Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/257805/bmid_na-zapadni-fronte-klid-p7u-257805.jpg
5
9014
9014
Nejslavnější autorův román z prostředí první světové války vypráví o generaci chlapců, kteří v roce 1914 rovnou ze školních lavic, s vlajícími prapory, nadšením a vojenskou hudbou táhli na jatka války, odkud se vrátili zničeni na duchu i na těle, přestože unikli smrtícím granátům. Román je krutou obžalobou a pravdivým obrazem tragédie války, která nezabíjí jednotlivce, ale mrzačí celé generace, nejstrašnější není výbuch granátu, ale zasažené lidské srdce…... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2015 , Ikar (ČR)Originální název:
Im Westen nichts Neues, 1928
více info...
Přidat komentář
Pamatuji si, když jsme se na střední učili o ztracené generaci, ale žádnou knihu z doby první světové války jsem nečetla.
Na západní frontě klid je velmi drsným pohledem do zákopů a marnotratnosti války. Člověk si ani nechce představovat, co museli lidé na frontě cítit, čeho všeho byli svědky, jak se psychicky vyrovnávali s hrůzami tehdejší doby. Kniha se nám snaží něco z toho ukázat, samozřejmě omezeným pohledem jednoho (pár) vojáků, a i když na nízkém počtu stran, zanechává silný dojem.
Ačkoli styl občas kolísá a šel by trochu vyšpěrkovat, knize možná právě to přidává na jisté autentičnosti. Chvílemi je až děsivě flegmatická k hrůzám, které se dějí, jindy se snaží evokovat silné emoce. Cením si vyvážení hrůz a obyčejných klidnějších dní, které vojáci na frontě zažívají.
Snad nejhorší je ten pocit, že se tolik lidí opravdu hlásilo dobrovolně. Že věřili, že umírají za vlast, za dobrou věc, za své rodiny. Mladí chlapci byli nucení dospět, aniž by kdy okusili opravdový život. Umírali dřív, než poznali, co dokáže život dát. Dostávali rozkazy od lidí na vysokých místech, kteří v bezpečí svých přepychových pokojů posílali tisíce lidí denně na smrt. Naučili se žít se smrtí na očích, stali se něčím jiným, než člověkem.
Konec mě dostal, slzy tekly. Protože ač se může zdát přehnaný, někdo takový opravdu byl. Bylo jich spoustu. Zemřeli pro nic. Hlavně neopakujme stejné chyby znovu.
Četl jsem poněkolikáté, tentokrát jako doplněk k Bledému jezdci, k vykreslení ducha doby první světové války.
Zase mě to vzalo. Takto syrově, brutálně a zároveň citlivě a přirozeně by to nemohl napsat nikdo jiný než člověk se zkušenostmi v zákopech války. Nikdo jiný než Remarque.
Stále jsem ale nepochopil, proč autor píše, že „kniha nemá být obžalobou“ a proč má podat zprávu o generaci zničené válkou, i když „unikla jejím granátům“. Neznám lepší obžalobu válečné politiky, neznám silnější zprávu o lidech ze zákopů, kteří naopak granátům neunikli.
Na západe nič nové je dielo, ktoré sme mali na strednej ako povinné čítanie. Už vtedy ma zaujalo ale v tom čase som sa takým knihám vyhábal. O rok neskôr som sa rozhodol prečítať túti knihu a musím povedať, vôbec ma to nesklamalo. Autor prenáša svoj pacifistický postoj k vojne do diela, ktoré opisuje vojnu z prvej osoby. Počas čítania sa dozvieme veľa o stratenej generácií, , nad čím premýšľali, čím si prechádzali na frontoch. Knihu som dočítal s rovnakým pocitom, akým som ju začal čítať. Je to vynikajúce dielo, ktoré by si mal prečítať každý, kto si nemusí uvedomovať závažnosť vojny.
Výborná kniha. Ten kontrast mezi vznosnými ideály starší generace rodičů a surovou realitou jejich potomků, kteří téměř bezcílně umírají daleko ve špinavých zákopech, je neskutečně mrazivý.
