Návod k použití železnice
Jaroslav Rudiš
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/545210/bmid_navod-k-pouziti-zeleznice.jpg
4
160
160
Osobitě poetický průvodce pro všechny železniční lidi… Nechybělo moc a česká i německá literatura mohla být o jednoho talentovaného spisovatele chudší. Jaroslava Rudiše to k železnici táhlo odjakživa, jenže kvůli oční vadě ho nakonec k „modré armádě“ nevzali – na rozdíl od dědečka výhybkáře, bratrance strojvedoucího nebo strýce, který sloužil jako výpravčí a pak i přednosta stanice. Stará láska však na rozdíl od lokomotiv nerezaví, a tak se koleje, vlaky i nádraží staly leitmotivy jeho literárních děl, včetně zfilmovaného komiksu Alois Nebel či oceňovaného románu Winterbergova poslední cesta. A protože fascinace železnicí jde v autorově případě ruku v ruce s ohromným množstvím vědomostí a kilometrů naježděných po celé Evropě, bylo zřejmě jen otázkou času, kdy Rudiš přijde se svébytným návodem k jejímu používání. Barvité vyprávění o cestách a setkáních ve vagonech mezinárodních rychlíků i zadýchaných lokálek se odehrává v Itálii, ve Skandinávii, na Balkáně… A přesto nechybí ani řada tuzemských epizod, vybízejících české posluchače k prožití vlastních železničních dobrodružství. Nevšední autobiografie, milostný dopis adresovaný železnici a taky průvodce evropskými dějinami zahalenými dýmem. Kniha se štemplem německého bestselleru slibuje prvotřídní jízdu!... celý text
Literatura česká Cestopisy a místopisy Příběhy
Vydáno:
2023
,
OneHotBook
Originální název:
Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen, 2021
Interpreti: Jaroslav Rudiš
více info...
Přidat komentář
V knize jsem se opět projel po známých a oblíbených trasách. Tratě, vlaky a nadraží. Vlastně můj život.
Kniha plná příjemných setkání a barevných obrazů z různých koutů Evropské železné dráhy, a taky plná vůní a chutí z nádražních restaurací a jídelních vozů. Knihu mi věnovala dlouholetá výborná známá. Strefila se!
Jaroslav Rudiš je pro mne již taková stálice v tom, co ráda čtu. Pustila jsem se samozřejmě i do jeho nové knihy, byť to v tomto případě není klasický román, ale biograficky laděné vyprávění o životě na železnici a se železnicí v srdci a v duši.
V této knize spolu s autorem nasedáme do vlaku, procestujeme s ním značnou část Evropy a cestou se dozvíme leccos zajímavého. Hodně času strávíme v jídelním voze nad dobrotami, které zde cestující může ochutnat. Z okna pozorujeme krásy krajiny, která se s jednotlivými státy a regiony proměňuje. Navštívíme četná nádraží, prozkoumáme jejich zákoutí a v řadě z nich oceníme dobovou architekturu, abychom se pak v nádražkách nechali pozvat na pivo či kávu.
Cesta vlakem nás tu vrací i do historie, kdy tu autor připomíná různé dějinné události, které jsou se železnicí nějak spjaté. Vzpomíná se tu i na řadu uměleckých děl, hlavně literárních, do nichž více či méně zasáhl železniční ruch. Především tu ale autor vypráví příběhy lidí. Skutečných lidí. O životě a tom, že někdy cesta může znamenat daleko víc než samotný cíl. A že vůbec nevadí, když se do cíle nedostanete hned, protože i pomalá cesta - cesta vašeho života - vás může přivést do krásných, netušených životních stanic.
Přiznávám, že jsem se občas ztratila v technických popisech, které se železničním životem neodmyslitelně patří. Proto nedávám v hodnocení plný počet. Ale 4 hvězdy jsou určitě na místě, protože jinak to prostě bylo opět strašně krásný čtení.
Hodně specifická knížka (spíše tedy průvodce) určená pro to cca 1% (a to asi ještě přeháním) čtenářů, které autor nazývá "Železniční lidé". Pro ty, pro které cesta vlakem není prostředkem, nutností, ale cílem. Autor popisuje, vše co souvisí s cestováním vlakem po Evropě, nádraží, vlaky a lidi: právě popis zvláštních osůbek a jejich osudů je ve vyprávění nejzajímavější. Knihu jsem naposlouchal (načteno přímo autorem) při běhání, dlouhých cest (autem) - jako klasickou knihu bych to upřímně asi nedal...
Moje čtenářská zkušenost se zásadně rozchází s anotací. Průvodce není na můj vkus tak "poetický" a historky nejsou tak "brilantní", jak je avizováno nakladatelem.
Text na mě působil, jako když na hlavním nádraží vyhlásí výčet všech odjezdů v příští půlhodině. Spousta, spousta informací, dat, výčtů, kuriozit. Itineráře a jídelní lístky. Odkazy na písňové texty a cizí i vlastní literární díla. Trasy dálkových linek a všechny lokomotivy světa od samého úsvitu železnice až po ty úplně nejmodernější.
