Naposled
Charles Burns
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/353744/bmid_naposled-CmQ-353744.jpg
4
81
81
Doug se snaží prosadit jako fotograf, performer a básník, ale právě teď se skrývá ve sklepě a bojí se vyjít ven – na poslední akci ho totiž někdo ztloukl do krve. Své strachy ubíjí uklidňujícími prášky a propadá se do pokroucených nočních můr: hromady červenobílých vajec, mimozemská továrna, tajemný úl v pouštním městě, kterému vládne mladá královna. Pochopí nakonec Doug, a spolu s ním i čtenář, jak to spolu všechno souvisí? Naposled popisuje putování mladého muže za nepříjemnou pravdou a „čistou linkou“ ztělesňuje fantaskní alternativní realitu. Naposled je trilogie propracovaná do posledního detailu, která nade vše vyniká v sebrané podobě. Charles Burns získal za Černou díru sedm cen Harvey Awards, Ignatz Award a v roce 2007 také cenu poroty v Angouleme za „zásadní komiksové dílo“.... celý text
Přidat komentář
Krásná kresba, temné vyprávění. Silný příběh. Dlouho jsem byla mimo a pak to konečně začalo zapadat. Komiks k přemýšlení a když dočtete, chcete se vrátit na začátek a vše si to srovnat. Každý člověk nemůže být silný, někdo se narodí se strachy, obavami žít svůj život, umělci obzvláště...a já jim rozumím...
Sugestivní a nepříjemné čtení/prohlížení. Celkem nesložitý příběh je podán takovou formou či stylem, že se vám zatraceně hluboko zaryje to mozkových závitů. Burns dokázal zpracovat známou látku, která není ani tak překvapující, avšak v jeho podání nabízí elektrizující zážitek, tak nějak víme všichni, o čem to je, ale myslím, že kdekdo o tom nebude chtít uvažovat, protože některé věci jsou až tak nepříjemné, že je lepší o nich mlčet, ale Umění to dělat nemá a vlastně by se ani nemělo ostýchat o tom vyjadřovat, a to myslím, že mě vskutku oslovuje i na tomto komiksu.
Mé nadšení odstartované Černou dírou pokračuje. Kresba je mi strašně sympatická, styl, jakým spolu postavy hovoří, taky. A ten pocit, když vám začne celý ten zamotaný příběh dávat smysl, to je radost až na kost.
Skvěle poskládaný příběh - vlastně ten příběh si čtenář musí poskládat sám a výsledkem není zcela jednoznačný obraz, k jehož intepretaci je možno použít více náhledů
- může to být obraz celkem obyčejného příběhu podaného hodně neotřelým způsobem,
- může to být obraz na hranici reality a snů, protkaný mnoha náznaky naznačujícími stav mysli hlavního hrdiny a jeho utváření vlastní reality,
- může to být obraz slabosti, vyrovnávání se s vlastním selháním a se snahou o nápravu vlastních chyb učiněných v minulosti,
- anebo t může být všechno jinak:).
Burns opět potvrdil svůj originální a sugestivní styl vyprávění, který čtenáři zůstane v hlavě dlouho po dočtení.
Na jednu stranu se mi to líbilo, ale vlastně mi to přišlo celkem ujeté. Chvílemi jsem se ztrácela, co je sen a co realita. Příběh má svou vnitřní sílu, takže upoutá a zajímá vás, jak to bude dál. Ale nevím, zda jsem přesně pochopila autorovu myšlenku.
Poměrně znepokojivé čtení. Pokud jste se vymanili ze závislosti na lécích, tahle úzkostlivá, horrorová šaráda vám neudělá vůbec dobře. Sdělení jsem moc nepochopil a přišlo mi to značně zmatené.
Povedený příběh lehce na drogách, ve kterém se prolíná realita a Doughovy sny. Parádní barevná kresba, lehce znepokojivé čtení, doporučuji.
Znepokojivé, jako film od Davida Lynche. Už v Černé díře Burns ukázal jak rafinovaně dokáže pracovat s dějem, kresbou, ale i samotnou stavbou příběhu. V Naposled Burns přidává barvu, kterou používá naprosto fámozně, a dokazuje opět své mistrovství. Komorní příběh, jehož nitky vedou ale i do tajemné říše snů, nebo snad promarněných ambicí a iluzí... Mnoho tak zůstává na čtenáři, aby doplnil tuto surrealistickou skládačku. Doporučuji.
Naposled je příběhem o selhání mladého umělce, pokřivenou reminiscencí na legendárního Tintina i výpravou do děsivého fantaskního světa. To vše se míchá dohromady zprvu zdánlivě nesourodě, avšak čím více se příběh chýlí ke konci, tím více do sebe jednotlivé linky začínají zapadat. Naposled určitě není komiksem na první přečtení, protože se v něm skrývá celá řada odkazů, vizuálních nápadů i sdělení, která nejsou zprvu ihned zřejmé. Hlavní hrdina Doug se snaží dát psychiky dohromady po rozpadu vztahu s dívkou Sárou, která je pronásledována násilným ex-přítelem. Doug musí čelit nejen fyzickému napadení, ale i osobnímu selhání, které se v děsivé podobě odráží ve snových pasážích. V nich se Doug objevuje jako jakýsi Tintin ve světě podivně připomínajícím tento slavný komiks. Akorát s tím rozdílem, že se nevydává za lákavými dobrodružstvími, ale ocitá se tváří v tvář svým nejděsivějším nočním můrám. Surreálné výjevy, situace i postavy vzbuzují až fyzický odpor a hnus. Burns se zřejmě v této poněkud nevšední poetice cítí jako doma. Právě v tomto světě upside-down se Doughovi promítají v jakési instantní a brutální podobě důsledky jeho činů, vzpomínky, neschopnost se vzepřít a nést odpovědnost.
