Tancuj, tancuj, tancuj
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432197/bmid_tancuj-tancuj-tancuj-M1H-432197.jpg
4
463
463
Hrdina příběhu se vrací na nejsevernější ostrov Hokkaidó, kde před lety zažil napínavé chvíle při hledání tajemné ovce. Zároveň tam přišel o svou přítelkyni, která beze stopy zmizela z Hotelu U Delfína. Rozhodne se, že ji musí najít. Na místě starého, zpustlého hotýlku však stojí moderní, komfortní budova. Po zaměstnancích není ani stopy – jen uvnitř stále přebývá Ovčí mužík. Volné pokračování Murakamiho bestselleru Hon na ovci neodložíte ani na chvíli.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
ダンス・ダンス・ダンス (Dansu dansu dansu), 1988
více info...
Přidat komentář
Můj oblíbený "pan spisovatel" opět nezklamal. Bohužel jsem četla knihu docela dlouhou dobu (asi měsíc), s neustálým přerušováním... takže dojem po přečtení není tak silný, jak bych si přála. Murakami se zkrátka musí číst v jednom zátahu, jedině tak mě kniha vždy naplno pohltí.
Každopádně, byl to opět velký zážitek. Příběh bezejmenného mladého muže, který tentorkát velmi volně plyne... a dává nám prostor nahlédnout do duše hlavního protagonisty. Prožíváme s ním jeho vnitřní boj o to, být součástí "života na téhle straně" nikoli "na tamtom světě". Narozdíl od jiných knih se mu tento boj podaří úspěšně vyhrát, možná "najít sám sebe" v tomto podivném světě... Díky tomu je konec tentokrát přeci jenom optimističtější, než tomu bývá v jiných Murakamiho dílech.
Zajímavá je i postava třináctileté Juki. Pokud se hlavní protagonisté cítí osamělí, tak Juki je osamělá dvojnásobně.
Kniha plná hudby 60. a 70. let, kterou si zkrátka musíte při čtění knihy alespoň jednou pustit, aby byl dojem úplný a uzavřený.
Inspirace českou kulturou, Kafkou (to už je taková tradice). O to více mají Murakamiho knihy něco společného s naší kulturou, i když je tak odlišná od té japonské. Možná proto jsou u českých čtenářů tolik oblíbené.
Murakami se řadí oprávněně mezi mé nejoblíbenější autory. Vždy mě překvapí něčím novým a zajímavým. Během čtení jsem si pouštěla hudbu, o které se zrovna psalo, abych měla lepší zážitek z příběhu. Nejraději jsem si představovala, že zrovna sedím ve starém subaru a poslouchám staré hitovky s Juki a hlavním hrdinou.
Tak tedy… Můj druhý román od pana Murakamiho a musím říci, bylo to opět zajímavé počteníčko. Kniha by snad na první pohled mohla působit relativně banálně. Nikterak zábavný příběh propletený sem tam nějakým tím nadpřirozeným, respektive nepřirozeným prvkem a jinak spousta balastu. A je to tak. Ale ono to má, myslím, svůj smysl. Pokusím se zde vylíčit alespoň pár postřehů, které ke knize mám a vyložit svou interpretaci díla, která možná bude naprostým blábolem, ale co už. Jo a nadále je možné setkat se s malým (relativně) spoilerem, takže pokud jste na to citliví…
Kniha není nijak zvlášť zajímavě rámovaná, bezejmenný vypravěč nám prostě popisuje svůj příběh tak, jak se postupně vyvíjí. To co nám ovšem říká vypravěč, to je vcelku vedlejší. Celá kniha je postavená na dialozích. A jsou to zvláštní dialogy. Většinou dosti jednostranné (náš hrdina povětšinou není kdovíjaký rétor) a týkající se pouze druhé strany. Různé postavy, tak jak přicházejí na scénu, nám popisují své životní příběhy, odhalují se a tím pomalu, ale jistě vytváří vypravěče. Mohli bychom říci, že ve všech těch dialozích hraje vypravěč pouze roli usměrňovače toku monologu svého protějšku. Protějšek se odhalí a vypravěč sám o něco doroste. Nebo se zmenší? Možná bychom spíše řekli, že všechny ty dialogy, všechny ty situace, do kterých se náš vypravěč dostává, jsou jakousi předpřípravou na chirurgický řez, který z vypravěče odřízne kus balastu a odhalí ho na dřeň. Ke konci knihy je samá podstata vypravěče rozdrcena a složena dohromady, čistší a funkčnější nežli dřív.
