Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/181922/na-zapadni-fronte-klid-181922.jpg
5
9134
9134
Román Na západní frontě klid, který vyšel knižně v roce 1929, tedy ve stejné době jako Hemingwayův román Sbohem armádo, s nímž má mnoho společného, je realistickým, až dokumentaristicky působícím popisem války z perspektivy mladého vojáka Paula Bäumera, který byl společně se svými spolužáky povolán přímo ze školy na válečnou frontu. Prvotní bojové nadšení se vytrácí už během šikanujícího výcviku; přímo na frontě pak dochází k devastaci života a mladíci se proměňují v "lidskou zvěř". Vražedné boje, zákopová válka, materiální bitvy, plynové útoky, noční hlídky v rozstřílených lesích a tisíceré umírání všude kolem - to vše je líčeno jednoduchým zpravodajským stylem, tu a tam melancholicky zabarveným, ale bez jediného náznaku naděje. I když román sám je zcela nepolitický a chce být - dle autora - pouze "zprávou o jedné válkou poškozené genaraci", byl od začátku vnímán jako protiválečná výpověď. Přes svou rezignativní zahořklost měl román po celém světě neobyčejný úspěch a byl přeložen do 32 jazyků.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1998 , Hynek (Alois Hynek)Originální název:
Im Westen nichts Neues, 1928
více info...
Přidat komentář
Paul Bäumer prožívá největší utrpení svého života. Do války ho zavedla touha po vlastenectví, ale teď, po více než třech letech války, již všechno nadšení opadlo. Zažil pravou, surovou a strašnou válku. Viděl kamarády a nepřátelé umírat strašlivou pomalou smrtí. Ostatně, i jeho duše již zemřela, ale tělo ještě přežívá...
Válka je hňus. A je jedno, kdo proti komu bojuje, nebo kde se válčí. Nedokáži a doufám, že nikdy nedokáži pochopit, čím vším si ti kluci museli prožít a zažít. Že nezažiji rozpad osobnosti, vidět své kamarády umírat krutou smrtí. Chápu, že vojáci po válce měli co dělat, aby se poté vrátili zpět do normálního života.
„Velmi aktuální kniha!“ No… „V dnešní době aktuální!“ Jako jo, ale… „Přeložme to do ukrajinštiny a ruštiny a pošleme jim to tam! A taky do Sněmovny!“ No počkat, to trochu blbnete, ne… „Aktuální válečné svědectví!“ Hej, ale dost. „Hrozné čtení v dnešní době!“ Ale to už není sranda toto! „Aktuální, aktuální!“ Brrr! Stop! „Hrozná doba ve které to číst, protože je to aktuální!“ Konec, dost! „AKTUÁLNÍ, AKTUÁLNÍ, AKTUÁLNÍ, JE TO JAKO DNESKA, TAK JE TO AKTUÁLNÍ!“
DOST!
Vážně, prosím, dost. Heleďte se, já vím, internety jsou zlé a televize ještě horší, ale safra, to vážně toto? Vy ležíte třetím rokem v cizím státě ve sračkách spolu se statisíci dalších lidí v osmnácti letech a sledujete jak kolem vás umírá vše, doslova vše, živé, ohněm, kovem a plynem? Vás naverbovali na vznešené ideály a na státní čest jen proto aby vás nechali pojít v kanále a ani se o vás nezmínili? Vy se vracíte domů jen proto, aby vám bylo masarkyovsky řečeno, „Tož, toto jste, chlapci, neudělali nejlépe.“ Ne. Vy to sledujete z velké, ale velké vzdálenosti. Což o to, já jsem schopen pochopit empatii, první dny jsem za Ukrajinu vnitřně trpěl, ano. Ale i tak, stejná ta situace není. Je jiné, když se coby národ osm let na tuto válku chystáte, vytvoříte pro to fantastickou profesionální armádu a stojíte proti jednomu protivníkovi (ač v boji značně nerovném, o tom žádná) s podporou celého (skoro) světa a víte že bojujete za sebe, za svůj národ, ne pro jakési nehmotné nic někde nikde. Pak, trvá to tři měsíce. To není jako boj neprofesionálních mladíků v cizím státě pro cizí věc, bez přátel, bez rodiny, bez podpory, v hnoji zákopové války táhnoucí se léta. Ta situace prostě není stejná a pokud to nechápete právě při čtení Remarqua, tak něco děláte špatně.
