Neskutečné životy. Surrealisté 1917–1945 přehled
Ruth Brandon
https://www.databazeknih.cz/img/books/75_/75939/mid_neskutecne-zivoty-surrealiste-1917--sGy-75939.jpg
4
3
3
Fascinující život surrealistů. V letech následujících po první světové válce se malá skupina spisovatelů, malířů a filmařů, kteří si říkali surrealisté, rozhodla změnit způsob, jakým vnímáme svět. V knize Neskutečné životy se Ruth Brandonová zabývá životy a vzájemnými vztahy umělců, jejichž mysl připomíná prskavku, jako je pedantský „papež“ hnutí André Breton a ambiciózní a šílený Salvador Dalí, rovněž Marcel Duchamp, Francis Picabia, Tristan Tzara, Man Ray, Max Ernst a filmový režisér Luis Buñuel. Mapuje měnící se působení takových múz a ochránkyň, jako jsou Gala Dalíová a Peggy Guggenheimová. Ruth Brandonová rozvíjí mnoho příběhů o surrealismu s moudrostí, anergií a zasvěceným vhledem. Přináší přesnou analýzu výstředních postav, popisuje jejich zápasy a úspěchy a ukazuje, jak se svět mezi válkami měnil.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Neskutečné životy. Surrealisté 1917–1945. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Neskutečné životy. Surrealisté 1917–1945 v seznamech
| v Přečtených | 2x |
| ve Čtenářské výzvě | 1x |
| v Knihotéce | 2x |
| v Chystám se číst | 5x |
Neskutečné životy. Surrealisté 1917–1945
Kvůli velmi kostrbatému překladu se kniha špatně čte, ale téma je natolik atraktivní, že se přesto čte. Snad v ní všechno neodpovídá historické realitě a některým větám není dobře rozumět, ale stejně se čte, i když se vzrůstající nedůvěrou. Autorka často cituje, ale citacím chybí uvádění pramenů a v knize kompletně schází přehled zdrojů. Někdy není lehké domyslet si, kam správně patří evidentně zatoulané uvozovky a kdo má být autorem citovaného výroku. Jsem v polovině a pořád mi není jasné téma; psychologie tvorby, sebeurčení umělce ve společnosti, klepy o uměleckých celebritách... všechno se nepředvídatelně mísí, což alespoň dává četbě nějaké napětí, ale zdá se mi už příliš protahované. Bylo by nejspíš užitečnější (i když o něco pracnější) vyhledat pár opravdových studií a vytáhnout informace z nich.
Kus textu na ukázku:
„Kniha,“ poznamenal Breton, „byla napsána během šesti dnů.“ „Myslím, že poprvé spisovatelé aktivně odmítli jednoduše věnovat čas a podívat se, co vytvořili.“ To všechno bylo potřebné k tomu, aby se odpoutali od světa a nechali slova volně plynout – což udělali s takovou rychlostí, že „museli jsme používat zkratky, abychom to všechno stačili zaznamenat… Kapitoly jednoduše pokračovaly, až je konec dne přinutil přestat, a od jedné kapitoly ke druhé jen změny rychlosti vedly k odlišným výsledkům“. Výsledky obsahovaly „události, o nichž jsme nikdy nesnili, nejzáhadnější možné kombinace. Bylo to jako procházka pohádkou“. Výsledná próza a verše mají mimořádnou a znepokojující kvalitu připomínající Rimbauda a zvláště Lautréamonta, jejichž bizarní a náladové obrazy (jako známé „setkání s deštníkem a šicím strojem na operačním stole“) byly pro Bretona a jeho přátele velmi významné. Později se lidé domnívali že Lautréamont použil stejnou techniku u svých Chants de Maldoror (Zpěvy Maldororovy). Breton a Soupault souhlasili, že budou v experimentu pokračovat čtrnáct dnů odděleně, dohromady a zase odděleně. Psali celý den osm až deset hodin najednou. Výsledná práce dostala název Les Champs magnétiques (Magnetická pole).
Pro oba to bylo období velkého štěstí. Mračna bídy a nejistoty se rozplynula. Aragon vzpomínal, jak A. B., který těsně před pokusem s Champs neviděl nic než prázdnotu a zoufalství, se změnil, když psali, propukal při určitých obrazech nebo větách ve smích. Breton vzpomínal na „euforii, téměř opilost našeho objevu. Bylo to, jako bychom narazili na nějakou bohatou žílu“.