Na západe nič nové
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/226567/bmid_na-zapade-nic-nove-226567.jpg
5
9005
9005
Nejslavnější autorův román z prostředí první světové války vypráví o generaci chlapců, kteří v roce 1914 rovnou ze školních lavic, s vlajícími prapory, nadšením a vojenskou hudbou, táhli na frontu, odkud se vrátili zničeni na duchu i na těle, přestože unikli smrtícím granátům. Mladí lidé, vychovaní svými učiteli k tomu, že umírání na bojišti je svatou povinností a otázkou cti, poznali skutečnou tvář nesmyslné války, a pokud se z ní někteří vrátili, nedokázali zakotvit v novém životě, nechápali ho - příliš děsivé byly zážitky ze zákopů, příliš živé vzpomínky na padlé kamarády. Román je krutou obžalobou a pravdivým obrazem tragédie války, která nezabíjí jednotlivce, ale mrzačí celé generace - nejstrašnější totiž není výbuch granátu, ale zasažené lidské srdce… Miliony čtenářů na celém světě četly tuto knihu, miliony diváků znají z jejího filmového zpracování záběr chlapce zabitého ve chvíli, kdy za naprostého ticha zbraní sahá v zákopu po motýlu. Tento obraz přesně vystihuje smysl Remar... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1977 , SmenaOriginální název:
Im Westen nichts Neues, 1928
více info...
Přidat komentář
Tato kniha vypráví příběh Pavla a jeho spolužáků, kteří dobrovolně, po menším nátlaku od svého profesora, šli do války. Příběh je vyprávěn z pohledu obyčejného vojáka a popisuje horrory války a bezvýznamné smrti vojáků. Musím říct že když se zamyslím nad touhle knihou tak některé věci se opravdu dají převést do moderního světa. Každopádně kniha určitě za přečtení stojí.
Knihu jsem četla asi 3 měsíce po začátku války na Ukrajině a celé to tím dostalo ještě větší hloubku. Neustále jsem měla potřebu diskutovat s manželem o tom, jak je kniha v mnoha ohledech velmi aktuální, i když se v ní píše o první světové válce. Bylo mi z toho hrozně smutno...
Tvrdá a syrová knížka. Mnoho myšlenek z této publikace je aktuálních i v dnešní době. Chudáci se zabíjejí, aniž by věděli proč.
Kniha byla celkem zajímavá. Ačkoli byl děj ne vždy zábavný, nějaká věc se po chvíli vždy našla a udržela mě u čtení. Odnesla jsem si z této knihy mnoho zajímavých myšlenek a alespoň částečně jsem se mohla vcítit do vojáků, bojujících v první světové válce.
Rereading po 20 letech. V předmaturitním období patřil Remarque k mým oblíbeným autorům, tak jsem si dala za úkol si jeho díla opět přečíst. Začala jsem knihou Na západní frontě klid, a i když jsem věděla jak příběh končí, stejně slza ukápla. Remarque píše emotivní příběhy s poselstvím o nesmyslnosti války a jejích dopadech na obyčejné lidi.
V seznamech povinné četby má Remarque své místo právem.
Po všech těch pozitivních referencích jsem čekal asi trochu víc, ale kniha je čtivá a postupně graduje. Surový popis válečného šílenství.
Kniha od Ericha Remarque Na západní frontě klid vypráví příběh o studentech, kteří narukovali do německé armády za první světové války. Příběh vypráví hlavní postava Paul Bäumer, jeden ze studentů, ten hrůzy války popisuje dopodrobna z pohledu obyčejného vojáka. Vyprávění mělo velké množství silných momentů a mnoho zvratů. Vystihovala absurditu války a zbytečnost smrti. Osudy studentů byli realisticky popisovány do jejich posledního dechu. Kniha se mi odkládala velice těžce, hltal jsem každé slovo. Nečekal bych, že mě válečná kniha tak zaujme, rozhodně doporučuji k přečtení.
Na západní frontě klid je kniha ze seznamu povinné četby. Ve škole jsem se jí úspěšně vyhnula. Neboť co je povinné, to nedělá radost, netěší. I proto bych povinnou četbu zrušila. Já si ke knize našla cestu až o mnoho let později. A jsem za to ráda. Nyní, ve věku 30+, jsem rozhodně emočně zralejší, zkušenější. A přesně takové čtenáře kniha potřebuje.
