Národní třída
Jaroslav Rudiš
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/165828/bmid_narodni-trida-cy2-165828.jpg
4
622
622
Klub osamělých rváčů. Hlavní hrdina, přezdívaný Vandam, vypráví příběh svých životních soubojů s městem, nedávnou minulostí a rodinnými démony. Drsná a zároveň melancholická novela ze sídliště, kde lidé a domy vzdorují přírodě i neodvratnému zániku. Nový Rudiš zasáhne čtenáře přímo na solar. Inspirováno skutečnými událostmi. „Vždycky může vyhrát jen jeden. Takhle a ne jinak funguje svět. A když zkusíš někoho zmlátit, tak pochopíš, jak to funguje a nebudeš mít už potřebu dál pátrat a tápat. Někoho poučíš o životě a sám budeš taky poučenej.“... celý text
Přidat komentář
Ze začátku jsem tuto knihu nějak nemohla pobrat. Přišlo mi to nejdřív jako nějaká magořina. Docela mi vadilo i to neustálé opakování slov a situací. Prostřední část nabrala alespoň formu osobního příběhu setkáním se servírkou Luckou a odhalením rodinného pozadí hlavního hrdiny. Ani po dočtení ale nevím, jestli jsem toto dílo pobrala: hospodský týpek, drsňák, disciplinovaný, namakaný, co má na vše poučku a pravidlo a vychovává všechny kolem tím, že je zmydlí a nakonec je sám poučen - nevím, jestli za tím hledat nějakou vyšší myšlenku reality naší země, národního pseudohrdinství a historickou paralelu toho, že ten náš ukecaný národ dostal stejně vždycky nášup...
Já ten záměr chápu, ale 'Národní třídu' bych označil za extrémně zbytečnou knihu, obvzláště dnes. Pro mě je smyslem literatury dostat jiný rozměr (nemusím kráčet kupředu), rozšířit si záběr, mít jinou perspektivu, posunout se někam, ale především, najít hlas, který mi bude upřímně, na rovinu líčit svoji zkušenost (v tomhle autor selhává nejvíc, i přes punc realističnosti, to není upřímné ani zbla, je to falešná fabulace naroubovaná na realistickou kostru). K čemu je postava jako Vandam? Doslova každý druhý hovado vylitý jako konev někde na baru, v knajpě, co vám vnáší všechny svoje tupý moudra o vidění života, co se snaží ospravedlnit svoje amorální akce a najít smysl svojí zbytečné existence, zatímco je stíhaný nekončící agresivitou, flexováním, touhou bejt někdo - protože přesně taková je naše zem, je plná jedovatých a prázdných českých duší (na čemž je nejsmutnější, že to ještě pořád duše jsou). A co kdyby Vandamovi vše vyšlo? To by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. Takhle je alespoň postavou tragickou. Problém je, že Rudiš jen plive a plive (je to jako Houellebecq mínus vše, co dělá Houellebecqa cool)... všechny ty soudy, všechnu tu špínu, závist a dobře tak zobrazuje určitou hojně zastoupenou skupinu lidí v naší populaci, ale mimo fakt, že řekne, páni stojí to tady za hovno, nepřináší v knize vlastně nic, než rozptýlení pro lidi, kterým tohle bude připadat drsný, protože jsou příliš liberální a nesetkali se s tím. A v závěru to halí do pseudoomáčky keců, které tomuhle mají dát punc originality, co to prodá, aby to působilo jako že to má něco do sebe. Kdepak. Rudišovi nežeru ani jeho psaní, ani jeho patku. Sayonara.
Sonda do života posledního Římana, rváče, co hodně čte o válkách a vojevůdcích, story o chlápkovi co je poučenej o životě a neváhá poučit i ostatní, se kterejma má malej či velkej problém.
Národní třída byla pro mě bolestnou četbou. Vandam mi až příliš připomínal některé osoby z mého blízkého okolí. V tom ale asi spočívá Rudišova genialita - umí výborně vystihnout názory, chování a myšlenkové pochody postav o kterých píše.
