Nesnesitelná lehkost bytí

17.07.2023

Já Vám nevím, vidím to přesně opačně než většina čtenářů zde. Kundera mne bavil okolo dvacítky, když jsem poznávala kvalitní literaturu. Dnes cokoli otevřu (včera Život je jinde, vloni Nesnesitelnou lehkost), tak skoro nedokážu číst. Pro upachtěnost jazyka. Pro překombinovanost šustící papírem. Pro násilná kompoziční řešení. Pro vidění světa, které snad bylo přežité už v šedesátých, z něhož se nikdy nevymanil. Někteří jej nazývají světovým. Netuším v čem. Román-esej je v jeho podání neuvěřitelně krkolomná záležitost (vůbec radši nezmiňuji Nevědění, to je jak špatná slohovka a Slavnost bezvýznamnosti je špatný vtip.) Dle mého názoru je to náš nejpřeceňovanější autor (s možná jednou dvěma lepšími knihami). Kohout, Korner, Hrabal jsou bezesporu vysoko nad ním.

Bojím se znovu otevřít Nesmrtelnost, která mne před zhruba dvaceti lety uchvátila.

Bože, takový kydy o lidech kterým se nic neděje ale furt budou fňágat...to nesnášim.
Ať si jdou žít životy skutečně těžký, pak by je ty melancholie přešly.
Do dolů s něma.
Čili NELÍBILA
Značí to každopádně jedno... že národ se opět umí klanět zde tólik proklamovanému hovnu a jménu, než kvalitě.

08.06.2023

Tohle je určitě jedna z nejlepších knih od českého autora, které na trhu jsou. Děj, postavy, atmosféra a především jazyk, jsou vynikající a znát by jí měl každý milovník literatury.

18.05.2023

Pamatuji si doby, kdy jsem si mylně myslela, že Kundera je pro pseudointelektuály, jenže hele, ono je to fakt strašně moc dobrý! Abych byla zcela upřímná, zamilovala jsem se do ní natolik, že již několik let patří stabilně mezi mé nejoblíbenější. Nedokážu to absolutně popsat, proč to tak je, co je na ni tak zvláštního a krásného, ale když se mě dnes někdo zeptá na nejoblíbenější knihu, po krátkém zamyšlení řeknu tuhle.

07.05.2023

Po čtyřech letech jsem si tuhle knížku vzal opět do ruky a opět jsem v ní našel něco jiného. Vlastně se stala tak mou nejoblíbenější, která mi pomohla se opět nějak v životě posunout. Nemá cenu tady hodnotit jak je kniha psána, nad čím se autor zamýšlí...to udělali už všichni předemnou. Každý si tam najde to své - Kundera je prostě kvalita, která: "Es muss Sein".

25.04.2023

První opravdová zkušenost s Kunderou dopadla lépe, než jsem se možná obával. Začátek knihy mě překvapil svojí filozofičností, Kundera však plynule přešel do románového stylu, který je bezpochyby čtenářsky přívětivější. Autorův cynismus mi ohromě vyhovoval, byly pasáže, u kterých jsem se srdečně zasmál, tenhle styl psaní mi vyhovuje. Je až fascinující, jak Kundera skoro až zneužívá postavy svého románu, vystupuje v knize sám za sebe a používá román jako nástroj svých úvah. Je mi líto některých zdejších spolučtenářů, kteří jsou zřejmě slabší povahy a přišel jim tak autorův styl psaní jako příliš drsný. Není to nic než zcela racionální zamýšlení se nad životem ze všech možných úhlů pohledu, bez zbytečné autocenzury. Z tohoto pohledu se mi kniha velice líbila, nicméně politická agitka, přítomná zejména v kapitole 6. mi dojem krapet kazila. Bez těchto velmi čtenářsky náročných pasáží bych hodnotil o hvězdičku lépe. První zkušenost dobrá, určitě se pustím minimálně do Žertu a Směšných lásek.

