Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy

26.06.2023

(SPOILER) Tohle je Literatura! Kdykoli se mi zasteskne po Ostravě, otevřu tuto knihu a vrací se mi, prakticky z kterékoli stránky. (Idylického na ní není vůbec nic, mimochodem.)

"V tomto městě se mohlo přihodit ledacos a také se přihodilo.
Sádrová Panenka Maria z kostela ve Slezské Ostravě zaplakala, když jí při procesí urazili pravou ruku. Znovu ji sice přilepili, ale nešikovně, takže Panenka Maria prý pláče dodnes.
Nějaký havíř z Muglinova odmítl prodat městskému muzeu vzácný meteorit, protože se náramně hodil jako zátěž do bečky s kvasícím zelím.
'Od doby, kdy zatěžuji zelí meteoritem,' prohlásil havíř novinářům, 'má vynikající chuť.'
Jednoho letního večera napadlo město celé mračno jepic a zastavilo městskou dopravu. Proroci z Radvanic vysvětlovali tenhle přírodní úkaz jako varování před blížící se katastrofou. Jenže katastrofy se ve městě železa staly už všedními událostmi.
Centrální ředitel dolů sebral kasu se sedmi miliony a chytili ho až v Panamě. Z ukradených milionů už neměl ani korunu, všechno stačil za půl roku probendit.
'Teď jsem spokojen,' prohlásil pan ředitel před soudem, 'užil jsem si nejkrásnějších žen v Paříži, v Miami Beach i v Havaně. Potřeboval jsem po dvacetiletém soužití s mou mezerou nutně změnu.'
Pan soudce Arnošt Wurzel osvobodil muže, který v návalu zlobné žárlivosti zabil manželku žehličkou.
'Bylo mi chlapíka líto,' prohlásil pan Wurzel v kavárně Fénix před známým novinářem, takže se jeho slova dostala do Večerního Českého slova, 'kdybych měl odvahu zabít svou Sáru a kdybych věděl, že se dostanu před soudce, který by byl schopen pochopit mě, jako já jsem pochopil toho nebožáka, tak bych to udělal ještě dnes večer.'
Všechno, co by se jinde považovalo za bizarní výstřelek, se zde přijímalo téměř lhostejně a registrovalo pouze jako fakt." (s. 230)

Pocta "městu razovitemu tam na severu", čtyřicet let (1928-1968) optikou vypravěče nespolehlivého, protože alkoholika, ale poutavého, protože se schopností létat a přivolávat si mrtvé, srostlého s místním fotbalem a jeho lidmi české, německé, polské národnosti a dalších. Zastřešující metafora hry, obraz domu, ve kterém se žije a nakonec padne k zemi, několik postav tří generací, zastupujících typů a zároveň individualit, každá z nich běhá po hřišti tak rychle, jak dokáže, světlo se střídá s temnotou a nic není jisté v životě lidském.

"Pravidla hry byla přesně určena, každý z hráčů věděl, co si v tom nebo onom prostoru může dovolit a co jej čeká, jestliže hraje nečestně a nesportovně. Ale jen jsem prošel brankami a přelezl ohradu kolem hřiště, už jsem byl v místech, kde jsem mohl očekávat cokoliv, zde neplatila pravidla hry; útok se mohl přivalit z kterékoli strany, a obvykle přicházel odtamtud, odkud by jej nikdo nečekal. Kdybych tak mohl svolat dolů na hřiště všechny bývalé hráče slavného F. C. Slezská Ostrava, to by byl mančaft, to by se hrálo!" (s. 563-4)

V hlavní roli ironie a humor, zároveň smutek za něčím, co bylo a už nebude, pohled nemilosrdný, ale empatický, žánrově nejspíš groteska, tu a tam probleskuje hrabalovská inspirace k "perličkám na dně Ostravice a Odry".

"Pánbíček tedy sedí na mé posteli a poslouchá. Ruce má složeny v klíně, hlavu nakloní, jako by nedoslýchal, tu a tam nařasí roucho do efektních záhybů, chvílemi se pokouší pózovat, jak to známe u soch z nejbujnějšího baroka. Ale když začnu třeba o hříchu, kterého se dopustil na Evě Schubertové, tak povadne.
'To byla moje zkouška, Lojzku,' řekne nejistě a pozoruje, co já na to.
'Panebože,' odpovím. 'Ty už jsi skoro jako my! Jen něco zvrtáme, tak hledáme vzájemné souvislosti, a když žádné nenajdeme, tak máme aspoň při ruce vysvětlení, že tohle je trest a odplata. Ale, bože, proč nás tak bezhlavě trestáš?'
'Ani nevím,' vzdechne bůh, 'ale nějak mě v poslední době serete.'" (s. 294)

Doporučuji velmi.

26.03.2020

Nejtemněji popsaná atmosféra poválečného Československa. Připadalo mi, že tam není žádná kladná postava. Skvělé televizní zpracování.

04.02.2019

Upřímně se přiznávám, že jsem knihu přečetla "rychločtením". Připadala mi ponurá a myslím, že by neprospěla mojí duši. Napsaná je ale skvěle.

Atmosféra meziválečné Ostravy, ve které žiji a kde se také narodil a žil také Ota FIlip. Ostrava multikulturní: židovská, německá, polská a taky trochu česká. :)