V tomto směru mi kniha asi od poloviny cosi připomínala. Mé oko se při čtení neustále odklánělo stranou k mé knihovně a hledělo na Stepního vlka. Nejspíše nejslavnější dílo Hermanna Hesseho. A opravdu, celé Tancuj, tancuj, tancuj mi Stepního vlka velice připomínalo. Rozdrcení duše na prvočinitele a jejich následné znovusložení, nový začátek, možná lepší, možná ne. Určitě však nový. Paradoxně to však nebyl hlavní hrdina, kdo mi připomínal Harryho Hallera. Ne, byl to Gotanda, vypravěčův přítel, kdo mi Harryho tolik připomínal. A Kiki v knize zastala postavu Hermíny. Prostitutky, která pomáhá Harrymu – Gotandovi utřídit sebe sama a pokud možno dovolit mu hrát celou hru znovu. Gotanda hraje, vraždí prostitutky a nakonec páchá sebevraždu. Skoro moc podobností, aby tato postava nebyla přímo inspirována Hessem. A nebo jsem odhalil prostou náhodu. I to je možnost. Každopádně, Gotanda selhává, postup Harryho Hallera se nezdařil.
Jděme dál. Pan Murakami má zjevně rád Kafku. A Česko – což mi opět udělalo radost. Považte, v japonském textu najdete přirovnání týkající se Vltavy, není to dokonalé? A koukal jsem se pro jistotu na anglický překlad a ano, Vltava je i v něm, takže se překladatel nepokoušel nás jenom maličko potěšit. Ale zpět ke Kafkovi. Hlavní vypravěč knihy, bezejmenný, což už samo o sobě dosti připomíná ona Kafkova slavná „K.“, je osobností dosti apatickou, neenergickou, liknavou. Minimálně já jej tak vnímám. Není hloupý, není nevědomý a není ani líný, pouze apatický. Takový člověk je přesnou ukázkou Kafkova (jak by řekl Camus) absurdního člověka. Takový by se v prostředí rozvinutého kapitalismu zhroutil a zanikl. Ale! Ale on má štěstí, jaké Kafkovy postavy v životě nezažily. Náš hrdina v této knize má Ovčího mužíka. (Ačkoliv v Procesu by se dalo argumentovat proti tomuto mému tvrzení. Ona chrámová část by se dala brát jako svého druhu „ovčí mužík“.) A ten káže své „Tancuj!“ A pouze díky touto tanci, tanci bez zbytečných složitostí, úvah, bez váhání, náš hrdina přežívá a dostává to, co opět Kafka svým postavám nikdy nedal. Klid. Konec knihy je vlastně výhra. Cosi úžasného řekl bych. V případě Kafky je souvislost otevřeně přiznaná, minimálně při vyšetřování na policii, kde se Proces otevřeně řeší. Ale myslím, že Hessův Stepní vlk a Kafkův Proces se ve skutečnosti složitě proplétají celou knihou.
Inu, to je asi moje interpretace této knihy. Patrně by to chtělo něco dopilovat, něco rozmyslet a určitě bych k tomu, mít prostor, mnoho doplnil. O knize se ve skutečnosti dá říci opravdu velice, ale velice mnoho. Ona se nezdá, ale je to tak. A zde to ukončím. Jdu dumat nad souvislostí Tancuj, tancuj, tancuj a Podivné knihovny. Ta totiž musí existovat a já ji nevidím. A když už o tom mluvím, jdu si také rozmyslet, jaké Murakamiho dílo si dám další. (Jo a omluvuju se za délku tohoto příspěvku...)