20.03.2023

(SPOILER) Z románu mám rozporuplné pocity. Milan Kundera píše výborně. Stránky mi ubíhaly pod rukama jedna radost, kdykoliv jsem měla na knihu čas. Příběh autor prokládal různými filosofickými úvahami, pár mi jich připadalo skvělých a vypisovala jsem si je. S většinou z nich jsem ale nesouhlasila vůbec. Kunderův drsný cynismus mi k srdci nepřirostl. Tomášův a Sabinin pohled na oddělování lásky tělesné a duševní mne skličoval a nejvíce jsem souzněla s Terezou, které mi bylo celou knihu nesmírně líto...Z toho jak všechny postavy nakonec dopadly je mi velice těžko. V knize se objevuje mnoho různých témat a Kundera nechává čtenáře si vytvářet vlastni názory a domněnky jak postavy budou reagovat na různé situace. Řeší hodně téma kýče a kýč samotný je pro autora nejhorší zločin. Zkrátka témat, z nichž si čtenář může vybírat a filosofovat nad nimi je spousta.

12.02.2023

Nejdříve jsem viděl film. Měl jsem k němu sice pár výhrad, ale jako celek mě zaujal. Tak jsem si řekl, že to doplním knihou. Po dočtení jsem se za ten nápad pochválil. Kniha je opravdu skvělá. Láska, politické dění, tak trochu depka, ale po promíchání ten koktejl funguje. Neříkám, že je to čtení jednoduché, ale život sám taky není jednoduchý. Rozpitvávat knihu nemá smysl, to už dost důkladně udělalo pár komentátorů přede mnou. Tak já už dávám jen doporučení.

08.02.2023

(Část IV)
Román o lásce --- Jak ve svém doslovu k románu (stejném, jaký byl použit i v prvním českém vydání u Škvoreckých v Torontu 1985) připomíná Květoslav Chvatík, „všechny velké romány jsou vyprávěním o lásce“. To schvaluje a vítá i sám Kundera v poznámce k nynějšímu vydání: „Označení je přesné i samozřejmé.“ Chvatík má naprostou pravdu hned dvakrát: Nesnesitelná lehkost bytí je román velký a je to román o lásce. Jeho děj je poměrně jednoduchý, složitá (ale virtuózní a mistrovská) je naopak jeho kompozice. Tomáš, skvělý chirurg, v němž se snoubí láska donjuanská i tristanovská, se v lázeňském městě seznámí se servírkou Terezou, zamiluje se do ní a později s ní začne v Praze žít. Tereza jej miluje bezmezně, kdežto Tomáš jí nedokáže být věrný. Po srpnových událostech roku 1968 oba odejdou do Švýcarska. Tomáš se tam setkává i se svou bývalou milenkou, malířkou Sabinou, která také opustila Čechy. Sabina naváže vztah s levicovým intelektuálem Franzem, ale její složitá a věčně nespokojená a hledající povaha ji nakonec žene dál a pryč od Franze i od své vlasti až do Ameriky. Tereza není ve Švýcarsku spokojená, navíc zjistí, že ani tady jí Tomáš není věrný. Proto se vrátí do Prahy. Zanedlouho se za ní vrátí i Tomáš, ačkoli riskuje své postavení. Následky na sebe nenechají čekat dlouho: z chirurga je postupně degradován až na umývače oken. Nakonec oba odcházejí na venkov, kde konečně najdou krátké chvíle štěstí. Onen Karenin z názvu sedmého dílu je jejich pes. Franz se zatím vydává na svůj „Veliký pochod“ a umírá v Kambodži (v jeho postavě Kundera kritizuje západní levicové intelektuály). Sabina se v Americe dozví o konci Tomáše a Terezy: zemřeli tragicky, náhodně, absurdně při automobilové nehodě. Můžeme tento děj prozradit, neboť Kundera jej nevypráví přísně chronologicky. Vrací se k jednotlivým dějovým a myšlenkovým motivům, rozvíjí je a upřesňuje. Tak se o smrti Tomáše a Terezy dozvíme už na s. 134, tedy dříve než v polovině románu, v předposlední kapitole třetího dílu, kdy Sabina dostane do Paříže, kde v té době žije, dopis od Tomášova syna (z prvního manželství), kde jí oznamuje smrt Tomáše a Terezy. Znovu pak – jakoby letmo – ještě na s. 291, ve čtyřiadvacáté kapitole šestého dílu, kdy právě jemu, Tomášovu synovi, přijde telegram s oznámením o jejich smrti. Román samotný končí idylou na vesnické tancovačce, ve chvíli jakéhosi usmíření mezi Tomášem a Terezou. Na konci tedy není beznaděj, zmar či smutek, ale naopak lyrická atmosféra naděje a idyly, po níž všichni tak toužíme.