A právě o neopakovatelnosti První světové tato kniha je. První konflikt svého druhu, násobně větší než je ten na Ukrajině, reálně dost nepojatelný. A ano, Druhá světová brutalitou a šílenstvím První překonala, ale stále byla až druhá, navíc zcela jinak vedená. Velká válka si navíc vytvořila jednu speciální devizu. Ztracenou generaci, opět cosi neopakovatelného, už z důvodu globalizace. Ukrajinští vojáci (méně pak ti ruští) jsou plně propojeni se světem, komunikují, nejsou opuštění, čemuž přispívá, že reálně boje tam opravdu vede profesionální vojsko. První světová byla absurdnější, grotesknější (to ostatně Švejk vystihuje lépe než Fronta, Švejk je obecně patrně mnohem lepší kniha), došlo k naprostému odříznutí bytí od žití. Pro chlapce, které nám kniha představuje, nebylo fyzicky možné dál existovat v „normálním“ světě, protože od něj byli natvrdo odříznutí. Tato nemožnost dalšího žití, to je něco co zažili už jenom ti co prošli koncentračním táborem.
A opakuji, o tom ta kniha je. O ztrátě, o bolesti, o hnusu. Proč to tu plácám furt dokola? Protože nic dalšího kniha nabídnout neumí. Pěkně příběh, který je pěkně napsán (moc pěkně, Remarque byl vynikající stylista) a vypovídá o specifickém problému. Nic moc dalšího nám nedá, nic dalšího neříká. Od toho máme Švejka a jemu podobné. Tady si prostě užijte moc pěkné čtení, ze kterého mrazí a myslete na to, že to ti hoši tehdy na frontě mohli udělat lépe, abyste naplnili hrůznost knihy. Na Ukrajinu, na tu nemyslete.
A aby bylo jasno, tímto komentářem nechci nikoho z komentujících a priori urazit... snad jen trošičku, jednoho z komentujících... ta ukrajinština a ruština mě dostala, nebudu lhát. Ale ne, vážně ne, jen chci ukázat, že věci jsou trochu jinak, prostě s vámi nesouhlasím, to je vše. O to méně pak chci urazit Ukrajinské vojáky a civilní obyvatelstvo. Jejich utrpení neponižuji, jen říkám, že je jiné a existovalo horší.
(SPOILER)
Další kniha do povinné četby, která je v této době o to víc aktuální. A bylo to fakt dobré. Ten děj je hrozný. To co se dělo je otřesné. Ale toto dílo bylo skvělé a otřesné zároveň. Kniha se mi nečetla vůbec jednoduše... jako velký milovník zvířat z hlavy asi nikdy nevymažu obraz koní, kteří se snaží utéct před střelbou zapletení předníma nohama do vlastních orgánů. Na ty chvíle, kdy byl někdo z hlavních protagonistů zabit...
Ale i přesto knihu doporučuji. Měl by si ji přečíst naprosto každý!
Tato kniha by měla být povinnou literaturou nejen pro středoškolská studia, ale především bych jí v dnešních dnech poslala 2x na východ - jednu v ukrajinštině a druhou v ruštině. V češtině by si měli přečíst bez vyjímky všichni naši vládní představitelé. Samozřejmě by neškodilo ani jí pustit na jednání sněmovny před nějakým důležitým rozhodováním... Naprosto vyjímečně podaná marnost války, ať už jste na jakékoli straně... Vylíčení jedné ztracené generace. Chceme si vytvářet další? Myslím, že ne. Proto čtěte a vezměte si ponaučení. U téhle knihy je rozhodně z čeho brát...
Jednoduše brilantní. Omezím se pouze v reakci na některé komentáře na konstatování, že kniha není o hrůzách, které si dokážeme nebo nedokážeme představit. Je o hrůzách, na něž jsme se nikdy neodvážili pomyslet. A ani jsme nemohli. Takové myšlenky mají pouze příslušníci oné ztracené generace, kteří se ve válce nepřirozeně měli stát "opuštěnými jako děti, ale zkušenými jako starci poznamenaní životem."
