Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi
Tomáš Morávek
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509864/bmid_nebud-p-ca-aneb-jak-ne-pracovat-s-d-5b1-509864.png
4
291
291
Toto je kniha o dětech žijících v ústavní péči – o dobré práci s nimi i o špatné práci s nimi, o jejich příbězích, o rozhodnutích dospělých i o možných lepších volbách. Čtenář zde nalezne anonymizované, ale reálné příběhy dětí, základní teoretické (odborné) minimum i přímé citace samotných dětských hrdinů. Takové, které mohou inspirovat, anebo třeba někomu pomohou otevřít oči a uvědomit si, že i ten „zlý rozmazlený spratek“ má pro své špatné chování důvody. Že to může být výkřik nesouhlasu, odporu a zhnusení některými lidmi, s nimiž se dítě setkalo. Stejně tak kniha vyjadřuje hluboký obdiv a poděkování některým lidem, kteří v této sféře pracují. Kniha je upřímná a surová – pojmenovává věci a situace reálnými slovy s reálnými pocity, nehledá ani líbivé fráze, ani korektně přijatelné opisy. A přestože je název knihy vulgární (a čtenář po přečtení několika stránek brzy pochopí proč), není kniha nijak podbízivě senzační, ale naopak pevně zakotvená v terénní praxi i odborném psychologickém, psychoterapeutickém a pedagogickém zázemí.... celý text
Přidat komentář
Skvělá kniha, plná emocí, která byla proložena reálnými příběhy, ze kterých mrazí. Tuto práci nemůže dělat každý, protože by tu byla samá p*ča. Děkuji a fandím panu Morávkovi. Takových lidí víc.
Posloucháno v audioverzi, kterou namluvil sám autor, což bylo určitě bonusem. Když jsem poprvé viděla název knihy, napadlo mě, zda je to nutné, některé komentáře poukazují na to, že je to účel... že to přitáhne čtenáře. To si nedovolím soudit, knihu jsem četla kvůli obsahu. Bylo to velmi těžké, emotivní, frustrující...a nejspíš tak se denně lidé, pracující v této sféře, cítí..boj s byrokracií, předsudky, neochotou ostatních. A lidé jako pan autor to berou jako poslání. To je obdivuhodné, inspirativní. O takových lidech se má psát. Taková práce má hlubší smysl, je to opravdu poslání. A já děkuji lidem jako je pan autor za to, co pro děti v nesnázích dělají. S láskou a veškerou snahou, všemu navzdory. Že to nevzdávají a v každém tom dítěti vidí človíčka, za kterého se musí bojovat, který potřebuje byť jen obejmout. Velký obdiv a uznání.
Pro čtenáře bez větších znalostí psychologie jistě velmi přínosné čtení. Kniha obsahuje kromě osobních příběhů a zkušeností autora i definice a názory psychologů, avšak ve velmi jednoduchém znění, takže se nejedná o nijak složité dílo. Otázkou však zůstává, zda autorův přístup k výchově dětí v ústavní péči je ten správný.
Určitě je kniha poutavá, ale do odborné literatury bych ji nejspíš nezařadila. Vadil mi až příliš povýšený tón, kterým je kniha napsaná. Autor na mě působil jako někdo, kdo je přesvědčen, že jedině on to dělá správně a ostatní jsou blbci. Souhlasím s přístupy, které autor popisuje. Bohužel zvolil příliš agresivní styl, který mi není moc sympatický.
Autorův přístup je mně sympatický a blízký, kéž by takových lidí všude nebylo jako šafránu. Stále si myslím, že kde kdo by děti mít opravdu neměl, zvlášť, když je to ze sobeckých důvodů...
Tomáš je Torey Hayden v kalhotách! Jinak kniha má dva zásadní nedostatky.
Je moc tenká a asi ji nebudou číst či ztuha pochopí ony pi*y, kterých je v mizerně placené sociální sféře nekonečně.
Bohužel.
Trochu vidím do zdravotnictví. Trochu skrze dobrovolnictví do práce OSPOD a jiných pomocných nástrojů státu.
Kniha je skvělá a měla by být k dispozici všude, kde se s tímto typem dětí pracuje...
Jak píše Pasadenka - úzkost, lítost a stud jsou emoce provázející četbu...
---------
Pro Dandy1 - je plno vyhořelých dospělých v sociálních službách, které nenadchnete pro týmovou práci ani párem volů!!
A jak píše Krisařka - sami jako rodiče či prarodiče najdeme u Tomáše inspiraci!
Děkujeme :o)
7/7
Je dobře, že se dětem věnují i muži, kteří jim mohou dopřát jiný přístup a pohled na svět. Proč mám však z autora pocit, že o co víc bojuje za problémové děti, o to víc nerozumí světu dospělých. Jde do konfliktu s kolegy místo aby je dokázal přesvědčit a nadchnout pro týmovou práci.
Nejsem socialni pracovnik, takze nebudu hodnotit odborne ale jako teta nekolika neteri a synovcu, jsem si z te knihy dost vzala A urcity svuj pristup k detem poupravila.
Dekuju Tomasovi za to, co dela. Drzim palce jemu i vsem detem.
Ne, nebudu lhát, nějak široce se v problematice sociální práce v Česku neorientuju a nedokážu žádným způsobem reflektovat, zda je knížka validním a skutečným obrazem fungování ústavní péče.
Co mohu ze své čtenářské pozice říct, že ji vnímám jako důležité svědectví jednoho z dobrovolníků, který se nejen aktivně podílí na starostlivosti o děti, ale také nastavuje zrcadlo a pokládá otázky, jak se o tyto děti starat.
