Na vine sú hviezdy
John Green
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/313426/bmid_na-vine-su-hviezdy-egY-313426.jpg
4
7841
7841
Odkedy Hazel v trinástich rokoch diagnostikovali rakovinu štítnej žľazy v štvrtom štádiu, pripravovala sa na vlastnú smrť. Potom sa stal medicínsky zázrak a metastázy v pľúcach sa jej zmenšili. Odvtedy nechodí do školy, nemá priateľov a nevie, ako vyzerá normálny život, lebo je hadičkami pripútaná ku kyslíkovej fľaši a užíva silné lieky, aby sa nádory nerozširovali ďalej. Na nenávidenom stretnutí podpornej skupiny pre pacientov s rakovinou však spozná Augusta Watersa, ktorý má štýl, rakovinu na ústupe a oči len pre ňu. S ním začne objavovať dosiaľ nepoznaný svet lásky na pomedzí života a smrti.... celý text
Literatura světová Romány Pro děti a mládež
Vydáno:
2016
,
Yoli (SK)
Originální název:
The Fault in Our Stars , 2012
více info...
Přidat komentář
K této knize bylo napsáno už hodně. A zcela právem. Já dodám jen jediné - kombinace knihy a následné filmové adaptace se vám dostane pod kůži a chvílemi brání i dýchat. Život prostě není továrna na splněná přání. A já děkuji za to, že si ho teď vážím zase o něco víc.
John Green mě přinutil přemýšlet s hlavními hrdiny, smát se s nimi, plakat s nimi. V této knize jsem našla příběh, který ve mně zanechal stopu a musela jsem o něm dlouho přemýšlet. Chtěla bych vyzdvihnout především to, jakým způsobem se autor popral s problematickým tématem. Obvykle jsou totiž knihy, ve kterých je hlavní protagonista vážně nemocný, pouhopouhou ‚‚ždímačkou‘‘ slz, ale tady ne. Všechno je to v dokonalém kontrastu spravedlnosti a nespravedlnosti, smutku a vtipu, lásky a odchodu. Když už toho na mě bylo moc, přišla nějaká vtipná pecka, která mi zase vyloudila úsměv na tváři. Velký bod k dobru má u mě Green za to, že je konec jiný, než jsem čekala - dle mého to byl výborný tah.
A jen na okraj - snad poprvé jsem byla naprosto spokojená i s filmovou adaptací (dobré obsazení, skvělá hudba, dobrá kamera).
Tuto knihu jsem přečetla zhruba před rokem a doteď na ní nemůžu zapomenout, ona vás prostě nepustí. Krásný příběh o smutných věcech, o lásce a naději. Určitě se k ní nejednou ráda vrátím.
Kniha, kterou jsem přečetl jedním tahem za odpoledne...
Silný duševní zážitek. Sice jsem nebrečel jako kolegyně, která mi ji půjčila, ale zanechalo to ve mi určité pocity. Donutí vás přemýšlet nad radostí z přítomnosti.
A nejsilnější věta? Dle mého mínění: " Bez bolesti by člověk nepoznal radost."
Nemám slov... Kniha mě dostala a je to jedna z nejlepších knih co jsem letos přečetla (nečetla jsem ji ani den), tohle by jsi měl podle mě přečíst každý, všem ji doporučuji!!
Kniha mě naprosto uchvátila... proto jsem měla strach vidět film... ale, ne ALE!!! Film je naprosto úžasně natočený!!! Naprosto věrný knize - není divu, že film trvá 2 hodiny, i když kniha není moc tlustá. Ve filmu zachytili vše naprosto přesně z knihy.
"Vím, že na to my tři nevypadáme, ale dohromady máme 5 nohou, 4 oči a 2 páry fungujících plic. " - the best :-D
Nejdřív byla knížka, potom přišel na řadu film a tak jsem se přirozeně obávala, že mi film zkazí dojmy z psané formy... naštěstí se tak nestalo... obé dokonalé, vtipné, nesmírně dojemné, postavy okouzlující... chvíli jsem se smála, chvíli brečela...
Tuto knihu jsem si zamilovala stejně jako film.
Pobrečela jsem si nad ní.
Ten příběh i když je smutný je krásný.
Zamilovala jsem do Augusta.
Ano, pěkná kniha. Dojemná a hlavně hluboce lidská. Ale proč tolik povyku? Je to snad kvůli tomu, že si lidé neuvědomují, kolik lidí s nevyléčitelnou nemocí se kolem nich pohybuje?
Samotný styl, jaký autor používá je velice čtivý. Vtipný, chytrý, nápaditý John Green. Přesto ale existuje kvantum jiných knížek, které si pozornost zaslouží daleko více. Není to nic jiného než další kniha o rakovině, která končí stejně, jako knihy o rakovině většinou končívají.
Není zde co vytknout, ale na druhou stranu se nepřidávám ke skupince lidí, kteří Hvězdy berou jako svatý grál.
