Myslící srdce

24.09.2022

„Tady je všechno nepopsatelné, klaunsky šílené a smutné.“ Tak popisuje v jednom ze svých posledních dopisů Etty Hillesum, ani ne třicetiletá žena, atmosféru v holandském koncentračním táboře Westerbrok.
Tváří v tvář válečnému běsnění se Etty čím dál tím více solidarizuje se svým národem a v utrpení svém i svých bližních, které také velice intenzivně vnímá, hledá útěchu v živém vztahu s křesťanským Bohem, v kterého nedávno uvěřila. Její nadšení konvertitky je až nakažlivé, na druhou stranu nenabízí nějaké snadné instantní návody a nezastírá, že život s Bohem je v mnohém i náročný.
Poté, co jsem přečetla Ettyiny deníky a jednu knihu o ní, dostala jsem se konečně i k výboru z jejích dopisů. Začala jsem ho číst - příznačně - cestou do Osvětimi. Je věčná škoda, že v 2. světové válce zemřeli takoví lidé, jako byla Etty, ale možná k nám díky tomu její svědectví naléhavěji doléhá - kéž by!

"Po této noci jsem v jednom okamžiku došla k upřímnému názoru, že by byl hřích, kdyby se člověk ještě někdy zasmál. Ale později jsem si uvědomila, že lidé s úsměvem odcházeli, i když tentokrát ne mnozí. A v Polsku se možná tu a tam někdo i zasměje, i když z tohoto transportu jich mnoho nebude, myslím.
Když si vzpomenu na obličeje těch zelených uniforem, těch ozbrojenců z doprovodného pelotonu, můj Bože, ty obličeje! Dívala jsem se na ně, na jednoho po druhém, schovaná za oknem, nikdy jsem se ničeho tak nelekla jako těch obličejů. Dostala jsem se do konfliktu se slovy, která jsou leitmotivem mého života: A Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Ta slova prožila spolu se mnou těžké ráno.
Že slova a představy nejsou dostačující pro noci jako tahle, jsem vám už mnohokrát psala. Přesto se musím pokusit něco vám napsat, člověk se stále cítí být od hlavy až k patě součástí židovské historie, a také má někdy potřebu být malým hlasem. Musíme se přece vzájemně informovat o tom, co se v různých koutech tohoto světa děje, každý musí přispět jedním kamínkem, aby po válce byla mozaika celého světa doplněná."

21.01.2021

Krásná dojemná kniha, překvapuje mě, že jsem o ní nikdy neslyšela (narazila na ni čistě náhodou při brouzdání po online knihkupectví).

14.07.2020

Etty se moje srdcovka. Nesmírně houževnatá, statečná, poetická, obětavá a vnitřně velmi svobodná. Realita, kterou v dopisech popisuje, je naštěstí na hony vzdálená tomu, v čem dnes žijeme my, ale její postoje jsou tak inspirativní. Nečetla jsem jinou knihu s tématem holokaustu, která by byla pro mě tak "praktická" - v tom smyslu, že bych se z ní mohla učit, jak žít svobodně navzdory jakýmkoliv okolnostem. Prostě: Etty ve čtenáři nevzbuzuje především lítost, ale odhodlání a lásku k životu.

09.10.2019

Tuto knihu jsem obdržel jako dárek od BARNAJKY. Musím upřímně říci, že jsem o této knize slyšel poprvé a také o této autorce. Knihu hodnotím na 5*.

Kniha je napsána formou dopisů, které Etty psala ze svého bytu v Amsterdamu do koncentračního tábora ve Westerborku a z Westerborku svým přátelům do Amsterdamu a Deventeru. Je určitě důležité se zmínit o tom, že Etty dobrovolně nastoupila do koncentračního tábora ve Westerborku, aby pomáhala lidem. Dopisy byly napsány v letech 1941 – 1943, poprvé byly zveřejněny až v roce 1982.

Kniha je prostoupena hlubokými myšlenkami, čtení nebylo pro mě v některých částech nejjednodušší, k některým myšlenkám jsem se znovu vracel, abych je dostatečně pochopil a vstřebal do sebe. Jak píše Magdalena Čechlovská , „k zápiskům si čtenář musí najít cestu, ale pak jsou fascinující.“ Zpočátku bylo čtení náročnější na soustředění, ale postupně jsem do jejího stylu psaní pronikl a začetl jsem se. Etty Hillesum byla žena, která se nevzdávala a bojovala a dokázala se vyrovnat s tím, v jaké situaci se ocitla. Věřila, že až bude po válce, mohou si lidé ze všeho vzít ponaučení a společnými silami se postavit proti ZLU, jež byla svědkem. Uchovala si víru a naději a tu také předávala ostatním lidem. U některých myšlenek jsem se pozastavoval a uvažoval jsem, jak by asi uvažovali lidé v její situaci, ale z druhé strany si názory dokázala obhájit a pevně argumentovat. Měla rodiče a 2 bratry. V koncentračním táboře se seznámila s řadou lidí, kteří se stali jejími přáteli. V knize pochopitelně také líčí hrůzy koncentračního tábora..

