Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/541700/bmid_nesnesitelna-lehkost-byti.jpg
4
3531
3531
Co zbylo z umírajících lidí v Kambodži? Jedna velká fotografie americké herečky, která drží v náručí žluté dítě. Co zbylo z Tomáše? Nápis: Chtěl království Boží na zemi. Co zbylo z Beethovena? Zamračený muž s nepravděpodobnou hřívou, který pronáší temným hlasem: „Es muss sein!“ Co zbylo z Franze? Nápis: Po dlouhém bloudění návrat. A tak dál a tak dál. Dříve než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím.... celý text
Přidat komentář
Tak já se přiznám- nemám ráda Kunderu. Nemám ráda jeho pohled na vztahy mezi lidmi, na ženy, na lásku... A opravdu bych nechtělabýt hrdinkou některého z jeho románů.
Nesnesitelná bezvýznamnost našich životů.
Když jsem před nějakou dobou četla Žert, byla to, na rozdíl od mých předchozích zkušeností s Kunderovými knihami, nečekaná a famózní trefa do černého. Tenhle zážitek už se s Nesnesitelnou lehkostí bytí neopakoval. Zůstaly sice zajímavé úvahy a kvalitní styl, který se mi dobře čte, ale osobně jsem se v knize nenacházela - když už, tak spíš v jednotlivostech než v celku. Připadá mi, že moje rezistence spočívá v nesouznění se "světem rozumu, skepse a ironie", jak jej nazývá autor doslovu. Kniha nahlíží lidský život především jako náš otisk ve vnější realitě, naše činy, rozhodnutí způsobující viditelné následky, (ne)záměrnou (dez)interpretaci naší osoby druhými. Uvažovat o závažnosti/bezvýznamnosti v tomto kontextu je určitě téma hodné pozornosti, ale považuju ho spíš za odvozené. Více mě zajímá život jako sebeutváření, budování něčeho platnějšího, určitějšího (i když nám samotným možná méně zřejmého) a nedotknutelnějšího, nezávislejšího na tom, co bychom mohli nazvat historií. Tam vidím prostor pro lehkost i tíži v čisté podobě, pro totální závažnost, z níž se žádnou relativistickou sofistikou nevyvlékneme, i pro osvobozující lehkost nesenou nadějí. Neúhybný požadavek odpovědnosti prostý i té nejjemnější nespravedlnosti; břemeno, které netíží.
Musím říct, že kniha mě bohužel zklamala. Chtěla jsem si přečíst celosvětově opěvovaný román a našla jsem něco na pomezí červené knihovny a filozofického románu. Chtěla jsem v tom najít něco skrytého, ale nepodařilo se, škoda. Zkusím se ke knize vrátit někdy později.
Odkládám někde ve třetině ad acta. Kundera má hrozně fajn styl, který se čte téměř sám, i když mě, pravda, iritují vsuvky, závorky, odbočky a další prvky, které dle mého názoru nepatří do beletrie. Jak se tak koukám do komentů, buď prý Kunderu člověk miluje, nebo nenávidí. Nemůžu si pomoct, jsem někde uprostřed, protože postupem textu je mi to čím dál tím víc ukradené.
Zpočátku je to zajímavé, vhledové a autor krásně popisuje situace v jejich - nebo Kunderově, tedy jak si je vykládá autor - opravdovosti včetně více úhlů. Jenže postupně tohle přestává být záživné a přinosné a stává se to jakousi prázdnou onanií nad osudy a myšlenkovými pochody nepříliš zajímavých postav, které vlastně jen tak řeší, co se sebou, aniž by se k něčemu reálně dostaly nebo se během stránek hly z místa. Jedna česká autorka je kdysi nazvala "citečky". Prostě lidé, kteří se neustále vrtají ve svých problémech bez reálné snahy je vlastně nějak řešit a sama sobě nastavit nějaký směr a rychlost. Takové emo.
Takže prozatím opouštím s čistým svědomím pokusu a jdu si dát něco zajímavějšího;-)
„První slza říká: Jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: Jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč.“ Jsem jeden z těch, kdo si užíval Kunderovo filozofování víc než samotný příběh Terezy a Tomáše. Kýč je podle mě to vůbec nejdůležitější na Nesnesitelné lehkosti bytí a celý příběh s postavami je jenom Kunderovou klecí s laboratorními krysami, kde záměrně bilancuje na tenké hranici mezi přijetím a popřením existence hovna (kýčem a ne-kýčem).
