Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/353609/bmid_nabarvene-ptace-K4R-353609.jpg
4
1514
1514
Žil byl v jednom velkém polském městě malý kluk. Bylo mu šest let a psal se rok 1939. Vystrašení rodiče poslali své dítě na venkov, aby tam válku v nějaké náhradní rodině v bezpečí přečkalo. Snědý kluk s černými vlasy a tmavýma očima, podezřelý z toho, že je Žid nebo Rom, není však nikde vítán. Je symbolem nepřítele německé říše a pověrčiví venkované v něm vidí vyslance zla, který k sobě přitahuje smůlu a neštěstí. Chlapec nikde dlouho nevydrží, je nucen putovat z vesnice do vesnice a chránit si holý život. Popisuje a vypráví, jednoduše a přímočaře, všechno, co vidí. Kromě toho, že je sám drasticky bit a týrán, se navíc stává svědkem mnoha krutostí, kterých jsou lidé s obludnou vynalézavostí schopni se na sobě navzájem dopouštět. Ponižování lidské důstojnosti, fyzické násilí a mučení nezná hranic. Malý poutník, jako hrdina nějaké strašlivé pohádky, pošramocený na těle i na duši nakonec válku přežije, dočká se osvobození, pohřbí Boha i ďábla, přilne k vojákům Rudé armády, a shledá se dokonce i s rodiči. O šťastném konci však nemůže být ani řeč.... celý text
Přidat komentář
Táto kniha bola divná. Zo začiatku sa čítala dobre, čakala som, že sa dej pomaly zmení, ale potom to už bolo ťažšie. Bola som prekvapená krutosťou, ktorú si tak detailne malý chlapec pamätal a čo je horšie, niekedy sa jej i zúčastňoval. Je až neuveriteľné, že by jeden človek-chlapec, zažil toľko zla a skoro žiadne dobro. Príde mi, že veľa vecí je tam prikrášlených ak nie dokonca vymyslených a, že sa autor v tej krutosti až chorobne vyžíval. O to podivnejší je príbeh a dianie okolo tejto knihy. Tento príbeh sa mi hodnotí ťažko. Začiatok čtivý, ale postupne môj záujem opadal a do dočítania som sa už musela nutiť.
Neskutečné, nelidské, myslela jsem, že jsem ve středověku, ale 20.stoleti??? Byla to opravdu skutečnost nebo hodně přibarvené zážitky malého chlapce? Nevím jak hodnotit...
Od přečtení knihy už uteklo pěkných pár dní a pořád nemohu přijít na to, jak ji hodnotit. Asi vůbec. Pustila jsem se do ní předem poučená. Nejprve jsem přečetla Černé ptáče a také pár dosažitelných informací o autorovi. I zde na DK je jeden velmi zajímavý odkaz u životopisu autora. Díky tomu vím, že příběh není autobiografie a to mi umožnilo mít trošku odstup od hrůz popisovaných v knize. Chápu, že potlačování identity v dětství nechalo na autorovi stopy, ale proč tolik koncentrované brutality na jednom místě? Viděl ji? Slyšel o ní? Představoval si ji? Bál se jí? Nechci ani v nejmenším naznačit, že se nemohou stávat i ta největší zvěrstva a že zvlášť v období války je vše možné.
Nakonec mě nejvíce zaujaly chlapcovy úvahy dotýkající se vztahu k náboženství a společenskému zřízení.
"Měl jsem vážné obavy. I když jsem si nemohl vzpomenout, čím přesně byl můj otec, vzpomínal jsem si na to, že jsme doma měli kuchařku, služku a chůvu, které by jistě byly označeny za oběti vykořisťování. Také jsem věděl, že ani jeden z mých rodičů nebyl dělník. Znamenalo to snad, že právě tak jako vesničanům, mezi kterými jsem žil, vadily moje černé vlasy a oči, by mi v novém životě mezi sovětskými lidmi mohl být na škodu můj sociální původ?"
Zprvu bezesporu velmi drsné a neuvěřitelné líčení útrap malého chlapce. Jako ještě dítě nechápe, proč se ty věci dějí, postupem doby se upíná k nejrůznějším vysvětlením a vírám v cokoli, co mu to může vysvětlit a poznat fungování zvrhlé společnosti v krizi.