Množství myšlenek je v románu věnováno právě lásce a jejím různým podobám: Tomáš, jak jsme již uvedli, je donjuanem, který náhle pozná opravdovou, tristanovskou lásku, a neví si s ní rady. Tereza, která miluje až za hrob a jejíž pokus o nevěru jako pomstu skončí fiaskem, se trápí Tomášovými nevěrami. Její láska zvítězí, ale jedině za cenu nejvyšší, za cenu smrti. Vztah Sabiny a Franze je založen na neporozumění slovům, na jejich odlišném výkladu, jak se můžeme přesvědčit v již zmíněném Malém slovníku nepochopených slov ve třetím díle. Ten je přesnou analýzou právě toho, jak různě může být vnímáno a chápáno jedno slovo, jeden obraz, jedna myšlenka. Především je však román obrazem lásky ve složité době, v „pasti, kterou se stal svět“, na „planetě nezkušenosti“, mezi „lehkostí a tíhou“, „duší a tělem“, mezi „nepochopenými slovy“ a „Velikými pochody“ historie a kýče. „…právě otázkami, na které není odpověď, jsou vymezeny lidské možnosti, jsou narýsovány hranice lidské existence.“ (s. 150)

08.02.2023

(Část III)
Kundera nepopírá umělost svého světa a svých postav; je jeho/jejich nezastřeným stvořitelem: „Bylo by hloupé, aby se autor snažil čtenáři namluvit, že jeho postavy skutečně žily. Narodily se nikoli z těla matky, ale z jedné dvou sugestivních vět či z jedné základní situace. Tomáš se narodil z věty einmal ist keinmal. Tereza se narodila z kručení břicha.“ (s. 49) „Postavy se nerodí jako živí lidé z těla matky, nýbrž z jedné situace, věty, metafory, v níž jako v oříšku je uložena nějaká základní lidská možnost, o níž si autor myslí, že ji ještě nikdo neobjevil anebo o ní nikdo nic podstatného neřekl.“ (s. 236)

Přesto jeho postavy nepůsobí uměle, naopak jsou velmi přesvědčivé a životné právě na pozadí myšlenek, k jejichž ilustraci a zživotnění postavy autorovi slouží. Obvinění z povrchnosti a zkreslování československé reality 60. a 70. let, které se po vydání románu objevily, zcela odmítám. Jistěže tu (zčásti i s ohledem na západního čtenáře) došlo k jistému zjednodušení, ale toto zjednodušení je velmi účinné, neboť čtenář, té době již vzdálený, si lépe onu tehdejší realitu uvědomí a představí. Postavy románu se občas chovají jako určité modely či typy, ale vždyť kolik takových osudů, jaké jim Kundera určil, známe? Bylo jich hodně: po srpnu 1968 lidé utíkali na Západ, hledali zde své uplatnění či štěstí, někteří se i vrátili zpět do vlasti a snášeli různá příkoří a ústrky. Tomáš s Terezou se vracejí, Sabina zůstává. Paradoxně spíš Tomáš s Terezou nakonec naleznou (byť krátké) štěstí na venkově (další důležitý motiv díla: problém idyly); složitá osobnost Sabiny, stále utíkající dál a dál od své vlasti, toto štěstí naleznout nemůže nikdy. „Lidský čas se neotáčí v kruhu, ale běží po přímce vpřed. To je důvod, proč člověk nemůže být šťasten, neboť štěstí je touha po opakování.“ (s. 316)