Vlastě mi ta forma textu evokovala jízdní řád, což byl možná i záměr.
Ale já jsem taky železniční člověk (i když mnohem slabší odvar než autor, navíc ani nemám žádnou specializaci :) ), takže mě ty seznamy bavily a inspirovaly. Pro čtenáře, kteří nejsou zrovna železniční nerdi, to ale nejspíš úplně nebude.
Neřekl bych, že Návod k použití železnice byl pro mě zklamáním, ale měl jsem pocit, že většinu toho, zejména v úvodu, jsem už od Rudiše někdy předtím četl nebo slyšel, nápady jako železniční maraton mi zase přišly nedotažené. Jako větší lákadlo k cestování mi už tedy přišla Winterbergova cesta a skoro to vypadalo, jako by Návod vznikl jen jako jeho vedlejší produkt.
Asi by to narušilo poetiku, ale vadilo mi, že sice existuje mnoho způsobů, jak vám železnice může cestování znechutit, ovšem Rudiš je obvykle taktně zamlčuje, což je vůči méně zkušeným železničním cestovatelům nefér. Stačí například porucha topení a bude vám upřímně jedno, co se děje za okny...
Jsem železniční člověk, moje objektivita je tedy v tomhle případě diskutabilní. Myslím ale, že si knihu vychutná i „normální“ čtenář. Fakt doporučuju. Je to moc příjemné, pohodové čtení, takové pohlazení, a zároveň se člověk hodně dozví jak o železnici, tak o cestování samotném. Je to psané tak, že vás to přenese na sedadlo, kde za oknem ubíhá krajina, a povídání je proložené pěknými obrázky. Mě kniha nalákala projet si některé tratě, podívat se někam nebo vyzkoušet restaurační vagón. Anebo si zase zajet do Jedlové do té nejlepší nádražní hospody. Jo, a Der Bundesbahnblues je úžasná píseň a taky se těším, až zůstanu někde trčet na opuštěném nádraží, to je totiž nejlepší situace k poslechu Pieksämäki Railway Station Blues.
Je to přesně tak, jak tu už někteří psali. Člověk by po přečtení nejraději sedl na nějaký vlak a hned cestoval, pokud má aspoň trochu toulavé boty. Láska k železnici a cestování vlaky z té knížky ční, pro nadšence do vláčků a cestovatele je tohle prostě moc fajn čtení. Za sebe bych dopsala, že mi to v něčem připomínalo Bohumila Hrabala a taky Jindřišku Smetanovou. Takové milé pábení a povídání železniční prodchnuté i trochou osobních vzpomínek a zážitků. Hvězdičku ubérám jen za určitou repetitivnost, ale ono to k té železnici nakonec nějak i patří. Vlaky taky jezdí tam a zpátky a zase tam a zpátky a jen ta krajina kolem se mění.
Není to čtení pro každého, ale každého turistu, trampa, šotouše a modrého blázna potěší. Člověk by nejraději hned teď začal hledat kdekoliv jakékoliv BahnBlues a kupoval si kilometrické banky a těšil se na kulinářské a kulturní zážitky. A říká si v duchu: Tam jsem byl, tam ne, tam mne to láká, tam ne.
Určitě je to méně náročné než Winterbergova cesta, ale hodnotné je to také. Jen ne pro každého.
Už chápu tu spřízněnost s Hrabalem, ale připomněl i Branalda, sice občas poplatného době, ale vůči železnici příznivě naladěného.
Jediné, co mi tam chybělo, byla právě ten trampský rozměr, ta romantika dálek, báglů a ohníčků, která začíná a končí na nádražích. Jaroslave, za chybějící Tempo di vlak, hvězda dolů!
Čekal jsem od této knihy trochu něco jiného. Působila na mě trochu roztříštěně. Přesto jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí a našel jsem zde i nejednu inspiraci.
Jaroslav Rudiš je chodící reklama na cestování po železnici. Důkazem budiž, že již při čtení Návodu k použití železnice jsem začala studovat v jízdních řádech, jak moc je dostupná ta která trať a prodloužený víkend vlakem je již naplánován. Takže Návod splnil účel, po stránce literární jsem si užila více jiné jeho knihy, ale i tak to bylo fajn čtení.
