Na Zemi sme na chvíľku nádherní
Ocean Vuong (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/497690/bmid_na-zemi-sme-len-kratko-nadherni.jpg
4
178
178
Brilantný, srdcervúci, nežný, originálny – debutový román Oceana Vuonga je rozsiahlym a zdrvujúcim portrétom rodiny a zároveň dokladom oslobodzujúcej sily rozprávania. Rozprávač, ktorému nikto nepovie inak ako Psíček, sa v svojich takmer tridsiatich rokoch rozhodne napísať list, v ktorom odkrýva rodinnú históriu. Tá sa začína ešte pred jeho narodením vo vojnovom Vietname a dovoľuje matke nazrieť do okamihov svojho života, ktoré nikdy nepoznala. Román prináša svedectvo o iste láskyplnom, avšak komplikovanom vzťahu medzi slobodnou matkou a jej synom, ako aj surový pohľad na otázky rasy, spoločenskej vrstvy, sexuality a maskulinity. Román Na Zemi sme na chvíľku nádherní nás uvádza do sveta závislosti, násilia a traumy, ide až na dreň súčasnej americkej skúsenosti, zároveň však nestráca zmysel pre súcit a pochopenie. Román Oceana Vuonga je básnickým obrazom sily prameniacej z možnosti vyrozprávať vlastný príbeh a prelomiť ticho tých, ktorí ostali nevypočutí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2024 , LindeniOriginální název:
On Earth We're Briefly Gorgeous , 2019
více info...
Přidat komentář
Těžká témata předestřená bez patosu, skláním se před každým, komu se to podaří. Jak je možné zachovat si lásku a úctu k rodiči, který vás týrá? Nebo jak pečovat o starého člověka, který neovládá své tělo, doma až do poslední chvíle, a nezbavit ho při tom důstojnosti? Máme se od Vietnamců hodně co učit.
OK, ujasnime si to. Toto nie je dovolenkové, ani oddychové čítanie! Ak hľadáte druhú Julie Caplin, tak ste o dost veľa dverí vedľa. A asi aj na úplne nesprávnom poschodí. Kolektívna trauma, Vietnam, hľadanie novej identity a jazyka v USA, problematický vzťah s rodičmi, drogy, úpadok USA, objavenie svojej sexuality, angličtina/vietnamčina, Y2K, neschopnosť komunikácie, och, bolo tam toho tak veľa, až som si musela medzi čítaním dávať aj niekoľkodňové pauzy... Priznám sa, čítalo sa mi to ťažšie ako Malý život, ktorý každý (okrem mňa) opisuje ako veľdielo (ako iste ste si všimli, nie som fanúšikom Yanagihary). Tam som si hovorila, oukej, ale prečo ju oslavujú a plačú nad ňou, keď je to len fikcia?! Naproti tomu kniha Na Zemi jsme na okamžik nádherní ma drásala z toho faktu, že je autobiografická. O to viac vás budú bolieť všetky príkoria autora... Kniha je napísaná vo forme listu, ktorý Ocean Vuong píše svojej mame, aby jej ukázal, čo cíti a ako cíti. V angličtine. Jeho mama povie po anglicky ledva pár slov. Tento román si nikdy neprečíta... Autor popisuje motívy krásnym básnickým jazykom. A ani sa nečudujem- pred týmto románom už vydal dve básnické zbierky. Och, a ešte veľký potlesk aj pre preklad Martina Světlíka!
Poetická kniha o hledání alespoň kousku štěstí. Syrová, plná bolesti, ale taky plná touhy a radosti ze života, byť ten přináší spíše smutek.
četla jsem už Vuongovy básně v Night Sky With Exit Wounds a proto mě to tolik nepřekvapilo a možná ani nevzalo. spoustu témat přímo vykopíroval. co mě naopak těší je jazyk, který se autorovi daří udržet básnický, jiný a přesto čitelný. těším se, co bude dál.