“Tak co mám vlastně dělat ?”
“Tancovat,” řekl Ovčí mužík.
“Musíš tancovat, dokud ti hraje hudba. Rozumíš , co ti říkám? Tancuj. Tancuj a nepřestávej. A nepřemýšlej proč. Nesmíš uvažovat, jaký to má smysl. Smysl to totiž nemá žádný..”
.
.
.
Jak říkal Ovčí mužík, byl jsem unavený a vyděšený. A byl jsem sám. Tak jako dítě, co zabloudilo v lese.
Musíš tancovat, opakoval jsem si sám nahlas…
Svět reality- svět, kde už možná nikdy nebudu šťastný…”
Nemám slov. Je to nejlepší Murakamiho kniha. Možná vůbec nejlepší kniha….
Moje určitě…
Dvacátá kniha, kterou jsem od autora přečetl a patří mezi ty zásadní. Skvělý začátek se trochu zpomalil někde uprostřed na Havaji, kde jsem si chvíli myslel, že by mne snad Murakami mohl zklamat, ale od 38. kapitoly to pak byl zcela geniální hukot. Obrovská jízda a skvělé vyvrcholení a posledních 100 stran jsem četl v jednom kuse do hluboké noci.
Zase tu mile najdeme české okénko (v jednom přirovnání se píše o Vltavě) a pak oblíbenej Murakamiho často používanej Kafka.
Patří tak mezi ty mé nejoblíbenější: 1Q84, Kronika ptáčka na klíček, Konec světa ... a Hon na ovci.
Sdílím nadšení, opravdu skvělá kniha, zařadila se mezi mé nejoblíbenější od autora. Když už jsem ji musel odložit, stejně byla pořád v hlavě, a ještě tam nějakou dobu bude. Tohle Murakami umí. Věřím že se dočkáme i prvních dvou dílů ve skvělém překladu Tomáše Jurkoviče, a pak si moc rád přečtu komplet popořadě.
Nádhera! Naprostá dokonalost. Děkuji pane Murakami, za tuto čtyřdílnou nádheru, kterou jsem měl to potěšení přečíst (první dva díly jen ve slovenštině, ale ve výborném překladu Dany Hašimoto). A děkuji rovněž za dokonalý překlad Tomáše Jurkoviče a jeho doslov.
Zájemcům o hlubší náhled do knih od Haruki Murakamiho, doporučuji k přečtení knihu od Tomáše Jurkoviče "Izanagiovský motiv v románech Haruki Murakamiho", ovšem ideálně až po přečtení knih ze série Myšák (Poslouchej, co zpívá vítr / Pinball 1973, Hon na ovci, Tancuj, tancuj, tancuj), Kronika ptáčka na klíček, Konec světa, Kafka na pobřeží, Norské dřevo, 1Q84 a případně i dalších, protože tak trochu hrozí vyzrazení zápletky :o)).
https://www.databazeknih.cz/knihy/izanagiovsky-motiv-v-romanech-haruki-murakamiho-440019
veľmi ma potešilo, že príbeh z Honu na ovcu má pokračovanie. a výborné pokračovanie, ktoré nič nedopovedá, ale naopak, rozvetvuje. opäť - úžasný rozdiel medzi Murakamiho textami a bezduchými predžutými a natrávenými nekonečnými a nekonečne riedenými sériami alterantívneho toaletného papiera, ktoré zaplavujú naše kníhkupectvá a, žiaľ, často aj mozogáne...
