Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
Žil byl v jednom velkém polském městě malý kluk. Bylo mu šest let a psal se rok 1939. Vystrašení rodiče poslali své dítě na venkov, aby tam válku v nějaké náhradní rodině v bezpečí přečkalo. Snědý kluk s černými vlasy a tmavýma očima, podezřelý z toho, že je Žid nebo Rom, není však nikde vítán. Je symbolem nepřítele německé říše a pověrčiví venkované v něm vidí vyslance zla, který k sobě přitahuje smůlu a neštěstí. Chlapec nikde dlouho nevydrží, je nucen putovat z vesnice do vesnice a chránit si holý život. Popisuje a vypráví, jednoduše a přímočaře, všechno, co vidí. Kromě toho, že je sám drasticky bit a týrán, se navíc stává svědkem mnoha krutostí, kterých jsou lidé s obludnou vynalézavostí schopni se na sobě navzájem dopouštět. Ponižování lidské důstojnosti, fyzické násilí a mučení nezná hranic. Malý poutník, jako hrdina nějaké strašlivé pohádky, pošramocený na těle i na duši nakonec válku přežije, dočká se osvobození, pohřbí Boha i ďábla, přilne k vojákům Rudé armády, a shledá se dokonce i s rodiči. O šťastném konci však nemůže být ani řeč.... celý text
Přidat komentář
Bylo to šílené čtení! Zvěrstva, která jsou tam popisována jsou otřesná, ohavná, nechutná a naprosto šokující. Ani se mi nechce věřit, že je člověk něčeho takového schopen. A vůbec nezáleží na tom zdali se tak děje ve válečné době.
Je to smutné, ale taková je realita. Proč se dělat pěknými, když takoví nejsme. Rádi bychom o sobě četli něco krásného ( lidstvo ), ale byla by to pohádka. Co chceme slyšet? Drsnou pravdu, nebo milosrdnou lež? ( Viz doslov ). Na pořekadle, že potrefená husa nejvíc kejhá, něco bude. Můžeme se vztekat, můžeme protestovat, můžeme se distancovat, ale nic to nezmění na faktu, že jsme nebezpečně lehce svolní ubližovat.
Úžasná a zároveň strašná kniha. Při čtení první půle se mi chtělo skoro zvracet a v druhé jsem až brečel. Celá kniha je svým způsobem šílená nejen tím co popisuje, ale i tím, jak minimalistickým stylem s omezenou, jen nejnutnější popisností tu šílenost ještě zvýrazňuje. Kniha je ještě šílenější ve chvíli, kdy si uvědomíte, že to autor doopravdy prožíval. Ve světle této skutečnosti jsou hodnocení jako tady napsala Ruxandra dost mimo...
Uf, tak to teda bolo niečo. Na knihu som narazila náhodou v jednom výpredaji a zaujala ma veta pri tejto knihe- "Najkontroverznejšia kniha 20.storočia", tak som si prečítala anotáciu a povedala som si, veď je to kniha z prostredia 2. svetovej vojny, tak to určite nebude ľahké čítanie. Každá vojna či bojový konflikt so sebou prináša rozličné zverstvá, ale obsah tejto knihy bol miestami naozaj brutálny- koniec sprostej Ľudmily, život u Garbosa, u Makara, ... no teda to bola naozaj silná káva. No na druhej strane, po zhliadnutí rôznych vojnových dokumentov či prečítaní svedectiev ľudí, ktorí zažili hrôzy vojny na vlastnej koži, mi táto kniha prichádza ako veľmi reálny opis vojnovej "ľudskosti". Je mi ľúto, že táto kniha mala taký negatívny vplyv na život autora a jeho rodiny a že mu dopomohla skôr do hrobu, ale podľa mňa si zaslúži 5 hviezdičiek za odvahu, že napísal niečo tak brutálne, bolestné, ale určite aj pravdivé o neľudskosti ľudí.
Brutálnější knihu jsem snad ještě nečetl. Válka je svinstvo, to je naprosto 100%, ať už je tento příběh pravdivý nebo vymyšlený. Popis uktrutností je snad daleko větší než některé filmové nebo seriálové šílenosti v TV. Prostě peklo v ryzí podobě. Přesto doporučuji přečíst si tuto knihu !!!
Vždy, když čtu, jaké hrůzy se za války odehrávaly, jsem neuvěřitelně ráda, že jsem je nemusela zažít. A tady to snad platí dvojnásob.
je to hodně s(y)urové čtení.. těžko uvěřit, že by všechny ty příhody prožila jedna osoba, natož malý kluk. Ty krutosti si snad musel autor přisadit.. Nedočetla jsem to.. Co ve mě zanechalo vzpomínku, je vyškrábnuté oko lžící a kometa, někdy si ji zkusím udělat..