4,5 z 5
Vuongovy básně v próze. Mrzí mě jen, že místy vrže jak český překlad, tak autorova potřeba za každou cenu z vět vyždímat krásnou metaforu. chápu, že to byla pointa (nakonec básník píše dopis matce, která neumí anglicky), ale často jsou to jen slova pro slova. oceňuji ale práci s postavami, střípkovitost a závěrečný bojovější tón
Na zemi jsme na okamžik nádherní je jedna z těch knih, které s vámi zůstanou ještě dlouho po přečtení. Autor má zvláštní, ale krásný a poetický styl, na který jsem si musela chvíli zvykat. V kombinaci se surovým příběhem je čtení knihy velmi intenzivní zážitek.
Tato kniha bohužel pro mě nebyla nemohl jsem se začíst. Už od začátku mi přišla kniha nudná příběh nehodnotím spíše hodnotím jak byla kniha napsaná.
Kniha se mi líbila i nelíbila. Líbila se mi odzbrojující otevřenost, bourající rozmanitá tabu. Líbil se mi samotný fakt, že syn básník píše knihu ve formě dopisu svojí negramotné matce. Líbil se mi poetický jazyk, podrobné, ale hravé popisy, jimž nechybí fantazie, líčení přírody na venkově, ba i zapadlých čtvrtí ve městě. Líbilo se mi, že autor v mnohém vychází z osobní zkušenosti je to znát, a to mám vždy ráda, když je příběh realistický. A i když oslovení "Pejsku" je možná trochu zvláštní, i to se mi líbilo.
Nelíbila se mi a to není výtka k autorovi, ale k mocným tohoto světa všechna ta bolest, z níž se kniha zrodila. Válka, prostituce, nucená emigrace, imigrace, život v nedůstojných podmínkách, nelegální práce, protože člověk musí z něčeho žít, legální, ale podřadná a špatně placená práce, drogy, neřešené psychické problémy... Z veškeré té bídy života, do které jsou statisíce lidí uvrženy, se má někdo dobře, někdo na tom vydělává... je dobře, že to autor ukázal. Ale asi proto, jak je ve své podstatě kniha smutná a bezútěšná, alespoň pro mě, nedám 5, ale pouze 4 hvězdy. Nějak mi tam chyběla naděje... i když s tím asi autor nic udělat nemůže.
Bonusem je krásná obálka s jinanem dvoulaločným. I když netuším, zda roste ve Vietnamu. Původní je totiž asi jenom v Číně.
"Jestliže je život jednotlivce ve srovnání s minulostí naší planety opravdu tak krátký, jen pouhé mžiknutí oka, jak se říká, pak i v případě, že jsme nádherní od narození až do smrti, budeme nádherní pouze na okamžik."
Knížka psaná formou dopisu matce tvoří nahodilé, zdánlivě nesouvisející vzpomínky na dětství a drsný život americko-vietnamského mladíka, jemuž od malička říkají Pejsek. Líčí v ní obyčejné chvíle trávené s matkou či babičkou ve vietnamské komunitě, popisuje drsné či intimní chvíle v době dospívání. Autor poukazuje i na otázku lidských práv a barvy pleti:
"Ten den mi došlo, jak nebezpečná může barva být. Že kvůli určitému odstínu můžou chlapce srazit k zemi a dát mu na srozuměnou, že se provinil. Přestože barva není nic než obraz světla, to nic má své zákony a chlapec na růžovém kole se musí obeznámit především se zákonem gravitace."
Zpočátku mi nevyhovoval trochu chaotický styl, ale nádherná poetická spojení a slovní obraty autora, který se zřejmě s Pejskem ztotožňuje, ve mně zanechalo poměrně hlubokou stopu.
Kniha je zvláštní, bolavá, ale strašně krásná.
"Celou tu dobu jsem si říkal, že jsme se zrodili z války ale mýlil jsem se, mami. Zrodili jsme se z krásy.
Ať nás nikdo nemá za plody násilí násilí plodem pouze prošlo, ale nedokázalo ho zkazit."
Autor vietnamského původu popisuje své dětství a mládí v Americe. V dopise své negramotné matce, o kterém ví, že si ho nikdy nepřečte, píše o své homosexualitě, drogách, prvním partnerovi, jehož smrt ho poznamenala. Dětství plné násilí ze strany traumatizované matky. Nejzajímavější na knize je ovšem styl, kterým je napsaná. Autor je básník a jde to poznat už v názvu. A i celá kniha je plná poetických obratů a přirovnání, které velmi zajímavě kontrastují s drsným obsahem a které z ní dělají velmi zajímavou zaležitost.
