Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
Co zbylo z umírajících lidí v Kambodži? Jedna velká fotografie americké herečky, která drží v náručí žluté dítě. Co zbylo z Tomáše? Nápis: Chtěl království Boží na zemi. Co zbylo z Beethovena? Zamračený muž s nepravděpodobnou hřívou, který pronáší temným hlasem: „Es muss sein!“ Co zbylo z Franze? Nápis: Po dlouhém bloudění návrat. A tak dál a tak dál. Dříve než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím.... celý text
Přidat komentář
Asi som na túto knihu ešte nedozrela, ale pre mňa to bolo celkom trápenie dočítať ju. Absolútne som sa nedokázala stotožniť s postavami, ich konanie mi prišlo miestami naozaj veľmi čudné. Tomáš a Tereza sú pre mňa predstaviteľia dosť toxického vzťahu. Pozadie románu, stav spoločnosti v čase, v ktorom sa dej odohráva bola asi najzaujímavejšiou časťou pre mňa. Prvý Kundera, asi na čas aj posledný.
Přiznávám konflikt zájmu: jsem Tomáš, má přítelkyně Tereza, švagr Franz... ;-) To vše je sice věcně pravda, ale teď k věci: Kunderův brilantní literární styl si zasloužil Nobelovu cenu. Tato virtuózní kniha, plná inspirativně-provokativních mentálně-argumentačních kotrmelců to ilustruje dokonale.
Román Milana Kundery je příběhem člověka potácejícího se mezi ideologiemi a dostává se do bezprostředního ohrožení vlastní existence. Zobrazuje sexuální a umělecké požitkářství a také to, co sám autor nazval „nesnesitelnou lehkostí bytí“.
Pár velmi nápadných poselství bych v knize jistě objevila, přesto mě příběh jako celek moc nezaujal a hlavni postavy nebyly mému srdci moc sympatické.
Začátek mě celkem bavil, slova odsýpala a říkal jsem si: „Ha, jaképak těžké čtivo!“ Jenže pak začal autor přihazovat další a další postavy, aniž by se vrátil k těm starým… Ne, to není lehká strava, jakou jsem si objednal
Kunderu jsem na Gymnáziu nečetl, viděl jsem tehdy pouze film Žert.
Nesnesitelná lehkost bytí byla tedy moje první knižní zkušenost s Kunderou.
Překvapilo mě, že je psána poměrně jednoduchou češtinou, takže se četla svižně.
Na několika postavách tu Kundera rozvíjí lehce filozofický příběh o lásce, vztazích mezi mužem a ženou či vztah rodičů a dětí, nevěře, roli náhody v životě existenci, nemožnosti něco napravit, neboť žijeme jen jednou. Samozřejmě je zde i pojednání o emigraci, situaci v republice po okupaci, disentu či vnímání okupace, invaze a války zvenčí.
Zaujala mě šestá kapitola, která propojila filozofii s konkrétními postavami knihy. Ta byla přímo excelentní, kvůli ní jsem dal plný počet.
Francouzský filozof Finkielkraut řekl, že dva spisovatelé, kteří by si zasloužili Nobelovu cenu - Kundera a Roth ho nedostali proto, že feministická lobby je obvinila že sexismu. No díky některým pasážím této knihy si říkám, že to možné je. :)
Knihu prý tehdy odmítl normalizační disentu, bral to jako útok na sebe. Těžko říct, možná z pár pasáží typu článek Tomáše o Oidipovi nebo jeho první setkání se synem u redaktora. Tam lehce naráží.
Každopádně myslím, že jako první knižní setkání s Kunderou jsem si nemohl vybrat lépe.
První třetinu knihy jsem přečetla jedním dechem, podobně jako tu poslední. K prostřední části jsem se ale nutila, Sabina a Franz mě příliš neoslovili. Řekla bych, že některé fiolozoficko-historicko-sémantické části mi přišly nadprůměrně dobře zpracované, ale jiné mi naopak vůbec nesedly.
Sdílím ale jeden silný úryvek, který mi v hlavě hrál ještě dlouho po přečtení celé knihy a na kterém je, dle mého názoru, kniha postavená:
"Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy. Jako kdyby herec hrál představení bez jakékoliv zkoušky .. Život se proto vždycky podobá skice. Ale ani "skica" není přesné slovo, protože skica je vždycky náčtrtkem něčeho, kdežto skica, jíž je náš život, je skicou k ničemu, náčrtkem bez obrazu. Einmal ist keinmal. Co se uděje jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Smí-li člověk žít jen jeden život, jako by nežil vůbec."