Knihu určitě doporučuji k přečtení. Je docela s podivem, že tato kniha má v Databázi knih tak málo komentářů ve srovnání s knihou DENÍK ANNY FRANKOVÉ. Určitě si tuto knihu nechám ve sbírce a uložím si ji vedle knihy DENÍK ANNY FRANKOVÉ. Časem se ke knize znovu vrátím.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Když si člověk myslí, že si ho ten druhý neváží dostatečně, pak je na něj vázán a tou vazbou nesamostatný. Čím méně člověk očekává, tím víc dostane.

Člověk se musí snažit, aby už nebyl tak „sebestředný“, aby každou náladu v sobě nechal vybouřit. Nemusí svůj neklid a smutek schovávat sám před sebou, musí je nést a snášet, ale nesmí se jim poddávat, jako by na světě neexistovalo nic jiného. Nesmí své nejlepší síly vydávat na pospas svým smutkům a vznětům, ale musí je uchovat – alespoň časem k tomu musí člověk dojít – teď použiju velké slovo – pro společnost.

Když se člověk naplno oddá každému smutku a neklidu, pak chce příliš silně prožít, uvědomit si sám sebe, a to nejde na dlouho.

Nejde přece o to, aby si člověk na úkor všeho zachoval život, ale o to, jak si ho člověk zachová. Někdy si myslím, že každá nová situace, ať už v dobrém, nebo špatném smyslu, v sobě přináší možnost obohacení. A když přenecháme tvrdá fakta, před něž jsme neodvolatelně postaveni, jejich osudu, když jim neposkytneme přístřeší ve svých hlavách a ve svých srdcích, aby se tam usadila a změnila ve fakta, na nichž můžeme růst a získávat z nich nějaký smysl, pak nejsme životaschopnou generací.

Lidi se hrozně vzrušují nad tisícerem malých detailů, které tady na člověka denně útočí, ztrácejí se v nich a utápějí. Proto už nehledí na velké obrysy, ztrácejí kurz a život jim připadá beze smyslu. Těch několik velkých věcí, o něž v životě jde, musí mít člověk stále na zřeteli, zbytek klidně může nechat plavat. A těch pár velkých věcí se stále vrací, člověk je pokaždé musí v sobě znovu objevit, aby se z nich mohl sám obnovit. A navzdory všemu se pokaždé dostane do stejného bodu: Život je přece dobrý, nezáleží to na Bohu, že se někdy nedaří, ale na nás samotných. A na tom trvám, i teď, i kdybych byla odeslána s celou rodinou do Polska.

… tento život je něco nádherného a velkolepého, musíme později vybudovat úplně nový svět – a proti každému zločinu navíc a hrůze navíc musíme postavit kousek lásky a dobroty navíc, kterou jsme v sobě schopni vytvořit. Můžeme trpět, ale nesmíme tomu podlehnout. A když tuto dobu přežijeme se zdravou kůží, na těle i na duši, ale hlavně na duši, bez zatrpknutí, bez nenávisti, pak budeme mít také právo na důrazné slovo po válce. Možná jsem příliš ambiciózní: Chtěla bych mít alespoň malé platné slůvko.

Tohle lidé nechtějí uznat: Že v určitém okamžiku člověk nemůže nic dělat, jen být a přijmout to. A s tím „přijmout“ jsem také začala už před dlouhým časem, ale to může člověk jen pro sebe, ne pro druhé. A proto je to tady v tuto chvíli pro mě zoufale těžké. Maminka a Mischa chtějí stále ještě něco dělat, postavit celý svět na hlavu a já jsem vůči tomu úplně bezmocná. Já nemůžu dělat nic, nikdy jsem nemohla nic dělat, já umím jen vzít věci na sebe a trpět. V tom je moje síla a je to velká síla. Ale pro mě samotnou, ne pro druhé.

Většina nedokáže nést svůj osud, nakládají tíhu na bedra druhých. A pod ní by člověk mohl klesnout, ne pod tíhou vlastního osudu. Cítím se dorostlá svému osudu, ale osudu svých rodičů ne.

Člověk se nesmí příliš věnovat smutku a starosti o vlastní rodinu, aby mu zbyla pozornost a láska k ostatním bližním. Stále víc se přikláním k názoru, že láska ke každému náhodnému bližnímu, ke každému obrazu Božímu, musí vystoupit nad lásku krevního pouta. Nechápejte mě prosím špatně. Říká se, že to je proti přírodě… mám pocit, že je pro mě příliš těžké o tom psát, zatímco používat to je snadné.