Podle popisku děje bych si tuhle knihu asi nikdy ke čtení nevybrala. Ale slyšela a četla jsem na ni tolik chvály, že jsem prostě musela vyzkoušet, jak na mě zapůsobí. A už od prvních řádků mi bylo jasné, že tahle kniha bude stát za to. Je napsaná ojedinělým stylem, ve kterém slova lehce plynou a pomalinku se odkrývá děj a vám vůbec nevadí, že autor často odbíhá od hlavního tématu úplně někam jinam. Je tak poetická, že si vychutnáváte každý odstavec.
Díky vynikajícímu stylu vyprávění hodnotím jako nejlepší knihu, kterou jsem zatím tento rok četla. To jsem zvědavá, jestli tento poeticky a něžně napsaný příběh tento rok porazí nějaká jiná kniha. Tak uvidíme!
Četla jsem na doporučení a nemohlo mi být doporučeno lépe.
Drsné i něžné, syrové i poetické. Takové je čtení knihy Na Zemi jsme na okamžik nádherní. Poetický text obsahující celý život se Vám nesmazatelně vryje do srdce i do duše.
Zážitek kazí jen nepřítomnost korektury. Za to nemilosrdně hvězda v hodnocení dolů.
"Možná, že při pohledu do zrcadla nehledáme jenom obraz krásy, ať už je jakkoliv klamný, ale třeba se také ujišťujeme, že jsme, navzdory skutečnosti, stále naživu."
Zvolili by si uprchlíci vyhnanství v cizí zemi, kdyby předem tušili, jak těžký život je čeká? Přes kolik generací se může přenášet prožité trauma? Co znamená být správným americkým klukem? A jak to vlastně bylo s babičkou Lan a dědou Paulem? Knížka bolavá, těžká, poetická a nádherná. Taková, která zanechá stopy.
Pozoruhodný debut mladého autora, který zaujme už svým zpracováním ve formě dopisu negramotné matce. Americký Vietnamec Pejsek, spisovatelovo alter-ego, v něm zpracovává pocity druhé a třetí generace emigrantů v USA, přičemž vychází ze svých zkušeností. Líčí nejen proces jejich složité aklimatizace a dojem jakési "nevratné vykořeněnosti", neboť jsou cizinci jak v zemi, kde se narodili, tak i v místě, odkud pocházejí. Zároveň upozorňuje i na problematiku migrace současné, kdy se do země v tzv. "vlacích smrti" nelegálně dostávají uprchlíci z Jižní Ameriky, kteří si tu chtějí splnit svůj "americký sen", avšak většinou se u nich dostaví jen rozčarování, zklamání a naprostá deziluze. Svým vyprávěním se vyrovnává nejen s komplikovanou minulostí své rodiny, ale i se svou homosexualitou, bolestnými ztrátami a bohužel i se svým sklonem k užívání psychotropních látek. Nebere si servítky a nešetří ani sám sebe - nechybí zde ani momenty plné surového násilí a hrubosti, pramenící z bezmoci: jeho hrdinové v sobě nosí posttraumatický stresový syndrom. Hrdina se ovšem nad svá traumata dokázal díky psaní povznést, a přetavil je do podoby poetického líčení, plného krásných lyrických pasáží. Zajímavá je též zmínka o Oxycontinu - populárnímu narkotickému léku na bolest, jehož lékaři lehkovážně předepisovali a který bohužel způsoboval závislost.
Román má tři části. Nejde o klasický dopis, ani o s román v dopisech, hodně však připomíná jakousi zpověď ve formě dopisu. Kapitoly často začínají slovem "Tenkrát", které navozuje tu pravou vzpomínkovou atmosféru. Text je vystavěný na základě asociací, vzpomínek a různých záznamů, a tyto zdánlivě nesourodé zápisky dostávají smysl až časem. I proto klade vysoké nároky na čtenářovu pozornost: působí tak dojmem, jakoby autor naschvál spřádal pomyslnou síť osudu své rodiny ze spousty všemožných útržků a umožnil si tak pochopení jednání všech postav.
