Návrat starého varana

13.09.2023

Povídání o knize velice pěkně shrnula alef, až takřka nevím co napsat více. Kdo Michala Ajvaze nikdy nečetl, tak bude překvapen vysloveně surreálnou, snovou prózou, kde se každodenní proplétá se zázračným, kde zákony logiky a prostoru neplatí. Kdo však však četl nejprve pozdější romány, shledá, jak se motivy, přesněji obrazy, u autora (já bych řekl až obsedantně) opakují, rozvíjejí a v podstatě příliš nemění.
Nazval bych to každopádně krásným příkladem "snění vody", jež by velice potěšilo Gastona Bachélarda. Voda ve všech variacích a podobách je ona prima materia, která Ajvaze magicky přitahuje a je základní substancií, jež oplodňuje jeho fantasii. Apropos, psychoanalytický výklad jeho prózy by byl jistě velmi zajímavý.

Váhám velice, jak tyto texty hodnotit. Jestliže Ajvazovy romány mě poměrně rychle unavily, pak úsporná povídková forma je jeho stylu adekvátnější a nedá ohňostroji fantasie tryskat až příliš dlouho.
A tak se čas od času se jistě k "starému varanovi" vrátím a některou z povídek opět s chutí nechám ožít (i s risikem, že budu nelítostně zaskočen v některé z opuštěných ostravských uliček obří škeblí).

21.05.2019

„Přišel jsem pozdě.
Mystéria kvůli tobě nebudou začínat znovu, nikdo nebude čekat, až se nadechneš.
Hraje pouze ten, kdo přijde, … bez rozmýšlení …“

Byl to sen, co se mi k ránu zdál? … bylo to tak snové, že to nic jiného nemohlo být!
… neuzavřené … bez konce i začátku … vklouznutí do děje, nebo jen do letmé myšlenky, která prolétla kolem … události přicházejí s naprostou samozřejmostí … a řadí se náhodně, jako sny.
S prvním písmenkem na vás dýchne magická, surrealisticky obrazná atmosféra, která rázem zpochybní všechny racionální základy vaší mysli, časoprostor vás prostě přestane zajímat.

Bude jich 21, těch zastávek … ve Starém městě, i na jeho periferii, budete hledat skryté vstupy do jiných světů … ale hlavně! … budete hledat pevný bod – přirozený svět – ke kterému byste se mohli uchýlit, a kde byste mohli najít jistotu – „bytí ve světě“ … přeji Vám hodně štěstí na té cestě :-).

Ještě přidám pár užitečných „cestovních rad“, možná se vám budou hodit :-) ...

Víte například, že … „sama kompozice Prahy je založena v půdorysu zaniklého města. Osa Staroměstské náměstí - Havelský trh - Václavské náměstí je trasou staré kultovní cesty od posvátného háje u řeky k chrámu Matky bohů, který stál v místech dnešního Národního muzea“, a taky, že „samo jméno Praha pochází z původního jazyka a znamená patrně studni zasvěcenou démonu Ahovi. Nacházela se snad v místech dnešního Ungeltu. (Je zajímavé, že dodnes tu dochází k vědecky nevysvětlitelným úkazům: zastavují se digitální hodinky a samovolně se otvírají lahve se sodovkou.)“
/sen č. 1... Město/

„Možná že se chtěli nechat ulovit sítěmi zažloutlých záclon,
rozsápat zvířaty prázdných odpoledních bytů,
zešílet ze hry na klavíru, která zní za zdí.
Nechat se pohltit ornamenty koberce,
po němž se tiše šine sluneční světlo.
Ztratit se, podobat se k nerozeznání rozeschlému nábytku,
proměnit myšlenky v neurčitou vůni vnitřku starých skříní,
zapomenout na rozestavěný dům
a na rukopis knihy, kterou jsme se chtěli proslavit.

Démon ji uzavře hudbou mlčení,
krásnou jako trosky paláce na mořském břehu.

Putovat prázdnými byty po staré stezce,
vyšlapané na vyrudlých kobercích cestovateli,
směřujícími do Asie,
a nočními zvířaty, vpisovat poslední nesrozumitelné vzkazy
na okraje stránek do sebraných spisů Václava Beneše Třebízského
v hloubce cizí knihovny.

Žít v nádherné zemi beznaděje …
/sen č. 2 ... Holešovice/

„Jdu Valdštejnskou ulicí,
kolem zahrad v odpoledním zářijovém slunci,
za mnou ťape a mručí obluda, velká jako selátko.

Myslím na to, co napsal Hegel v předmluvě k Filosojii práva o skákání na Rhodu.
Tento způsob myšlení mi není tak úplně vzdálený,
obzvláště když totéž říká i můj Lao-c’.
Zdá se mi však, že poskakování už bylo přece jen příliš.
V Tomášské ulici si jdu na chvíli sednout ke Schnellům;
obluda čeká způsobně venku.
Ale pivo mi nechutná, když na ni myslím. A myslet na ni musím stále. …“
/sen č. 3 … Zápas s andělem/

PS: … do jednadvaceti pokračovat nebudu, ale doporučuji projít cestu celou … stojí to za to!

