Na západe nič nové
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/226567/bmid_na-zapade-nic-nove-226567.jpg
5
9007
9007
Nejslavnější autorův román z prostředí první světové války vypráví o generaci chlapců, kteří v roce 1914 rovnou ze školních lavic, s vlajícími prapory, nadšením a vojenskou hudbou, táhli na frontu, odkud se vrátili zničeni na duchu i na těle, přestože unikli smrtícím granátům. Mladí lidé, vychovaní svými učiteli k tomu, že umírání na bojišti je svatou povinností a otázkou cti, poznali skutečnou tvář nesmyslné války, a pokud se z ní někteří vrátili, nedokázali zakotvit v novém životě, nechápali ho - příliš děsivé byly zážitky ze zákopů, příliš živé vzpomínky na padlé kamarády. Román je krutou obžalobou a pravdivým obrazem tragédie války, která nezabíjí jednotlivce, ale mrzačí celé generace - nejstrašnější totiž není výbuch granátu, ale zasažené lidské srdce… Miliony čtenářů na celém světě četly tuto knihu, miliony diváků znají z jejího filmového zpracování záběr chlapce zabitého ve chvíli, kdy za naprostého ticha zbraní sahá v zákopu po motýlu. Tento obraz přesně vystihuje smysl Remar... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1977 , SmenaOriginální název:
Im Westen nichts Neues, 1928
více info...
Přidat komentář
Obvykle tuto tématiku knih nevyhledávám, knihu jsem četla v rámci přípravy na maturitní zkoušku z českého jazyka. Ale oproti očekávání se mi četba líbila - zajímavý popis válečné fronty.
Vojna bola nespravodlivá a krutá, okrem ľudí zomierali bezcitne aj kone, to už všetci vieme, je o tom množstvo kníh. Preto som nič nové ani pôsobivé v tejto knihe nenašla, možno je to spôsobené aj tým, že som skôr prečítala diela iných o vojne, ktoré boli viac emocionálne alebo akčné, preto ma tento psychologický rozbor bojov na fronte nezaujal. A po viacerých Remarqueových dielach usudzujem, že jeho štýl písania nie je pre mňa, pardón.
První z knih tohoto autora co jsem četla. Silný příběh o generaci zničené válkou. Obdivuji jak výstižně a přesvědčivě se dá v knize vykreslit hrůza války. Konec je možná smutný, ale jasně ukazuje, že ne všechny příběhy (ty skutečné) končí šťastně. Velmi ovlivnil můj názor na válku. Lepší povinnou četbu si nedovedu představit a brzy se ji chystám číst znovu.
mdracek: Ne, není to Remarquova první kniha a ne, ne, ne, rozhodně není z druhé světové války. Měla by sis trochu srovnat historické souvislosti, abys alespoň věděla, z jaké doby čteš.
Po dočtení této knihy jsem si poprvé v životě dokázala představit, jak těžký musel být život ve válečné době. Fakt, že je kniha psaná z pohledu německého vojáka, jsem si uvědomila až asi po 30 stránkách. Utrpení, pocity a ztráty vojáků Remarque dokázal zachytit s mistrovstvím skvělého spisovatele, přestože je tohle jeho první kniha. Vypráví tu vlastně svůj vlastní příběh, dokonale zachycující trnitou cestu časem 1. světové války, jen s o něco horším a mnohem dojemnějším zakončením.
takové by měly být všechny povinné četby, co se dají číst a především vnímat, co čteme
Nedá se vůbec nic vytknout, u mě jedna z nejlepších knih, co jsem zatím četl a to se asi ještě dlouhou dobu nezmění. :) Od knihy jsem se skoro vůbec neodtrhl, drsný příběh německého vojáka za 1. sv. který chvílema dokáže i dojmout a nutí k zamyšlení proč jsou vůbec mezi námi lidé, kteří prahnou po válce.
Remarquova slavná próza podává především svědectví – a to hned na několika frontách. Už z povahy osobního vypravěče, kterým je gymnaziální student, se pozadí a důvody Války ztrácejí v domněnkách vojáků, tedy obyčejných lidí, kteří zpočátku chápou narukování jako svou povinnost, aniž by si kladli otázku „proč?“. V současnosti je uváděna jako jedna z vícero příčin první světové války jistá romantizace války, protože velké evropské konflikty proběhly naposledy v 70. letech 19. století, tudíž představy o válce pocházely převážně z literatury, jistých zidealizovaných představ, zatímco vojenská technika a způsoby boje byly jinde – Remarque svým románem činí přesný opak, když shledáváme, že na válce per se nic ušlechtilého není (jinými slovy, kdo by se nyní vydal do války s radostným úsměvem na tváři?).
