Na cestě
Jack Kerouac
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/423427/bmid_na-ceste-OGO-423427.jpg
4
2229
2229
Nové vydání, vycházející k 50. výročí autorova úmrtí, přináší legendární překlad Jiřího Joska s neméně legendárním doslovem Martina Hilského. Jeden z nejslavnějších a nejčtenějších amerických románů 20. století. Kniha, která definovala jednu generaci, totiž tzv. „beat generation“, a ovlivnila generace následující. Kniha, která změnila život nesčetnému množství čtenářů. Kniha extaticky odvázaná a prodchnutá dychtivostí po životě, ale zároveň plná niterného smutku a nevyléčitelné melancholie. To vše, a ještě mnohem víc je Kerouacův román Na cestě, spontánní, jazykově vynalézavý, jazzem načichlý, zběsile plynoucí záznam několikaletého putování vypravěče Sala Paradise (v němž poznáváme samotného autora) napříč Amerikou a Mexikem na přelomu čtyřicátých a padesátých let, většinou po boku charismatického Deana Moriartyho, jehož předlohou byl Neal Cassady, Kerouacův obdivovaný přítel a múza, neřízená střela řítící se životem zběsilou rychlostí.... celý text
Přidat komentář
Byli volní, byli svobodní, pravděpodobně prchali před jednotvárností a šedí života pozemského ....při extatickém popisu “bop”ové kapely jsem si zavzpomínal na “čaje” v osmdesátkach, na chvíli jsem pohlédl zpět do bezstarostných studentských let...kniha plyne volně jako divoká řeka ...nicméně jsem měl po celou dobu pocit že prchali sami před sebou a fakt by mě zajímali jejich vlastní niterné pocity ?
Tohle je přesně dobrodružství podle mého gusta! Amerika, nepatetická Amerika nutno poznamenat, špinaví chlapi a protloukání se od ničeho k ničemu. Ta kniha je podle mě především o svobodě, kterou potřebujeme v dnešní době možná víc než kdy dřív právě proto, že se dobrovolně uvrhujeme do nesvobody v rámci rodin, zaměstnání a vztahů. Tzv. Beat Generation mě formovala a tahle kniha byla první z tého várky. Sice není moc obratně napsaná, ale chybu je možné hledat v překladu.
Před časem mě nesmírně zaujal dokument o Beat Generation a nekonformní způsobu života jejích představitelů. Jsem ráda, že jsem z jejich tvorby jako první sáhla právě po románu Na cestě.
Kniha to je prazvláštní, nepodobá se ničemu, co jsem doposud četla. Nikde žádná zápletka, vyvrcholení děje, rozuzlení... Jen nekonečně se opakující cesta. Cesta za něčím neurčitým, za vidinou, která se rozplývá jakmile se k ní člověk zdánlivě přiblíží.
Přestože se v knize v podstatě nic moc neděje, její atmosféra mě uchvátila jako žádná jiná. Nejprve na mne dýchala neuvěřitelnou nespoutaností a svobodou, kterou mám sama v krvi. Hned bych s chutí popadla batoh, vydala se autostopem napříč Státy a v noci koukala z korby náklaďáku na hvězdy.
V závěru však tenhle osvobozující pocit vystřídala spíš skleslost a melancholie, způsobená bezcílností a nenaplněností života hlavních hrdinů. Možná jsem to ale celé vnímala špatně. Možná se nehnali za žádným konkrétním úspěchem, ani nehledali duchovní osvícení - možná že cesta sama o sobě, je ve skutečnosti cíl.
Na tuto knihu jsem se chystala už hodně dlouho a pořád jsem si připadala jako ostuda, že jsem to ještě nečetla. Tak bylo konečně na čase se do Kerouaca pustit. A teda dost mne to mrzí, ale já tuhle knihu prostě nedočetla. :-(
Obsahově mi to vůbec nesedělo. Hlavní hrdina přeskakuje od jednoho k druhému, snaží se dělat všechno a přitom nedělá nic. Jeho způsob života je mi na hony vzdálený a úplně cizí. Taková ta nevázanost, kdy člověk nemá v životě jasně danou žádnou kotvu, žije od ničeho k ničemu a jen tak si proplouvá životem bez nějakých jistot, to prostě není pro mne. S námahou jsem se dostala cca za stranu 70 a dál jsem pak nemohla.