Promyšlená kompozice románu, rozvrženého do sedmi dílů a dále do krátkých číslovaných kapitol (jak je u Kundery ostatně zvykem od Žertu až po Nesmrtelnost s výjimkou Valčíku na rozloučenou), je velmi uvolněná a jakoby „lehká“, hudební: motivy se tu vracejí a rozvíjejí, každý díl má také své „hlavní“ postavy (motivy, myšlenky), k nimž se většina děje a esejistických pasáží daného dílu váže: díl první Lehkost a tíha (17 kapitol) – Tomáš; druhý Duše a tělo (29) – Tereza; třetí Nepochopená slova (11) – Sabina a Franz; čtvrtý Duše a tělo (29) – Tereza; pátý Lehkost a tíha (23) – Tomáš; šestý Veliký pochod (29) – Sabina a Franz; sedmý Kareninův úsměv (7) – Tomáš a Tereza. Nezbývá než obdivovat, s jakou lehkostí je román napsán i zkonstruován, s jakou lehkostí se čte, aniž by přitom ztrácel na závažnosti kladených otázek.

08.02.2023

(Část II)
Planeta nezkušenosti --- Jak v autorské poznámce k nynějšímu vydání v Atlantisu Kundera píše, začal román psát někdy v roce 1980 nebo 1981 (dokončil jej v prosinci 1982) pod pracovními názvy Odejít a později Planeta nezkušenosti. Oba pracovní názvy, zejména druhý, jsou přiléhavé, ne však tak výstižné jako název konečný. Odejít evokuje hlavní dějový zvrat: odchod tří hlavních postav, Tomáše, Terezy a Sabiny, z Čech do Švýcarska po srpnu 1968, ale také pozdější odchod či návrat Terezy a vzápětí i Tomáše ze Švýcarska zpět do Čech i odchod Sabiny ze Švýcarska do Paříže a pak do USA. Druhá varianta, Planeta nezkušenosti, evokuje jednu ze zásadních filozofických a existenciálních otázek románu: „Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech. (…) Neexistuje žádná možnost ověřit, které rozhodnutí je lepší, protože neexistuje žádné srovnání. Člověk žije hned napoprvé a bez přípravy. (…) Život se proto vždycky podobá skice. (…) Einmal ist keinmal, říká si Tomáš německé úsloví. Co se uděje jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Smí-li člověk žít jen jeden život, je to, jako by nežil vůbec.“ (s. 16-17)

Vezmeme-li název Nesnesitelná lehkost bytí jako filozofický problém, vysvětluje jej Kundera na příkladu Sabiny takto: „Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.(…) Cíl, za kterým se člověk žene, je vždycky zahalen. (…) To, co dává smysl našemu počínání, je vždycky něco pro nás totálně neznámého. (…) Nesnesitelná lehkost bytí, to je ten cíl?“ (s. 134)

Román se točí kolem protikladů lehkosti a tíhy, duše a těla. První a pátý díl se jmenují Lehkost a tíha, druhý a čtvrtý díl se jmenují Duše a tělo. Tyto protiklady jsou evokovány hned v druhé kapitole prvního dílu románu: „Bude-li se každá vteřina našeho života nekonečněkrát opakovat, jsme přikováni k věčnosti jak Ježíš Kristus ke kříži. Taková představa je hrozná. Ve světě věčného návratu leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti. To je důvod, proč Nietzsche nazýval myšlenku věčného návratu nejtěžším břemenem (…) Je-li věčný návrat nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti.Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná? (…) Nietzsche nám připomíná, že si tuto otázku kladl Parmenides v šestém století před Kristem. Viděl celý svět rozdělen na dvojice protikladů: světlo–tma; jemnost–hrubost; teplo–chlad; bytí–nebytí. (…) Co je pozitivní, tíha, nebo lehkost? Parmenides odpověděl: lehkost je pozitivní, tíha je negativní. Měl pravdu, či ne? To je otázka. Jisté je jen jedno: protiklad tíha–lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamovější ze všech protikladů.“ (s. 13-14)

Od těchto základních otázek se odvíjí děj románu a jeho esejistické pasáže. Hlavní postavy se potácejí mezi svými rozhodnutími, o jejichž správnosti mohou jen pochybovat, mohou je jen jednou vyzkoušet a nemají možnost nápravy ani zkoušky. Bytí se tu jeví jako lehké, ale tato lehkost života je skutečně nesnesitelná.