Je to má první kniha od autora a jsem ráda, že jsem se k ní dostala. V příběhu se objevuje několik vztahových dějových linek, problémy života v minulém režimu i problém emigrace.
Dějové linky se prolínají s filozofickými úvahami, které byly velice zajímavé a podnětné k dalšímu zamyšlení. Mnohé popsané vztahy v knize byly hodně toxické, ale asi vcelku realistické.
Mám pocit, že autor klade hodně důraz na uvědomění si nevratnosti svých rozhodnutí, i když jsou myšlenky hlubší, jsou podané v snesitelné podobě a někdy i vtipně.
V průběhu čtení se u mě střídali pocity lehkosti i tíhy, líbil se mi pohled na různé životní situace z méně obvyklých uhlů. Trochu jsem měla občas problém s chronologií příběhů, jinak není co vytknout.
Ťažká, ale krásná kniha. Kundera nám podáva príbeh ľudí z konca 60-tých rokov. Je ovplyvnený sovietskou inváziou a rokmi normalizácie. Obsahom Je láska, ktorá ľudí spája a rozdeľuje. Kniha je pretkaná množstvom nádherných slovných obrazov a metafor, s citom hovorí o živote. Samozrejme dej je doplňovaný filozofickými aj inými úvahami, ktoré sú na hrane geniality a nezmyselnosti, vyžadujú niekoľkonásobne čítanie, aby sme pochopili ich zmysel. Ako som už písal kniha je o živote, o láske a vnútornom boji vedomia. Kundera napísal krásne dielo, ktoré ma milo prekvapilo a takpovediac aj nadchlo. U mňa veľká spokojnosť.
Perfektní, musím říct že na knihu pana Kunderu jsem se chystala delší dobu ale až čtenářská výzva mě donutila. A musím říct že už naprosto chápu proč je to tak uznávaný autor. Kniha krásně vykresluje období po vpádu vojsk Varšavské smlouvy a jak se s ním jednotlivý hlavní hrdinové vypořádali. Psychologie postav je perfektní, popis okolí také. Já nemám co vytknout, jen škoda že tito autoři nejsou v povinné literatuře pro žáky středních škol.
Po přečtení si říkám, kde je ta integrovaná lehkost bytí... Spíše těžkost... Jde sice o román, je ale prodchnut filozofickými úvahami a právě ty tu těžkost tvoří. Odhalují relativitu a náhodnost všeho, co určuje naše životy. Měla jsem z toho dost úzkostné pocity, ale přesto jsem se nemohla odtrhnout a obracela stránku za stránkou...
Před dvaceti lety mi Kundera moc nesedl, neoslovil mě. V posledním roce se s ním začínám seznamovat znovu a chápu jej mnohem lépe. Knihy obsahují zajímavé myšlenky, náměty k přemýšlení, docela mi i sedí ten snově filozoficko-epický styl.
V románu se mi líbilo, že jednání postav bylo později vysvětleno, ale ne prvoplánově. Bylo to psáno se zaujetím pro obyčejný život člověka. Svět ani příběhy lidí nejsou černobílé.
Zase se ke Kunderovi časem vrátím.
Jasně, občas byly postavy trochu schématické a jejich rozhodnutí hůře uvěřitelná a děj se trochu ohýbal, aby naplnil autorovu kompozici, ale přesto mne to nějakým způsobem strašně bavilo a každá z hlavních postav se mne nějak dotkla a zároveň mi něčím strašně lezla na nervy, což ale obvykle znamená, že je kniha dobrá, protože nezůstávám lhostejná. I když to nebylo úplně odpočinkové čtení, na knihu jsem se vždy moc těšila a na konci ji trochu nerada odkládala, asi na někdy příště. Nejvíc mi utkvívá pocit, jak těžké je si navzájem porozumět, i když mluvíme stejnou řečí.
Velmi dobře propracované, líbí se mi, jak autor pracuje s postavama, jak člověk odhaluje kousek a pak kousek, na konci románu už člověk ví, jak to s Tomášem, Terezou a Francem dopadne a vlastně dopadne optimisticky, kdy jsou spolu a šťastní a román se uzavře. Vlastně jsem uzavřel i Kunderovo dílo, které jsem si takto přečetl.
