Náš dědek Josef
Jaroslav Matějka
Spíše známé jako zfilmovaná verze s Bohušem Záhorským, není co dodávat. první vydání
Přidat komentář
pro mě totální srdcovka, zaprvé se točilo u nás ve vinohradě a za druhé jsem definitivně propadla Sváťovi Skopalovi!
Knihu jsem našla a je to velmi pěkné čtení, skvěle napsané.
Navíc jsem zjistila, že je i zfilmovaná a kde dědka Josefa hraje Bohouš Záhorský, tak to musím dohledat.
Hezké a hřejivé čtení,s moudry obyčejných, dávno ztracených lidí. Ač nerad,jednu hvězdu musím ubrat za osmou kapitolu o kolektivizaci, která byla v knize navíc. ( Takhle to zkrátka nebylo) Ach jo,ta poplatnost době...Ale jinak autor psát umí, rozhodně nelituji, že jsem po knize sáhl,bavilo mě to.
"Pití je dobrá a zdraví prospěšná věc. Jen kdyby nebylo to, co přijde potom," píše Matějka na str. 137. A nebo dál: "Když se totiž chcete upít k smrti, musíte mít železné zdraví." (s. 141) A takovýchto mouder je kniha plná, ba dokonce na nich stojí.
Přistupoval jsem ke knize, o níž jsem si přečetl, že patří k nejlepším dílům autora, s velkou rezervou. Jak může dlouhodobý pracovník Ústavu marxismu-leninismu a autor zkreslujících (až lživých) Rodáků napsat něco dobrého? Fajn, je Moravan každým coulem, snad ze své původní prapodstaty vykřeše když ne diamant, tak alespoň pěknou broušenou vázu.
Četl jsem velmi ostražitě, kde na mě vykoukne nějaká demagogie, kde budu obelháván bodrostí, jako tomu bylo v případě Jana Kozáka a jeho pokřiveného Adama a Evy. A musím upřímně uznat, nebyl jsem obelhán.
Zemitost, s jakou je epizodický text napsán, působí věrohodně. Už po druhé kapitole jsem totiž rezignoval na umělecký zážitek a nechal se jenom nést rozličnými situacemi vesnického/maloměstského života, které jsou líčeny svérázně, je to vlastně kaleidoskop legrácek a zemitých pravd. Nakonec jsem to leporelo přijal a docela mě to bavilo. Že bych se smál, to ne, je to taková nostalgie odcházejícího světa, do kterého se už dere kolektivizace a zakládání družstev, čemuž tato vesnice odolává, ale je jasné, že i autor se raduje, že se to nakonec všechno zkolektivizovat podaří. Dobrá. Tři hvězdičky jsou docela pěkné ocenění, že to nebyl ztracený čas a mělo to svůj rukopis a svéráz. Přidávám ještě pár ukázek:
"Máš recht, Honzo, páni só páni. A cgudé abe to dycky vodsral," uzavřel Chroust (s. 41)
"Každý marodění je ze zaraženyho pití." (s. 43)
"Teda na Ščedré den mně bode šestadevadesát. Ale stár néso." (s. 48)
"Kulis býval u esenbé. V šestačtyřicátém mu banderovci na Slovensku prostřelili břicho. Dostal řád, malý důchod a žízeň. Věčnou, velkou, nekonečnou." (s. 57)
"Matka láteřila, že si nedá pooj s ženskými ani o hodech." ... Dědek: "A gde to má honit, deš né vo hodech. Nech ho bét. Je holt mladé. Co mo přinde do rane, mosi vobslóžit. Na stary kolena bode litovat všecko, co venechal..." (s. 65)
"Ženské po něm šly jak divé. Když je v šestnáctém na italskou frontu, zapomněl se u jedné Tyrolačky. Než tam u ní dojódloval, měli jsme republiku." (s. 74)
"Velebné pán povidal, že pré umřel v Rakósko náš bévalé barón", oznamoval Huňáček. "Dé mo pánbu věčnó slávo, to bela pěkná potvora," zavzpomínal náš dědek. (s. 79)
"Pan hejtman s poštmistrem začínali (v hospodě) vysokou politikou a končili obyčejně pod stolem." (s. 96)
Královsky jsem se bavila. Pan Matějka to napsal nádherně. Na vesnici se našly takovéhle veselé kopy. I ti druzí, jak naznačil. Pro toho, kdo to zná aspoň z vyprávění, je to skvostné čtení.