Dalšími důležitými motivy myšlenkového světa románu jsou „nepochopená slova“ (jak se jmenuje třetí díl), kde jsou různá slova (v Malém slovníku nepochopených slov) rozebrána z pohledu malířky Sabiny a jejího milence, švýcarského intelektuála Franze. Každý z nich chápe určitá slova, určité kategorie či obrazy zcela jinak. Jejich svět je neslučitelný. Každý z nich chápe jinak i kýč, o němž román rovněž pojednává. Sabina jako umělkyně je nepřítelkyní kýče v jakékoli podobě.

08.02.2023

(Kvůli délce je můj text rozdělen na čtyři části - Část I)
Milana Kunderu považuji za jednoho ze svých nejoblíbenějších autorů. Nesnesitelnou lehkost bytí jsem četl před lety v angličtině, letos (2005) na jaře a v létě jsem se díky různým náhodám dostal i ke Kunderovým nedostupným románům, vydaným zatím jen v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers, a mohl si tak konečně přečíst Život je jinde, Knihu smíchu a zapomnění a opět Nesnesitelnou lehkost bytí. A to jsem netušil, že za pár měsíců (2006) se dočkám i jejího vytouženého knižního vydání v Atlantisu a budu si tak moct přečíst skutečnou knihu (a ne xerokopii torontského vydání). Hned na úvod mohu říci, že mne tento román nezklamal, naopak. Domnívám se, že jeho české vydání je literární událostí tohoto roku.

Již v době, kdy román poprvé vyšel (ve francouzském překladu v roce 1984 u Gallimarda, česky v Torontu v roce 1985), vyvolal řadu polemik mezi exulanty (A. Tomský jej označil za „intelektualizovanou pornografii“) i u nás: jednak mezi disentem, jednak dokonce i v oficiálním tisku (známý článek J. Čejky Kýč třetí generace, Tvorba 3/1988). Velmi kriticky se Kunderovi věnoval např. Milan Jungmann v rozsáhlé stati Kunderovské paradoxy (Obsah 1985), velká diskuse k tématu pak následovala ve Svědectví (1986, č. 79; K. Chvatík, J. Škvorecký, P. Král, I. Bock). Na Západě se román stal bestsellerem a záhy byl přeložen do všech možných jazyků, postupem času vyšel např. i polsky, maďarsky, rusky a čínsky. V Česku oficiálně tedy až nyní, v době, kdy je považován málem za klasiku.

V roce 1988 byla uvedena filmová adaptace režiséra Philipa Kaufmana The Unbereable Lightness of Being. Scénář napsal s Kaufmanem známý francouzský scenárista Jean-Claude Carriére a film vznikl v produkci Saula Zaentze, který mj. stojí u zrodu dvou nejslavnějších filmů Miloše Formana (Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadeus). Natáčelo se v Lyonu a záběry ze srpnové okupace Prahy v roce 1968 poskytl režisér Jan Němec. Hlavní role vytvořili Daniel Day-Lewis, Juliette Binocheová a Lena Olinová, v dalších rolích se objevil např. polský herec Daniel Olbrychski, švédský bergmanovský herec Erland Josephson nebo tehdy v Rakousku žijící Pavel Landovský. Hudební doprovod velmi vhodně tvoří skladby Leoše Janáčka (což je Kunderův oblíbený skladatel). Po filmařské stránce se film vydařil: navození atmosféry působí celkem přesvědčivě, vynikající je zejména práce kameramana Svena Nykvista (dvorního kameramana Ingmara Bergmana). Film byl nominován na Oscara v kategoriích nejlepší adaptovaný scénář a kamera. Srovnání s knihou však vyznívá v neprospěch filmu: zůstal v něm jen povrch, jen pozlátko, jen erotika, možná jen ta „lehkost“, ale už ne závažnost, filozofie, hravost formy, hloubka témat a otázek či ironie. Navíc působí téměř tříhodinový film dosti zdlouhavě. Nelze se tedy divit, že Kundera byl s výsledkem velmi nespokojen, že se od filmu distancoval a již nikdy nedovolil žádné své další dílo zfilmovat či jakkoli jinak adaptovat. Film však splnil alespoň dvě funkce: zvýšil popularitu knihy samotné a dvacet let po srpnu 1968 upozornil svět na tehdejší události a osudy lidí, na něž dolehla tíha doby. Je však jen otázkou, jak by snímek dopadl, kdyby se jej chopila (jak navrhoval Kundera) polská filmařka Agnieszka Hollandová nebo kdyby se české tematiky ujal Miloš Forman… Ale to jsou ta „kdyby“, o nichž mj. román samotný také nepřímo pojednává.