V podstatě jednoduchý příběh s psychedelickou nadstavbou. Burns, jak ho máme rádi.
Jak si knihu užít, drog netřeba: v postkoitální depresi se pohádat s otcem, říct mu, že je demagog a egomaniak, který žije z toho, že tancuje po hlavách druhých.. Se směsí temného sebeuspokojení a zvláštního rozechvění nad tím, že špinavá řeka tekoucí pod povrchem zas po dlouhé době prorazila pečlivě, ale přesto nedostatečně pevné zdi, a vyvřela alespoň chvíli na povrch, usednout do měkkého ušáku, a otevřít barevné stránky komiksu.
Úžasně depresívní záležitost psaná tak, že je potřeba po prvním přečtení začít číst hned znovu, a přestože jsem na rozdíl od hlavního hrdiny alespoň zatím stálým obyvatelem úlu udržující funkční vztah s královnou, se kterou nemáme, zaplať pánbů, zakopané žádné trýznivé tajemství, komiks jsem si víc než užil. Na rozdíl od hrdiny komiksu mě aspoň modré nebe netrýzní, když už pohled sklepním okénkem tíží duši..
Na tripu by tohle stálo ještě víc za to (souhlas s K. níže), ale i tak je 'Last Look' zajímavé puzzle, kde se konstantně přeskakuje v dějových liniích, fiktivních i "reálných", aby jste se v závěru dočkali finálního rozuzlení, o čem že tahle Dougova strachem prodchnutá nekončící noční můra vlastně je. Svým způsobem mi to, především tématicky, připomnělo Lynchův 'Eraserhead'. Definitivně něco, k čemu se musíte vrátit a ten Burnsův uhlazený nenásilný výtvarný styl příběhu jen přidává na působivosti. Zmatenost hlavního hrdiny, jeho života střídá další zmatenost, takže tápete stejně jako on a pak už je pozdě se starat. Tohle je něco ze života. Ženský.
Jestli si pořídíte a přečtete komiks "Naposled", dostanete nevšední zážitek. Ale pokud si příběh pustíte víc k tělu, budete jím doslova uneseni.
Naposled od Burnse mě zaujalo jak graficky tak příběhově, ale cítím se jak když jsem poprvé četl od Hzy Bažanta Pána času, takže až to přečtu někdy v budoucnu podruhé pod vlivem nějakých rozumných narkotik, tak to snad bude fajn ...
Na knihu jsem si brousil zuby už delší čas, protože jednak miluju Burnse a jednak mě velmi zaujala samotná anotace na přebalu.
Komiks jsem poprvé četl v nepříliš dobrém rozpoložení, naplněn určitými osobními obavami a nejistotou, což se ve výsledku ukázalo jako naprosto perfektní podhoubí pro projekci celého, z velké části nevyřčeného, příběhu.
Vůbec nevím, kde vlastně začít. V zásadě je to klasický Burns, plný divných, až bizarních obrazů a příběhových kliček. Těžko uchopitelný a nejednoznačný, přesto velmi naléhavý a deprimující.
Občas mám u jeho věcí pocit, že mi něco velmi důležitého uniká, že se to naléhavě snažím rychle dohledat a že čtu ty stejné stránky třeba třikrát po sobě, koukám se do významných pohledů kreslených tváří a stejně se mi to nedaří plně pochopit. A taky moc dobře vím, že mi to ten starej lišák dělá naschvál a že přesně takhle se jeho komiksy čtou.
Myslím si, že téma mladého, ztraceného muže, žijícího někde na pomezí touhy a strachu je aktuálnější, než kdy dřív. Jasně, postava je v tomto směru vykreslena možná až příliš slabošsky. Doug není týpek, kterého budete mít rádi, ale dost možná ho budete chápat. Trochu. Do určité míry. Do určité míry vlastního pochopení celého příběhu. Ono vlastně ani nebude cílem, aby se s ním čtenář ztotožňoval, ale spíš pohlédl za určité hranice, kam se nikdo z nás nechce dostat.
Představivosti se meze nekladou a v tomto komiksu je takové množství různých metafor a nevyřčených myšlenek, že jsem se v něm nejednou ztratil. I proto jsem začal ihned po dočtení číst knihu znovu od začátku a - světe div se - i tohle byl autorův plán.
Na druhé čtení do sebe zapadne mnohem více dílů skládačky, byť zkompletovat si jí musí každý sám dle svého.
Miluju Burnse a děkuju Trysteru, že tu vůbec tyhle komiksy vydává. Navíc v tak kvalitním zpracování.
Byla to docela depka, ale krásná.