Neskutečné životy. Surrealisté 1917–1945
Ruth Brandon
https://www.databazeknih.cz/img/books/75_/75939/mid_neskutecne-zivoty-surrealiste-1917--sGy-75939.jpg
4
3
3
Fascinující život surrealistů. V letech následujících po první světové válce se malá skupina spisovatelů, malířů a filmařů, kteří si říkali surrealisté, rozhodla změnit způsob, jakým vnímáme svět. V knize Neskutečné životy se Ruth Brandonová zabývá životy a vzájemnými vztahy umělců, jejichž mysl připomíná prskavku, jako je pedantský „papež“ hnutí André Breton a ambiciózní a šílený Salvador Dalí, rovněž Marcel Duchamp, Francis Picabia, Tristan Tzara, Man Ray, Max Ernst a filmový režisér Luis Buñuel. Mapuje měnící se působení takových múz a ochránkyň, jako jsou Gala Dalíová a Peggy Guggenheimová. Ruth Brandonová rozvíjí mnoho příběhů o surrealismu s moudrostí, anergií a zasvěceným vhledem. Přináší přesnou analýzu výstředních postav, popisuje jejich zápasy a úspěchy a ukazuje, jak se svět mezi válkami měnil.... celý text
Přidat komentář
Neskutečné životy. Surrealisté 1917–1945
Kvůli velmi kostrbatému překladu se kniha špatně čte, ale téma je natolik atraktivní, že se přesto čte. Snad v ní všechno neodpovídá historické realitě a některým větám není dobře rozumět, ale stejně se čte, i když se vzrůstající nedůvěrou. Autorka často cituje, ale citacím chybí uvádění pramenů a v knize kompletně schází přehled zdrojů. Někdy není lehké domyslet si, kam správně patří evidentně zatoulané uvozovky a kdo má být autorem citovaného výroku. Jsem v polovině a pořád mi není jasné téma; psychologie tvorby, sebeurčení umělce ve společnosti, klepy o uměleckých celebritách... všechno se nepředvídatelně mísí, což alespoň dává četbě nějaké napětí, ale zdá se mi už příliš protahované. Bylo by nejspíš užitečnější (i když o něco pracnější) vyhledat pár opravdových studií a vytáhnout informace z nich.
Kus textu na ukázku:
„Kniha,“ poznamenal Breton, „byla napsána během šesti dnů.“ „Myslím, že poprvé spisovatelé aktivně odmítli jednoduše věnovat čas a podívat se, co vytvořili.“ To všechno bylo potřebné k tomu, aby se odpoutali od světa a nechali slova volně plynout – což udělali s takovou rychlostí, že „museli jsme používat zkratky, abychom to všechno stačili zaznamenat… Kapitoly jednoduše pokračovaly, až je konec dne přinutil přestat, a od jedné kapitoly ke druhé jen změny rychlosti vedly k odlišným výsledkům“. Výsledky obsahovaly „události, o nichž jsme nikdy nesnili, nejzáhadnější možné kombinace. Bylo to jako procházka pohádkou“. Výsledná próza a verše mají mimořádnou a znepokojující kvalitu připomínající Rimbauda a zvláště Lautréamonta, jejichž bizarní a náladové obrazy (jako známé „setkání s deštníkem a šicím strojem na operačním stole“) byly pro Bretona a jeho přátele velmi významné. Později se lidé domnívali že Lautréamont použil stejnou techniku u svých Chants de Maldoror (Zpěvy Maldororovy). Breton a Soupault souhlasili, že budou v experimentu pokračovat čtrnáct dnů odděleně, dohromady a zase odděleně. Psali celý den osm až deset hodin najednou. Výsledná práce dostala název Les Champs magnétiques (Magnetická pole).
Pro oba to bylo období velkého štěstí. Mračna bídy a nejistoty se rozplynula. Aragon vzpomínal, jak A. B., který těsně před pokusem s Champs neviděl nic než prázdnotu a zoufalství, se změnil, když psali, propukal při určitých obrazech nebo větách ve smích. Breton vzpomínal na „euforii, téměř opilost našeho objevu. Bylo to, jako bychom narazili na nějakou bohatou žílu“.