Kniha je skvělá, nicméně bylo zde pár komentářů, že kniha je sice hezká, ale že je víc zaujala kniha od Jojo Moyes - Než jsem tě poznala. Říkala jsem si fajn, tak to si teda musím přečíst a porovnat je. Hned druhý den jsem pro ní letěla do knihkupectví. (Je pravdou, že u obou knih mi asistovaly papírové kapesníky). Nicméně včera večer když jsem dočetla "než jsem tě poznala" a mohla konečně srovnat tyto dvě knihy, musím přiznat, že ač tahle kniha byla úžasná, tak " než jsem tě poznala" je něco neuvěřitelného a doporučuji přečíst !!!
Ale stejně si tuhle knihu ráda někdy přečtu a koupě nelituji.
Věděla jsem, že knížka bude velmi dobrá, ale nečekala jsem, že mě její děj až natolik pohltí. U knížky jsem se smála, brečela a někdy i obojí zároveň. Donutí vás se zamyslet nad tím jak jsou přátelé a rodina důležití a že si musíme vážit každé pěkné chvilky, které se nám naskytne.
Hvězdy nám nepřály je úžasná knížka a určitě vám ji doporučuji!!! :)
Podle předchozích komentářů se skoro se zdá, jako by byl pláč vedlejším účinkem přečtení této knihy. Mně se tento vedlejší účinek vyhnul, to ale neznamená, že u mě příběh nevyvolal emoce. Některé pasáže mi přišly velmi vtipné, jiné zase velmi dojemné a celkově musím říci, že mi to rozhodně stálo za přečtení. I charaktery postav mi přišly snadno uvěřitelné - to, že nikoho takového neznám, neznamená, že opravdu nikde neexistuje. :-)
Moc hezká, vtipná a emotivní knížka....Aneb i nemocný člověk má nárok na "plnohodnotný" život a lásku.
Každý zdravý človek by si měl knihu přečít, aby si svého zdraví vážil. Příběh je čtivý, hodně emočně laděný, bohužel plný smrti, úvahách o ní, bolesti. Z druhého pohledu je plný citu, pochopení, lásky. Nemocný člověk by knihu mohl hodnotit s určitou nadsázkou hlavně ve chvílích bolesti a umírání, málo spojenou s realitou.
Hvězdy nám nepřály. Tato kniha ve mně vyvolala tolik pocitů, že asi ani nebudu schopná popsat je tu všechny. Myslím, že to je nemožné. V každém totiž z této knihy zůstane něco jiného, ale přitom stejného. Je psaná tak čtivě, že je to první kniha po velmi dlouhé době, kterou jsem četla pozdě do noci, a tak nějak mi bylo jedno, že už je půl třetí ráno a já budu dost unavená, když nepůjdu hned spát. Musela jsem ji dočíst, musela jsem ji uzavřít. Protože jít spát uprostřed všeho dění by bylo jako dočíst Císařského neduhu do té poslední neúplné věty - strašné, nedodělané, nervy drásající a zvláštní myšlenky vyvolávající.
Nejsem si úplně jistá, co mám napsat. Je toho opravdu moc. Snad jen to, že Johnu Greenovi jsem to sežrala i s navijákem. Nikdy v životě bych nečekala, že muž by mohl psát tak dokonale v ženské osobě. Fakt jsem byla jeho stylem psaní zvláštně unešená. Kdyby knihu psala žena, nepřekvapilo by mě to, ale psal ji prostě muž a já z toho vyvozuju jenom jeden jednoduchý fakt, a to, že velikost vcítění se Johna Greena je nevypočitatelná, a že se nachází někde v tom zvláštním nekonečnu. Možná na tom mají podíl ti lidé, kterým na konci knihy tak děkoval za rady a v tom případě by měl být Green za tyto lidi neskutečně vděčný, protože míra toho zvláštního vcítění se, dělá z knihy mistrovské dílo.
Další důležitou věcí pro mě byl vtip, s jakým Green vytvořil postavy Hazel, Augusta i Izáka. Byla to svatá trojice této knihy. Všichni byli prostě dokonalí. To, jak celou tu situaci brali, tak nějak jinak, než by se dalo čekat na lidi s rakovinou. Tak nějak zvláštně a snad by se dalo říct, že dobře. Jakoby byly jejich myšlenky propojeny, jakoby jeden věděl, co má říct tomu druhému, aniž by o tom musel přemýšlet. Prostě přátelství každým coulem. Při čtení jsem se nesčetně krát začala smát, ale opravdu od srdce a nahlas. Hlavně ta moje svatá trojice vždycky použila takovou reakci v různých situacích, která by mě nikdy v životě asi ani nenapadla. Kniha je prostě plná humoru, ale abyste si nemysleli, že je to komedie musíte taky vědět to, že jsem brečela. A to mockrát v několika určitých pasážích děje. Nechci to tu rozpatlávat, protože se bojím, že můj komentář bude číst někdo, kdo knihu ještě nepřečetl... Ale snad postačí, když řeknu, že Izákova první řeč (tedy z Posledního dobrého dne) byla tak vtipná a smutná zároveň, že jsem opravdu nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet, a tak nějak jsem se nakonec usmívala a u toho brečela. Byl to fakt neskutečně zvláštní pocit a po přečtení (i během) mě napadlo tolikrát: Proč si pořád stežuju, když jsem zdravá a mám opravdu velké štěstí, že se mám o koho opřít. - Jenomže z téhle myšlenky se pak linou tak hrozné představy: Co když by to tak nebylo? - A pak si představím sebe nebo lidi, které mám moc ráda, jaké by to bylo, kdyby se to stalo někomu z nás. Teď tu nebudu rozebírat množství kapesníků použitých při tomto rozjímání. Kniha se mě prostě a jednoduše dotkla a moc silně.