Ke konci vyplavou hlubší myšlenky kde a proč se to v lidech bere. Pokud mohou, ubližují a vykořisťují. Lhostejno, za jakou kopou stranu. Je to v nás. Nejen tehdy, ale pořád...
Pro někoho jen snůška hnusu, pro jiného silný a surový příběh k zamyšlení.
Kniha, která se fakt nedá přečíst na jeden zátah. Znechuceně jsem ji co pár stran odkládala. Asi jsem nikdy v životě nečetla něco tak odpudivého. Nejkrutější severské krimi je selanka proti chování a jednání všech protagonistů knihy. Brutalita v knize měla na mne ale nakonec opačný účinek. Šokovala, zhnusila, avšak v závěru hlouběji nezasáhla. Koktejl zvrácených epizod sestavený autorem proživším válku s rodiči a posluhovačkou na rodinném statku působí za mě nakonec nevěrohodně, i když, přiznám se, nezapomenutelně.
Nedivím se Polákům, že mají Ptáče na indexu, také bych nestrávila takové vykreslení polské národní povahy - veskrze primitivní a bez špetky lidskosti.
A obdivuji Marhoula, který byl smyšleným putováním hlavního hrdiny natolik zasažen až uchvácen, že léta toužil po natočení filmu. (Možná ale film, z jehož promítání odcházely davy, působil nakonec díky skvělé kameře oproti knize celkem poeticky. Alespoň dle ukázek. Sama, znalá předlohy, jsem zatím totiž neměla chuť na něj zajít.)
Nabarvené ptáče jsem četla s vytřestěnýma očima i smysly a se zatajeným dechem. Bylo mi z toho nesnesitelně těžko. A souhlasím do puntíku s Metlou.
Těžký příběh, temný, nejtemnější jaký si lze představit. Je dobré psát tak kruté příběhy?
A kacirsky si den po českých filmových cenách troufám tvrdit, že tohle není materiál na film.
A to si myslím od chvíle, kdy se poprvé začalo proslýchat, že film bude. A je mi jedno kolik sebral cen.
Nehodnotitelné. Nemůžu, nechci, nelíbilo. Neuvěřitelně nehezké. Nepochybně nezapomenutelné. Nepředstavitelně negativní. Nelidské. Negramotný neolit. Nervózní, neřkuli neuralgické. Nerozumíte? Nevadí. Nekonsekventní. Nekróza, neoprén, negližé.... ne, ne, ne. NE!
Po „Nabarveném ptáčeti“ jsem sáhla v NEvhodném období. Přemýšlela jsem o přerušení, ale pro četbu takového hnusu stěží existuje nějaká ideální doba. A věděla jsem, že pokud knihu odložím, už se k ní zaručeně NEbudu chtít vrátit. Vytrvala jsem se zaťatými zuby i mozkem a můžu si tedy ve Čtenářské výzvě odškrtnout téma „holokaust“. Válka je zde vlastně na vedlejší koleji, primárně se jedná o drsnou obžalobu venkovského primitivismu. Autora NEměla překvapit vlna zloby, když východoevropské vesničany vykreslil jako incestní, pověrčivé, násilnické burany bez špetky empatie, kteří NEmají na práci nic lepšího, než týrat děti odlišného vzhledu, případně se mrzačit, vraždit a souložit mezi sebou navzájem... či s dostupnými zvířaty. Snaha vyvolat dojem autobiografických zážitků u mNE čím dál častěji narážela na hradbu NEvěřícného odmítnutí. NEpochybuji o hrůzách války a bestialitě, kterou v sobě určité procento rádoby lidí nosí, „ptáče“ však bylo svědkem (a obvykle i obětí) zla, téměř kamkoliv se hnulo. Něco z těch zvěrstev působilo velmi autenticky (popis mnoha zajímavých zvyklostí a pověr), něco jako z doslechu... a kloučkovy sexuální zkušenosti zaváněly vlhkými sny autora. Dětská naivita se mísila s myšlenkami příliš dospělými, emotivní strohost s básnickými obraty.
