Narušení děje
Emma Kausc
Literatura a život mají společného jmenovatele: příběh. Píší se sedmdesátá léta a William „Mole Man“ Lyttle vykope v tunelu pod svým domem větu, která nezvratně ovlivní chod našeho světa. „Naše životy už nám nepřipadají jako příběhy.“ Protagonistkou autofikčního románu je třiatřicetiletá Emma, která se snaží porozumět svým českým kořenům, vyrovnat se se smrtí matky a najít odpovědi na otázky okolo zmizení své partnerky. Historie okolo ní neplyne, naopak se hromadí a tříští. Mezi pozůstatky se katastroficky zvedá vodní hladina a sílí požáry. Emma se jimi prodírá ve snaze poodejít od lásky, ve které se vítězí a prohrává. V jejím vyprávění docházíme na konec společně či každý po svém, příběh zůstává. Stejně jako otázka, zda vyprávění může člověku pomoci vyrovnat se s tragickými událostmi. První román Emmy Kausc ukazuje, že autorka je originální vypravěčkou, která umí příběhy nejen barvitě vyprávět, ale také o nich přemýšlet.... celý text
Přidat komentář
Kdybych mohla, přidala bych půl hvězdičky. Hlavní problém s tímhle textem je podle mě nedostatečná redakce. Emma Kausc má šílený, ale opravdu šílený talent, vlastně bych řekla, že takhle ze současných autorek nikdo neuvažuje. Možná ale právě studiem v Anglii trochu přišla o schopnost psát nekostrbaté věty v češtině, některé konstrukce přímo křičí anglismy.
Děj samotný kniha spíš nemá, což za mě není vůbec špatně. Ohledávání zmizelé partnerky, osobní, rodinné i české paměti mě bavilo, je to hodně sebaldovský text, v něčem mi připomíná i knihy Maggie Nelson (snad se někdy dočkáme překladu). Co je za mě ale opravdu problém jsou některé pasáže, obzvlášť dialogy, které působí úplně šroubovaně, jako bychom četli učebnicové ukázky a autorka nám na nich demononstrovala, o čem teď chce psát, co vše ví a co vše na stránkách dokáže. Bez nich by byl text mnohem lehčí, klidně bych se nebála říct, že by to byla i kniha roku.
Jeden příklad za všechny je několik dialogů, kdy jiné postavy autofikční Emmu nepřímo chválí, obdivují její schopnosti, nikdy se k ní nevyjadřují kriticky. To je něco, co dobrý editor podchytí, není to chyba autorky, bohužel nakl. Host asi zrovna na tomhle talentu potřebovalo šetřit, aby peníze mohli nasypat do pí Mornštajnové a spol.
Trochu umělá mi přišla část s americkou herečkou a ledovcem. Ano, klimatická krize je závažný problém a v literatuře se na můj vkus řeší až příliš málo. Tady mi ale připadá spíš jako šperk, pozadí, na kterém se odehrávají příběhy bohatých, krásných, úspěšných a přesto stále smutných lidí, kteří neví co se sebou. A už samo o sobě nezní tak inovativně.
Nu, co dodat. Těším se, s čím Kausc přijde příště a až si nakladatel uvědomí, jaký talent má v rukou a bude se textu trochu víc věnovat, škrtat a dopisovat... Zatím je to takový příslib do budoucna, i když musím říct, že na můj vkus trochu příliš křečovitý.
Narušení děje
Naštěstí se mi to nestává často, ale přesto občas jo. Bylo to Narušení děje, ale spíše to bylo narušení knihomolky. S autorkou jsem se při čtení absolutně míjela.
Nejen, že to nemělo téměř žádný děj, ale nebavilo mě ani když vyprávěla o Johnovi, o Alyoně. Občas jsem se chytla na nějakou hlubokou myšlenku, ale rázem to bylo pryč.
Emmě je 33 let a snaží se dát si svůj život do pořádku. Pochází z Čech a žije v Londýně, snaží se vypátrat kam zmizela její partnerka, jaký vztah má k Johnovi. Probírá tam různá témata, klimatické podmínky, LGBT, které bylo dříve absolutní tabu,...
Pro mě nezáživný styl psaní, pořád jsem čekala, kdy nastane ta chvíle, kdy jsem ráda, že držím knihu v ruce, ale za celou dobu se tak nestalo.
Knihu k recenzi vždy dočítám, proto jsem se dobojovala do konce. Nepochopila jsem, co tím chtěla autorka říci, ani co bych si měla odnést. Ale věřím, že autorce při psaní pomohla, aby se vyrovnala s určitými situacemi ve svém životě a přeji knize, ať jiní čtenáři jsou spokojení.