10.09.2017

O Vraždě v hotelu Intercontinental jsem psal přímo u té samostatné básnické sbírky.

Takže tady k Varanovi. Lákavé by bylo citovat z povídky Lano: „… já už to s ním dál nevydržím, pořád leží jen v knížkách, ani podlahu neumeje a čte takový blbosti …“ (str. 131). Jenže Ajvazovy povídky nejsou jen tak o ničem, nejsou to blbosti! Nejde "jen" o výlety do světa bezbřehé fantazie. I já totiž například nosím v batůžku na zádech několik medvíďat a nemám sílu to ukončit, i mně je často líto těch, kteří se stávají terčem nepochopitelného výsměchu, třeba kvůli svému chobotu. Jo, brzdi, Ajvazovy prózy se brání interpretacím. Jasně, i když pár návodů ke čtení najdeme přímo v nich. Čtěme je pomalu, ochutnávejme: „Se skutečným poselstvím knihy se setká jen ten, kdo se pomalu courá řádky jako po břehu moře a naslouchá tichému vlnobití řeči. Loudající se předhání nejrychlejšího běžce.“ (povídka Brouk str. 54). Zároveň nám autor naznačuje, jak tvoří: „… ne že bych výrůstky a prolákliny ztuhlého magmatu proměňoval ve výraz svých záměrů a idejí, ale spíš tak, že se nechávám vést tvary, které na mne hledí, a že obnažuji to neviditelné, co spí pod jejich povrchem jako rodící se plod, k němuž existující tvary vnitřně směřují a v němž docházejí svého naplnění.“ (povídka Sochař str. 111). Ano, nechejme se spolu s ním unášet obrazy, tvary a tóny. Možná pak nastane ten úžasný okamžik, kdy „v šumění, které vychází z klavíru, jsou obsažené všechny hudební skladby, jež byly a budou napsány, i nikdy nenapsané skladby geniálních skladatelů, kteří zemřeli v mládí…“ (povídka Koncert str. 138)

08.02.2016

Skepticky jsem knihu brala do ruky, nadšeně jsem ji zhltla. Připadala jsem si jako ve svých bizarních snech plných neočekávaných událostí a bytostí. Téměř po každé povídce jsem si užila pár minut, kdy jsem zírala do blba a přemýšlela. Ajvaz rulez!

07.04.2013

Michal Ajvaz v Návratu starého varana, toť Franz Kafka smíchaný s Woodym Allenem.

09.11.2012

Koncentrovaný Ajvaz. Nasype-li se do 4,8 l mořské vody a řádně prostřepe, získáme "Cestu na jih". Pokud se zamíchá do 3,2 l inkoustu, vzniknou "Prázdné ulice". Při svaření s litrem temně červeného vína, hřebíčkem a skořicí dostaneme "Druhé město". Ale pozor, ať už konzumujete čirou esenci nebo ředěnou verzi, účinky jsou omamné, citlivějším jedincům dokáže užívání změnit perspektivu. Pak se může stát, že půjdete Husovou ulicí směrem k Národní knihovně a mezi kočičími hlavami začne prosvítat průzor do prostoru, v němž dovádějí kočkovité šelmy, zubatí brouci hlídají knihy o chovu králíků, mořští koníci telefonují, skrývají se tam prapodivné sochy, medvíďata si hoví v batůžku na zádech, vychytralá zvířata častují nebohé lidské bytosti sofistikovanými hádankami a to už vůbec nechtějte vědět, co všechno tam dělají ještěři!

29.04.2012

Chvilku mi to trvalo, než mi došlo, že jde vlastně o eseje na současná společenská témata. Skutečně. Jsou sice ozvláštněna Ajvazovým surrealistickým a mystickým pohledem na svět, ale každá povídka má nějaké téma, které mi po rozluštění přišlo hodně zajímavé - čímž vlastně dostala každá povídka ještě druhý rozměr - nutila mne o tématu přemýšlet, tentokrát v intencích normálních a nemystických pojmů. Jak moc jsme nevšímaví ke zvláštnostem světa kolem nás? (U Pavouka) Jak moc toužíme po něčem, o čemž ani nevíme, k čemu nám bude? (Brouk) Proč si nedokážeme říct na rovinu, že současní čeští herci neumějí hrát? (Ještěři) Proč s sebou stále vláčíme problémy, kterých by se dalo zbavit? (Medvídě) Jak moc jsme netolerantní k odlišnosti druhých? (Chobot)... Je však pravda, že některé povídky jsou takové nijaké, jiné jen zachycené abstraktní nápady, které se naplno rozvinuly až v Prázdných ulicích a Druhém městě.