Neboj se vrátit domů
Aleš Palán , Marie Svatošová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/444181/bmid_neboj-se-vratit-domu-nKy-444181.jpg
5
112
112
(2. doplněné vydání s fotografiemi Jindřicha Štreita) Co se stane, pokud pacientovi o jeho zdravotním stavu dlouhodobě lžeme? Má vážná choroba nějaký smysl? A proč umírající nezabíjet, jak si přejí zastánci eutanázie, ale naopak respektovat jejich život až do přirozeného konce a být jim nablízku? Druhé vydání úspěšné knihy rozhovorů zakladatelky hospicového hnutí v České republice Marie Svatošové se spisovatelem Alešem Palánem doplnil jeden z nejuznávanějších současných českých fotografů Jindřich Štreit desítkami svých fotografií hospiců. „Chodím tu pokoj od pokoje. Hospic je klidové zařízení. Povětšinou pokoje po jednom člověku. Všichni jsou velice milí, přátelští. Co člověk, to příběh. Rád si povídám s klientem, ale i s personálem. Z obou stran slyším jen chválu. Žádné napětí, klid, pohoda, řád. Za klienty přijíždí pan farář. Areál je na kraji města. Součástí je tu krásná zahrada. Klienti mají volný pohyb. Co víc si v tomto životním období přát?“ popisuje fotografování v jednom z hospiců Jindřich Štreit. S myšlenkami hospicové paliativní péče přišla u nás před lety právě Marie Svatošová. Byla to ona, kdo v Červeném Kostelci iniciovala první český hospic. A je to stále ona, kdo neúnavně jezdí po republice s hospicovými přednáškami a je rádkyní hospicům nově vznikajícím. V mnoha hospicích najdeme citát: „Našim cílem je naplnit dny životem, nikoliv život dny“. Autorka tohoto výroku Marie Svatošová dokázala životem naplnit celý svůj život. A nejen životem, také smyslem a neokázalou službou. „Nikdy bych nečekal, že by se o smrti dalo mluvit pozitivně. Paní doktorka Svatošová to dokáže. Nechci říct, že se po rozhovoru s ní budete na smrt těšit, ale nebudete se jí tolik bát,“ říká k obsahu knihy herec a moderátor Marek Eben. „Nicméně přeji všem pevné zdraví,“ dodává.... celý text
Přidat komentář
U této knihy se dá sledovat vícero rovin.
Po stránce literární jsem byla velice spokojena, a to jak se stylem vedení rozhovoru panem Palánem, tak i se svérázným vypravěčským stylem paní doktorky Svatošové. Čte se výborně, ať už člověk souhlasí, nebo má opačný názor. Dál by se dalo zamýšlet nad tématem hospicové péče a vůbec celého díla M.Svatošové. Pro mne je to jasná věc: naprosto výjimečné dílo vybíhající daleko za hranice něčeho hodnotitelného a měřitelného. Kolik stojí lidská důstojnost? Pomoc umírajícímu člověku? Nezištnost, zájem o člověka? Jsem velmi šťastná, že zásluh paní M.S. si všimla také Česká republika, Česká televize (pořad GEN) aj. Kniha ale není jen o tomto - je spíše biografií - a výborně napsanou! Co se týče náboženské otázky: sama jsem katolička, takže rozumím stylu myšlení a názorům paní doktorky, ale i přesto (anebo možná právě proto) jsem měla s jejími tezemi často velký vnitřní nesoulad a místy až jakýsi odpor, omlouvám se. Řekla bych, že paní doktorka Svatošová je maximálně autentická a jasně srozumitelná ve věcech svého křesťanského přesvědčení tím, co dělá (a stojí za ní obrovský kus práce), ale o něco méně už tím, jak o tom hovoří. Vzácný případ toho, když slova pokulhávají za činy. V drtivé většině je to u lidí totiž přesně naopak..lidé jen žvaní a "skutek utek". Tak toto se naštěstí paní doktorce Svatošové nestalo a já jsem jí za to velmi vděčná.