Ani se mi nechce rozebírat jednotlivé střípky. Pro každého, kdo má v sobě empatii a úctu k životu to budou silné příběhy a při čtení mě jímaly pocity úzkosti, lítosti a studu. U poznámce k Etzlerově knížce o Číně mám připomínku toho, že vyspělost civilizace se pozná dle toho, jak se stará o ty nejzranitelnější. A je mi líto, že tyto děti nedostávají tolik pozornosti. Cynik ve mně si musí rýpnout, že by bylo dobré u zdůrazňování práv a potřeb všemožných menšin nezapomínat na ty opuštěné, za které žádné hlasité hnutí nebojuje a kdybychom obětovali na hranici pár elektroaut, možná by to v tetách vzbudilo skutečnou lidskost a pochopení a dalo jim to sílu k tak nesnadné práci, jakou ta sociální je. A tím neshazuji práci lidí, kteří se zasazují o lepší život, leč si tiše lkám nad tím, že do popředí se nedostanou všichni, kteří by si to zasloužili.
Hodnotím na 5. Jako kniha na takové hodnocení nemá. Je to spíš osobní výpověď jedno z pracovníků, ale ve své ryzosti a síle poselství je 5 za mne v pořádku.
Knížka je sice tenká, ale mně osobně trvalo hodně dlouho, než jsem ji dočetla. Ne proto, že by byla špatná, ale brečela jsem u ní tak často, jako snad u žádné jiné. S dětmi sama pracuji, možná i to je důvod, proč mě příběhy tak zasáhly. Je smutné, že dětskou duši pořád ještě formuje (nebo spíš ničí) tolik lidí, co by se dali označit za p*ču.
Miluji tě miláčku jako rajskou omáčku. Až omáčku sežeru, na tebe se vyse*u. Toliko k úvodu do knihy.
Někde jsem četla, že autor se pasuje na Boha a všechno umí nejlíp. Jenže chyba lávky. On se nikam nepasuje, jen popisuje, co zažil. A že některé příběhy my v hlavě asi budou ležet na věky. To by snad ani nevymyslel.
Pro mne jako člověka ne z oboru zajímavý vhled, oceňuji i odborné vklady. Knížka je útlá, dva večery a nebylo co řešit.
Oceňuji lidi, kteří jdou pro dobrou věc do rizika a "rozvíří stojaté vody a vynesou na dně skryté věci znovu na světlo."
Péče o ohrožené děti je opravdu jedno z nejtěžších povolání, kde je snadné vyhořet, citově se obrnit. A podpora i kontrola systému by měla být evidentně větší.
Jaká může být sebehodnota dítěte, které se z rodiny, která prokazatelně selhala, dostane na místo, kde má pocit, že se o něj lidé starají jen proto, že za to mají zaplaceno, že samo od sebe není žádné péče hodno.
Jediné, co mě na knize zklamalo, je to, jak je krátká. Vzhledem k tomu, že s dětmi pracuji, si myslím, že si ji čas od času budu pro jistotu číst znova, abych si připomněla. Už tak je jich mezi námi víc než dost.
Kniha se zabývá dětmi převážně z dětských domovů a různých zařízení, které by jim měly suplovat rodinu. Při čtení jednotlivých příběhů mi bylo smutno, protože takoví jedinci budou akorát opakovat patologické chování svých rodičů a cyklus pojede dál. V čem jsem měla trochu problém bylo autorovo neustálé vymezování se vůči ostatním a někdy až přehnaná chvála vlastních nápadů a řešení. To opravdu autor nepotkal nikoho, kdo by se k dětem choval správně? Opravdu mu nikdy neruply nervy a vše vyřešil klidnou hlavou? Občas jsem si kladla tyto otázky. Je však nutné říct, že kniha je čtivá, a rozhodne nemusí být pouze pro pedagogy. Ústavní péče v Česku tvoří jakousi šedou zónu, o které málokdo ví, a prostřednictvím této knihy může čtenář alespoň nahlédnout, co se děje za zdmi těchto zařízení
Jak už bylo napsáno níže - kniha je skvělá, autor se jeví ještě lepší, což je jedna z věcí, která mi na knize vadila. Sic o sobě psal, že je nepříjemný, ale bezchybný. Fakt žádné chyby? Přesto je skvělé, že se o tématu píše a jsou lidé, které tu práci berou vážně.
(SPOILER) Kniha určena především vychovatelům v dětských domovech, výchovných ústavech a dalších zařízeních určených pro výchovu dětí bez rodičů. Zde v příbězích dětí je poukazováno na šokující chování personálu k dětem, jehož cilem už dávno přestalo být děti milovat, misto toho mají potřebu je ovládat Žádný zájem o jejich zkušenosti, přání a představy. Chování některého personálu prostě zamrzlo v 80tých letech. Sláva autorovi, že v roli vychovatele příklady takoveho chovani tak pěkně popsal.
Příběhy dětí z dětský domovů jsou smutné. Téměř vždy. V této knize ale hrají děti až druhé housle. Hlavní roli má autor, který vždycky ví, jak zasáhnout, co říct a udělat. Nesympatický a vlastně neschopný komparz tvoří ostatní pracovníci a zejména pracovnice v dětských zařízeních.
Škoda.
Nemám iluze o systému a autor může být opravdu skvělým vychovatelem, ale knižnímu podání použité rozložení sil nesvědčí.
Noooo.... Měl by si to asi přečíst, každý kdo pracuje s dětmi nebo má děti ... Možná se budeme divit kolikrát už sem i my bylyi p*ča.
Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi
Měla by to být povinná kniha pro každého, kdo pracuje s dětmi.