Překvapuje mě, že jsem v ní četla to, co jsem ještě nikdy nečetla nebo neslyšela. Trochu jsem čekala, že to bude ohraná písnička, ale opak je pravdou. Ten příběh je úplně jiný než ostatní. Je to král všech příběhů, které se točí okolo rakoviny. Hodně lidí si myslí, že je to kniha pro mládež (nebo, že je pouze pro dívky). Ne! Není. Opravdu není. Je to jako třeba (Ne) obyčejný kluk, který je taky adresován hlavně pro děti a mládež, a přitom si na něm smlsávají dospělí. Tak by to mělo být. Není to jenom pro dívky. Je to prostě pro všechny lidi, kteří si to nenechají ujít.
Možná vás taky při čtení napadne, že v nějaké záležitosti prostě mrháte časem a dojde vám, že jsou opravdu důležitější věci, na které byste se měli zaměřit a užít si života plnými doušky. Je na čase to prostě rozhoupat na „zoufale osamělé zahradní houpačce, která hledá láskyplný domov“. Je důležité mít někoho, komu byste "ublížili", kdybyste se ocitli ve stejné situaci jako Hazel, a taky je důležité, aby byl někdo, kdo by „ublížil“ vám, kdyby byl v Hazelině situaci.
"Člověk si nemůže vybírat, jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspoň mluvit do toho, kdo ho zraní." - Tak, a končím, protože se mi zase zamlžují oči, ale tak nějak dobře se zamlžují. Možná jenom proto, že jsem prostě a jednoduše vděčná.
Moc bych chtěla vyjádřit nějaký přínosný názor, ale nějak se mi po přečtení nedaří zformulovat slova.
Je to jedna z těch knih, do které se začtete a třeba ne, že by vás to přímo nějak uchvátilo, ale prostě hltáte slova dál a dál.
Poslední třetinu knihy jsem probrečela a přiznám se, že popotahuji i teď (půl hodiny po přečtení.)
Příběh je neuvěřitelně realistický.
Nebudu proto hodnotit počtem hvězdiček. Na jednu stranu jsem nesmírně ráda, že jsem si knihu přečetla, na druhou stranu ve mne zanechala změť negativních pocitů, které mne rozhodně dnes už neopustí.
No, jednou jsem se zařekla, že tuhle knížku číst nikdy nebudu. Nelíbilo se mi téma - přišlo mi to jako vykrádání tématu, ze kterého uděláte jeden veliký doják poměrně snadno.
Je to jeden veliký doják. Ale není to tak špatně napsané, tudíž své zvědavosti nelituji. Myslím, že největším přínosem knihy byly výborné postavy - Hazel i August jsou vtipní, inteligentní, přemýšliví a i když ne sralbotkové, tak žádní neskuteční hrdinové.
Určitě to pro mě ale není kniha, kterou bych doporučovala dále.
Knihu všem doporučuji přečíst v původním jazyce. Pokud ho neumíte, naučte se, a poté knihu přečtěte. Vzkaz pro překlatelku: Přestaňte překládat, prosím. Vím, že Vaše práce je velmi špatně placená, ale to ještě není důvod, proč ji nedělat pořádně. Před doporučením knihy svým přátelům, kteří neovládají anglický jazyk, jsem nahlédl do knihy přeložené Vámi a nestačil jsem se divit. Prolistoval jsem, nalezl důležité odstavce a následně se rozhodl, že knihu nikomu nedoporučím. Třetina díla se točí kolem fiktivní knihy. Hlavními postavami jsou dva inteligentní lidé. Z jakého důvodu, jste se rozhodla veškeré dialogy zničit užitím obecné češtiny? Fanfán Tulipán? Možná se cítíte jako P. Medek, tím ale rozhodně nejste.
Jsem ráda, že jsem ji dočítala doma. Už dlouho se mi nestalo, abych konec knihy probrečela jak želva. A brečela ještě půl hodiny po dočtení.
Štítky knihy
láska zfilmováno rakovina, nádory Anne Frank, 1929-1945 první láska smrtelné choroby pro dospívající mládež (young adult)
Autorovy další knížky
| 2013 |  Hledání Aljašky |
| 2014 | Papírová města |
| 2015 | Sněží, sněží... |
| 2015 | Příliš mnoho Kateřin |
| 2018 | Jedna želva za druhou |
Tak tohle se mi vůbec nelíbilo. Přečetla jsem toho hodně, ale tohle bylo na mě až moc naivní a kýčovitý. Jsem jedna z mála, která tuhle knihu nemá ráda, dokonce ji považuji za to nejhorší, co jsem kdy přečetla.