Knihu nakonec i přes všechny kotrmelce doporučuji.
[audiokniha.autorské čtení]
V rámci čtenářské výzvy, jsme se s Marií Svatošovou a Alešem Palánem po letech setkali znovu.
Tentokrát jsem si s oběma sedla do pomyslného pohodlného ušáku a naslouchala jakoby zblízka jejich přatelskému a zároveň přiměřeně zvídavému (ze strany Aleše) hovoru.
Při prvním čtení papírové knihy jsem docela dost souzněla s L.K. dole pode mnou. Navíc malinko zprostředkovaně Marii znám přes křestního kmotra starsího syna . . .
ANO. Přesně tak naživo ještě nedávno půdobila. Ale neviditelná realita jejího vztahu k Ukřižovanému je zcela jiná!
Stejně tak má pravdu i Izu nebo Dandulka. Marie mívala v osobním kontaktu chvíle, kdy působila umanutě a nesnesitelně.
Ovšem stejně tak za ní hovoří její celoživotní práce v duchu křesťanského: "Po ovoci je poznáte."
Nesuďme ji podle povrchních pocitů z její prezentace katolické praxe. Je to velice zavádějící.
P.S. Kapitoly o euthanasii jsou extra aktuální! Díky Marie.
6/6
Moje první, ale ne poslední, setkání s Alešem Palánem, který vede s paní Marií Svatošovou, zakladatelkou hospiců v ČR, rozhovor o nemocech, umírání a s tím souvisejících věcech .
Zajímavá tématika, na kterou se ale musíte určitým způsobem předem "naladit". Není to typ čtení, po kterém se dá sáhnout kdykoli...
Zpočátku pro mě fascinující vhled do života praktikující katoličky, v srdci čisto jako v útulné vymetené světničce. Postupně se místy objevovala pachuť jakéhosi dogmatismu, nekriticky přejímaných tezí a pravd (např. - zvířata nemají nesmrtelnou duši apod.). I to nekompromisní odevzdání se bohu mi jaksi zhořklo pocitem, že jakýkoliv přehmat odevzdaný do jeho rukou je tím vyřízen a smazán (pro takovou úlevu si neváhá zajet i stovky kilometrů za svým zpovědníkem). Za trochu nešťastnou považuji i lehkou povýšenost nad "bezvěrci", jak je M.S. tituluje, jako by člověk tím, že je věřící byl jakýmsi zbůsobem hodnotnější (vždy se raduje, když nový zaměstnanec hospice je zároveň věřící apod). Přes tyhle drobné výhrady je paní Marie Svatošová obdivuhodná osobnost, která udělala pro mnohé lidi víc, než umíme pochopit, ať už přímo - fyzicky - nebo jen motlitbou. Kniha určitě stojí za přečtení.
Kniha mě bavila a zajímala, ačkoli jsem čekala, že bude více o hospicové péči než o víře, ve které je Marie Svatošová pevně zakotvena. Obdivuhodná žena žijící duchovním životem. Inspirativní čtení. Cítila jsem ten přesah a to mi dává naději.
Paní Svatošová nevede dialog, vystupuje z pozice jediného držitele pravdy. Určitě jí patří velký dík za hospic, ale jako člověka mě neoslovila.
Kniha rozhovorů. Moc mě však nezaujala, i když tyhle věci mám moc ráda. No, není vždycky posvícení, co se dá dělat?
Nádherná kniha plná moudrosti a příběhu jedné obyčejně neobyčejné ženy. Mudr. Svatoňová je opravdu nezapomenutelná osobnost a zde to lze vidět. Její neutuchající zapálení a láska ke všem je cítit z každé odpovědi.
Kniha je čtivá, musí se však počítat s tím, že v rozhovorech je hodně zmínek o smrti, umírání a víře. Ale věřím, že kdo tuhle ženu zná, nic jiného ani nečeká.
Mnoho hlubokých témat na zamyšlení.
Jasně a lehce vysvětlené problémy, kterým se těžko rozumí.