Naprostá pecka, psáno srdcem a nejen vtipně, ale místy i hodně hluboce. Jen je potřeba mít na paměti, že v době, o který takhle knížka vypráví, věšeli doktorku Horákovou, takže nebyla tak idylická, jak ji Matějka podává, a ten pan prezident, na kterýho dědkovi nikdo nesměl šáhnout, byl politickej zločinec. Za to jedna hvězda dolů. A druhá za ultranechutnou kapitolu č. 8, která je prachsprostou propagandou kolektivizace - z tý mi bylo fakt na zvracení. Ale naštěstí se ten hnus víceméně zkoncentroval v ní, jinde je tý politiky jenom stopově.
Vyprávění humorných epizod ze života svérázného dědečka, dědka Josefa, prostřednictvím vnuka, který je zná z vyprávění a sám s ním některé prožil. Je to odpočinkové čtení, které mě mnohokrát rozesmálo, čtení o životě a duši venkovských lidí z kraje, kde se víno pěstovalo a také s láskou pilo. Knížka se čte parádně a byla i skvěle zfilmována.
„Náš dědek Josef“ je kniha napsaná velmi dobře, má spád, je jazykově kultivovaná a současně obsahuje skvěle podané nářeční dialogy. Děj sestává z řady víceméně izolovaných příhod, jejichž prostřednictvím se čtenář seznamuje nejen s "dědkem Josefem" ale obecně s životem na moravském maloměstě v první polovině 20. století. Obojím „Dědek Josef“ velmi silně připomíná knihy Zdenka Galušky. Děj je zasazen zhruba do roku 1948, ovšem s řadou retrospektiv do válečného nebo ještě staršího období.
Nutné je zmínit, že podstatě všechno se v knize točí kolem alkoholu. Autor své postavičky až na výjimky líčí jako více či méně těžké alkoholiky, často s podivně "přiohnutou" morálkou, sobecké a poživačné. Pokud už je zmíněn nějaký abstinent, jedná se zpravidla o nějakou "svíčkovou babu", neustále chodící do kostela, zlostnou, hádavou, klevetnou atp.
Do jaké míry je příběh autobiografický, není z textu jasné. Autor zcela mění například názvy. Sám Jaroslav Matějka pocházel z Ivančic, Strunkov je malá vesnice v Pošumaví, Rokytka je potok protékající Moravskými Budějovicemi, hrabě Wražda žil na zámku v Polici a mimochodem, ačkoliv mu byl zámek roku 1945 skutečně konfiskován a opravdu zemřel roku 1948, a to v devadesáti letech, stalo se tak v Polici a ne v Rakousku jak tvrdí autor, nemluvě o tom, že místní jej považovali za dobrosrdečného starého pána a měli jej převážně rádi. To všechno naznačuje, že ačkoliv příběh působí autobiograficky, úplně autobiografický zřejmě nebude. Přesto je zároveň pravděpodobné, že není ani úplně vyfabulovaný, spíše ale půjde o určitou montáž založenou na životních příbězích většího počtu rázovitých ivančických postaviček.
Zajímavé je, že jinak kovaný komunista Matějka sice neopomene do knihy vložit řadu míst, jež komunistickému vidění světa odpovídají, přesto z ní ve výsledku čiší spíše smutek nad světem který minul. "Dědek Josef" umírá spolu s ním.