Tohle mi prostě nějak nesedlo. Poslouchala jsem jako audioknihu, kterou namluvil Jaroslav Plesl a teda za to tleskám. Přednes mě bavil, nebyly tam ostré sykavky, všechno bylo srozumitelné a moc příjemně se poslouchal. To jsem si moc užila. Bohužel příběh mě nějak neoslovil. Nechci nijak zlehčovat sílu příběhu, to že knížka pojednává o těžkém tématu víme asi všichni. Jen párkrát se mi ale stalo, že jsem si říkala "ježiš to je hrozný, to si vůbec nedokážu představit" což je za mě škoda. Nijak se mě události v knize nedotýkaly, ale tím je nechci zlehčovat. Hlavní hrdina mě bavil, líbilo se mi ho po celou dobu knihy pozorovat, ale nijak bližší mi nebyl. Znovu bych do knížky nešla, ale chápu proč je tak úspěšná.
Ztráta iluzí, tak bych popsala své pocity po prvním dočtení tohoto románu na střední škole. Do té doby jsem brala válku jako něco abstraktního, takhle kniha mi ji dokázala na pár stranách přiblížit tak, že některé obrazy nebo úvahy z ní už nikdy nevymažu z paměti, a to je dobře.
Moje první kniha od Remarqua. Neměla jsem tušení, jakým stylem pan Remarque píše.
Četla jsem ji jako povinnou četbu. Kniha mě bavila po celou dobu čtení, měla jsem chvilky, kdy jsem si říkala, že to autor akorát natahuje. Byly chvilky, kdy jsem nechápala proč zrovna píše o daných situacích. Na konci mi teprve pořádně došlo, že to není jen kniha, ale realita.
Knihy, které mají šťastný konec jsou fajn, ale Remarque je skvělý autor, který nás vrátí zpět nohama na zem a otevře oči. Potom si opravdu uvědomíme, co jsou problémy a starosti.
Kniha popisuje hrůznost a nesmyslnost války. Popisuje pocity vojáků, často velmi mladých chlapců, kteří válkou ztratili svobodu, mladí, zdraví, ideály,...
Díky, maturito, že jsi mě přivedla k tomuhle skvostu. Tu knihu a některé její pasáže obzvlášť dodnes nemůžu dostat z hlavy. Přečíst by si ji měl každý, zvlašť v kontextu současných hrůz.
Co je to válka a co s vámi udělá?
Slovo kamarád s jehož definicí se zde plně ztotožňuji.
Mrzí mě že jsme jako lidé stále nepoučitelní.
Velmi reálné popisy válečné vřavy a “běžného” života.
Audio
(SPOILER) Kniha se mi nelíbila. To, jak postupně umírají kamarádi a pak hlavní hrdina je deprimující. Kniha vypravuje o 18-ti letém studentovi Pavlovi Bäumerovi, který narukoval do německé armády v první světové válce. Po výcviku od Himmelstona je poslán s kamarády do první linie. Pavlova kamarád Kemmerich umírá po amputaci nohy. Potom umírá jeho matka na rakovinu. Na frontě zabije rukou Francouze Duvala a má výčitky svědomí. Dále přichází o kamaráda Mülera, který je postřelen světlicí do břicha. S Albertem hlídá vesnici s potravinami. Oba jsou poraněni od nepřítele a Albert umírá po amputaci nohy. Nejlepší přítel Pavla je Katczich, který umírá v létě 1918 . Pavel umře ve dne, kdy se vyhlásí na západní frontě klid.
Bohužel stále aktuální válečné svědectví. Jak říká Paul Bäumer, kdo válku nezažil na vlastní kůži, nemůže nikdy naplno pochopit její hrůzy. Kéž by jednou lidstvo zůstalo v blažené nevědomosti...
Marnost nad marnost! O válce se nikdy nečte lehce,ale v dnešní hrozné době to bylo pro mě ještě tíživější čtení. Jsem rozcupovaná na kousky. Na hrudi mě to svírá. Opravdu se to děje zase?
Hluboce smekám před touto výpovědí pana Remarqua. Neskutečně realisticky vylíčené scény přímo z válečné linie, ale i citové rozpoložení a myšlení řadového vojáka. Jakoby jsem v té hrůze byla společně s Paulem, Katczou, Kroppem,Tjadenem,Mullerem a všemi ostatními. Obraz toho, co s člověkem udělá válka. Obraz pravého kamarádství. A toho jak je to všechno utrpení vlastně úplně zbytečné a nesmyslné...
Téměř na každé straně najdete v prosté větě silnou myšlenku a poselství.
Překlad paní Ivany Parkmanové je také skvělý.