Na tuhle knihu jsem narazil náhodou a od tohoto autora jsem nikdy nic nečetl, nicméně se stejně jako on považuji za železničního člověka, který vyrost doslova na nádraží. Je to skutečně "návod" a autor je v tomto případě právnickou mluvou "návodce", protože jakmile se začtete, je to "jízda", zastavíte maximálně na nádraží, kde se občerstvíte, shlédnete zajímavosti nádraží a jedete dál. Pokud budete mít hlad a žízeň a náhodou nezastavíte, nezoufejte, zajdete si do jídelního vozu a tam to napravíte. Podíváte se do zajímavých zákoutí Evropy a setkáte se i se zajímavými železničními lidmi. Jedna z věcí, co se mi na knize nelíbilo je to, že skončila. Ale my můžeme jet dál, což je výhoda! Stačí si koupit lístek, sednout na vlak a jet. Škoda grafického provedení fotek v knize, zasloužily by lepší provedení, nebo je rovnou vyhodit a nahradit je např. mapkami, nebo ilustracemi, jinak za mě SUPER!
závidím Rudišovi tři věci: dar psát (česky i německy), schopnost pozorovat svět a čas cestovat vlakem po Evropě, hned bych s Návodem v batohu vyrazil na nádraží a jel v Rudišových kolejích
lásku k cestování po železnici, myslím si, lidé sdílí podobně jako pravěkou potřebu sedět u ohně a dívat se do plamenů, ach jak mi chybí ta stará ukolébavka "t-dn t-dn ... t-dn t-dn", když ještě nestály koridory a za oknem vlaku utíkala česká krajina...
"Vídeň je hlavní město střední Evropy", souhlas
Díky, že kniha vznikla. Vláčkařům a šotoušům prohloubí jejich závislost a zvýší krevní tlak. Ostatní se dozví mnoho zajímavých detailů z železničního světa. Ale že by to bylo literárně něco světoborného, to tedy bohužel ne. Chtělo to mnohem přísnější ruku redaktora. Házet autorovi na hlavu jeho nahodile během jízd psané kousky, které byly jen nekonzistentně poslepovány. A pokud to mělo být citové vyznání, také jsem již četl mnohem poetičtější.
Dočteno dnes. Drahý pane autore knihy, děkuji vám z celého srdce, že jste mi takto něžně, po hrabalovsku, připomněl, že jsem vlastně železniční člověk. Mí přátelé také kdysi s úžasem sledovali, kterak sedím hodiny v hospodě u piva zahloubán do tajuplných příběhů ukrytých pod, navenek banálním, povrchem jízdních řádů. Jsem totiž podobně, jako vy, "postižen" nevyléčitelnou (n)emocí, totiž patologickou láskou k železnici. A poslední kapitola dojala téměř celou hospodu, protože my čecho-seveřané, my nádraží v Jedlové milujeme. S dojetím čtenář.
Musím přiznat, že dráhy vždy hodnotím podle zpoždění a jiných prohřešků, ale tento úhel pohledu mi teď připadá velmi jednostranný.
Autor nám nevnucuje svůj vztah k železnici, jenom předává to, čím železnice přitahuje jeho a další „železniční“ lidi. A tunelové lidi a milovníky návěstidel, kolejí, pražců, nádražních hodin atd atd. V historii železnice nechybí ti, co byli u jejich začátků, nechybí ti, co o ni psali nebo skládali hudbu, nechybí povídání o těch, kteří v ni prožili svůj život, nechybí ti, co do ni vložili lidovou tvořivost : například názvy lokomotiv : od Mandelinky, Moučného červa, Bílého žraloka, Vejčité hlavy atd atd. A nakonec je tady i společný jmenovatel s Winterbergovou poslední cestou : historie. O Jaroslavovi Rudišovi víme, že onemocněl historii a oceňuji, že to napsal takhle komplexně.
Díky moc.
Krásná knizka, obsahem i provedením fotografií. Dozvěděl jsem se spoustu informací o historii železnice v Evropě. Mám chuť na vybrané pochutiny, mám chuť na pivo a chci jezdit vlaky!
Top knížka: plná zážitků z cestování po kolejích, plná jídla, plná tipů, co si přečíst/poslechnout/na co se podívat, plná různých lidí ze všech koutů Evropy. Autor je velice znalý železničního prostředí, cestoval po evropských zemích, které miluju. Už proto se ke knížce chci určitě vracet, nadchlo mě to do železničního cestování ještě víc, než kdy dřív :D Moc bych si přála někdy ho potkat při cestování a moct si s ním dát pivo v jídelním voze :) Moc díky, úžasná knížka :)
Autor je železničný fanda a píše o svojich zážitkoch a snoch na železnici. Je to trošku aj gastrobaedeker po jedálnych vozňoch a nádražných reštauráciach.
Pri fotkách by sa hodili popisky.
Štítky knihy
společenské rományAutorovy další knížky
| 2021 |  Winterbergova poslední cesta |
| 2002 |  Nebe pod Berlínem |
| 2013 | Národní třída |
| 2010 | Konec punku v Helsinkách |
| 2018 | Český ráj |
Poetické cestování vlakem po mapě Evropy. Tohle je vrchol Rudišovy dosavadní tvorby. Je to trochu filosofické, trochu cestopis, trochu dějepis a hodně gastronomie. Miluju vlaky. Při čtení jsem se chtěl jen zavřít do jidelniho vozu, objednat parky a pivo a nechat se unášet na nějaké no name nadrazi třeba ve Finsku, Itálii nebo Slovensku. Pro mě je to takový prequel nebo sequel Winterbergovy poslední cesty.