Poprvé jsem tuto knížku četla na střední a tehdy mi to připadalo příliš mužské na to, aby mě to bavilo. Teď, po necelých dvaceti letech, jsem si říkala, že tam třeba najdu nějakou skrytou vrstvu, kterou jsem tehdy neodhalila, a najdu si ke knížce cestu. Nestalo se.
Moje první setkání s panem Kunderou a mám pocit, že jsem si nemohla vybrat lépe a hlavně těším se na další knížky. Popis lásky a vztahů, všechny otázky a postoje k této křehké záležitosti mezi "nejen" lidmi mi přišel neskutečně zajímavý a nebyl to jen román, ale bylo i zamyšlení se a hledání toho co je to ta láska, jak vypadá a jak se u koho projevuje. No přišlo mi to fantastické a na pozadí komunistického Československa to mělo ještě větší rozměr.
Kniha, kterou jsem nebyla schopna dočíst až do konce. Vím, že Kundera je velmi ceněný spisovatel a nic proti tomu nenamítám. Ale mně prostě jeho psaní nesedlo. Kladně hodnotím postřehy z doby komunismu, jak na lidi působila totalita. Ale osobní příběhy jednotlivých osob mne vůbec nezaujaly. Nebyl mi sympatický ani Tomáš, ani Tereza, ani Sabina či Franz. Docela jsem se při čtení ztrácela. Jako spisovatele ho hodnotím na tři hvězdičky, určitě si zaslouží víc, ale mně prostě nesedne.
Štítky knihy
sex nevěra zfilmováno erotika česká literatura komunismus emigrace filozofická beletrie melancholieAutorovy další knížky
2006 | Nesnesitelná lehkost bytí |
1969 | Žert |
1970 | Směšné lásky |
1979 | Život je jinde |
1993 | Nesmrtelnost |
Nesnesitelná lehkost bytí je tak slavná kniha, že se objevila i v seriálu Přátelé. Je to jedna z nejznámějších českých knih ve světě.
I nadále pokračuje můj vnitřní rozpor s Kunderou. Jeho dílo mě uchvacuje i mírně irituje. U Nesnesitelné lehkosti bytí ale výrazně převažuje fascinace.
To, jak experimentuje s formou, jak se zamýšlí nad tíhou a lehkostí, jak pracuje s motivem Beethovenovy hudby, jak skvěle vykresluje postavy, jak věrohodně popisuje jejich myšlenky a pohnutky.
Kundera je tady filosofem i psychologem (například v části Malý slovník nepochopených slov, kde vysvětluje střetávání pohledů postav na určitou věc).
Je to dílo plné výborných postřehů, chvílemi napsáno tak, až z toho mrazí. Jak komunistický režim ovlivnil život postav a jak se s tím každá z nich vypořádává. Zaujala mě postava Franze.
A co mě rozčilovalo? Asi trochu postava Tomáše a jeho nevěry (tady už to byla diagnóza) a k tomu Tereza, kterou to vnitřně rozervává, a přesto na něm visí - na druhou stranu bylo zajímavé sledovat, jakým způsobem Tomáš visí na ní. Toto téma se v Kunderově díle opakuje. A taky mi některé filosofické úvahy přišly překombinované.
Občas jsem knížku hltala, občas se mi ji ani nechtělo otevřít... Každopádně je to pozoruhodné dílo a spoustu myšlenek jsem si zaznačila. Co vy a Nesnesitelná lehkost bytí?
"Červánky zániku ozařují všechno kouzlem nostalgie, i gilotinu."
"Nic není těžšího, než soucit. Ani vlastní bolest není tak těžká jako bolest soucítěná s někým, pro někoho, za někoho, zmnohonásobená představivostí, prodloužená ve sta ozvěnách."
"Pro Sabinu žít v pravdě, nelhat sobě ani jiným, je možné jen za předpokladu, že žijeme bez publika. Ve chvíli, kdy našemu jednání někdo přihlíží, přizpůsobujeme se chtě nechtě očím, které nás pozorují, a nic už není pravda z toho, co děláme. Mít publikum, myslit na publikum, to znamená, žít ve lži."
"Skutečně vážné otázky jsou totiž jen ty, které může formulovat i dítě. Jen ty nejnaivnější otázky jsou skutečně vážné."