Nedokázala jsem se vůbec začíst a cítila jsem, jak se s každou další stránkou musím nutit. To je pro mne znamení, že mám přestat, jinak si to znechutím a padnu do čtecí krize. A jsem z toho dost smutná, protože jsem do knihy šla s pocitem, že by mne tohle mohlo fakt bavit. Tak nic no. :-(
Bible všech snílků, bláznů, šílenců, divochů a všech obyčejných lidí, co takoví jsou, aspoň ve svém srdci.
Na tuto knihu jsem měl zálusk už několik let. A jsem moc rád, že jsem na ní počkal do správného věku. Na cestě je kniha, která je vypovědí o jedné generaci. Kerouace to napsal působivě, živě a bez jakýkoliv příkras. Je v tom něco nádherného, okouzlujícího a trochu i znepokojivého. Nicméně to dokáže ve vás vyvolat pocit toho, že byste sami chtěli procestovat USA křížem krážem. Balit holky na každém rohu, neřešit práci, zodpovědnost, baví, nasát vůni života a kochat se pocitem naprosté svobody a volné silnice před vámi. Samotné čtení je místy náročnější kvůli desítkám postav, míst a taky tím, že se neustále někde cestuje, paří a přicházejí lidé a zase odcházejí. Je to zajímavá a působivá knížka a pokud si vás získá, tak si tuhle cestu na cestě užijete.
Neexistuje knížka, která by mě svou atmosférou a příběhem natolik vtáhla do děje, jako právě Na cestě. Veškerá díla, napsána představiteli Beat generation jsou působivé unikáty, ale Kerouac dal své práci úplně jiný rozměr.
Na cestě je jedním z těch románů, ke kterému musíte, tak trochu příznačně, nalézt tu správnou cestu. Když se mi kniha dostala poprvé do rukou a já si přečetla prvních pár stran, točila se mi z té smršti postav, souvětí a myšlenkových pochodů hlava. Ale jakmile pochopíte, že právě tahle bláznivá smršť všeho, co se zrovna Kerouacovi honilo při sepisování (a po notné dávce alkoholu a drog) své nejslavnější knihy hlavou, je alfou a omegou celého románu, dostává vaše čtení naráz úplně jiný rozměr. Asi bych nenašla jiné dílo, které by víc vystihovalo pořekadlo „Cesta je cíl“. A to ve všech směrech. Román nemá žádnou zápletku, nemá žádné vyvrcholení a vlastně ani žádný konec, je prostě jen líčením cest hlavního hrdiny a jeho ztřeštěného, ničím nezastavitelného přítele. Myslím si, že každý, kdo v životě uskutečnil nějakou podobnou cestu, ať už za účelem zakusit dobrodružství nebo nalézt smysl svého života, se v příběhu snadno najde. Útěk z reality, užívání si přítomného okamžiku a nevyřčená víra v to, že na konci své cesty možná naleznete to něco, co celý život hledáte. Následovaná nepříjemným prozřením, že na konci vás čeká tatáž prázdnota a nicota, kvůli které jste se na svou pouť vydali. A tak balíte svůj cestovní kufr znovu a znovu…
Bohuzel me kniha nezaujala,nebavila. Precteno jen 80 stran. Ale verim,ze jinym se libit muze. Kazdy mame rad neco jineho :-)
On The Road...
Když čtu zdejší komenty ke knize, tak žasnu.
Jedna část se snaží intelektuálně rozebírat příčiny, postavy, charakter.....to jako vážně?
Druhá část naprosto nepochopila obsah a tak řvou do světa své....hele, vždyť se děj stále opakuje. vždyť tam pořád jezdí z jednoho konce Ameriky do druhého..... že se kniha jmenuje - Na cestě - ignorují.
Tahle geniální kniha, ve které není ani jedna věta špatně, popisuje určitou část života. Je v ní všechna bezútěšnost, všechen lesk a žal, štěstí a zrada, lehkost a složitost.....
Můžete nesouhlasit se stylem života postav, můžete se čertit nad jejich nezodpovědností, můžete je soudit. To všechno můžete. Ale říct, že je kniha o ničem???? Je o životě a kdo si dovolí říct, že je něčí život o ničem??
