Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46452/bmid_nebe-nezna-vyvolenych-WYs-46452.jpg
4
2471
2471
Nebe nezná vyvolených je jediné Remarquovo dílo, jehož děj se odvíjí již po 2. světové válce a jehož hrdinové zápasí o překonání válečných následků. Je to román o lásce k smrti odsouzené tuberkulózni dívky a automobilového závodníka, profesionálního sportovce. Dívka uniká ze švýcarského sanatoria, aby pozvolné umírání zaměnila za poslední intenzívní prožitek lásky. Na postavě jejího milence demonstroval autor typ chlapa, který se žene za penězi nikoli pro peníze samé, ale jako za prostředkem k životu, odpovídajícímu jeho mentalitě. Otřesný obraz hazardérského profesionalismu automobilových závodů na Západě je zde mistrně rozehrán do všech nuancí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1974 , SvobodaOriginální název:
Der Himmel kennt keine Günstlinge, 1961
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Čtu teď na střídačku různého Remarqua a Harryho Pottera, oboje poprvé v životě, celkem zajímavá kombinace.
Nebe nezná vyvolených vůbec nevím, jak hodnotit, celou dobu jsem váhala, jestli mám k některé z hlavních postav nějaké sympatie.
Clerfayt, už asi spíš středního věku, automobilový závodník, za války, nebo i před ní však prý dělal ledacos; co vede člověka k tomu, že si pak vybere k vydělávání peněz zrovna tohle? Snadné a rychlé? Ale riskovat kvůli tomu život, když jsem si ho i přes válku zachoval? Nebo už na životě nelpí, protože válka mu vzala mu vzala někoho, koho měl rád?
V knize se nepíše, jak a kde válku prožili, jsou tam jen náznaky. Clerfayt byl v zajateckém táboře: “Taky jsem byl takový. Před tisíci lety. Důkladně jsem se změnil. Musel jsem. Jenže co zbylo? Kromě cynismu, ironie a falešné povýšenosti?
U Lillian víme, že jí je 24 let, v sanatoriu je 4 roky a předtím byla 6 let válka. “Co znám ze života? Zkázu, útěk z Belgie, slzy, strach, smrt rodičů, hlad a pak nemoc z hladu a útěku. Předtím jsem byla dítě… Znám jen zatemnění a déšť bomb z temného nebe a pak okupaci, strach, skrývání a zimu.
Stačí toto k vysvětlení jejich počínání? Smutná kniha.
Krásný a emotivní román z pera světového spisovatele. Tentokrát není přímo z války, spíš z meziválečného období. Skvěle vybraný námět a krásně napsané dílo.
Knížka veskrze filosofická, ale po západní frontě čekala jsem více.
Chápu nesnesitelnost dlouhodobého pobytu v sanatoriu, ale kdo si tenkrát mohl dovolit léčení ve Švýcarsku? Přesto dívka měla už všeho dost a rozhodla se užít si poslední čas života, ale jakoby nevěděla jak. Utrácela kapesné a zapíjela žal. Čekala smrt a dělala všechno pro to, ale když se s ní setkala nečekaně, chtěla se vrátit a ještě se pokusit... Moc smutný román.
Já jsem byla mile překvapená. Od autora jsem zvyklá spíš na válečný díla a tohle bylo něco jiného. Zajímavé, důležité otázky a ten konec jsem upřímně čekala jiný... Doporučuji
Je mi líto, ale nadšení ostatních nesdílím. V každé knize by měla být jedna postava které je nutno fandit, ale tady jsem nenašel žádnou. Clerfayt byl jen povrchní floutek, který vše bral na lehkou váhu a Lillian egocentrická na dámičku si hrající nána. Když by nezemřela na TBC, stejně by zemřela na ztvrdlá játra z alkoholu. Toho nemělo absolutně nic společného s "užíváním si života" ale spíše s hyřením a rozmařilostí. Sorry, ale tato klasika se minula účinkem. Líto mi nebylo ani jednoho z nich. Slabé 45%
(SPOILER)
Pro prvním přečtení v nácti jsem byla okouzlena romantikou příběhu i atmosférou Paříže, Benátek a riviéry. Teď po asi 30 letech to cítím jinak. Přestože příběh zůstal stejný, já jsem se asi trochu změnila a víc než romantiku vztahu Lillian a Clerfayta jsem teď vnímala jeho vývoj i vývoj Lillianina smíření se s koncem. Navíc mě teď, po nespočetném shlédnutí mého oblibeného filmu Nebožtíci přejií lásce, u jinak smutného konce překvapivě a vlastně dost nepatričně pobavila zmínka o dvou zinkových rakvích.
