My děti ze stanice ZOO
Christiane Vera Felscherinow , Horst Rieck , Kai Hermann
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/307411/mid_my-deti-ze-stanice-zoo-g8N-307411.png
5
8359
8359
My děti ze stanice ZOO série
1. díl >
Na základě zpovědi zachycené na magnetofonových páscích zpracovali Kai Hermann a Horst Rieck autentický životní příběh německé narkomanky Christiany F. Dnes již dospělá Christiane F. se poprvé ve svých dvanácti letech setkala v evangelickém centru pro mládež s hašišem, ve třinácti na diskotéce s heroinem. Brzo se stala na drogách závislou, přes den chodila do školy a odpoledne si spolu se svými přáteli-narkomany vydělávala na stanici ZOO peníze na drogu prostitucí. Její matka skoro dva roky netušila nic o dvojím životě své dcery. Christiane F. vypráví s obdivuhodnou snahou o přesnost a odzbrojující otevřeností o osudech dětí, o kterých se veřejnost dozvídá až z titulků novin, jež oznamují jejich smrt. Příběh Christiany F. se denně opakuje kdekoli na světě.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 1998 , OldagOriginální název:
Wir Kinder vom Bahnhof ZOO, 1978
více info...
Přidat komentář
Ve své době to byla, kterou musel číst prostě každý. Je dobrá, ale mě to jednou stačilo. Oceňuji její přínos, coby osvětu a uznávám: bezesporu dokázala odradit nemálo dětí od chuti si "to" aspoň zkusit".
Nějak nevím, jak knihu hodnotit. Člověk jí může dát jednu i pět hvězdiček... Ale něčí život asi hodnotit nelze. Bylo to zajímavé čtení, částečně pochopitelné,částečně ne. Nebudu soudit.. mladí lidé jsou hrozně citliví a zranitelní.
V knize bych uvítala více částí s výpovědmi jejích rodičů.
V době kdy jsem tocetl, jsem byl v letech kdy bohužel člověk s drogami přichází v kontakt. Několik známých se zapletlo i s tvrdými. Tato kniha mě dala náhled kam drogy mohou vést a zjistit že o takovou cestu nemám zájem.
Silná kniha! Je to šílené, co se může všechno stát a jak rychle člověk zapadne do drog ani neví jak, obzvlášť, když má slabou vůli. A jak těžké je se z tohoto světa dostat. Tuhle knihu by si měl přečíst, každý v pubertě, aby věděl, co může nastat a kam až může spadnout, protože si chce "užívat" a nezná míru a vyzkouší všechno.
Nemám ráda drogy a to ani v podobě cigaret. A tak jsem od této knihy nečekala, že mě tak strašně pohltí. Je sepsána velice čtivou formou a ukazuje nám svět drog zcela bez příkras. Kniha nám ukazuje, že drogy berou lidé z nudy a díky prostředí ve kterém žijí. Díky této knize, by nemělo být příliš složité, aby se rodič choval tak, aby jeho dítě drogy nikdy nebralo. Za to, že byla Christiane drogově závislá, nese největší vinu její matka, otec a sídliště kde si děti nesmějí hrát. Audioknižní zpracování je jako vždy z produkce Bookmedia perfektní. Viktorie Taberyová šikovně mění hlas. Ovšem její varianta dětského hlásku, je při delším poslechu mírně nepříjemná.
Určitě je to kniha nad kterou se pozastavíte a řeknete si :Jak je možné,že už od 12 drogovala? Tahle kniha mě určitě zajímala,ale škoda,že jsem se úplně nedozvěděla,jestli se vyléčila úplně a co se stalo s Deflerem.
Už nějakou chvíli přemýšlím, jestli se mi kniha líbila a nebo ne. Veliké části knihy bych bez zaváhání dala pět hvězdiček, protože je kniha napsaná opravdu poutavě, bavilo mě to číst, fandila jsem Christianě i Detlefovi. Na druhou stranu je docela strašný, co všechno se v tý knize děje.
