Na střeše je Mendelssohn
Jiří Weil
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/188349/bmid_na-strese-je-mendelssohn-OwH-188349.jpg
4
79
79
Román zachycuje trpký úděl českých židů v době nacistické okupace. Ze zápletky kolem svržení Mendelssohnovy sochy ze střechy pražského Rudolfina se paprskovitě rozbíhají příběhy řady lidí nejrůznějšího společenského postavení.
Přidat komentář
K Jiří Weilovi mě přivedl Laurent Binet, konkrétně jeho kniha HHhH. Našla jsem si i další podrobnosti o tom, za jakých okolností Jiří Weil psal a hlavně proč musel přepisovat svoji knihu. Poválečná doba omezování a vytváření tvrdých mantinelů dostihla i jeho jako spisovatele.
Je otázkou, jaký by byl román, kdyby do jeho psaní nezasahovala cenzura padesátých let.
Na střeše je Mendelssohn vypadá na první pohled úsměvně : najít na střeše Rudolfina tu správnou sochu. A že jich tam je! Proces identifikace se udál v době protektorátu, kterou Jiří Weil popisuje z pohledu všech svých postav, těch, kterým šlo o život, ale i těch, kteří život nemilosrdně brali. Takže nejde jenom o kamenné sochy...
Je život v mezní situaci pronásledování a hrozby smrti věcí strnulosti a rezignace nebo motivem (a nutností) k aktivnímu odporu nebo alespoň k pokusu o něj? Toto je jedno z hlavních témat Weilova románu, který nese prvky povídkové tvorby a byl vydán po autorově smrti v roce 1960.
Kniha popisuje osudy několika postav, jejichž životy se v některých okamžicích prolínají, v jiných ukazují obraz určitých událostí reflektovaných těmito postavami z různých pozic a úhlů pohledu (např. přímých aktérů události nebo jako svědků či těch, kteří se o událostech dozvídají a přemýšlí o nich) a zaměřuje se na období od heydrichiády (1942) do roku 1944. Děj se odehrává v Praze a v terezínském ghettu a sleduje reflexi událostí (perzekuce Židů a transporty v rámci nacistických plánů na jejich vyhlazení, teror následující po atentátu na Reinharda Heydricha, události v terezínském ghettu, činnost odboje a jeho pronásledování gestapem, likvidace pražské Židovské obce na konci druhé světové války) tak, jak jimi prochází či vnímají je jak samotní nacisté a jejich oběti z řad Židů, ale i další občané protektorátu, kteří buď s okupanty kolaborují (šmelináři, političtí kolaboranti), nebo se mu staví aktivně na odpor (příslušníci podzemního hnutí odporu). Určitým leitmotivem je symbolika soch – v úvodu se jedná např. o sochu židovského hudebního skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, která má být na Heydrichův příkaz stržena z balustrády střechy Rudolfina, dojde ovšem k omylu a je místo ní stržena socha Richarda Wagnera. Tato symbolika se pak prolínána s osudy jednotlivých postav i v dalších příbězích.
Weilovým ústředním tématem tvorby po druhé světové válce bylo pronásledování Židů a jejich tragédie v rámci holocaustu, kterou osobně prožil. To je v tomto románu nahlíženo jak z pozic pronásledovaných i pronásledovatelů, tak z pozic těch, kteří s nacistickou diktaturou spolupracovali, i těch, kteří se jí stavěli různými způsoby na odpor. Tento vypravěčský postup – metoda několikeré projekce – je známým autorovým tvůrčím prostředkem i u jiných jeho děl. Jednotlivé příběhy jsou pak řetězením příčin a následků událostí a tím, jakou v nich daná postava hraje roli nebo jak je jimi zasažena. Velký důraz je kladen na fakta (autobiografický popis ničení a rozkrádání židovského majetku, heydrichiáda a její dopady v protektorátní společnosti, události v terezínském ghettu), která jsou poté dokreslována jejich reflexí u postav jednotlivých příběhů. Autorův apel, který se prolíná všemi příběhy v tomto románu, je kladen na to, že není možné zlu pouze nečinně přihlížet, či s ním dokonce kolaborovat - je vždy nutné se mu pokusit postavit na odpor. Toto odkazuje na humanistické ladění románu.