I vzhledem ke krátkému rozsahu románů mohl autor některé válečné okolnosti trochu rozepsat. Například co to znamenala dezerce a jak ji vnímali samotní vojáci v zákopu (čekal jsem více než dvě stránky, když Detering začal balit, což o to dvě stránky včetně balení, pohnutek, odchodu, osudu, konce), nebo to jak se s realitou sžívali na bojišti pokrytci typu Kantorka, kterých bylo po Evropě na jednoho bojujícího dva v zázemí - tedy plno. Určitě by se našlo něco více, spíše je škoda, že v tomhle směru v této knize (ano lze namítat, že mnoho zajímavých témat rozvinul v jiných dílech - třeba právě to pokrytecké vnímání) nevyužil Remarque svého nesporného talentu a zkušeností.
Naprosto skvělá kniha, u které se mi nejednou chtělo brečet. Jako čtenář jsem si knihu náramně užil. Remarque dokázal to, že jsem se vcítil do děje, ocitl jsem se na frontě nebo někde v zázemí. Nejvíce mě šokovalo umírání kamarádů hlavního hrdiny. Tolik utrpení a bídy, co přinesla první světová válka, je nepopsatelné. Ještě více je zarážející fakt, že po první světové válce přišla druhá světová. Další zbytečné umírání, další zničení životy, rodiny, zkrátka celá země. Na základě tohoto románu, který se stal ve své době velice populárním, se divím, že lidé měli chuť rozpoutat další teror v podobně nacistického Německa. Nejspíš lidská paměť je velice, ale velice krátká. Pokud si někdo nepamatuje, co měl k obědu, tak je to ještě fajn, ale pokud si nepamatuje, co se kdysi dělo zvěrstva, tak je to smutné. Bohužel, taková je historie, ze které se člověk nepoučí. A právě na příkladu první a druhé světové platí to, že historie nás nepoučila, pokud by k něčemu byla, nikdy by se nic takového nestalo.
Moje první literární dílo, které jsem přečetla na téma 1.sv. válka. Příběh mladého chlapce, vojína, který zastupuje celou jednu generaci mladých lidí, které válka uvěznila mezi dospíváním a dospělostí. Navíc mne zaujalo, že jde částečně o skutečné vyprávění autora, který takovou válku a boje s Francií zažil. Nepřekvapilo mne, že kniha byla někde a někdy zakázána a svazky páleny, jde skutečně o ukázku toho, jak jsou boje zbytečné a mrtví a zranění obětováni. Válka, ta je poznat až v lazaretech.
Normálně nemám ráda válečná témata, ale musela jsem knížku přečíst kvůli škole. Začala jsem s nechutí právě kvůli tématu, postupně jsem se začetla a než jsem se nadála, byl konec. Chytlavě a věrohodně popsaná krutost a zbytečnost války, z pohledu mladého vojáka.
„Jakýsi rozkaz udělal z těchto tichých postav naše nepřátele; jakýsi rozkaz by je mohl proměnit v naše přátele. U nějakého stolu podepíše pár lidí, které nikdo z nás nezná, kus papíru, a po celé roky je našim cílem to, co je jinak trestáno opovržením světa…“
Když nám češtinářka na střední škole ukázala knihy, ze kterých si každý měl jednu vybrat, aby ji přečetl a potom prezentoval před třídou, nezaváhala jsem. Poměrně krátký román o válce mi přišel jako nejstravitelnější volba mezi tou vážnou, tlustou literaturou. Už si nepamatuju, jestli jsem tehdy správně pochopila poselství o zničené generaci mladých mužů, každopádně jsem se do hrůzy 1. světové války zanořila až po chlupy v nose. O čtvrt století později nebyl zážitek o nic méně drastický, jen snad ještě naléhavější, působivější.