Na doporučení kolegy jsem se knihu rozhodla přečíst, ale skončila jsem zhruba v polovině. Možná se k ní někdy vrátím, ale v nejbližší době to nebude. Chápu, že autor sesbíral různé příběhy a dal je dohromady, ale na ději je to dost znát. Evidentně vybral jen to nejhorší, aby ukázal krutost války. Jinak se mi totiž nechce věřit, že by v každé vesnici bez vyjímky byli všichni tak zlý a krutí jak kniha popisuje.
Absurdnost života na mě dolehla ještě víc po přečtení doslovu, ale s úctou a respektem ke všemu, co J. Kosinski zažil - i o válečných hrůzách se dá psát různě a forma, kterou si vybral, mě prostě nesedí a osobně činí pro mě knihu dost málo věrohodnou.
I když je kniha skvěle napsaná, jsou věci, kterým hluboko v sobě odmítám věřit. Ačkoliv se vůbec neopovažuji zpochybňovat hrůzy tehdejší válečné doby, zkrátka nevěřím tomu, že by vesnice od vesnice byla plná krutých vesničanů, kde bylo mučení, incesty nebo krutosti páchané ve víře, že je někdo upírem či démonem, na denním pořádku. Jsem ochotná věřit, že ukrývání Židů bylo obrovským rizikem pro celou vesnici a málokdo jej byl ochoten podstoupit. Tato neochota má však podle mě ještě hodně daleko k popsaným zvěrstvům a tyraniím. Z knihy musí každý nutně nabýt dojmu, že v této době žily pouze lidské zrůdy, a to jak na straně nacistů, tak na straně obyčejných lidí. Nejvíce ze všeho mě překvapila pasáž, kde vesničané podél kolejí nachází fotografie obětí odvážených do koncentračních táborů. Aniž by se zmohli na kousek jakékoliv emoce, pouze se zaobírají nemravnými poznámkami k mladým dívkám na snímcích. Tomu prostě skutečně nevěřím.
Druhá věc, která mi na knize trochu vadila, byla její mozaikovitost. Jen jakési střihy událostí. Věřím, že tento nešvar může pramenit z toho, že (podle Kosinskeho) se nejedná o čistě autobiografickou linku, ale o příběhy získané od mnoha svědků tehdejší doby. Snaha tyto příběhy zastřešit pod příběh jednoho chlapce možná nebyla tou nejlepší. Místy jsem si říkala, že možná by všem těm příběhům více slušelo, kdyby byly koncipovány jako povídky.
Pri čítaní Pomaľovaného vtáčaťa som sa cítila podobne ako keď som kedysi čítala Veľký zošit od Agoty Kristof. Práve toto dielo mi svojou surovosťou, vecnosťou, naturalizmom pripomína Pomaľované vtáča. Ale kým Agota Kristof sa obmedzila viacmenej na holé konštatovanie drsnej skutočnosti a myšlienky hlavných postáv zostávali mnohokrát záhadou, Jerzy Kosinski založil svoju prvotinu práve na ponore a vývoji psychiky hlavného hrdinu. Očakávala som, že Pomaľované vtáča bude písané viac z pohľadu dieťaťa, naopak toto boli myšlienky dospelého človeka sformulované po mnohom prehodnocovaní, niekedy príliš koplikované na 6 až 12 ročného chlapca. Ale ako sa vyjadril samotný autor v epilógu: "Napísať knihu o dieťati si vyžaduje silné vcítenie do inej osoby. Kedže nemáme priamy prístup do toho najcitlivejšieho, najranejšieho obdobia našich životov, musíme si ho v myšlienkach vytvoriť nanovo. Hoci každý román si vyžaduje istú schopnosť vcítenia do zážitkov inej osoby, zvyčajne je náročnejšie predstaviť si samého seba ako dieťa, než dospelého." Bolo zaujímavé sledovať postupné formovanie charakteru hlavného hrdinu pod vplyvom prostredia, jeho nesmiernu túžbu po živote, vzdávanie sa a nachádzanie stále nových istôt - u Boha, Diabla, v nacizme... Som rada, že kniha bola vydaná a že sa mi dostala do rúk, aj keď samotný autor neskôr spochybnil svoje rozhodnutie napísať ju a bola jedným z dôvodov jeho samovraždy.
Zvrácená kniha o zvrácených věcech. Kosinski jen nastavuje pokřivené zrcadlo pokřivené době a je jen a jen na vás, jestli se do něj odvážíte pohlédnout a vidět v něm co je potřeba vidět, připomenout si co je potřeba připomínat a hlavně nezapomenout, co je důležité si pamatovat.