mno... příběhy Weil vykreslil silné, ale úroveň kolísala. Trochu mi vadila pasáž, kdy jeden fotograf pořizoval snímky, které: "...sloužily jako doklady života nezaměstnaných ve státě, jenž se vychloubal demokracií [PRVNÍ REPUBLIKA]. Komunističtí poslanci je předkládali v parlamentě....atd." To tam prostě nemohlo v tom románu chybět ;) Stejně tak závěr o mocné Sovětské armádě, která jako jediná (jediná zmíněná, jak jinak) nakonec přinesla štěstí a radost, když zapichovala vlajky se srpem a kladivem. Pff.
Je to smutné čtení, ale na pět hvězdiček to není. Nejvíc na tom oceňuju, jak se Weilovi podařilo vylíčit atmosféru Prahy v době Protektorátu. Je vidět, že měl osobní zkušenosti s prací ve skladech se zabaveným židovským majetkem, znal dokonale hierarchii a vazby, kdo byl za co jak odpovědný, jak spolu souvisely jednotlivé protektorátní úřady a tato přesvědčivá znalost právě pomáhá vykreslit spletitost nacistického organismu rozloženého po Praze. Socha Mendelssona na střeše Rudolfina působí trochu jako krutá anekdota, a je také škoda, že po jejím odvyprávění se už k ní nevrací. (Zvlášť když se román tak jmenuje.) Jinak ale nabízí typologii různých situací, jaké asi člověk v době heydrichiády a také v Terezíně zažíval, takže i z tohoto hlediska je to poměrně plastické svědectví. Místy je to napsáno velmi dramaticky, ale povětšinou spíše schematicky a až didakticky, jakoby popis stačil. Ty postavy jsou velmi schematické a samozřejmost, s jakou mluví o tom, co se právě honí hlavou Heydrichovi a dalším nacistickým pohlavárům, by za normálních okolností mohla působit otřesně, ale nějak nepůsobí. Jako by tomu chyběla nějaká šťáva - co se třeba povedlo Platonovovi v Čevenguru (viz níže), který mne přivedl až k fascinaci. To se tady nekoná.
Ale tím nechci knihu nějak hanět. Dokonce si myslím, že by byla dobrá jako čtení pro mladé lidi, které zajímá historie, je to přehledně napsáno a vazby postav i jejich postojů k životu jsou jasné. A ta detailnost líčení jak pražských reálií tak terezínských, vede k velké přesvědčivosti. A samozřejmě situaci, které se tam odehrávají, jsou naprosto otřesné.
Na střeše je Mendelsohn je krátká knížka, tvořena z příběhů, které na sebe moc nenavazují, ale opakuji se v nich stejné postavy. Společným tématem všech příběhů je život v protektorátu, ale ne pouze trpký život Židů, ale i Čechů. Na výsluní si žili Němci, kteří jako vítězové a barbaři nám vládli a utlačovali. V knize se dle mého nevyskytuje ani jedna německá postava, která by byla vyloženě pozitivní. Takže se mi zdálo, že všichni Němci byli suroví vrazi, popravčí, lupiči, darebáci a alkoholici. Buď jak buď, i v této době se museli najít Němci, kteří nesmýšleli obdobně jako vůdce v bunkru a jeho fanoušci. To mi na knize chybí, že postavy jsou rozdělené černobíle. Nevadí. Dostávám se k hodnocení samotných kapitol, kratších povídek. Některé povídky byly velice zajímavé, zejména z Terezína. Zajimalo by mě, jak dopadl týpek, který utekl se železničáři. Ovšem některé povídky neměly děj nijak zvlášť oslňující. To ale vůbec nevadilo, protože jsem se těšil na každou povídku zvlášť. Weil má totiž výborný styl. Ani ho nemůžu definovat, protože prostě nejsem zběhlý v literární teorii a analýze. Každopádně jeho popisy nejsou zdlouhavé, jsou jasné přímé. A nemyslím si, že jsem skončil u autora u této knížky. Mám rozhodně v plánu pokračovat dál a přečíst si zejména jeho nejslavnější dílko. No a pak Moskva-hranice. To bude jízda.