Nenacházím žádný důvod, proč na počest této tragické, bolestivé výpovědi nevystřílet plný zásobník hvězdiček. Kéž už by lidi dostali rozum (i cit) a na všech frontách zavládl klid. Vládci rozhádaných zemí by si zahráli kámen-nůžky-papír na tři vítězné a netahali do svých mocenských ambicí zbytek obyvatelstva. Jen jsem se trochu zasnila... 90-95%
Remarque… Hluboký, rozvážný, moudrý… a přitom žádné pouhé filozofování - naturalistický a velmi realistický popis krutostí války (při kterém se mi místy zvedal žaludek) i krásy prostého žití (při kterém mi tekly slzy dojetí)… Byl bezesporu geniální!
Zatim nejlepsi valecni kniha. Syrova ukazka boje, hloubani vojaku o nesmyslnosti valky, ale taky o tom, ze nemaji jinou moznost. Ztracena generace, kluci prilis mladi, aby poznali, co je zivot ale prilis stary, protoze videli a zazili hruzu valky. Doporucuju si precist.
Velmi silná kniha, velmi dojemný a až hrůzný příběh....je mi velmi líto všech vojáků i civilistů a je jedno jestli ty hrůzy přežili a nebo ne....kéž se nic takového už nestane
(SPOILER) Nejde dát jiné hodnocení než pět, přestože je to velice smutné čtení. Kniha líčí poměrně detailně útoky, zraněné vojáky apod. Velmi mě zasáhl popis "rozmetaného" hřbitova a mezi tím vším přeživších vojáků. Podmínky v táboře byly děsivé, i když se zrovna nebojovalo: "Zabíjet vši po jedné je fuška, máte-li jich stovky" a nebo povídání o krysách je také docela síla. Nedělalo mi dobře ani popisování bitev, zabíjení nebo pobyt v lazaretu. Velice smutnou částí byla i Paulova dovolená, zvláště jeho loučení s nemocnou maminkou-to jsem měla slzy na krajíčku. Jediná trochu veselejší historka se týkala jeho návštěvy kasáren, kam narukoval jeho třídní učitel, který přesvědčil celou třídu, aby se dobrovolně přihlásila do války, a jehož nadřízeným se stal jeden jeho bývalý student. Vrátil kantorovi vše stejnou měrou. Kniha mě velice zasáhla, nedivím se vysokému hodnocení.
Knih, které se pokouší přenést hrůzy zákopové války na papír není málo, ale nikdo to nedokázal jako Remarque v této knize.
Vypečte se na to, že to je zařazeno jako kniha k maturitě, na rozdíl od mnoha dalších nudných byť jistě hodnotných, tahle opravdu stojí za přečtení.
Všechny knížky od Remargua se mi líbí. Měli jsme jí kdysi jako povinnou četbu. Pamatuju si, že jsme se tehdy současně učili také Hemingwaye. Vím, že se oba spisovatelé nedají srovnat, ale tehdy se mi víc líbil Remargue
Nádherná, smutná a velice lidská kniha o životě "malých" vojínů v tak nelidské době jako válka bezpochyby je. Jejich myšlenky, strach, boj o každodenní přežití ale i snaha pochopit tu nesmyslnost, jsou základem tohoto vyprávění.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) humor zfilmováno psychologie německá literatura strach nemocnice, špitály války autobiografické prvky tma smutek Němci mladí lidé zákopová válka podle skutečných událostí západní fronta (1. světová válka) plyn nepochopeníAutorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Rozhodně se nebojte číst Remarqua s předpokladem, že bude nudný, neboť představuje povinnou četbu. Na západní frontě klid je napsaná velice “současným” stylem. V jedné chvíli do vás řeže visící střeva a odpadávající plíce, v druhé vám mačká slzy poetickými myšlenkami mladého kluka, jehož život někdo zničil, ještě než dosáhl dvaceti let. Po celou knihu se spolu s Pavlem budete marně snažit zjistit, kdo byl ten někdo. Kdo jen může způsobit takové hrůzy? Odpovědi se nedočkáte, Remarque přece nemohl zodpovědět otázku, již se ještě dnes vůbec bojíme položit.