebu drogy zkusit, ačkoli jsem byla zvědavá, co na tom kdo vidí. Zkrátka jsem měla to naplnění smyslu někde jinde.
Dále mi v knize vadí malá úprava. Já chápu, že se novináři snažili ponechat výpověď syrovou a autentickou, nicméně mi to celkově přijde málo zeditované. Opravdu jak přepsaná nahrávka. A to je škoda, takhle se nedělají ani rozhovory, musí se jim dát zkrátka taková forma, která se dá číst.
Je mi samozřejmě líto mnoha zmařených osudů mladých lidí v tehdejší Evropě, ale zaprvé s tím dnes už máme málo společného, dle mého jsou mezi mladými už jiné hrozby, které jsou aktuálnější, a tudíž se nás příběh tolik nedotkne, a zadruhé tahle část společnosti a mládeže vždy byla ode mě příliš vzdálená na to, abych chápala jejich skutečné pohnutky. Dřív jsem byla více schopná s narkomany soucítit. Dneska jsem toho názoru, že si za to každý může sám, a nás to může maximálně tak fascinovat, ale to je prostě všechno.