(SPOILER) Možná, že pro některé knihy už v dnešní době není prostor. Absolutně jsem zapomněla, co mi na tom hnusu, který Kundera plodí, kdysi přišlo geniální. Je to strašně levné a úchylné psaní a my máme pocit, že je v pohodě nad tím takhle přemýšlet a schvalovat to, protože on je génius, my to nechápeme a vůbec.. smrt autora a nezatahujme ho do toho, co píše. Absolutně tahle kniha není o lásce. No, nicméně je o nesnesitelné lehkosti bytí. Akorát, že každý, pro koho se lehké bytí stane nesnesitelné, je v knize potrestán smrtí. Přežít se dá jen kurvením a utíkáním.
Pokud si chování mužů s nechutně ošoupanýma pérama interpretujeme tak, že si z nich Kundera utahuje, protože jsou to pseudointelektuální hlupáci, pak jsme schopni to dneska dočíst.

01.02.2023

Nevím proč, ale první jsem viděla film... A pamatuji si z něj jen to, že hlavní hrdina byl pěkný proutník.
Kniha mě zcela dostala. Za mě krása.
PS : Na film se nekoukejte, raději čtěte.

19.01.2023

Nečte se nesnesitelně lehce, ale k zamyšlení určitě stojí a nalákalo mě na další Kunderovy knihy, které jsem nevím proč opomíjela.

30.12.2022

Z knihy na mě dýchla zvláštní lehce depresivní nálada. Taková vlastně dvojitá bezmoc - Tomáš a Tereza nemůžou žít spokojeně spolu, ale ani bez sebe. Navzájem si ubližují, ale nedokážou se opustit. To stejné pak oba hrdinové a lidé kolem nich prožívají i ve spojistosti s režimem v Československu - nemůžou v něm žít, mele je to, nejsou spokojení, ale nemůžou z toho kolotoče vystoupit aniž by to někomu neublížilo ...

26.12.2022

Po vzoru Milana Kundery a každého jeho hlavního hrdiny je Tomáš extrémně narcistický a do sebe zahleděný idiot, který má pocit určité nadřazenosti nad Terezou. Vedle toho Sabina působí jako nezávislá hrdinka, která je jakýmsi způsobem povznesena nad děj těchto dvou. Je jakýmsi vzdáleným pozorovatelem, který žije život tak nejlépe, jak umí. Tereza je sama sebou nejistá chudinka emocionálně závislá na Tomášovi, což mě celou knihu neuvěřitelně iritovalo. Po této knize jsem viděla film, kterému dost ublížila americká produkce, možná by film předčil knihu pakliže by byla produkce např. Francie, každopádně, kniha je plytká a povrchní. Nicneříkající. Milan Kundera v tomto díle jen otiskl své neustále bující ego. Mnohem, mnohem lepší dílo od něho je "Žert" - a to i filmařsky.

17.11.2022

Za políček do xichtu komunismu to má u mě ještě další plusové pole navíc. Nedýchatelno v tomto marasmu Kundera hezky zachycuje i když mu o to údajně vůbec nejde a román má být románem. No dobře.

15.11.2022

Knihu jsme měli myslím už v povinné četbě při přípravě na maturitu - záměrně jsem ji nečetla. Myslím, že jsem tehdy na ni ještě nebyla "vyzrálá". Nicméně, počkala jsem si a přečetla si ji o čtyři roky později. Vlastně jsem ji zhltla jedním dechem. Na filozofická zamyšlení na pozadí milostného příběhu si opravdu vyplatí počkat. Jen mě trochu zarazilo, že když se Tereza vracela ze Švýcarska zpátky do Československa, že jí to tak vlastně prošlo, to samé o něco později Tomášovi. Nebo mi něco uniklo?