Jednoznačně geniálně, syrově popsaný příběh kusu života. Nezbývá nic jiného než složit hlubokou poklonu.
Skvělé dílo pane Kerouacu.
Ve třeťáku, čtvrťáku na gymplu to byla moje bible, bez níž jsem nepodnikla jedinou delší cestu. Strhla mě a já snad celý dva roky četla jen knihy z nebo o beat generation a éře hippies... a Kerouacem to začalo. Ta knížka mě fascinovala, že to snad ani víc nešlo. Tahle kniha je vlastně ódou na radost ze života a požitky tady a teď... i když tam samozřejmě je i jakési hlubší očekávání, kam mě cesta dovede. I když to možná nepřijde. Tenhle hlubší smysl, když nad tím tak dumám, pro mě symbolizuje hledání Deanova táty. Takové to, co cestě dává smysl, v co doufáš, že přijde a že tě to změní... a ono to možná ani nepřijde.
Kdesi hrozně hluboko ve mně tehdy musela spát šílená touha po svobodě, cestování bez cíle, vnímání cesty a té její svobodné prázdnoty, prostoru na přemýšlení, vnímání; radosti z ubíhající krajiny za oknem a hudby, těšení se na příjezd do další mezistanice, na chutě něčeho dobrého, co si tam dám...
A Kerouac mi tohle ukázal a mně to secvaklo a já se zamilovala. Hrozně jsem toužila být taky na cestě jako ti chlapci, i když mi bylo jasný, že takovou povahu nemám a nikdy mít nebudu, a navíc tohle nebyl svět pro dívky, co si budeme povídat. Četla jsem to znova a znova a snila, toužila a záviděla. Občas mě ti chlapci trošku srali, hlavně Dean, ten divokej, nespoutanej, uřvanej a sobeckej blázen, kterej ale dovedl strhnout a inspirovat a zapálit v ostatních ten plamen. Vlastně stejně, jako ten plamen ve mně tehdy zapálil Kerouac.
A i když už jsem o dvacet let starší a už jsem na divoký cestování bez starosti, kde budu dnes v noci spát, moc stará a pohodlná, ta knížka mi pořád připomíná ty nádherný časy a touhy. A jsem nesmírně šťastná, že se ke mně po snad patnácti letech úplným zázrakem vrátila knížka, která se mnou těma dobama prošla, sbírala jsem do ní podpisy a přání přátel, kterým jsem ji půjčila (to byl dosti výběrovej klub :)) a pak se mi ztratila, já ji zoufale hledala a pak už odepsala. A před pár měsíci u mě zazvonila kamarádka ze sousedství, že si uklízela ve starých věcech a našla tam pár mých věcí... Vrátila se. A i o tom vlastně Na cestě je - o setkávání se tam, kde byste to fakt nečekali.
Bože, to byly nádherný časy a vzpomínky. Ale mám trošku strach si to přečíst znova, abych ty nádherný ozvěny těch dob nenarušila.
Začala jsem číst Big Sur, v půlce odložila a vrhla se na Na cestě. Ať to mám hezky po pořádku. Je to zajímavý pohled na dobu. Občas mě překvapilo, jak byl život tehdy jiný a občas naopak to, jak byl stejný jako dnes. Chápu, že se Kerouack (Sal) stal takovou modlou, ale také chápu, že skutečnost byla jiná. Asi jako v dnešní době všichni nadšeně sledujeme zajímavé cestovatelské influencery, závidíme jim jejich život, chceme ho taky a skutečnost je přitom jiná - tvrdá, plná lží a přetvářky. Kerouack je typický influencer své doby.
Uf, to byla teda fuška. Na cestě za mě rozhodně ne. Půlku knihy jsem si říkala, zda knížku nemám vrátit poprvé nedočtenou. Nakonec jsem ji tedy dorazila celou (opět mi to nedalo), ale absolutně mi to nic neříkalo a vůbec mě to nebavilo. Ke konci jsem se už jen těšila, kdy dorazí do Mexico City a knížka skončí. Putování bylo opravdu nekonečné. Nevadilo by mi, kdyby kniha byla o nějakou tu stránku kratší.