Ve druhé části pak přidal pasáže psané v er-formě: o sobě mluví jako o "chlapci", což mu pomáhá vyrovnávat se s násilím v rodině, v těchto místech jsou jeho vzpomínky nejdrsnější. Pozdější vyprávění je již poněkud trhané a zase skládané po kouskách - vytváří tak sice zajímavý efekt, ale měla jsem pocit, že autor se ještě teprve hledá a ve své formě tápe.
Bod ubírám za zcela zbytečné chyby a překlepy: mrzí mne, že kvůli tomu výrazně upadá kvalita jinak krásné a hodnotné knihy. Zaujaly mne velmi dobře napsané esejistické vložky, líbí se mi bezprostřednost, s níž autor dokáže zachytit krásu i hnus některých okamžiků a upozornit na palčivé společenské problémy. Dovedně také vykreslil charaktery jednotlivých postav.
Mám ráda silné knihy se silným příběhem. A když mi v závěru nad nimi tečou slzy a já se s jejich hrdiny těžce loučím, neberu to jako slabost, ale jako důkaz umu jejich tvůrce. Zároveň musím konstatovat, že se mi to nestává často: ve společnosti Vuongova díla jsem se skutečně cítila "aspoň na okamžik nádherně". Věřím, že se nám od něj časem dostaneme dalších, neméně zajímavých knih.
"Moje vietnamština pochází od tebe a její způsob vyjadřování a syntax dosahují jenom na úroveň školáka druhé třídy. Jako holčička jsi z banánovníkového lesa sledovala, jak se tvoje škola bortí po americkém napalmovém útoku. Ve svých pěti letech už jsi pak nikdy nevkročila do školní třídy. Náš mateřský jazyk tím pádem není žádnou matkou - ale sirotkem."
"Neexistují tu žádné platy, zdravotní pojištění nebo pracovní smlouvy a tělo představuje jen hmotu, která pracuje a s níž se pracuje. Když člověk nic nevlastní, z jeho těla se stává pracovní smlouva, doklad vlastní přítomnosti. Desítky let budeme takhle žít - dokud nám plíce nebudou při každém nadechnutí natékat, játra neztvrdnou chemikáliemi a klouby se nezanítí artritidou - budeme takhle živořit. Nově příchozí imigrant do dvou let zjistí, že salon je ve výsledku místem, kde jeho sny zvápenatí do zkušenosti, jaké to je probudit se v americké kůži - ať už s občanstvím či bez něj - bolestivé, jedovaté a špatně placené."
"Při bezpočtu dorozumívání jsem se naučil mluvit s ostatními nikoliv vlastním jazykem, který mi byl k ničemu, ale úsměvy, gesty, dokonce i mlčením či zaváháním. Tvořil jsem lidi, slovesa, abstrakce a pojmy svými prsty, pažemi a kreslením do hlíny."
"Lidi dávali do rýže piliny, aby jí bylo víc. Měli jsme štěstí, když jsme ulovili nějakou krysu." Mluvila jsi pomalu a rozvážně, jako kdyby tvůj příběh byl plamen, který se dlaněmi snažíš chránit před větrem."
"Chtěl jsem brečet, ale nevěděl jsem, jak se pláče anglicky. Tak jsem nedělal nic."
"Mám v mozku špatné chemikálie, mami. Nebo se mi spíš nějaké z nich nedostává. Existuje na to prášek. Existuje na to celé průmyslové odvětví. Vydělávají miliony. Věděla jsi, že lidé vydělávají na smutku?"
Syn pise matke, ktora si jeho slova nikdy neprecita. Prave preto je tato autobiograficky inspirovana vypoved velmi uprimna a intimna, drsna i bolestiva. Okrem matky, ktoru miluje a nenavidi zaroven, je tu i babka s priehrstim pribehov odhalujucich traumaticku minulost a Trevor, ktory navzdy poznacil jeho zivot a smerovanie.