„Tancujte. Tancujte až kým hudba neprestane hrať, rozumiete? Tancujte a nerozmýšľajte nad dôvodmi. Keď začnete rozmýšľať, vaše nohy sa zastavia. … Potom vám už v ničom nebudeme môcť nikdy pomôcť. Uviaznete v tomto svete a už sa z neho nedostanete. Držte krok a nezastavujte sa. Snažte sa uvoľniť v miestach, v ktorých ste skostnateli. Dajte do toho všetko. A nebojte sa, lebo sa nemáte čoho báť. … ste unavený a vystrašený.To sa stáva každému, napriek tomu nezastavujte. Okrem tancovania sa o nič nestarajte. Tancujte, ako najlepšie viete."
A tak jsem se nechala opět vtáhnout do kola … „nereálně zvláštních situací a reálně zvláštních pocitů“ … „kdo zná sílu osudu a vyrostl v typicky japonské podřízenosti, ví, že nemá cenu vzdorovat. Stačí se položit do řeky a pokojně odplout“.
V japonské společnosti jsem sice nevyrostla, navíc, řekla bych, znám ji stále jen velmi málo, přesto jsem podlehla a nechala se pokojně unášet … do uzavřeného, osamělého světa hlavního hrdiny, ztraceného, vykořeněného, jehož bezradnost v podivně odlidštěném světě nejspíš vychází právě z příslušnosti k japonské mentalitě. Několik knížek od japonských autorů (vč. pana Murakamiho) už mám na seznamu přečtené literatury, a tak si alespoň malinko troufám říct, že o ní už něco málo vím. Přesto je pro mě stále hodně neuchopitelná, divná, či podivná, ta jejich zvláštní až sebedestruktivní tendence … inteligentní a přitom čím dál víc odlidštěné společnosti, ve které nemají city žádné, nebo jen malé místo, jediné, co je důležité a co dává smysl je hledání … kvalitní práce, kvalitního bydlení, kvalitního jídla, kvalitního vztahu … všichni hledají, a vlastně neví co :-) … hledají kvalitu života , ale co to je? …žít v systému a dobře se do něj začlenit … nebo žít svobodně, podle svých představ a tak trochu mimo systém? … možná to znamená žít právě v té "jiné", paralelní, dimenzi :-) … ha, že bychom byli na stopě? … že bychom jen tak mimochodem, náhodou, narazili na onu zvláštní černou alternativní realitu z 16. poschodí hotelu Delfín? … tady to hledání totiž zdánlivě začíná ...
Pan Murakami totiž své texty vždy staví na postupném odkrývání tajemství … celý text je vždy postaven tak, aby si udržel záhadnost a ve vás udržel napětí a zvědavost. Takže pozor, nenechte se nachytat … tady nejde ani tak o napětí z hledání, jak „z“ a „do“ téhle zvláštní reality, ale daleko víc jde o hledání jiné … o hledání sebe a o hledání smyslu … kam kráčíme? … co tam najdeme? … a najdeme vůbec něco? … nebo naopak něco ještě ztratíme? … Hledat a pátrat už musíte každý sám, uvnitř … ve vlastní mysli :-). Tak vida, přeci jen jsme něco našli, sice jsme neodkryli tajemství, resp. nedošli na konec záhady, ale tak trochu jsme zase poodhalili pana spisovatele, že by jeho spisovatelský záměr? (já spisovatel, milý čtenáři, budu zkoumat hranice vědomí a podvědomí, a vytvořím si pro to tu správnou půdu … dva, tři, či více světů, …dvojí, trojí, či více (dle potřeby) linie vyprávění … a ty, milý čtenáři, ty budeš tancovat, jak já budu pískat … tancovat a tancovat a tancovat … dokud se naše cesty někde neprotnou :-) ...
PS: dosud se tak nestalo, a tak stále tancuju a tancuju … za čas k tomu nejspíš budu potřebovat další z Murakamiho příběhů (to víte, při takovém fyzickém výkonu je třeba se občas občerstvit :-) …snad přidat indicii, či alespoň náznak …
Na cestu za poznáním si vám dovolím přidat ještě jednu malou ochutnávku z „japonských emocí“ :-) ...
„Spala so mnou dva, trikrát za mesiac.