** spoiler ** - nejvíce mě asi zklamalo, když jsem zjistila, že stejně nepřestala fetovat. Celá ta kniha má tak nadějný konec, že jsem po dočtení měla radost, že se toho konečně zbavila. A pak si přečtu poslední stránku a zjistím, že jí je 51, napsala druhou knihu, ve které píše, jak vesele fetovala dál. Úplně to pokazilo tu naději, která byla napsaná na konci My děti ze stanice ZOO.
Nádherný, i když smutný příběh. Určitě by si to měl každý přečíst, ale pro mě bylo upřímně těch posledních padesát stránek zdlouhavých.
Toto by mělo být povinnou četbou a rozhodně to nechám přečíst svou dceru, až vyroste..
Naposledy jsem knihu četla jako náctiletá. I teď mě zcela pohltila, i když je to příběh strašný, ale hlavně skutečný.
Nahoru a dolu, nahoru a dolu. Je uzasne jak se zakazdym z toho dostala a pak do toho zpatky spadla. Stoji za precteni. Jsem zvedava jak to s ni dopadlo po 35 letech.
Doposud mě žádný román neuvedl do tak depresivní nálady jako právě tento. My děti ze stanice ZOO opravdu není příjemná četba, přesto od knihy nedokážete odtrhnout oči. Musím ale přiznat, že poslední třetinu jsem měla silné tendence knihu zabouchnout, protože neustále se opakující scénář odvykačka-píchnutí-odvykačka-píchnutí a nulová vůle hlavní hrdinky mě neuvěřitelně vytáčely. To však nelze příběhu vytýkat. Navodit pocit bezmoci a zoufalství, jež mladá Christiane v reálu zažívala, se tímto stylem autorům povedlo. Román doporučuji už jen z toho důvodu, že není na škodu vidět tuto vážnou problematiku pohledem člověka, který se (bohužel) ocitl na druhé straně.
Knihu jsem dočetla podruhé. Poprvé v době svých nacti let a nyní jako matka dvou dětí a ten rozdíl je velký.
Ta hrůza kterou mám před očima a do příběhu si dosazuji své děti. Jen prosím at se to k naším dveřím nepřiblíží. Člověk udělá maximum a vždy jde především o děti.
Přečetl jsem několik knih o feťácích, ale tahle mě zaujala snad nejvíc. Ponuré prostředí berlínského sídliště a způsob - respektive cesta - jak se Christiane k drogám dostala a postupně upadala do čím dál větší závislosti. Kniha je doplněna spoustou černobílých fotografií, které ještě více dokreslují celý příběh. V knize je perfektně popsaný vývoj závislosti na čím dál tvrdších drogách a tím pádem postupující ochotě udělat téměř cokoliv pro jejich získání. Pro mě osobně pecka.
Co se dá říct o knize, kde prakticky skoro každá postava dříve nebo později umírá... Pro mnohé z nás, kteří jsme knihu měli možnost číst už někdy na přelomu 80. a 90. let, byl příběh narkomanky Christiane dostatečně děsivý a odstrašující, aby nás odradil od jakéhokoliv experimentování s drogami. Osobní zpovědi velmi realisticky popisují tu nezadržitelnou spirálu, po které se každý závislý řítí směrem k peklu, často bez šance na návrat. Rozhodně doporučuji přečíst si pokračování, které Christiane sepsala a vydala v roce 2013.
Kniha mi jednou stačila... ač mě drogová tematika zajímala, tedy hlavně zpověď tak mladičké Christiany, rozhodně by mě nikdy nenapadlo vyzkoušet si tolika drog a jen doufám, že bude všem mladým (i starým) čtenářům odstrašujícím případem jako mně. A že je nikdy nenapadne s drogami začít a říkat si kecy typu, takhle daleko to u mě nezajde, takhle nedopadnu.....