Mírné spoilery! Přijde mi NEuvěřitelné popisovat, jak se dětský obličej noří mezi stehna bláznivé divoženky a NEvzít přitom v úvahu mizernou hygienu a s ní související (jistě omračující) zápach. NEchat kluka celé měsíce, několik hodin denně, vzpírat pažemi vlastní váhu a poté přijít se scénou, kdy má problémy s uzvednutím knihy? Proč vlastně od NEjsurovějšího psychopata NEutekl, jako už tolikrát předtím? Vesničané se z malicherných příčin pokusí „ptáče“ ponižujícím a trýznivým způsobem zavraždit, ovšem okamžitě odcházejí, NEvychutnají si utrpení až do konce, NEpřesvědčí se o výsledku, zdravotní ani jiné následky veškeré žádné, no NEvím...
Do temného světa „Nabarveného ptáčete“ jen zřídka pronikNE světlejší paprsek a čtenář s pachutí v ústech sleduje postupnou přeměnu NEvinného dítěte v odlidštěného jedince, NEschopného normálních citů a reakcí. Autorův doslov jde svou hořkostí ruku v ruce s romáNEm, zvláště s ohledem na smutný závěr v roce 1991.
A teď se hoNEm vynořit z černého močálu beznaděje, zpátky do příběhů, co hýří různými barvami.
Knihu jsem přečetla během jednoho dne, byla to opravdu síííla, naprosto jsem nechápala, že lidé ( v podstatě před nedávnem) věřili v takové, pro nás dnes nepochopitelné věci...film už rozhodně vidět nemusím!
Když se ptali lidí,kterým se podařilo utéct z koncentráku nebo Treblinky atd.,proč to nechtěli vyprávět.Tak jejich odpověď zněla,že by tomu nikdo nevěřil.
"Právě kvůli nim a kvůli lidem s podobným osudem jsem si hrozně přál napsat knihu,která by zachytila a snad i vymýtila všechny hrůzy a zlo,pro které oni sami nenacházeli slov".(z doslovu knihy)
Realistické nebo? k Polákům nenávistné zpracování pohledu dětskýma očima na válku.Myslím,že tohle mohla i nemusela být realita polského venkova.Všude jsou dobří a zlí a je fakt,že Poláci Židy nenáviděli.Že by jejich zkušenost?Nebo závist?Všechny knihy,které jsem četl,byly nějak zaobaleny,snad jen částečně ne"Jménem mých blízkých"od M.Graye.Tahle vůbec.Takový humus jsem snad se srovnáním se Rwandou ještě nečetl.Co kapitola to buď vražda,znásilnění nebo nějaká jiná praktika.
Kdo ví,jak by vypadala válka v českém podání.Kdyby měl člověk moc,byl na správné straně?Jak by naložil s nepříjemným sousedem nebo s krásnou sousedkou?!Na to radši ani nemyslet.
Dobrý popis venkova,kde lidé měli blíž spíš k jeskyni než ke garáži a dělali co dělali.Vzdělanost rovná se pokrok.
Nedoporučuji slabým povahám,a ti co čtou o válce budou asi v šoku(já jsem byl).
Někde psali,že dětští vojáci v Africe byli ti nejbrutálnější.Tenhle chlapec nebyl voják,jen tu "brutalitu" popsal svým dětským pohledem.Brutalitu,které se až Nechce věřit a já jí nevěřím. V doslovu autor vše ozřejmuje.
Musím podotknout,že pro mě literární hodnota knihy-nula.Knihy se co nedřív zbavím,nechci ji doma,pro mě z ní čiší nenávist k Polákům a nevidím žádný důvod abych ji ještě někdy otevřel.Přijde mi,že o hnusu se líp píše a z obchodního hlediska se líp prodává.Vždyť přece nebyli všichni Poláci zlí.
Plný počet hvězd je za odvahu tento hnůj vydat.
NA film nejdu
Recenzi jsem upravil asi po 10měsících a emoce z ní ve mě pořád jsou
Hodně silný příběh. Ostatně jako tomu u příběhů dětí, které zažily hrůzu války. Příběh, je jakýsi sled "pobytů" chlapce po polském venkově. Čekala jsem i bližší popisy jak se k jednotlivým "opatrvníkům" dostal, jak putoval atd., ale myslím, že i samostatné vzpomínky událostí stojí za to. Konec, mi přišel lehce uspěchaný, už asi nebylo moc o čem psát (?). A spíš se autor vše snažil dohnat v doslovu. Jsem hodně zvědavá jak se s tímto materiálem popral p. Marhoul.... za mě i tak 5*.