Nejlepší je na tom, že v současnosti je znovu Kunderův koncept kýče 100% aktuální. Feminismus, ekologie, veganství, všemožné organizace bojující proti sociální nespravedlnosti. Do těchto směrů se bohužel dostalo mnoho lidí, kteří se ani tak nedojímají nad tragickými okolnostmi jiných, ale hlavně nad sebou samotnými.
Vskutku zajímavé a osvěžující čtení, které mě až na drobné pasáže bavilo a nutilo se ke knize stále vracet. Velice oceňuji nelineární rozložení příběhu, které povětšinou moc nemusím. Tady to mělo své místo.
Popisům vnitřních pocitů hlavních hrdinů a jejich vlastní iracionality nelze nic vytknout, zde je vidět rukupis opravdového umělce. Taktéž pasáže, kde se Kundera snaží vlastním pohledem vykládat velikány filosofie, které zasazuje do příběhu knihy bylo velmi dobré. Poslední věc, kterou musím vyzvednout je dokonalý popis normalizační atmosféry. Rád si od autora ještě něco přečtu.
Ufff... Knihu som začal čítať pred rokom a dnes hrdo prehlasujem, že som i dočítal. Premýšľam, prečo to tak dlho trvalo a veru neviem: príbeh pekný, štýl písania tiež ok. Dokonca som trochu tu dobu i zažil, takže som sa dokázal vcítiť do situácie. Prvú časť som prečítal dosť rýchlo. Potom ale Tomáš urobil rozhodnutie, ktoré ma rozladilo a yrejme preto som knihu na dlhú dobu odložil :). Tento mesiac som ju ale opat otvoril a pomerne rýchlo dočítal.
Kniha nepatrí do mojho obľúbeného žánru, bolo tam na mňa veľa mudrovania o dovodoch prečo sa kto a ako rozhodol. Napriek tomu som si ju celkom užíval a myslím, že si (slabé) 4* zaslúži.
Výtečná kniha o lásce, náhodách versus předurčenosti, úvahách o dopadech vlastních rozhodnutí a o dodatečné nejistotě ohledně jejich správnosti - Mělo to tak být? Kdo ví... Existenciální závan.
Po Směšných láskách je tohle teprve moje druhá kniha od Kundery, ale už teď vím, že na něj trpím. Jako by Nesnesitelnou lehkostí bytí člověku nastavil zrcadlo, ve kterém může každý spatřit to, co tuší, že se mu hlavou honí, ale je to někdy tak na hraně, tak "nesprávné" si to myslet, o tom přemýšlet, že si namlouváme, že to tam, někde vzadu, hluboko, nemáme... Ale máme. A Kundera člověku poskytne jakousi bezbolestnou katarzi tím, že před ním vykreslí postavu, která má přesně ty samé "zakázané" myšlenky, zažívá ty samé "nevhodné" pocity, a za kterou se čtenář může tak trochu schovat. Jako by si moci říct a ukázat prstem - "ale on/ona si to myslí taky, on s tím začal". Kundera člověka nechává vynořit úvahy, které v sobě ignoruje, ať už vědomě a cíleně, nebo jen jakousi životní letargií z šedé každodennosti. A nejde nutně o myšlenky "špatné" ve smyslu zvrácenosti, zapovězenosti, ale ty, se kterými si vlastně nevíme rady - jak k nim přistoupit, přijmou je nebo zahnat, jsou přínosné nebo (sebe)destruktivní...
Kundera je spisovatel chirurg. S obrovským citem, profesionalitou a bez následků nařízne kůži z vlasy, odklopí ji stranou a nechá čtenáře totálně nahlédnout do nejhlubších vrstev mozkových struktur svých postav. Nenásilně a v bezpečí ložnice a hřejivého světla lampičky. A až čtenář chce, Kundera vše vrátí, tak, jak to má být. A může nastat nový den. Jako by se nechumelilo. Píše to s takovou samozřejmostí, vlastně jen tak "mimochodem", ty největší city a pocity servírované bez patosu, že to ve mně vzbuzuje pocit - nehledě na skutečné roční období, do kterého je ten který kus děje zasazen - že je podzim. Ne příliš barevný, ne příliš upršený. Někteří autoři si vypomáhají (a není to špatně) vykreslováním barev, světla, vůní právě pučících květů, ševelením větru v korunách stromů..., Kundera to má, alespoň pro mě, jinak. Jako by ignoruje prostředí, ve kterém postavy žijí své dny, aby vyniklo právě to, co mají uvnitř, a ne kolem sebe.