Šokující, kruté a smutné osudy malého chlapce v Polsku za 2. sv. války. Četla jsem asi před 10 roky, ale ještě dnes se z ní nemůžu vzpamatovat a zapomenout.
Občas trochu monotónne, absencia akejkoľvek priamej reči mi zo začiatku prekážala, ale časom som si zvykol. Ale kniha to je pozoruhodná,viac formou ako príbehom. Kroky sa mi páčili viac. Napriek istým výhradám som ju ale zhltol takmer na jeden šup, čo sa mi nestáva často ani u tých najlepších kníh, a to o niečom určite svedčí.
Odporúčam najprv si prečítať záverečný epilóg a až potom začať čítať, inak je veľmi ťažké vôbec pokúšať sa pochopiť odkaz Pomaľovaného vtáčaťa. V kocke - kniha popisuje celoživotné strádanie malého chlapca, plné absurdity a brutality, ktorá sa stupňuje s každou ďalšou vetou, človek má neraz potrebu ju odložiť (a jesť sa pri tom skutočne nedá!). Treba rátať s enormnou dávkou neľudskosti, zvráteností, brutality, desu.. Osobný dojem - raz stačilo, druhý krát by som to určite nezvládla. 5 hviezdičiek z mojej strany nie je za vzletné pocity zo samotného príbehu, ale za odvahu a originalitu témy. Za pocit, ktorý vo mne zostal po dočítaní, by som v hodnotení musela siahnuť hlboko do mínusu.
Autor napriek celoživotnej kritike, vysvetľovaniu, konfrontácii, zostal kvôli tejto knihe nepochopený a ako sa sám vyjadril, keby tušil, čo mu kniha prinesie, nikdy by ju nevydal... Predpokladám, že všetky spomenuté okolnosti výrazne prispeli k tomu, že z tohto sveta odišiel dobrovoľne....
Kontroverze knihy plyne nejen z transgresivní přemíry barvitým jazykem popisovaného násilí, jehož původní šokující náboj přestává v hlavním dětském hrdinovi postupně vzbuzovat hrůzu a začíná jej fascinovat pokaždé, když brutální činy nemají dopad přímo na něj (pak se vrací strach). Rozporuplné reakce budil ve své době zejména fakt, že ač se děj odehrává za 2. světové války, nejsou tu "ultimativními záporáky" - jak je dobrým zvykem - Němci a nacisté (naopak, dvě milosrdné reakce, které vypravěči zachrání život, vzejdou právě od nich). Zlo tu vychází z lidské podstaty a je tudíž všudypřítomné, neboť je snadné a lákavé. Proto nakonec jeho vzorcům "podléhá" i zbloudilý hoch, pro nějž svět už navždy ztratil svou nevinnost poté, co se v průběhu svého putování snažil vyvinout nebo převzít teorie (víra v přírodní síly, Boha, ďábla, komunismus atd.), jimiž by vysvětlil či ospravedlnil kolem panující peklo. Naprostá bezúčelnost teroru však nakonec svým způsobem zvyšuje jeho svůdnost - je tak jednoduché se přidat na stranu silnějšího, o věcech nepřemýšlet, ale rovnou uhodit - dřív než to udělá ten druhý. Slast pocitu moci je příliš opojná, než aby jí postavy dokázaly odolat.
Pohled ztraceného, jistým zpusobem odsunutého dítěte na krutosti tehdejšího světa. Bez cenzury (asi proto vyšla po x letech a to ne ve všech zemích světa). Prostě tak jak to Kosinski zažil - jak jsem to viděl tak jsem to napsal. Kniha silná, krutá a upřímná. Nemaže čtenáři med kolem huby. Měl by si přečíst každý aby si vážil svého života a uvědomil si že problémy, které dnes máme jsou nic oproti těm které byly tehdá na denním pořádku a byly otázkou života a smrti. Toť můj pohled a to co jsem si z knihy vzal.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítěAutorovy další knížky
2019 | Nabarvené ptáče |
1995 | Byl jsem při tom |
1996 | Kroky |
2005 | Schůzka na slepo |
2010 | Kokpit |
Bože, to zase byla cesta!!! Slabší povahy, okamžitě knížku odhoďte do nejzazšího kouta vaší knihovny a vraťte se k ní, až sami prožijete něco, co vás zocelí. Tahle cesta není uhlazená a ušlapaná, nikdo vás po ní za ruku nepovede! Je to hodně kamenitá stezka, místy lepkavá a smradlavá, rozhodně vás na jejím konci nečeká to, co byste chtěli. A jestli se po ní přeci jen vydáte, následky si ponesete sami.
Už dobrých deset let v sobě sbírám odvahu, přečíst si tu hrůzu ještě jednou. Ale nevím - už takhle scénu s kozlem z hlavy vymaže jenom stařecká demence!!!!!