4 hvězdy, protože prostě je to delikátní dílo
Další smutná ukázka protektorátního života. Nelze se divit, že to po válce u nás s Němci dopadlo, jak to dopadlo...
Hodně drsné čtení. Je poznat, že autor leccos z toho poznal na vlastní kůži. Na druhou stranu knize chybí konec, je to "jenom" pohled do protektorátu židovskýma očima skrze několik povídek. I když výborných.
Další z řady knih, o kterých je podle mého třeba více hovořit. Je škoda, že se o této knize (potažmo autorovi) ve školách mluví tak málo. „Na střeše je Mendelssohn“ je dalším důležitým svědectvím o době, která není zas tak dávná. A o událostech, které by se měly připomínat, aby se již neopakovaly. Jde o silné dílo se silnými lidskými osudy. Určitě si zaslouží svoji pozornost.
Pod vlivem Života s hvězdou jsem přečetla i "Mendelssohna", zapůsobil na mě ale méně. Důvodem je především schematičnost postav, zvlášť německých.
Přesto mi něčím přišel román zajímavý:
Kompozicí - kapitoly jsou provázané jako vlákna pavučiny, postavy se svými osudy se protínají, ale zdaleka ne všechny se všemi.
Motivem sochy, který zde hraje zásadní roli: na zmatky kolem stržení sochy Mendelssohna-Bartholdyho (jediná vtipná část románu) navazují další příběhy, o poznání tragičtější, obludnější. Tragická je nevyléčitelná choroba židovského strýce dvou malých děvčátek, kterému postupně "kamení" tělo jako soše; osudy těch opuštěných dívek a rodiny, která je skrývala, jsou jako tragické domino dovedeny dál. Tragická je i výroba sochy-šibenice v Terezíně (kterou musel navrhnout žid), aby na ní popravili židy. Obludné je např. Heydrichovo přirovnání sebe sama k soše - zná konečné řešení židovské otázky, což mu umožňuje "stát vysoko nad všemi lidmi, shlížet na ně s opovržením jako socha". Obludné je i rozebírání si zabraných židovských věcí, zvláště uměleckých děl (např. sochy se symbolickým názvem Spravedlnost), kterého se aktivně účastní i český šmelinář...
Je to promyšleně napsaný román, ale mezi své nejoblíbenější ho nezařazuji.
Z duše mi mluví yaoiyuri v místech, kde rozebírá aktivitu českých udavačů a fízlů za protektorátu.
Ono těch postav nemuselo být v ději tolik. Pro mě byl nosný příběh právě onen Mendelssohn na střeše, je to sice obludné přirovnání, ale bylo to nádherně bláznivé. (Teď se prý říká "crazy").
A dovedu si představit, jak by s tímto dějem naložil v době svých největších úspěchů úžasný Miloš Forman
Odkaz na tuto knihu jsem objevil v knížce HHhH Laurenta Bineta a přiznám se, že do té doby jsem o Jiřím Weilovi v žádné souvislosti nečetl a moc mě těšilo, že jsem tuto mezeru ve svém čtenářském životě vyplnil. Popis atmosféry protektorátu, strachu, chvilkové naděje a v druhé chvíli brutální beznaděje, touhy žít a zároveň vědomí, že život nejspíš vezme rychlý konec.....to je zde podáno mistrovským způsobem. Jedinou výtku bych asi měl k tomu, že přesto že jedním z témat je v knize atentát na Heydricha, tak západní odboj a západní spojenci obecně v podstatně neexistují....veškeré naděje na ukončení války a porážku Německa se upínají pouze na východ. Což je ovšem vzhledem k datu původního vydání knihy nejspíš pochopitelné.....
Spíše groteskní události kolem stržení Mendelssohnovy sochy se rozplétají do tragických příběhů hrdinů, které jsou více či méně propojeny. Zajímavými jsou zde "Heydrichovy" kapitoly, vadilo mi však poněkud černobílé pojetí postav.