A poslední zajímavý point - kdysi jsem slyšela, že tahle kniha má, může mít, řekněme, "rozchodový potenciál". Věru, může to tak být. Bez nadsázky myslím, že když někdo bilancuje svůj vztah, a ne nutně jen partnerský, klidně i pracovní, přátelský, může mu tahle kniha vnuknout otázky, které mu mohou pomoci utříbit si některé pocity. Případně vyvolá pocity, které si člověk "pro jistotu nepřipouštěl" a které ovšem je důležité si osahat a přijmout. Opatrně s ní. :)
* Co se uděje jen jednou, jako by se nestalo nikdy.
* Nikoli nutnost, ale náhoda je plna kouzel. Má-li být láska nezapomenutelná, musí se k ní od první chvíle slétat náhody jak ptáci na ramena Františka z Assisi.
* Fantazie, snění o tom, co se nestalo, patří k nejhlubším potřebám člověka.
* Právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabému ublížit.
* Jen ve spánku byli každou noc něžně spojeni. Drželi se za ruce a ona zapomínala na propast (propast denního světla), která je dělí.
Hodně cestuji a překvapilo mě, jak je tato kniha známá po celém světě v zahraničí. Vždy když mi o ní nějaký cizinec říkal, styděl jsem se, že jsem ji jako Čech nečetl. Teď už jsem to konečně napravil. Nemůžu říct, že bych byl z knihy nadšený, ale nuda to taky nebyla.
Velmi dobrá a pro mě v mnohém rozporuplná kniha. Kundera mě mnohokrát přesvědčil, že je kvalitní autor a umí psát. Líbily se mi pasáže s hlubšími, až existenciálními myšlenkami a způsob vykreslení šedého a jistým způsobem odosobněného života v minulém režimu. Na druhou stranu jsem během čtení knihy měla problém s tím, že jsem se do žádné postavy nemohla vcítit, pochopit ji, souhlasit s ní,nebo se s ní ztotožnit. Ani jedna postava mi nebyla sympatická. Zároveň mě však kniha donutila přehodnotit svůj postoj a zamyslet se nad tím, zda je vůbec posláním knihy, aby se čtenář našel v jejích postavách. S odstupem času u mě došlo k zajímavému jevu: kniha se mi rozležela v hlavě a vlastně se mi zalíbila natolik, že se k ní dodnes vracím. Kundera se nesnaží čtenáři vlichotit líbivým dějem a sympatickými postavami. Ukazuje je v jejich nepřikrášlené nahotě, slabosti i ubohosti. Příběh pak předkládá vyobrazení života postav v jakési vnější i vnitřní vyprázdněnosti a na mnoha místech vyznívá až depresivně. Zároveň je právě v tom jeho ryzost a opravdovost. Pokud ještě vezmeme v potaz literární zručnost autora, stává se z Nesnesitelné lehkosti bytí velmi zajímavý literární počin, který rozhodně stojí za přečtení.
Dobrý no. Občas mě pobaviliy jeho sarkasticke narážky ať už na systém nebo obecně životní situace, zbytek byl prostě ok! Nechci tvrdit, že to není dobrá kniha, ona dobrá je. Jen to není můj šálek kávy pro každý den....
Knizka sa citala dobre, obsahuje vela zaujimavych myslienok (dost z nich je asi prevziatych od filozofov) a autor vynikajuco vysvetluje psychologiu postav. Vadila mi vsak tematicka roztriestenost (od vzťahovych otazok cez rozoberanie komunizmu az po existencne otazky).
Knihu mi odporučila moja ,,ex''. Aj mi ju chcela požičať ale nestihla to :)
Autorovi sa podarilo zlúčiť bežnú vec ako sex spolu s filozofovaním o zmysle života. I keď čo to je život?
Verím tomu, že vo svojej dobe musela kniha spôsobiť určité pobúrenie. Hlavne v puritánskom ČS, ktoré defakto vôbec také nebolo. Iba sa naň hralo. Dnes sú starší pobúrený tým aké majú mladí mravné zásady. Ale keď starším rozviaže jazyk alkohol, či už pri rodinnej oslave alebo pánskej jazde v lesoch pri táborovom ohni, tak zisťujem, že ľudia sa nemenia a sme rovnakí.