Pripadal som jej ako z Mesiaca, lebo neraz sa ma so smiechom spýtala, kedy sa tam vrátim.
„Mám ťa rada,“ poznamenala.
Nevedel som, čo jej na to povedať. Aj ja som sa s ňou dobre cítil. Bol som veľmi rád, keď som ju mohol zohriať alebo pohladkať po vlasoch. Nevedel som sa na ňu vynadívať, keď spala, keď sa ráno chystala do práce, alebo pobehovala po byte v mojom pyžame. Viem, že som ju nemiloval, ale nemôžem povedať, že som ju mal iba rád. Bolo to čosi viac, ale nevedel som to definovať.“
... co říct, ani z Marsu ani z Venuše ... tyhle emoce totiž pochází nejspíš z Měsíce :-) ... tam je „řidší“ vzduch, resp. vakuum, tak možná proto „řidší“ city … a možná by se hodilo i to vakuum.
PS 2: souhlasím s "deirdre", také mi tak úplně nesedl slovenský překlad, a jenom díky němu dávám téhle knize 4*, cítila jsem se trochu ochuzená o malý kousek atmosféry, o malý kousek toho subjektivního pocitu, který je při hodnocení celkového dojmu z knihy rozhodující … naladit se na stejnou vlnovou délku se opravdu lépe podařilo českému překladateli.
Chvíľu mi trvalo, kým som sa naladila na slovenčinu, Hon na ovcu som čítala v češtine. Riešila som preklad, atmosféru, zdala sa mi o niečo ochudobnená oproti českému prekladu Murakamiho diel. Ťažko to popísať, ide zrejme o to, ako sa prekladateľ naladí na autorovo vnútro,na to, čo je medzi riadkami. Slovenské preklady mi prídu také viac technické. Napriek tomu, keby to išlo, dala by som za túto knižku o hviezdičku viac, ako pri Hone na ovcu. Ale ono je to v podstate jedno. Čítanie každej jednej knihy tohto autora bolo pre mňa hlbokým zážitkom a určite bude aj pri opätovných návratoch.
viac ako kedykoľvek inokedy som mal pocit že sa majstro inšpiroval Carlom Castanedom.
“Áno, existuje,” odpovedal som. “Žije v tom hoteli. V tom hoteli je ďalší hotel, ktorý voľným okom nevidíš. Ale je tam. Existuje tam kvôli mne a Baran v ňom býva. Prostredníctvom neho som spojený s mnohými vecami. Baran pracuje pre mňa. Keby ho nebolo, nepodarilo by sa mi s ničím spojiť. Funguje ako telefónna ústredňa.”
“Občas mám pocit, že som sa ocitol v tieni smrti,” prikývol som. “Jej tieň je tmavý a zdá sa mi, že je v mojej bezprostrednej blízkosti. Keby smrť natiahla ruku, mohla by ma chňapnúť za členok. Ja sa jej však nebojím. Nikdy to totiž nie je moja smrť. Je to smrť niekoho iného. Keď niekto zomrie, veľmi sa ma to dotkne a vyčerpá ma to. Prečo vlastne?”
Juki mlčky pokrčila plecom.
“Nerozumiem tomu. Prečo musí smrť stáť stále pri mne? Prečo sa ihneď prejaví, keď sa jej ponúkne aj ten najmenší priestor?”
“Možno je vaším kľúčom k tomuto svetu.”
Vtáčiky si pospevovali svoje zložité kompozície.
“Je mi ho ľúto. Mal zlaté srdce,” povedal som. “Zaslúži si obdiv. Niekedy sa s ním však zaobchádzalo ako s luxusným smetným košom, do ktorého sa hádže rozličný odpad. Nie je mi jasné prečo. Možno sa s takými sklonmi narodil. Jeho priemernosť bola ako neodstrániteľná škvrna na košeli. (...)”
Tma sa vkrádala do izby a obklopovala Gotandovo dokonalé telo ako plodová voda.