Překvapilo mě, jak je knížka útlá. Nečekala jsem to. Přeci jenom by mě nenapadlo, že tak známa, a oblíbená kniha bude takové tintítko. Ovšem zdání klame. Byť má kniha jen 183 stran (Ikar, 2020), řekla toho mnohem více než bichle o pětiset stranách.
Z tohoto příběhu jsem si odnesla tolik pocitů, že to nelze ani slovy popsat. Brečela jsem, smála se, strachovala se. Někdy jsem ani nemohla dýchat. Neuvěřitelně silný příběh, který mi bude ještě dlouho rezonovat v mysli. Rozhodně se podívám i na filmová zpracování. Zvláště to první, natočené v roce 1930.
Čtení této knihy doporučuji.
Jedná se o mou třetí knihu od autora. Knihu Tři kamarádi jsem četla ještě na střední, a líbila se mně. Nebe nezná vyvolených jsem četla v roce 2022. U druhé knihy jsem napsala, že nedokáži autora tolik ocenit, jak by si zasloužil. Po knize Na západní frontě klid to již neplatí. Touto knihou se autor postavil na piedestal. Ráda si přečtu i další knihy. Aktuálně mě zaujala kniha Vítězný oblouk.
Čtenářská výzva 2023: Téma 19. Kniha, která má více než 5 cz/sk vydání.
Bez mučení se přiznám, že mě to příliš neohromilo. Ačkoli je Na západní frontě klid považováno za klasiku, jako válečný román se mi tenhle příběh jeví současným okem poměrně nevýrazně - jako jeden z mnoha. Neřekne nic moc konkrétního, nic moc osobního, nemá jednoduše nic navíc. Akce je odbytá, postavy působí jakoby nezúčastněně a z hlediska psychologie se mi to jevilo po většinu času popsané dost nedostatečně a zkratkovitě. Nečte se to zle, ale téměř nic jsem u toho necítil, což je u tohoto typu literatury a válečné tématiky obecně, kterou jinak obvykle prožívám velmi, docela problém.
Málokterá kniha ve mně zanechala tak hluboký zážitek, jako právě tato (+ Cesta zpátky od stejného autora).
Nedá se to nazvat strhujícím příběhem. Vypráví to zkrátka o obyčejném klukovi v jedné obyčejné válce a obyčejném dění. Žádná zápletka, vyvrcholení, rozuzlení.
Záleží na tom, co od toho čekáte. A mně to prostě nestačilo. Klouzali jsme po povrchu vážných témat, hlavní hrdina byl skoro nezúčastněným pozorovatelem všech těch hrůz. Umírajícímu ustřelí nohy granát a on po pahýlech ještě pár metrů běží, nebo kluk se dobelhá na ošetřovnu a drží v ruce vlastní střeva. Přitom se vás to nijak nedotkne.
Snad jen jsou skvěle podané vnitřní monology hlavního hrdiny, když přemýšlí o vlastní neukotvenosti. Jak moc ubozí jsou mladí lidé, nemají nic, pro ostatní jsou nikým, nemají zázemí, práci, jistoty. Stáří tohle všechno mají, k tomu ženu a děti. Po válce bylo snadné se vrátit a žít jako před tím.
Tohle je žaloba i do našeho století: nasazuje se na mladé lidi, že to mají v životě zoufale jednoduché, a oni se přitom trápí k smrti nad vším tím nekonečnem a nejistotou dnů příštích.
I Paul přežil jako jediný z celé své třídy, ale na světě už na něj nic nečekalo, a tak po něm zbyl jen zápis: Na západní frontě klid.
Začnem s tým, že Erich Maria Remarque patrí k mojim najobľúbenejším spisovateľom a Na Západe nič nové je dielo, vďaka ktorému som si v rámci literatúry neobľúbil iba vojnový žáner ale predstavil mi aj surový realizmus. Táto kniha sa môže v mojom prípade pýšiť aj tým, že som si ju prečítal viac krát v rôznych obdobiach môjho života a jej čaro (ak to teda tak môžem nazvať) sa ani doteraz nevytratilo. Útla kniha nám tu predstavuje dezilúziu vojny v tej najrealistickejšej forme. Príbeh zachytáva fantastické-nerealistické predstavy o vojne s ktorými sú ovplyvňovaný mladí ľudia. Tie sa počas deja roztrieštia na črepiny po prvej skúsenosti na fronte. O tom ako túto knihu nenávidel Nemecký Národný Socializmus sa rozpisovať nebudem. Proste veľmi. Vojna tu stratila svoju idealistickú tvár a bola jasne pomenovaná.