Jako služebník perverzní veliké ideje nutnosti boje je pojmenován mj. třídní profesor Kantorek, jehož postava slouží jako synekdocha pro kritiku školského systému. Ve svých plamenných projevech apeluje na mladistvé studenty, aby se de facto odebrali do služeb Smrti, zatímco sám je zbabělec, jehož činy nepřesáhnou prostor třídní katedry. Kromě toho prosakují na povrch pochybnosti o významu školy, která vyžaduje memorování nepodstatných faktů, jejichž přenositelnost do skutečného světa nemá takřka smysl; tento směr kritiky lze vztáhnout i na fungování dnešního školství, kde by cílem neměla být paměť, ale výchova spojená s určitým stavem vědomí – jisté zažehnutí jiskry v člověku, otevření očí – jinak jde o vkládání očí slepým, o vkládání do pasivní duše, jak říkával Platón. Roli tohoto probuzení namísto školy supluje až samotná válka, jež ve své brutálnosti zjevuje esenciální hodnoty přátelství, lásky, života.
Zároveň Remarque do svého díla možná nevědomky zasadil i kořeny zla, které vyklíčilo v podobě Třetí říše. Ve scéně, kdy se obrátí role a bývalý student šikanuje profesora Kantorka, si nelze nevybavit Hanekeho Bílou stuhu, která tematizuje totéž, totiž pregnantní postihnutí mentality ztracené generace, jíž ta předchozí odkázala bolest, utrpení a frustrace, – a která svou ztracenost umocnila ještě větším běsněním v průběhu nastávajících let. A právě vědomí zrodu zpočátku nepatrného zla, které matastázuje v tragédii, je současně velkým morálním závazkem.
Opravdu drsný příběh z první světové války. Napadlo mne jedno slovo: jatka. Jakou cenu má lidský život? Lidé se nepočítají, počítají se jen vítězství nebo prohry.
Literální dílo, kterému se nedá nic vytknout. Dokonale zpracované téma, které je velice kruté. Knížka pěkně v táhla do děje, člověk jakoby sám byl hlavním hrdinou....
Geniálna kniha. Síce neviem, či je to dobré alebo zlé, ale celý čas, ktorý som ju čítala, som si presne predstavovala to, o čom som čítala. Akoby som tam bola. Príbeh bol veľmi krutý, žiaľ o to viac realistickejší. Počas čítania som neprestala veriť, že Paul to prežije. No, a na záver, keď po jeho smrti oznámili, že nie je na fronte nič nové, tak som sa neubránila slzám...
Nevím ani jak na tohle dílo reagovat, než dát pět hvězdiček, i když nejradši bych nedala ani jednu, jak byl příběh krutý. Ale o tom to je a tím pádem kniha tvoří to, co má. Mohu říct, že pokud jsem zrovna nebrečela u čtení knihy nebo mi nebušilo srdce jako na poplach ze strachu, nenudila jsem se. Kniha pojednává o válce, popisuje vše okolo v ich- formě, tedy jako kdybychom tam skutečně byli my sami. Což je děsivé, protože vidět frontu očima někoho, kdo to prožil, je nepopsatelné. Ale v této knize to je napsané. Všem vřele doporučuji, hrůzostrašný zážitek, ale dobrý pro uvědomění si hodně věcí :)
Krásná knížka, nejvíc mě zasáhla část, kde hlavní hrdina rozebírá, proč se doma necítí dobře a není schopen stejného života jako před válkou.
fascinuje mě, jak autor popisuje hrůzy války tak prostě, jako by to byla samozřejmá součást života. ale v zákopu to asi jinak brát nešlo, "děs lze snést, pokud se člověk prostě přikrčí, ale usmrcuje, jestli o něm přemýšlíte."
myslím, že téma první světové je pro nás pořád ještě aktuální - sto let přece není tak dlouhá doba, skoro každý z nás ve svém rodokmenu najde alespoň jednoho, kdo v této hrozné válce padl, já sama vím o dvou. bohužel, první světovou dost zastínila ta druhá a my tak na své předky zapomínáme...
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) humor zfilmováno psychologie německá literatura strach nemocnice, špitály války autobiografické prvky tma smutek Němci mladí lidé zákopová válka podle skutečných událostí západní fronta (1. světová válka) plyn nepochopeníAutorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Vojna je príšerná. A presne o tom rozpráva aj táto kniha. Stručná a strašná výpoveď mladého vojaka na fronte. Mňa táto kniha veľmi zaujala už na strednej, keď nám profesorka vysvetlila význam jej názvu, Na západe nič nové. A ten ma dostal. Zriedka sa stáva, že majú knihy tak symbolický a silný názov. Takže som sa ju po pár rokoch rozhodla prečítať napriek tomu, že do smutných kníh sa musím vyslovene nútiť. Štýl písania mi síce úplne nevyhovoval, ale inak kniha naplnila moje vysoké očakávania. Zdá sa mi, že autor mal rád stromy. A snáď najradšej vysoké topole? Pretože topole sú aj moje najobľúbenejšie stromy...