Kniha sa neda citat ako pribeh, jednotlive fragmenty sa nie vzdy daju poskladat a pochopit, stratit sa v labyrinte vypovedi, pocitov a myslienok sa velmi lahko, no napriek tomu je tento "poeticky" pocin velmi posobivym citanim.
Kniha je krátkou prózou, která je dopisem syna jeho matce, která neumí číst.
Dopis se věnuje nejen vztahu matkaxsyn, ale také postavení ve společnosti či předsudkům.
Kniha je hodně vidět na zahraničním booktubu, proto jsem po ní také sáhla.
Nejsem zklamaná, kniha je to silná a má čtenáři co předat, jen mi tedy moc nesedl styl psaní.
Rozhodně ale pokud vás kniha láká, tak ji zkuste.
Štítky knihy
drogy homosexualita dopisy americká literatura matky a synové imigrace rodinná tajemství posttraumatická stresová porucha vietnamská literatura LGBT, queer, LGBT+
Na Zemi sme na okamžik týraní touto knihou.
Keby mali Paulo Coelho a Atticus literárne dieťa, nedopadlo by to inak. Toto je nepančovaný destilát pozérstva a vymyslenej nafúknutej traumy. Autora totiž strašne zasiahla vietnamská vojna a kvôli nej nedokáže normálne fungovať. Čo tam potom, že ju nezažil nielen on, ale ani jeho matka, ale až babka. Veď ja sa predsa tiež dodnes zžieram obrovskou nespravodlivosťou, ktorú na mne, pardon, na mojej matke, vlastne nie, na babke páchali komunisti… Logika nelogikuje.
Samozrejme, ani taký grafoman ako Vuong nemôže celú knihu vyplniť iba týmto. Lamentovanie nad vojnou čoskoro strieda vyplakávanie kvôli tomu, že je gej. Nechápem. V 21. storočí zo seba robí úbožiaka, lebo je homosexuál. V USA, nie niekde v Iráne.
No a do tretice všetko teatrálne, posledným Vuongovým sizyfovským kameňom sú drogy. Dojímavo opisuje, o koľkých priateľov kvôli nim prišiel, ako ho takmer zlomili, aký obrovský biznis sú lieky na predpis, ako farmaceutickí giganti iba zneužívajú ľudí. Až na to, že mu lieky a iné drogové maškrty nikto nenanútil, nikto nepredpísal. Viedol absolútne normálny život, mal čo jesť, mal kde bývať (a neboli to slumy), mal rodinu, ktorá ho milovala. Napriek tomu začal dobrovoľne drogovať. A ja ho mám teraz akože ľutovať. Šokujúce zistenie: činy môžu mať následky.
Jedna trauma, ktorú Vuongovi neupieram, ba podľa mňa značne prispela k celému jeho svetonázoru, formovaniu a správaniu je absencia otca. Možno naivne, no verím, že keby mal v živote nejakého schopného morálneho chlapa, ku ktorému by mohol vzhliadať, nemusel ma oblažiť touto fraškou. Túto traumu v knihe samozrejme nenájdete, nie je to v móde.
Kniha je údajne koncipovaná do listov matke, ale v skutočnosti je to náhodný zhluk myšlienok. Pripomína milión farebných nití, ktoré miesto toho, aby postupne vytvorili nádherný obraz, skončia ako zamotané klbko chaosu.
Pokiaľ ide o samotný štýl, Vuong píše s prehnaným pátosom a umelou poetickosťou účastníkov kurzu kreatívneho písania. Svoj prvý pohlavný styk opísal tak rozčančane, že dodnes neviem, či sa pri tomto „prirodzenom“ akte fakt pos*al, alebo som to iba nepochopila. Inde zasa na pol strany opisuje drag queens ako jednorožcov cválajúcich po cintoríne. Hemingway vraj písal postojačky, aby bol text úderný a zbavil sa zbytočného slovíčkarenia.
Keby sa tým riadil Vuong, možno by kniha nemala 200+ strán, ale len dve… vety.
Ukončila by som to tým, že ma v knihe zaujala jedna veta:
„Svoboda… není nic jiného než vzdálenost mezi lovcem a jeho kořistí.“
Túto vetu Vuong nevymyslel, ale citoval. Amen.