• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 14 knih

Nové komentáře u knih Ota Filip

Cesta ke hřbitovu

„Tak tomu říkám Literatura. Tak hluboký příběh, bez nějakého přikrašlování a zlehčování, tolik skvěle vykreslených postav, nechybí ani humor, ale to spíš v počátku. Nadčasové myšlenky, které budou platné vždy. Třeba věta: "Lidé, kteří moc často pochovávají své sny a naděje, jsou pak nespravedliví k snům a nadějím těch druhých. Dělá jim radost je taky pochovat" se tak skvěle hodí na ty, kteří by dnes zase chtěli znárodňovat a vracet se k totalitě. Po nedočtení naprosto plytké a řekla bych i zbytečné české knížky Konec léta je to úžasné osvěžení. Autor byl po válce pronásledován, za normalizace zakázán a v 70. letech přinucen komunisty k vystěhování.“... celý text
— sasena

---

Blázen ve městě

„Prostě výborná kniha, skvěle a netradičně napsaná. Život za komunistů. Vcelku nechápu ta nízká hodnocení. Já doporučuji.“
— exlibris470

---

Brněnský pochod smrti

„Kniha obsahuje čtyři příběhy a z každého jsem si odnesla něco jiného. Jsem ráda, že jsem si měla možnost knihu přečíst. Je to tenká zajímavá knížka, kterou jsem přečetla za chvilku.“... celý text
— tittanie

---

---

Kavárna Slavia

„Od té doby, co se mi přihodilo, že je mi sát a bohužel už ne cet, tak jsem odložil svou masochistickou takřka zásadu, že budu dočítat knihy pokud možno stůj co stůj. V cetkových dobách jich moc, nedočtených, nebylo. Zato nyní, jako stále ještě poměrně čerstvý sátkovec - zelenáč, už mám dvě, a vůbec mi to nevadí. Tuhle knihu k nim přidávám a nebudu jí tady ani hodnotit počtem hvězd. Nebavila mě. Mám od tohoto autora ještě v plánu jednu a pokud dopadne stejně, bude zařazen do kategorie pro mne nečitatelných. Ovšem, nemusí ho to nikterak mrzet, jelikož bude v dobré společnosti takových velikánů jako jsou například Stephen King, nebo Terry Pratchett.“... celý text
— milan3144

---

Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy

„Tohle je Literatura! Kdykoli se mi zasteskne po Ostravě, otevřu tuto knihu a vrací se mi, prakticky z kterékoli stránky. (Idylického na ní není vůbec nic, mimochodem.) "V tomto městě se mohlo přihodit ledacos a také se přihodilo. Sádrová Panenka Maria z kostela ve Slezské Ostravě zaplakala, když jí při procesí urazili pravou ruku. Znovu ji sice přilepili, ale nešikovně, takže Panenka Maria prý pláče dodnes. Nějaký havíř z Muglinova odmítl prodat městskému muzeu vzácný meteorit, protože se náramně hodil jako zátěž do bečky s kvasícím zelím. 'Od doby, kdy zatěžuji zelí meteoritem,' prohlásil havíř novinářům, 'má vynikající chuť.' Jednoho letního večera napadlo město celé mračno jepic a zastavilo městskou dopravu. Proroci z Radvanic vysvětlovali tenhle přírodní úkaz jako varování před blížící se katastrofou. Jenže katastrofy se ve městě železa staly už všedními událostmi. Centrální ředitel dolů sebral kasu se sedmi miliony a chytili ho až v Panamě. Z ukradených milionů už neměl ani korunu, všechno stačil za půl roku probendit. 'Teď jsem spokojen,' prohlásil pan ředitel před soudem, 'užil jsem si nejkrásnějších žen v Paříži, v Miami Beach i v Havaně. Potřeboval jsem po dvacetiletém soužití s mou mezerou nutně změnu.' Pan soudce Arnošt Wurzel osvobodil muže, který v návalu zlobné žárlivosti zabil manželku žehličkou. 'Bylo mi chlapíka líto,' prohlásil pan Wurzel v kavárně Fénix před známým novinářem, takže se jeho slova dostala do Večerního Českého slova, 'kdybych měl odvahu zabít svou Sáru a kdybych věděl, že se dostanu před soudce, který by byl schopen pochopit mě, jako já jsem pochopil toho nebožáka, tak bych to udělal ještě dnes večer.' Všechno, co by se jinde považovalo za bizarní výstřelek, se zde přijímalo téměř lhostejně a registrovalo pouze jako fakt." (s. 230) Pocta "městu razovitemu tam na severu", čtyřicet let (1928-1968) optikou vypravěče nespolehlivého, protože alkoholika, ale poutavého, protože se schopností létat a přivolávat si mrtvé, srostlého s místním fotbalem a jeho lidmi české, německé, polské národnosti a dalších. Zastřešující metafora hry, obraz domu, ve kterém se žije a nakonec padne k zemi, několik postav tří generací, zastupujících typů a zároveň individualit, každá z nich běhá po hřišti tak rychle, jak dokáže, světlo se střídá s temnotou a nic není jisté v životě lidském. "Pravidla hry byla přesně určena, každý z hráčů věděl, co si v tom nebo onom prostoru může dovolit a co jej čeká, jestliže hraje nečestně a nesportovně. Ale jen jsem prošel brankami a přelezl ohradu kolem hřiště, už jsem byl v místech, kde jsem mohl očekávat cokoliv, zde neplatila pravidla hry; útok se mohl přivalit z kterékoli strany, a obvykle přicházel odtamtud, odkud by jej nikdo nečekal. Kdybych tak mohl svolat dolů na hřiště všechny bývalé hráče slavného F. C. Slezská Ostrava, to by byl mančaft, to by se hrálo!" (s. 563-4) V hlavní roli ironie a humor, zároveň smutek za něčím, co bylo a už nebude, pohled nemilosrdný, ale empatický, žánrově nejspíš groteska, tu a tam probleskuje hrabalovská inspirace k "perličkám na dně Ostravice a Odry". "Pánbíček tedy sedí na mé posteli a poslouchá. Ruce má složeny v klíně, hlavu nakloní, jako by nedoslýchal, tu a tam nařasí roucho do efektních záhybů, chvílemi se pokouší pózovat, jak to známe u soch z nejbujnějšího baroka. Ale když začnu třeba o hříchu, kterého se dopustil na Evě Schubertové, tak povadne. 'To byla moje zkouška, Lojzku,' řekne nejistě a pozoruje, co já na to. 'Panebože,' odpovím. 'Ty už jsi skoro jako my! Jen něco zvrtáme, tak hledáme vzájemné souvislosti, a když žádné nenajdeme, tak máme aspoň při ruce vysvětlení, že tohle je trest a odplata. Ale, bože, proč nás tak bezhlavě trestáš?' 'Ani nevím,' vzdechne bůh, 'ale nějak mě v poslední době serete.'" (s. 294) Doporučuji velmi.“... celý text
— petrarka72