Nejvíce mě na knize děsil věk autorky... Dvanáct?! Už od začátku jsem si uvědomovala věci, kvůli kterým se dostala do tohohle začarovaného kruhu, ale nejspíš se to zpovzdálí hodnotí jinak... A pak ten paradox: "Jo, jsem čistá, tak si za odměnu šlehnem!" Kniha se mi v podstatě nelíbila, ale asi by měla být povinnou četbou...
V reakci na komentář "Isew" se musím podělit o vlastní vzpomínku z dětství (nebo mládi? - nikdy jsem neměl příliš jasno v tom, kde je hranice). Také se na škole konala akce ve stylu "drogy jsou fuj, fuj, děti!". Pustili nám na VHS krátký film, což jsme vítali s povděkem, neboť jinak hodina občanské výchovy s pospávající a znuděnou vyučující neskýtala příliš zábavy. Následovala krátká přednáška s protidrogovým koordinátorem, po které se konalo rozdávání brožury s otázkami a odpověďmi ohledně drog.
Nevím proč, nejvíc mi v paměti ulpěla otázka:
Moje přítelkyně se v poslední době hodně změnila v sexu. Je mnohem kreativnější. Taková nebyla.
Odpověď:
Je možné, že si na drogy vydělává prostitucí, proto je zkušenější.
Každopádně jsem si ve své mladistvé oprsklosti řekl koordinátorovi o autogram (musel jsem přece mít něco víc než jiní, ne?), který mi skutečně dal i s věnováním "Přeji ti úspěšný život bez drogové závislosti!".
A to samé bych nyní chtěl popřát všem bez rozdílu věku, neboť skončit jako malá fetka Vera Felscherinow nepřeji skutečně nikomu. Tudíž, prosím, nehrajte si jako autorka knihy na zajímavé a nedívejte se na sebe očima své sjeté, věčně přiopilé, mudrující "party". Kašlete na to!
P.S. Nechci tu kázat, ale stejně jako Isew si pokládám otázku, kolika závislým tato kniha změní život? Jen si říkám, že odpověď znám, ale nechci ji slyšet.
Tuto knihu jsem četla někdy na střední škole. Nechtělo se mi do ní protože knížka o ZOO? Jenže ona nebyla o zvířatech, ale o drogách. Tak jsem si ji nakonec přečetla. A vzpomenu si na ní vždycky (fakt vždycky), když jsem na nějakých veřejných WC. Jak Christiana kradla tašky pověšené na klikách kabinek. Tenkrát jsem si říkala, že ji také dám přečíst svým dětem, až nastane ten čas. Už si tím tak jistá nejsem. Několikrát jsem četla a slyšela o tom, jak feťáci začali experimentovat s drogami ze zvědavosti po přečtení této knížky (naposledy narkomanka Katka, kterou "proslavila" H. Třeštíková). Taky si vzpomínám na protidrogovou přednášku. Byl tam nějaký týpek z Drop-in. Vyprávěl nám o drogách. Nakonec se zeptal, kdo si je jistý, že si drogu nikdy nedá. Ruku zvedlo asi 5 lidí (z 60?) včetně mě. Tak nějak shovívavě se na nás podíval a zasmál se tomu (haha, to si jenom myslíte, haha, já vím, jak to chodí). Normálně je mi jedno, co si kdo myslí, ale vzpomínám si na ten pocit, kdy jsem se cítila nenormálně, že nemám potřebu zkoušet jakoukoli drogu. Dovedu si představit, že po takovéto "přednášce" bude existovat pár lidí, kteří to budou chtít vyzkoušet, protože je to přece cool a normální. No, abych to shrnula. Není normální užívat drogy (jakékoli). Je špatné, že po "protidrogové" přednášce máte chuť to vyzkoušet. Docela by mě zajímal výzkum, kolika skutečným feťákům kniha My děti ze stanice ZOO ukázala cestu.
Zpověď feťačky. Zkusím, pak už si nedám...a tak pořád dokola až zjistí, že je závislá. Pak se děj otočí na odvykám, zdrhnu, píchnu si....
Snad se jí to podařilo už kvůli jejímu synovi.
Četlo se to dobře.