Myslím, že každý, kdo se začte do knihy rozhovorů s MUDr. Marií Svatošovou, zjišťuje s velikou vděčností, s jakým zápalem žije Marie pro své pacienty. Hledá možnosti a způsoby, jak prosadit zájem o ty, kteří jsou ve své nemoci bezmocní. Svým životním nasazením hledá a prosazuje pomoc do poslední chvíle života, se zachováním důstojného a připraveného odchodu na věčnost, včetně duchovní útěchy a posily. Vše vykonává s velkým zaujetím a s pokorou. Ví, kde čerpat sílu a i své životní zkušenosti nám chce předat. Moc za ni děkuji i za všechny obětavé zdravotníky.
Nemůžu si pomoct, ale paní Svatošová se mi zdá jako vzor - pokorná, cílevědomá, milující, duchovní, přímá, odvážná, statečná, inspirující žena... Vzala svoje životní kříže a naučila se je s pokorou nést a přetavit v dobro pro druhé - moc ráda bych si z ní vzala příklad. Má takový specifický hlas a celou dobu, co jsem četla tuto knihu, jsem měla pocit, že ji opravdu skutečně slyším... Vzácný člověk, jsem šťastná, že jsem se o ní dozvěděla... Z knihy si odnáším jednu z jejích myšlenek, a sice, že od života na Zemi nemůžeme čekat ráj, protože z ráje jsme byli vyhnáni... Odměna bude až za branou... Bůh jí žehnej :)
Od knihy jsem nic moc neočekávala. Četla jsem ji až poté, co jsem se zúčastnila rozhovoru s paní Svatošovou na živo jako divák. Kniha mě mile překvapila. Až na nějaké tematicky těžší pasáže se četla velmi příjemně. Forma rozhovorů byla velmi milá. Přišlo mi, jakoby paní Svatošová seděla naproti mě a vyprávěla mi vše přímo do očí.
Nemusíte být nutně v Boha věřícím člověkem, abyste myšlenky a názory paní Svatošové dokázali přijmout, nebo se s nimi ztotožnit, ale pokud jste, bude to pro vás jednodušší. Není to jen o odcházení Domů, ale i o eutanazii, soukromém životě a setkáních paní Svatošové s lidmi, kteří ji ovlivnili. Rozhodně se ke knize budu vracet, je v ní spousta hezkých myšlenek.
Přes téma umírání má v sobě kniha velký náboj, daný především entuziasmem MUDr. Svatošové. Její víra je pro ni stejně samozřejmá jako dýchání a snad právě proto prezentuje své názory tak otevřeně. I když nemusí být přijímány "většinově", je zajímavé je slyšet. Řada momentů (například příběh pátera Kubíčka) zanechává ve čtenáři trvalou stopu. Aleš Palán se umí ptát a vyhýbá se glorifikaci, která by vyprávění uškodila. Čteme tak životní příběh neobyčejné, inteligentní a pracovité ženy, která dokázala mnohé a stále usiluje o další pomoc potřebným.
Úžasná kniha úžasné ženy, která věří v Boha a Bohu, že ji povede životem a každou cestou, kterou má pro ni připravenou. Kniha se mi dobře prolíná i se seminářem o hospicích, kterou jsem minulý týden absolvovala a kde přednášející p. Robert Huneš, ředitel prachatického hospice, Marii Svatošovou několikrát zmiňoval. To nebude náhodička, na ty nevěřím. Knihu vřele doporučuji. Nebojte se jí.
Zdají se mi úsměvné komentáře, podle nichž je v knize příliš mnoho Boha, víry a náboženství. Jak by to mohlo být jinak, když je víra obrovskou součástí osobnosti paní Svatošové a středobodem jejího života? Těžko to vynechat, udělali byste z ní jiného člověka. Knihy rozhovorů obvykle jsou od toho, aby co nejpravdivěji představily danou osobnost, a to tahle splňuje. Pokud někomu nesedne osobnost paní Svatošové, je to věc druhá, může se to stát, ale není to chybou knihy.