Žít v jiné době a možná i na jiném místě budu se na to dívat třeba jinak. Proto nehodnotím.
K Na cestě je třeba si najít cestu. Je těžké pochopit myšlení oné generace, ale když se na ně čtenář napojí, dostane unikátní zážitek, jaký jiná kniha nenabídne.
Kerouacovy postavy si zamilujete, otázka je, jestli jim máme závidět.
Kultovní dílo, které pro mě zůstává překvapivě nezáživným. První, neúspěšný pokus o přečtení jsem hodnotila spíš jako osobní selhání. Napodruhé se ale ukázalo, že Kerouac tak snadno nestrhne. Celá kniha je velmi repetitivní a točí se opravdu jen kolem ženských, chlastu a raušů nejrůznější podoby. Na druhou stranu mi volnomyšlenkářský styl těhle pobudů dokázal vniknout pod kůži. Celkově jsem za tehle výlet po Americe ráda, další si ale odpustím.
Sedím v zakouřeným baru, mám už něco upito, noc se už dávno přehoupla přes půlnoc. Chystám se jít domů, ale najednou si vedle mě přisedne "někdo, něco... " a začne vykládat svoje životní příběhy a pochybný životní moudra. Je mi jasný, že polovina všeho co říká je silně přibarvená a polovina naprosto vymyšlená... Všechno to ale říká energicky, zajímavě, s lehkou dávkou šílenství a silný melancholie na pozadí. V baru hraje přepálená hudba a z kouře (jsem samozřejmě nekuřák) se mi motá hlava. Sedím dál, piju a všechno mu to naprosto žeru a říkám si "týýý vole!!! ".
Knížka o skupině melancholických lidí plných rozporů, kteří neví co se životem. Nenávidí měšťáky a přitom jimy samy jsou. Hrají si na tuláky, chtějí žít nevázaný život, myslí si, že tak mu dají smysl... zároveň ale potřebují mít jistotu teplýho místečka, do kterýho se můžou vrátit , když se jim zasteskne po pohodlí... Životní problémy řeší tak, že je přehlíží a pro svoje okolí jsou jedním velkým neštěstím. Bohužel jim rozumím... a to víc než by mi bylo milé.
Nesedlo mi to. Ze začátku mě to bavilo, ale cca od půlky už mi to přišlo pořád dokola. Nezatracuji to, zřejmě nejsem správná cílovka, ale čekal jsem od toho asi moc. Za přečtení to však stojí...
P. S. A nenechte se urazit tím, že jste knihu nepochopili, když z ní nejste nadšení. Každému se líbí něco jiného, jen to někteří nechtějí pochopit.
"Tý vole, tý jo!"
Pokud netušíte, co od knihy čekat, vězte, že výše uvedená hláška je (v drobných obměnách) jedna z nejčastějších, kterou jeden z hrdinů knížky dává najevo své nadšení z čehokoli kolem sebe – jazzové či jiné hudby, rychlé jízdy autem, krásných dívek, atd., atd. Tedy je to pěkně "ujetá" kniha, což se hodí, jelikož děj se vskutku odehrává převážně na cestě – a pokud ne na ní, tak před ní (to vzrušení, které se člověka zmocní jen při představě, že polyká kilometry!) nebo po ní (jsme špinaví a rozedraní, máme hlad, ale fakt to stálo zato!). Tedy pořád se jede odněkud někam a pak zase zpět a oklikou a pak rovnou za nosem :-).
Je to Amerika přelomu 40. a 50. let 20. století, tedy hodně jiné cestování, než jaké zažívám a zažívala jsem od mládí, ale něco je univerzální pro všechny cestovatele – vzrušení z cesty, pozorování lidí, krajiny, zvířat, přemýšlení o tom, kdo byl ten muž/žena/dítě co mi mává do okna jedoucího vlaku/auta/autobusu, těšení se, že až tam dojedu, dám si sprchu/oběd/kávu/výlet po městě, ale zároveň obava, zda tam seženu nocleh/pozdní večeři/zda tam vůbec dojedu a pochyby, jestli má moje cesta smysl... A je jedno, zda jedete přes celou Ameriku, z Brna do Prahy, anebo jen pár kiláků do práce a zase zpět... jelikož mám pocit, že na cestě jsem pořád – a nemyslím tím teď cestu vnitřní, to by byla jiná kapitola – vybrala jsem si knihu do čtenářské výzvy, tématu "název knihy, který vystihuje vaši povahu nebo náladu".