" Na okamžik nemohla pochopit, že muž necítí to, co ona - ale zřejmě i zázraky časem zevšední."
(SPOILER) jedna z prvních knih, které si někdy v době, kdy dospíváte, můžete z hodnotné beletrie přečíst. Někdy v 16 jsem z ní byla nadšená, dojatá, zhltla jsem ji jedním dechem. Může vám dát podnět k zamyšlení se nad tím, co je v životě důležité, nad tím, jak někdy s životem hazardujeme, jindy se ho snažíme držet zuby nehty, když se přiblížíme k druhému břehu... A také je o tom, že nebe nezná vyvolených a že neexistuje žádný pořadník na to, kdo z tohoto světa odejde dřív, ať už proto, že je nemocný či starý. Jsme jen hosté na této planetě a nikdo nemá záruku, že tu bude do stovky.
Knihu mi spomenul jeden z mojich žiakov keď som sa pýtala na obľúbenú knihu. A som rada, že som si ju prečítala. Je úžasná. Smutná, krásna, trpká, nespravodlivá- taká, aký je aj život. Človek si naozaj uvedomí, že je tu iba na prázdninách a ako by sme si ten život mali užiť čo najlepšie a starať sa iba o veci, na ktorých záleží.
Čtu již po druhé v životě - po cca 30ti letech… je to stále “ krásně smutný příběh, který mě vzal u srdce…
Chcete se dozvědět něco o ženách a o mužích a o jejich myšlení? Čtěte tohoto Mistra slova. Tentokrát v příběhu lásky, která byla už předem odsouzena k tragickému konci. Přesto se necháváme rádi strhnout a doufáme v zázrak. Tak hluboce pravdivé, tak hrozně smutné, tak úžasně napsané.
Krásný a poutavý příběh s velkým odkazem a filozofickou hloubkou napsaný tak, jak to dokáže jen pan Remarque.
Pokaždé, když ho čtu, působí na mně jinak a objevují se nové věci a nové úhly pohledu.
Před pár dny jsem potkal známou z protějšího paneláku. Ahoj, kde máš manžela s pejskem? On mi umřel a pejsek taky. A byl ještě mladý a zdravý, měl jenom 70 let. Začal kašlat krev a za měsíc byl mrtev. V tu chvíli jsem odpověděl: Nebe nezná vyvolených. Ještě ten večer jsem šáhl do knihovny a otřepanou knihu na jeden zátah potřetí přečetl. Vážný a kraso-smutný román (výstižný Hrabalovský výraz) je napsaný z lehkostí autorových knih. Téma nemůže být jiné, než o smyslu naplnění krátkého života a příchodu brzké smrti. Kniha vyšla v roce 1961 a Remarque ji zřejmě napsal pod vlivem události na v té době proslulém italském automobilovém závodě Mille Miglia (tisíc mil) tzv. Z Brescie do Brescie. viz. https://cs.wikipedia.org/wiki/Mille_Miglia
Latinské: Carpe diem-užívej dnes a važ si života ztrácí v současné konzumní době ,,mekáčů s big hamburgery" na významu. Doporučuji, nejenom jako povinnou školní četbu. Film ,,Bobby Deerfield" s All Pacinem a Martou Keller je filmová světová klasika z roku 1977.
P.S. urguji marně duplicitu vložených recenzí. Hoši se ale více starají, zda je na profilech fotka oválná, nebo čtvercová...