Teším sa ako si ju znova prečítam s odstupom času
Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy. Jako kdyby herec hrál představení bez jakékoliv zkoušky. Ale za co může život stát, je-li první zkouška na život už životem samým?
Uvědomil si totiž najednou, že to je jenom náhoda, že Tereza miluje jeho a ne přítele Z. Že kromě její uskutečněné lásky s Tomášem existuje v říší možností nekonečné množství neuskutečněných lásek k jiným mužům.
Ve chvíli, kdy našemu jednání někdo přihlíží, přizpůsobujeme se chtě nechtě očím, které nás pozorují, a nic už není pravda z toho, co děláme.
Těm, kteří myslí, že komunistické režimy ve střední Evropě jsou výhradně výtvorem zločinců, uniká základní pravda: zločinné režimy nevytvořili zločinci, ale nadšenci, přesvědčení, že objevili jedinou cestu vedoucí do ráje. Hájili ji udatně a popravili proto mnoho lidí. Později vyšlo všeobecně najevo, že žádný ráj neexistuje, a nadšenci byli tedy vrahové.
A řekl si, že základní otázka není: věděli, nebo nevěděli?, nýbrž: je člověk nevinný proto, že neví? je hlupák na trůně zproštěn jakékoliv odpovědnosti jen proto, že je hlupák?
A tehdy si Tomáš vybavil příběh Oidipův: Oidipus nevěděl, že spí s vlastní matkou, a přesto, když pochopil, oč jde, necítil se nevinný. Nemohl snést pohled na neštěstí, jež způsobil svým nevěděním, vypíchl si oči a odešel slepý z Théb.
Tomáš slyšel křik komunistů, kteří obhajovali svou vnitřní čistotu, a říkal si: Vinou vaší nevědomosti tato země ztratila možná na staletí svou svobodu, a vy křičíte, že se cítíte nevinni? Jak to, že se na to můžete dívat?
Když jím kolegové kdysi pohrdali pro jeho předpokládanou zbabělost, usmívali se na něho. Teď, když jím nemohou pohrdat, když jsou dokonce nuceni si ho vážit, vyhýbají se mu.
V říši totalitního kýče jsou odpovědi předem dány a vylučují jakoukoliv otázku. Z toho plyne, že skutečným protikladem totalitního kýče je člověk, který se ptá.
Mně se to prostě líbilo. Líbí se mi každá knížka, která vede k zamyšlení a poznamenám si z ní nejeden zajímavý citát. Sice se věnuje otřelému tématu mezilidských vztahů, ale neotřelým způsobem. Navíc je zasazeno do doby, kterou jsem sice osobně nezažila, ale i v dnešním světě stále ještě silně rezonuje.
Tak jsem zkusil dalšího Kunderu. Žert se mi líbil víc. U této knihy jsem se zasekl déle, než jsem chtěl, častokrát jsme se musel ke čtení přinutit.
Štvaly mě především dost subjektivní filozofické pohledy psané jako jasná věc. Ale i tak s něčím souhlasím a příjemně jsem se zamyslel. Také mě nebavilo běžné láskyplné tlachání.
Na druhou stranu, je to přeci román. A někde celkem dojemný, cítím z něj ty emoce. Když k tomu přičtu surově popsanou danou dobu... víc hvězd ubrat nemohu.
Byla to moje druhá kniha od tohoto spisovatele, ale asi jsem na ni měla větší nárok ... ale historický kontext, do kterého byla kniha zasazena, úžasně vystihoval dobu Pražského jara a také následné normalizace .. když se na to dívám zpětně, nebylo to zas tak špatné počtení ... ale dost filozofických úvah ..
Moje první kniha od Kundery, a podotýkám, že jsem ji nečetla z vlastní vůle (byl to úkol na VŠ). A popravdě jsem byla uchvácena. Skvěle napsané, podané, pár událostí z pohledu více osob, ale zároveň nikoho z nich. Existují prý jen dvě možná postavení ke Kunderovi - buď ho milujete, nebo nenávidíte. Asi se řadím k první kategorii, ale jistě to budu vědět, až někdy zkusím další knihu.
Štítky knihy
sex nevěra zfilmováno erotika česká literatura komunismus emigrace filozofická beletrie melancholieAutorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kunderu miluju. A jeho Nesnesitelnou lehkost bytí čtu již potřetí. A rozhodně to není naposled, protože pokaždý mě v ní osloví to, co mě zrovna oslovit má.