Tolik příběhů, tolik bolesti, přitom žádný patos, umně poskládáno a paralelně vyprávěno. Příběhy se rozvíjí, zastaví, propletou, někdy uzavřou, jindy plynou dál. Co člověk musí všechno udělat, aby přežil, jak naopak dokáže být někdy statečný. Jak dokáže být hovado hovadem i ve chvíli svého konce. Moc pěkné.
Je to taková protektorátní Hra o trůny plná smrti, intrik a udávání, která ovšem byla krušnou realitou, nikoliv pouhým výplodem autorské licence, a hraje se v ní jen a pouze o holý život. Nikdy si nejste jistí, kdo přežije, v ohrožení jsou všechny postavy a občas k tragédii stačí hloupá náhoda – dobrých konců je jako šafránu. Ze stránek na vás dýchne i celospolečenský morální propad a beznaděj.
Kniha mimo jiné poodhaluje i fungovaní protektorátního aparátu. Především brilantně vykresluje všechny duševní mrzáky a ubožáky, kteří se nedokázali vlastními (ne)schopnostmi prosadit za demokracie a v totalitě si svou ublíženost kompenzují kolaborací (Češi) anebo brutálním dokazováním své moci skrze „árijskou“ nadřazenost (Němci), aby v konečné důsledku ukázali, že jsou to jen prachobyčejní zloději a vrazi. Zajímavé byly kapitoly z pohledu Heydricha.
Přesto mi to nepřišlo tak ubíjející jako Život s hvězdou – i proto, že příběh je roztříštěn do mozaiky osudů velkého množství postav a člověk k nim tolik nepřilne, jako když v knize sleduje pouze jednoho hrdinu. Navíc mě zarážely některé až příliš (politicky) „rudé“ narážky a přehnaný patos některých kapitol.
Vynikající kniha, která ukazuje, jakou beznaděj prožívalo židovské obyvatelstvo na území protektorátu. SPOILER: Beznaděj, která je podtržena tím, že všechny důležité postavy příběhu nakonec skončí v rukou gestapa, což pro ně znamená smrt. Vzhledem k tomu, že v knize není aspoň špetka naděje, a to klidně stačilo, aby jedna postava přežila, dávám o hvězdičku méně...
Našla jsem si tam "své" příběhy, ale některé pasáže mi při čtení vadily jazykově a přišly mi dost na efekt, hlavně závěr. Proto tři z pěti.
Myslím, že se nejedná o román, nebo aspoň ne o román v běžném smyslu. Doznávám ovšem, že sám nevím, kam bych text zařadil. Máme tady několik někdy více někdy méně samostatných příběhů. Pokud bychom chtěli hledat hlavního hrdinu knihy, nebyla by to žádná postava z masa a kostí, ale byl by to zřejmě osud židovského národa za protektorátu. Kniha nese Weilův zřetelný rukopis - sugestivní text na pomezí beletrie a reportáže. Je to opravdu velmi dobrá kniha.
Naprávem opomíjená kniha, kterou doporučuji všem, kdo se zajímají o lidi jako takové, o druhou světovou válku a o židovskou otázku. Silné a skvěle napsané.
Štítky knihy
Židé druhá světová válka (1939–1945) okupace Protektorát Čechy a Morava okupace Československa holokaust, holocaust hudební skladateléAutorovy další knížky
| 1967 |  Život s hvězdou |
| 1937 | Moskva-hranice |
| 1960 | Na střeše je Mendelssohn |
| 1992 | Dřevěná lžíce |
| 1999 | Život s hvězdou / Na střeše je Mendelssohn / Žalozpěv za 77 297 obětí |
Různí lidé, různé osudy a mistrně napsaný text, který jsem hltala od začátku do konce. Kdyby se mě někdo zeptal, který text o židech, jejich pohnutkách a utrpení bych doporučila, tak tento. Není ani trochu bulvární, autor se slovy nevyhýbá popisu toho, jak ty věci byly, jak se děly. Nevymýšlí opisy jednotlivých výrazů, které by vedli ke zjemnění či bagatelizaci. Jde na dřeň. A proto je tak kniha tak dobrá a já ji všem doporučuju.