Školní povinná četba v teen věku a nyní audio kniha. Už si nepamatuji, co ve mně četba tehdy vyvolala, snad pozastavení nad dívčiným smutným osudem. Ve svých 49 letech vnímám ze stránek blížící se smrt a Lillianino carpe diem jako touhu žít nemarnivě. Clerfaytovo závodění je v jejich očích zavrženíhodné, přesto jeho absence lítosti (ke všemu) jí imponuje. On bere hazard jako hru, která mu přece vyjde. Ona jako poslední štaci s jasným koncem, před kterým neuteče.
Bezvadná kniha, kterou jsem četl už hodně dávno někdy na Průmyslovce jako povinnou četbu. Už tenkrát se mi hodně líbila. Teď jsem se k ní díky výzvě znovu dostal a líbila se mi pořád. Jinak si myslím, že 666Jitka to napsala naprosto perfektně a nezbývá než souhlasit.
Krásný román o dvojici hrdinů se zvláštním vztahem ke smrti. Clerfayt je automobilový závodník, Lillian těžce nemocná dívka, která nevěří, že by se ještě mohla vyléčit. I přes všudypřítomné téma umírání jde o knihu plnou života, rozhodně se nejedná o ponuré a patetické čekání na smrt, naopak. Postavy ovšem hodně filozofují a čtenář je neustále nenásilně konfrontován s jejich nevšedními postoji.
„Z Brescie do Brescie! Existoval větší symbol nesmyslnosti? K tomu jim život daroval takový zázrak, jako jsou zdravé plíce a srdce, nepochopitelné chemické továrny jako játra a ledviny a bílou, měkkou hmotu v lebce, fantastičtější než všechny hvězdné systémy, to všechno proto, aby to dávali v sázku a aby, budou-li mít štěstí, dojeli z Brescie do Brescie! Jaké absurdní šílenství. Pohlédla na řetěz aut projíždějících bez ustání po nábřeží. Nejede vlastně každé z Brescie do Brescie? Z Toulouse do Toulouse? Od sebeuspokojení k sebeuspokojení? A od sebeklamu k sebeklamu? Já také, pomyslela si. Já pravděpodobně také! Přesto přese všechno! Ale kde je ta má Brescie?“
Je to smutné, když se člověk až nyní potká s E.M.R. a je to veliké štěstí, že jej konečně objevil! Bylo mi dopřáno prožít tak intenzivně bolestný život a nechat si ještě dlouho rezonovat otisk jeho duší. A jaký je ten náš?
K danému autorovi mě přivedl kdysi dávno dobrý přítel. Vždy je to vzpomínka i na něj, která hřeje na duši.
Autor semnou vždy zamává a jeho příběhy ještě dlouho zůstávají pod kůží.
Po mnoha letech, kdy mne kniha jako povinná četba, nijak zvlášť nebrala, jsem si ji poslechla na ČRo. V podání Igora Bareše mne nadchl nejen skvělý přednes, ale i obsah jsem najednou, po těch letech, vnímala úplně jinak, s větším porozuměním. Do některých knih musí člověk asi dorůst, i když velkým plusem byl fakt, že šlo o audio verzi (měla-li bych se vrátit k tištěné podobě, rozmýšlela bych se asi více, déle a kdo ví, jestli bych ji nakonec neodložila).
Poslech ČRo. Doma v knihovně několik knih od Remarque, bohužel dodnes žádná pokořená. Knihu jsem si pouštěla nejméně 3x a pořád v ní nacházela něco, co mě přimělo popřemýšlet. Téma bylo velice dobře zvolené - polemika o křehkosti života v podání těžce nemocné mladé ženy. Po přečtení jsem měla chuť si koupit nějaké drahé šaty, vyrazit na vysněné cesty, usmívat se nad nesmyslností závodů z Brescie do Brescie a lpění na majetku. Krásný, citlivý příběh s podmanivým hudebním doprovodem a hlasem Igora Bareše.
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Kniha má zajímavý příběh trochu některé pasáže zdlouhavé konec jsem čekal že bude takový jen že v jiném poradi.