Na řadě je Max
Leena Parkkinen
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/177629/bmid_na-rade-je-max-Ibr-177629.jpg
3
28
28
Max a Izák jsou siamská dvojčata. Když se v roce 1899 narodí, matka se o ně nedokáže postarat, a tak se přičiněním tety ocitnou jako hříčka přírody v místním cirkuse. Zde se poprvé cítí jako plnoprávné lidské bytosti - spřátelí se s ostatními zrůdami, monstry a ztracenými existencemi a zjišťují, že běžní lidé je vnímají jako umělce a jsou ochotni za jejich vystoupení platit. Konečně šťastna, objíždějí dvojčata celou Evropu. Osudový zlom nastane, když se v Helsinkách seznámí s okouzlující, ale naprosto nemorální Iris. Muži tuto femme fatale uctívají, ženy nenávidí. Izák se do Iris rázem osudově zamiluje...Jak se s jejich vztahem vypořádává Max? Román Na řadě je Max je literárním debutem Leeny Parkkinen, líčícím s neobyčejnou citlivostí a v barvitých epizodách bizardní zákulisí cirkusového prostředí, problémy dvojčenství i dvojnictví a v neposlední řadě též nespolehlivost jakéhokoli vyprávění. Autorka za román obdržela v roce 2009 cenu prestižního finského deníku Helsingin Sanomat.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2014 , ArgoOriginální název:
Sinun jälkeesi, Max, 2009
více info...
Přidat komentář
Kniha mě vůbec nebavila,neslaná,nemastná.Přeskakování v čase není nic moc pro mě.Myšlenka příběhu jako takového mě zaujala ale prezentace na papíru mizerná.
Na knihu jsem se docela těšila, přece jen anotace vypadala slibně. Bohužel mě ale nenadchla tak, jak bych si představovala. Četla se mi ztěžka a částečně mě nudila. Jen Madame Maxima, Mona a Lucia mě dokázaly vtáhnout do děje.
Příběh siamských dvojčat mě zaujal a nadchl. Autorka zvolila střídání časů a popis života Maxe a Izáka. Myslím si, že knížka stojí za přečtení. Určitě ne každému se autorka trefí do noty, ale mně rozhodně ano.
Zvláštní členění knihy, skákání z jednoho roku do druhého. Hrdinové si mě ničím nezískali. Konec knihy mi vyrazil dech - ne co se stalo, ale tím popisem...síla.
Přemýšlela jsem poměrně dlouho, co o knize napsat. Dalo by se říci, že je výborná, jenže... mně se nelíbila. Přečetla jsem ji jedním dechem, nedokázala ji odložit a přece už jsem zažila knihy, které se mi líbily víc a dostaly se mi "pod kůži". Příběh siamských dvojčat Izáka a Maxe je v každém případě zajímavý, ale neseděl mi styl vyprávění, přeskakování z roku do roku a z místa na místo, vracení se v čase atd. Když jsem se souvisle začetla, musela jsem se vracet na začátek kapitoly, abych si oživila kde právě jsme a v jakém roce...
Tuto knihu jsem nečetla, ale její anotace velmi nápadně připomíná obsah povídky Egona Erwina Kische Srostlé sestry.
Na řadě je Max
Vyprávění jednoho ze siamských dvojčat je opravdu originální nápad. Jen kdyby tam tak velmi nebylo poznat, že autorkou je žena. Akcentace veškerého popisu věcí, pocitů i propriet bylo ryze ženské a nebylo lze uvěřit, že takovýto smysl pro detaily je v zájmu mužského pohlaví. Přeskakování v čase co kapitola mi nevadilo. Příběh se tak rozkrýval pozvolna a přidalo mu to na zajímavosti více, než kdyby děj ubíhal chronologicky. Co mi však vyloženě vadilo bylo minimální, nebo vůbec žádné vyprávěcí rozlišení u jednotlivých postav. V delších monolozích se jevili všichni jako jedna a ta samá. Styl vyprávění kohokoliv v příběhu byl totožný. Včetně nepřirozené popisnosti. ( např. Sklonila jsem hlavu a do očí mi spadl pramínek vlasů). Na knize je poznat na první dobrou, že je teprve začátkem spisovatelské kariéry mladé autorky. Jsem zvědavá na další díla..