Autorovo komunistické vidění světa se projevuje nikoli zásadními "ideovými postoji", ale spíše řadou drobných útoků na věřící, hospodské, advokáty, duchovní, císaře pána či šlechtu. Dokonce ani ve chvílích které k tomu skutečně svádí, především v událostech týkajících se vzniku družstva, se ovšem děj nezmění v „agitku“, neboť i představitelé komunistické moci jsou líčeni kriticky, jako lidé sice ryzí a nadšení, ale současně i příliš zbrklí, nezkušení, váhaví, opatrní atp. Pravdivý tenhle "psychologizující" postoj ale taky není. Zde i mnohde jinde autor celou situaci idealizuje. Komunistické uchopení moci bezpochyby zločinné bylo a družstva samozřejmě vznikala za pomoci velmi nevybíravého nátlaku. To všechno autor pomíjí a tváří se, že se lidé pro socialismus rozhodli sice s obavami, ovšem svobodně. Přitom nic nebylo realitě vzdálenější než právě tohle... Celkový dojem: 75%
Milá, hodně úsměvná knížka o tom, jak krásné je žít i po devadesátce. Kéž by se mi to také poštěstilo.
Velmi uspokojivé.
Vtipnějšího dědka jsem snad nikdy nepotkala a o to víc mě to bavilo. Bohuš Záhorský v tom hrál excelentně a jak v knize tak u filmu se budete dobře bavit.
Jaroslav Matějka se narodil ve stejném městě jako Vladimír Menšík, v Ivančicích, a měl k tomuto městu stejně vřelý vztah jako on. Tato kniha je toho důkazem. Právě tam a v jeho okolí se odehrává děj této vtipné, hezké knížky.
Nalezeno na nádraží v Hluboké nad Vltavou. Není tam klasická nádražní knihovna, jen pár knížek na okně v čekárně. Tahle se mi hodila rozměrem i námětem. Výměnou jsem tam nechala Dům uprostřed města.
Dialekt typický pro okolí Brna, laskavý humor a životní moudrost (byť k té člověk obvykle dojde skrze mnohé bolestné ztráty) řadí tuto knihu mezi skutečné skvosty. Zajímavá je i z hlediska historie 20. století – těžké živobytí po 2. světové válce, včetně různých detailů kolektivizace.
Dědek Josef vás může rozčilovat svým nezřízeným pitím i dalšími prohřešky proti životosprávě, ale stejně budete obdivovat jeho svěžest a nadhled ve vysokém věku a až se s ním budete muset rozloučit, bude vám to líto.
Vím, že i v mé vesnici byli lidé, dnes už velmi staří nebo zemřelí, kteří vypili spoustu vína, jedli chleba se sádlem a škvarky – a dožili se velmi vysokého věku. Neseděli ovšem celé dny u počítače, nýbrž pracovali na poli, a to i když už měli mladší nástupce. Dědek Josef mi všechny tyto houževnaté lidi, kteří žili přítomností a nebyli nuceni pořád cosi plánovat a hodnotit, krásně připomíná.
U poslední stránky jsem si zabulela a zavzpominala i na své úžasné dědy, kteří již také opustili tento svet. Kniha super odpočinková, velmi vtipná a patří mezi ty, které jsem si opravdu vychutnavala a zamerne její cteni prodlužovala, aby nebyl brzy konec. Tudiz jsem nechavala na výjimečne chvilky, kdy jsem si potrebovala dodat dobrou náladu a dostat se do relaxačního módu.
Tuto knihu mám moc rád.Jak nemám co číst nebo kvůli spestření po ní hrábnu.Film se také vydařil.Odpočinkové čtení s humorem.Dopručuju
Štítky knihy
Morava 50. léta 20. století venkovské romány senioři vesnice jižní Morava Ivančice zfilmováno – TV seriálAutorovy další knížky
| 1973 |  Náš dědek Josef |
| 1988 | Rodáci |
| 1979 |  Rodáci a Odrodilci |
| 1984 | Jakub Nemrava |
| 1981 | Kam jdete, rodáci? |
Dědci jako dědek Josef, by měli být nesmrtelní...