Myslím, že název na mě sedí dokonale, obsah už trochu méně, neb jsem ani v mladším věku neměla ve zvyku se opíjet nebo experimentovat s drogami, což je nedílnou součástí cestování našich hrdinů a někde se o tom píše tolik, že už mě to začínalo nudit (proto hvězdička dolů; víc se mi od Kerouaca líbil už dřívě čtený "Mag", útlounká knížka o krásném vztahu mezi dvěma bratry, kde všechnu tu "pravou" Ameriku vnímáte jaksi na pozadí). Ale i když hlavní hrdinové knížky nejsou úplně moje krevní skupina, jsou mi mnohem bližší než přehnaně "ctnostní" občané, kteří Vám s naučeným úsměvem prodají předraženou pojistku nebo "úžasný" mobilní tarif. Mockrát mě život poučil, že drsní "týpci", co pro nějaké to sprosté slovo nejdou daleko, jsou uvnitř možná mnohem čistší než kdejaký ředitel banky. Dovedou totiž žasnout jako děti (i když někdy se tak chovají - hodně nezodpovědně), nesoudí vás pro každou pitomost (na rozdíl od "slušných" spolucestujících, kteří mě častují pohoršenými pohledy, když po cestě náročnějším terénem nastoupím do dopravního prostředku promočená deštěm, či naopak propocená, anebo snad dokonce zablácená!) a když mohou, pomohou, aniž by se tím pyšnili.
Co mě v těchto knihách o Americe fascinuje, je popis cesty, na kterou hrdina vyrazí s pár dolary v kapse, píše, co všechno si za ně koupil, říkáte si, přece už nemůže žádné peníze mít – ale on se zase doklepe někam, kde mu někdo půjčí či věnuje dolar, kde se nechá na dva dny zaměstnat – a jede se dál. A i když mi tohle cestování připadá hodně ztřeštěné, trochu závidím těm, co dokáží cestovat takhle nalehko a starosti hodit za hlavu :-).
Četla jsem v esprávný čas na správném místě, dnes už by mě tolik neočarovala. Ale tehdy to byl naprostý zlo. Jakože i takhle se dá psát?
Štítky knihy
drogy zfilmováno americká literatura cestování Beat generation, beatnici alkohol rozhlasové zpracování podle skutečných událostí cesta, roadtrip tuláctví, bosáctví, vagabundážAutorovy další knížky
| 2005 |  Na cestě |
| 1984 | Mag |
| 2008 |  Dharmoví tuláci |
| 2005 | Andělé zoufalství |
| 2009 | A hroši se uvařili ve svých nádržích |
U On The Road je myslím mnohem silnější poselství, životní styl a jakýsi apel na čtenář, aby se chopil sebereflexe a zhodnotil zda-li jím vybraný život je skutečně to, co chce žít, nebo se jen snaží držet řad, který mu jsou vytyčeny. Mě se kniha upřímně četla velmi těžce a konec jsem úplně vynechal, každopádně myslím, že je potřeba nahlížet na tuto knihu trochu jinak, pokud jej chce člověk plně docenit. Je důležité poukázat na to, že Beats žili v době, kdy na jejich hlavu mohla kdykoliv spadnout atomová bomba, tudíž nějaký budování statusu a kariéry nehrálo roli, na to byli příliš chytří - hlavní poselství je dle mého "catching feelings". Žij jako by na tebe měla druhý den spadnout bomba, novelty seeking, zkus nepoznané, stopuj, zakus sex s neznámým chlapem i když na tebe doma možná čeká manželka, zdroguj se do němoty a pak o tom tripu napiš, lidi to bude zajímat. Beats je zkrátka tak rozporuplný movement, že se mně hlava ještě stále točí - a řekl bych, že je zde potřeba pořádně rozfiltrovat zásadní cennosti beatníků, rozhodně se nesnažit vidět vzor, avšak inspirace v určitých kruzích a jejich dopad na kulturu a umělce je unikátní a revoluční. -- takže díky Bohu za ně.