Každý by povinně měl číst tuto knihu. Není snad možné, aby potom zatoužil po válce.
"Je ostatné komické,že příčinou neštěstí ve světě bývají často drobní lidé;jsou mnohem energičtější a nesnášenlivější než ti urostlí. Vždycky jsem si dával dobrý pozor, abych se nedostal k rotě,které velí skrček.Tihle malí Napoleonové jsou většinou pěkní rasi."
"Dnes ty,zítra já.Ale jestli z toho vyváznu,budu bojovat proti tomu,co zničilo nás oba: co tobě vzalo život-a mně život zničilo. Slibuji ti to,kamaráde. Už se to nikdy nesmí stát."
Kniha stále aktuální a nadčasová až mrazí. Remark z vlastní zkušenosti popisuje hrůzu a nesmyslnost války. V pouhých 18 letech s dalšími spolužáky dobrovolně odjíždí na frontu. Lehkým perem je čtenáři vylíčená realita a surovost boje, ztráta ideálů, vynucená zatvrzelost duše, ale i přátelství a soudržnost se členy roty.
"Je to ostatně komické, že neštěstí světa pochází tak často od malých lidí, jsou mnohem energičtější a nesnesitelnější, než velcí. Chránival jsem se dostat se k oddílu s malými veliteli rot; jsou to zatracení holomci."
Krčíme se za každým koutem, za každým kusem zátarasu, a házíme příchozím pod nohy otýpky explozí, než mizíme. Práskání ručních granátů vlévá prudkou sílu do našich paží, nohou, běžíme přikrčeni jako kočky, zaplaveni vlnou, jež nás nese, jež z nás dělá surovce, zákeřné hrdlořezy, vrahy, pro mě za mě třebas ďábly, jsme zaplaveni vlnou, která umocňuje naši touhu žít, která nám hledá a vybojuje záchranu. Kdyby tvůj otec přicházel tam s těmi odnaproti, neváhal bys mu hodit mu granát proti hrudi.
Poprvé jsem na západní frontě klid četla v 6 třídě jako povinnou četbu, tehdy mě to nebavilo a nedokázala jsem pochopit skutečný význam knihy. Až niní chápu její poselství. Válka je hrůza hrůz! Myslím, že by neuškodilo kdyby si ji přečetli v Rusku a USA než udělají nějakou blbost...
Ďalší dôkaz, akí sme mi ľudia hlúpi a nepoučiteľní. Nechceme pochopiť, o čom vojny v skutočnosti sú. Že nie sú o slobode, viere a ideáloch, ale o tom, aby bohatí a mocní zbohatli na úkor ostatných. A práve tí ostatní prídu vo vojne na rozdiel od tých mocných o všetko - majetok, slobodu, zdravie, ideály, rozum a veľakrát o to najcennejšie... o život. Vždy to tak bolo a vždy to tak aj bude, a človek sa aj tak nechá ošialiť :(
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) humor zfilmováno psychologie německá literatura strach nemocnice, špitály války autobiografické prvky tma smutek Němci mladí lidé zákopová válka podle skutečných událostí západní fronta (1. světová válka) plyn nepochopeníAutorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Válka jako válka. Vždy je nespravedlivá, krutá, nesmyslná. Třicetiletá, první světová, druhá světová, rusko-ukrajinská... Memento mori naruby. Remarque napsal nadčasové dílo, a protože sám coby osmnáctiletý voják sloužil v 1. světové válce, tak také naprosto věrohodné. Remarque nehodnotí politické důvody a motivy znepřátelených stran a vyjma umístění fronty člověk ani nemusí vědět, o jakou válku jde. Skrze prostý popis života bývalého studenta a vojína Baumera a jeho spolubojovníků na frontě, v týlu, na dovolence či v lazaretu dává nahlédnout do duše vojáků, kteří jsou nucení na povel válkou a realitou nepolíbených velitelů vyrážet na smrt svou či těch druhých. Nebo alespoň ke zmrzačení na těle či na duši. Dílo však nepostrádá ani humor a city, a na síle přátelství ukazuje, jak přežít i v podmínkách, jaké panují ve válečných konfliktech. Dějiny se opakují ve všech svých hrůzách. Člověk jako by nebyl stavěný pro dlouhodobý život v míru. A když už se neválčí, tak si po letech klidu vytváří pseudoproblémy, aby mě zač bojovat a naplnil své mesiášské nebo naopak vražedné sklony.