17.08.2019

Sbírku dopisů jsem četla tak trochu paralelně s Ettinými deníky a myslím, že není lepší způsob, jak Etty poznat - každá z knih reflektuje časově jinou součást jejího života a dohromady se tak skládá dost plastický obrázek. Nečetla jsem snad působivější svědectví z koncentračního tábora a skoro filmové popisy mne neuvěřitelně braly za srdce - zejména list s reflexí tábora, popis odjezdu transportu do Polska s přímými reakcemi účastníků a závěrečný list Ettina přítele o jejím vlastním odjezdu. Tohle bude kniha, do které se asi často budu namátkově dívat... když se z ní dají vytěžit drahokamy citátů "...když se navzdory všemu postaráme, aby byl Bůh u nás v dobrých rukou..." "Můj Bože, všechno je to tady jen tekutý písek kromě tebe..."

17.01.2019

je určitě dobře připomínat si absurdní zvrácenost války a všeho zlého co s ní souvisí ...

22.10.2018

„Chtěla jsem jen říct: Ta mizérie je opravdu velká, a přesto často chodím, pozdě večer, když už se den za mnou propadl do velké hloubky, jemně našlapuju kolem ostnatého drátu, a pak vždycky z mého srdce stoupá - nemůžu s tím nic dělat, prostě to tak je, je to jakási elementární síla -: tento život je něco nádherného a velkolepého, musíme později vybudovat úplně nový svět - a proti každému zločinu navíc a hrůze navíc musíme postavit kousek lásky a dobroty navíc, kterou jsme schopni v sobě vytvořit. Můžeme trpět, ale nesmíme tomu podlehnout.“

Přečteno za jeden večer a noc.
V dopisech, které Etty píše, se dozvíme mnoho o fungování sběrného tábora. Zejména v dopisu č.23 sestrám do Haagu a dopisu 64 Hanovi. Ale informační hodnota, byť je velká, není to nejdůležitější. Nejedná se o literaturu faktu, jedná se literaturu srdce. Svědectví o tom, jak silný člověk – posílen vědomím Boží přítomnosti ve svém životě – může být, i když je to slabá, nemocemi sužovaná žena. A taky o tom, že nenávist a touha po pomstě není jedinou možnou reakcí na útlak a křivdu.
„Absence nenávisti ještě neznamená absenci elementárního mravního rozhořčení.
Vím, že ti, kdo nenávidí, pro to mají své opodstatněné důvody. Ale proč bychom museli stále volit tu nejsnadnější a nejlevnější cestu? Zažila jsem tam velmi silně, že každý atom nenávisti přidaný k tomuto světu ho dělá ještě neobyvatelnějším, než už je.“

Hned na začátku přijde Etty o svého osudového muže. Fascinující na tom je, že kdybych dříve nečetl její deníky, tak bych to téměř nezaregistroval. Protože Etty nezaměřuje svoji pozornost na sebe a svůj zármutek, ale věnuje ji svému okolí (O smrti svého milého píše nádherně: „Ta vděčnost, že existoval v mém životě, bude vždy větší než smutek nad skutečností, že už není, tělesně není.“). I v tom je úžasná a inspirující. A nejen v tom. Zdá se mi, že nejsem schopen se o tom šířeji rozepisovat – je prostě úžasná, inspirující a já nemohl než si ji zamilovat.

Poslední dopis v knize píše přítel Jopie, je smutný a taky nebývale dojemný, ale je v něm cítit i odhodlání nenechat se zlomit. Líbí se mi představa, že vnitřní síla v Jopiem je odkazem Etty, že je to jejím vlivem, že tohle je dědictví, které ve svém okolí zanechala, že takhle vlastně žije dál v myšlenkách a skutcích jiných lidí. Chci věřit, že svými dopisy a deníky žije dál i v nás, jejich okouzlených čtenářích.
A ta poslední Jopieho věta dokonale vystihuje moje pocity po dočtení Myslícího srdce.
„Šla a přátelsky se bavila, smála, měla dobré slovo pro každého, s kým se potkala, plná jiskřivého, možná trošičku melancholického humoru, ale byla to naše Etty, jak ji všichni známe.
(...)
A tak tady teď sedím, smutný, ale ne kvůli něčemu, co je ztracené, protože přátelství jako její se prostě neztrácí, to je a zůstane.“

14.03.2017

Dráha Etty,myslím na to jak jsou naše životy křehké,jak marníme svůj čas nesmyslnými věcmi,jak se bojíme říct co si opravdu myslíme.Tys mi vyrazila dech,jak si krásná,moje přítelkyně,jak si krásná.