Jednohubka se zajímavou pointou (myslím tu scénu na Národní třídě), kterou ovšem není jednoduché hodnotit. Vystačím si konstatováním, že je to působivý text. 70%
Cajk! Netradičně pojatá novela, kdy hlavní hrdina vypráví svůj příběh nebo spíš svoje pocity a nálady. Příběh se ubírá rychle, poutavě a dává prostor pro přemýšlení o ději. Náhled do hlavy jednoho člověka co má svůj život a řídí si ho tak jak chce on sám.
Příběh „bouchače“ Vandama má v sobě tragiku ztráty iluzí a jistot, která hlavního hrdinu doprovodila takříkajíc k okraji společnosti do sídlištní putyky kdesi na periferii Prahy, v níž snová své vize o řádu a ukotvení. Vandam svou agresivitu zaštiťuje potřebou pořádku a jasných mantinelů, do nichž je svými pěstmi připraven vměstnat kohokoliv, kdo vybočuje ze světa. Monologické vyprávění hlavního hrdiny je narušeno pouze pasážemi, v nichž Vandam promlouvá ke svému dospívajícímu synovi, respektive milostnou epizodou s podobně ztracenou a zadluženou provozovatelkou jeho domovské hospody. Tempo příběhu je strhující, a přestože je Vandamův mikrosvět svým způsobem plochý a monotónní. Rudišův příběh je dokument poskládaný z vět, hesel a symbolů, v němž nic neschází ani nepřebývá.
Rudišův Vandam, podobně jako Van Damm, je nabouchaným prototypem hrdiny béčkových příběhů. Rudiš píše o úspěšně neúspěšném rádobyhrdinovi naší zatím poslední revoluční doby, který se nakonec stává rádobyhrdinou pouze jedné hospody. Vlastně všechny Rudišovy postavy jsou dosti svérázné. Řekla bych takový chlapácký příběh pro chlapáky. Rudiš je v každém případě hodně přesvědčivý. Jakoby věděl, jak to vypadá, když se takový týpek "nechává poučit o životě". Pro tohoto siláckého lůzra u mě Rudiš dokázal probudit sympatie i pochopení. Zejména ve chvíli, kdy on sám konečně zjistí pravdu o sobě a Národní třídě.
Posloucháno jako audiokniha.
Kniha z pražskýho sídliště, z který Sudetenland přímo čiší.
Knížka, co se vám dostane pod kůži.
Provází vás životem a smrtí, lesem a sídlištěm, štěstím a smutkem.
Naprosto jsem si ji užila. Díky ní už vím, jak důležitý je v lese jilm, jak chutná krev zlomeného nosu nebo proč dělat třikrát třicet kliků denně i jak někoho poučit o životě. A jak poučit i sebe.
Úžasně napsané, prostě český klub rváčů plný upřímnosti. Konec mě šokoval, čekala jsem něco úplně jiného. Rudiš rozpohyboval historii literatury a mé vlastní přemýšlení.
Cajk.
Cajk.
Další Rudišův kop s otočkou mířící přímo na solar. Břitký a úderný styl, který je však dokonale všeobsažný pro pochopení hlavní postavy Vandama, a i přes svou stručnost donutí čtenáře k zamyšlení. Celou knihu jsem zhltla během pár hodin a nemohla se od ní odtrhnout. Opět znamenitá práce od mistra Rudiše.
Čtu, čteš, čteme... bojujeme. Boj se vším, co přijde. Poučovat o životě, být silnější než ti druzí. Být připravený... Boj.
I pro tuhle knihu platí, každá mince má dvě strany.A pravda je jen taková, jakou ji chceme slyšet (vidět), pokud nejsme ochotní vnímat víc... a hlouběji.