Zapol som televízor a do deviatej som s vypnutým zvukom pozoroval bejzbalový zápas. Bol pod úroveň a nemal som naň žiadnu chuť. Zaujímali ma iba pohyby hráčov. Bol by ma uspokojil pohľad hoci aj na bedminton alebo vodné pólo. Priebeh zápasu som takmer vôbec nesledoval. Díval som sa iba na to, ako si hráči hádžu loptu, chytajú ju a bežia. V podstate som pozoroval fragmenty zo života osoby, s ktorou som inak nemal nič spoločné. Takto som sa mohol dívať hoci aj na oblaky plávajúce na oblohe.
Ak začnete pozorne počúvať, zistíte, čo od vás chce okolie. Ak sa budete pozorne dívať, uvidíte, po čom túžite.
Keď chce človek v tme niečo veľmi vidieť, tak to aj uvidí.
Prečítané druhý krát, s odstupom asi 5 - 7 rokov...pocit sa nezmenil, stále to na mňa hlboko pôsobí...pristupujem k rôznym autorom takým štýlom, že podaktorí píšu pre mňa a iní vôbec nie...a Murakami patrí do prvej skupiny, takže ho mám rád a je mi blízky...snažím sa prečítať si od neho všetko, čo je k dostaniu...stále nechápem, prečo neboli doteraz preložené jeho prvé dva romány...uvažoval som, že si ich prečítam v angličtine, ale moje ovládanie tej reči nie je na takej úrovni, aby som mal z čítania radosť, hm...takže ďalej čakám a teším sa na zbierku poviedok Slon mizne...inak, ešte k Tancuj, tancuj, tancuj....áno, je to kniha o hľadaní...samého seba, lásky, zmyslu, pravdy a tak ďalej....veľmi prístupne napísaná, možno to chcelo trochu viac si dať záležať na preklade...neviem, či je aj český preklad, chcel by som rozhodne porovnať, lebo nemôže byť horší ako slovenský...
Myslím si, že se jedná o velmi kvalitní tajemné dílko o cestě a hledání sebe sama. Pro mne byla o to více tajemná, protože jsem jičetl ve slovenském jazyce.
Murakami nikdy nezklame, každý si najde své, o to více tajemné místo.
Môj obľúbený Murakami a voľné pokračovanie Honu na ovcu, ktoré som neustále odkladala a nechávala si ho na obdobie, keď nebude čas na nič iné, len na "tancovanie s Murakamim".
Vopred priznávam, že mám pre neho slabosť a tým pádom sa to odráža aj v mojom hodnotení a názore, ktorý môže byť trošku prilepšený, než si v skutočnosti zaslúži.
Keby si mám vybrať z týchto dvoch kníh, ktorá je lepšia, tak jednoznačne hovorím Hon na ovcu, aj keď Tancuj, Tancuj.... len veľmi nepatrne zaostáva.
Obe knihy majú málo spoločné, ale aj tak odporúčam najprv prečítať Hon na ovcu a po nej Tancuj, tancuj, tancuj, pre lepšie pochopenie, orientáciu medzi postavami a miestom kde sa odohráva dej.
Pre mňa jedna z menej zaujímavých Murakamiho kníh: Niekedy som sa v deji nenašla, ako vo sne.
Tak mne osobne sa táto kniha páčila ešte viac ako Hon na ovcu, aj keď všeobecne ľudia tvrdia opak...mňa to tajomno v knihe veľmi držalo a hltala som stranu za stranou...samozrejme záver je vždy "murakamiovský," ale ja na autora nedám dopustiť :-)
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Murakamiho miluju a tahle kniha mě nezklamala. Hon na ovci jsem četla před delší dobou, ale líbil se mi, takže propojení a hlavní hrdina stejný - super. Líbila se mi každá stránka, každá část příběhu. Přátelství s "malou" dívkou, objevení bývalého spolužáka, tajemná chodba v hotelu (to jsem se až příjemně bála), hledání sebe samého, minulosti i budoucnosti...Skvělé, skvělé, skvělé!