Je to klasika od Remarqua, které není co vytýkat. Autenticky zachycené hrůzy velké války.
Teplý večer, při setmění, hmatatelně uvolněná atmosféra,
vzduchem létají chlapské vtipy,
zelené besídky lemují vyježděnou polní cestu,
jenže, po ní se drkotá vojenská kolona a v besídkách zahlédneš umně skrytá děla.
Pak už v dálce slyšíš hluk války,
v krátké chvíli vzduch těžkne kouřem a mlhou z děl a výstřelů,
vidíš zřetelně, jak se obličeje vojáků mění,
vidíš úplně ostře, jejich napětí a strach!
Vidíš paradox války,
pravdivý obraz bez příkras,
krutou realitu,
a všechny ty ideály, se kterými ti kluci přišli na frontu,
sypou se, jak domeček z karet.
Vidíš kluky, kteří vypadají jako cynici,
ale vlastně jen oddělili cit a emoce od rozumu,
je to totiž daleko praktičtější,
když chceš přežít!
"Poznali jsme, napřed s údivem, pak rozhořčeně a nakonec lhostejně, že na vojně zřejmě nerozhoduje duch, nýbrž kartáč na boty, nikoliv myšlenka, nýbrž systém, nikoli svoboda, nýbrž dril."
Drsná, tvrdá, reálně (a bohužel opět mrazivě aktuálně, když se podíváte směrem na východ) tíživá zpráva o generaci zničené válkou tak byste mohli nazvat všechny příběhy ztracené generace ... příběhy psané těmi, kteří to všechno prožili a pak podali zprávu, jako právě Remarque, a pak třeba Hemingway, nebo Fitzgerald a nebo Steinbeck. Právem jsou součástí maturitní četby (tenkrát čteno poprvé, nyní v rámci letošní ČV - opakované čtení), ale nejen maturantům doporučuji, jsou to příběhy, které by měly být slyšeny stále dokola a dokola ...
"A tak svíráme rty - ono to přejde - ono to přejde - snad to přežijeme."
Četla jsem poprvé v roce 2018, ve 14 letech a tenkrát mě dílo neoslovilo. Nyní ve věku hlavních hrdinů před maturitou to byl silný příběh. Takových jako Pavel byly tisíce, byl to normální kluk, který si přes všechno zachoval lidskost.
Neměl jsem ani tušení, jak je to vynikající kniha. Povinná četba tohoto díla mě nějak minula, zato dnes bych ji jako povinnou nařídil. Když odlehčim, líbila se mi první polovina více, popis válečné vřavy. Evokovalo mi to seriál Bratrstvo neohrožených...ten se sice zabývá 2. světovou válkou, ale reálné popisy jsou téměř totožné...
Když nad tím tak člověk přemýšlí...je hrozné, že tak mladí umírali a umírají kvůli egu jiných.
Uf. No to tedy. Ze školních lavic rovnou do zákopů 1. sv. války. Tak tohle byla strhující výpověď o nesmyslnosti války a zničení jedné generace. Velmi sugestivně napsané. Měla jsem pocit, že tam sedím s nimi. Bylo opravdu snadné se do těch kluků vžít. Až mi z toho bylo pěkně špatně. Některé scény mám pořád před očima. Takhle se mnou nezamával ani Spielbergův Vojín Rayen a to bylo dost drsné a naturalistické. Válka není o generálech, kteří si za své bojové úspěchy připínají metály a medaile na hruď, ale o úplně obyčejných lidech, kteří počítají svá zranění a padlé kamarády. Je při tom jedno, na které straně stojíte. Nepřítel je na tom naprosto stejně jako vy, což je o to šílenější. Vinu za válku na svých bedrech nesou ti, kteří vás do ní posílají. Ti jsou strůjci všeho toho zla.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) humor zfilmováno psychologie německá literatura strach nemocnice, špitály války autobiografické prvky tma smutek Němci mladí lidé zákopová válka podle skutečných událostí západní fronta (1. světová válka) plyn nepochopeníAutorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Co říci ke klasice, ke které již bylo tolik řečeno? Asi jen to, že i po tolika letech je příběh obyčejného vojáka, mladého kluka a jeho spolužáků, velmi bolestivý a v dnešní době bohužel i aktuální. Tvrdost a syrovost knihy je umocněna bezvýchodnou situací a všemi životy, které byly promarněny. A mnohdy ani samotní vojáci neviděli důvod, proč a za co bojují, proč berou a sami ztrácejí životy.