Moje první seznámení s Rudišovou tvorbou. Prvních asi třicet stránek jsem byl zaskočen a přemýšlel, že knihu odložím, ale pak jsem se do ní začetl, líbila se mi čím dál víc, až jsem ji přečetl během jednoho večera. Některé hlášky si budu nejspíš pamatovat a některé věty moudra či pseudomoudra alespoň krátkodobě zapomenout nelze, protože se v knize neustále opakují. Zvláštní počtení, zvláštní vyústění, musím si přečíst ještě nějaký další Rudišův kousek, abych si utvořil ucelenější názor.
Kolik informací se vejde do jedné novely, kterou máte přečtenou za pár chvilek! Psaná jednoduše, jasně, stručně, přitom se pak člověku honí tolik věcí hlavou. Dobré to bylo.
Pěkně napsaná sonda do života člověka z jedné komunity. Postava nejednoznačná, rozporuplná - a proto uvěřitelná. Vlastně docela dobře věřím, že něco dost podobného se odehrává v hlavách velké části oněch vlastenců s holou hlavou ze sídlištních čtyřek. Ani dobří, ani špatní, s moudrými, naivními, i idealistickými myšlenkami, ale hlavně bez velké naděje, či vyhlídek na slušnou budoucnost. Vlastně jim docela rozumíte, že než se sžírat planými nadějemi v oné sídlištní prázdnotě, raději přijmout tuto šedivou realitu za svůj domov, a dát jí ve svém vnitřním světě alespoň zdání smyslu a pořádku. Přečteno na jeden zátah.
Nenadchne, neurazí. Ale zamilovala jsem si citát, že "mír je jen přestávka mezi válkami."
Tak já ti nevim. Něco to v sobě má. Ale co to je, to teď nesvedu popsat...
To máte jako s obrazy. Taky nepochopíte úplně každý a interpretovat si je všechny lze na milion způsobů a nikdy vám nevyrobí univerzální dojem zároveň s dalšími okolo vás. A někdo jiný se v nich naopak "topí blahem" a má z nich požitek, který ho hned praští, ale stejně jen tak máchá naprázdno rukama, protože to nejde vysvětlit. Tak to mám asi já s touto knihou.
Knihu jsem měla za chvilku přečtenou, šlo to rychle a dobře, byla docela krátká. Žádný wau-efekt se nekonal, postrádala jsem děj, ale potěšil mě konec!
Moje druhé setkání s autorem. Potichu bylo pro mne velmi příjemné překvapení. Národní třída mne minula, tam jsem se s autorem nepotkala. Není to tím, že by to nebylo dobře napsané, to rozhodně ne, jen mě prostě takové texty neoslovují. 2/5
Tak mě při čtení Národní třídy napadlo něco o Hrabalovi mé generace a ne a ne to pustit z hlavy. Souvislý pábitelský a sarkasticky humorný text s hodně drsným podtextem, který mi chtě nechtě rezonuje v uších při záběrech na účastníky všech těch protiimigrantských a protiislámských demonstrací. Tohle je moje poučení o životě, tohle je obraz v zrcadle naší národní třídy. Přesné jako Van Dammova kopačka s otočkou!
Štítky knihy
zfilmováno násilí osamělost sídliště panelové domy, paneláky podle skutečných událostí Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2021 |  Winterbergova poslední cesta |
| 2002 |  Nebe pod Berlínem |
| 2013 | Národní třída |
| 2010 | Konec punku v Helsinkách |
| 2018 | Český ráj |
Audiokniha, která mě naprosto dostala!
Krásně vypointovaný, atmosferický příbeh. Podání Hynka Čermáka nemělo chybu. Doslova. A to jsem na audioknihy vybíravá, třeba u knih Jo Nesba se pro mě Hynkův přednes naprosto míjí účinkem. Tady mi to ale sedlo, rozevřel se přede mnou svět posledního Římana, jeho les, paneláky...
Ještě musím pochválit dobře zvolené a hlavně správně dávkované zvukove efekty a hudbu, které dokonale podtrhují příběh a neruší.