Na západní frontě klid přehled

14.12.2024

U nás mimořádně populární německý spisovatel Erich Maria Remarque (1898–1970) se proslavil svým třetím románem Na západní frontě klid (Im Westen nichts Neues, 1929), celosvětovým bestsellerem, jehož úspěch ani kvality už nikdy nepřekonal a jenž dodnes platí za jeden z nejlepších válečných románů. Remarque v něm vycházel z osobních zkušeností z bojů v první světové válce a z vyprávění vojáků v nemocnici, kde sám po zranění strávil nějaký čas. Román byl už třikrát zfilmován (1930, 1979, 2022) a čtenáři se k němu stále vracejí. Remarqueovi se v něm totiž podařilo zachytit nejen fyzická a psychická traumata vojáků z fronty i pobyt v nemocnici nebo na dovolené, ale i pocit celé jedné ztracené generace, která se nechala nacionalistickými hesly nalákat do války, aby pak poznala její nesmyslnou krutost. Jeho zpráva o "generaci, která byla zničena válkou", jak se píše v úvodním předznamenání, je navíc nadčasová – doba se mění, války nezmizely, bojuje se jinak, ale zrůdnost jakékoli války je pořád stejná.
Román jsem poprvé četl někdy na gymplu asi v 17 letech a už tenkrát na mě velmi zapůsobil a dnes ještě víc. Viděl jsem i všechny tři filmové adaptace (nejlepší zůstává ta první) a hlavní postavy opravdu utkví v paměti: vypravěč Pavel Bäumer, který jde z gymnázia rovnou do armády, starší zkušený voják Stanislav Katczinsky, Pavlovi spolužáci a nyní také vojáci Kropp a Müller a další vojáci Westhus a Tjaden, pedantský desátník Himmelstoss nebo Pavlův učitel Kantorek, který do studentů hučel tak dlouho, až se dali dobrovolně zapsat do armády a jemu samotnému se později mohou pomstít při výcviku, když je povolán i Kantorek.
Vedle hrůz války a pobytu v nemocnici nebo rozpačitých Pavlových pocitů při dovolené, kdy navštíví rodinu a zjišťuje, že mu nikdo nerozumí a že zážitky z války jsou nepřenositelné a nesdělitelné, vlastně i nepochopitelné pro ty, kteří to nezažili, je nedlouhý, epizodický, velmi sugestivní román plný Pavlových úvah o nesmyslnosti války a o tom, jak jeho generaci, která nic jiného nestihla poznat, navždy poznamenala a mnohé z nich i zabila.
"Neboť tohle umíme: hrát karty, nadávat a válčit. Není toho moc na dvacet let – je toho příliš mnoho na dvacet let."
"Každý voják zůstává naživu jen dík tisíci náhodám. A každý voják věří a důvěřuje náhodě."
"Jsem mladý, je mi dvacet let; ale ze života neznám než zoufalství, smrt, strach a spojitost nejnesmyslnější povrchnosti s propastí utrpení."
"Granáty, mraky bojových plynů, tankové flotily – rozdupání, rozleptání, smrt.
Úplavice, chřipka, tyfus – dávení, uhoření, smrt.
Zákop, špitál, hromadný hrob – víc možností není."
"Naše ruce jsou země, naše těla jsou bláto a naše oči dešťové kalužiny. Nevíme, zda ještě žijeme."