Príbeh chlapca počas druhej svetovej vojny, ktorý sa snaží zachrániť svoj vlastný život, odkázaný sám na seba a na ochotu a odvahu iných ľudí aspoň nejako mu pomôcť.
Aj keď sa kniha číta rýchlo, je to silný príbeh plný nezmyselnej brutality.
Věřím, že se všechny podobné šílenosti, co byly v knížce popsány, opravdu za války staly. Akorát je přitažené za vlasy, aby je všechny prožil jeden malý hoch. Ten klučina za celou válku snad nepoznal normálního člověka. Jinak by ale kniha nebyla tak čtivá, takže to beru. Navíc, jak píše autor v doslovu, podle reakcí pamětníků je to ještě slabý čajíček.
Kniha je opravdu hodně brutální a to jsem toho o WW2 četl celkem hodně (Laskavá bohyně, Smrt je mým řemeslem apod.). Měl jsem problém se do chlapce vžít protože děj je až moc neuvěřitelný takové zacházení by nemohl přežít. Autor se snažil poukázat na hrůznost války šokem. Také mi vadilo taková nehomogenita příběhu každá kapitola je v podstatě nová povídka s novými postavami. Toto mi vadilo asi nejvíce. Přes tyto nedostatky jsem rád, že jsem knihu přečetl.
Je to velmi silný příběh o putování malého chlapce v době války. Kniha se vám dostane pod kůži a určitě tam zůstane hodně dlouho. Krutosti, které musel chlapec zažívat, jsou až neuvěřitelné. Psáno velice čtivě, přečteno za 2 večery.
No jsem trošku v rozpacích, co mám vlastně napsat, abych nevypadala úplně vyšinutě :D No, na mě tahle kniha zkrátka neudělala takový dojem jako na ostatní. Asi to je tím, že vím, že to není autobiografie. A taky tím, že mezi mými prvními přečtenými knížkami bylo Kladivo na čarodějnice, Dítě jménem To, Čachtická paní, apod, tak na mě to teda nepůsobilo prostě jako nějaké dílo s tak odporným dějem, co by se nedalo přečíst - to zdaleka ne. Asi jsem toho prostě načetla tolik z tohohle žánru, že jsem trošku cynik a tolik si to neberu, ale píšu jak to opravdu cítím. Když pak pomineme všechny ty hrůzy, co se malému stalo, tak je kniha v podstatě o ničem. Jsem z ní fakt trochu v rozpacích a i z tohohle komentáře, pač se to snažím zaobalit a nějak mi to nejde :D
Čekala sem od knihy něco jiného..neříkám, že byla špatná, to vůbec ne..četla se mi dobře, stránky rychle ubíhaly, ale to věčné mlácení a zneužívání není nic pro mě
Syrové čtení o prožitcích malého kluka z války.
Kdo ji neprožije, tak není schopen uvěřit, co při ní může udělat člověk druhému.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítěAutorovy další knížky
| 2019 |  Nabarvené ptáče |
| 1995 |  Byl jsem při tom |
| 1996 | Kroky |
| 2005 | Schůzka na slepo |
| 2010 | Kokpit |
Hodně drsné čtení. Trošku mě rušil způsob psaní. Někdy kapitoly na sebe navazovaly, jindy to vypadalo, jako by šlo o povídku, chlapec se zase ocitl jinde, aniž by se čtenář dozvěděl jak. V těch odporných scénách jsem se nijak nevyžívala, film vidět vůbec nepotřebuji. Já jsem si z knížky odnesla hlavně myšlenku, jak snadno je člověk ovlivnitelný. Chvilku člověk věří tomu, že počítáním zubů může člověku ublížit, ocitne se u někoho jiného a věří v Boha, o pár kapitol dál je masírován komunistickou propagandou, které také bezmezně propadne. Ta determinace lidskou společností mi přišla ohromující, ale co hůř, neskutečně reálná.