Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/541700/bmid_nesnesitelna-lehkost-byti.jpg
4
3530
3530
Co zbylo z umírajících lidí v Kambodži? Jedna velká fotografie americké herečky, která drží v náručí žluté dítě. Co zbylo z Tomáše? Nápis: Chtěl království Boží na zemi. Co zbylo z Beethovena? Zamračený muž s nepravděpodobnou hřívou, který pronáší temným hlasem: „Es muss sein!“ Co zbylo z Franze? Nápis: Po dlouhém bloudění návrat. A tak dál a tak dál. Dříve než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím.... celý text
Přidat komentář
Být mi okolo dvaceti okamžitě se zařadím do zástupu okouzlených, unesená originalitou a hloubkou myšlenek. Ale mně už není dvacet. Čas, kdy jsem si měla tuhle knihu přečíst, jsem bohužel propásla. A když se na všechny hlavní postavy dívám optikou svého věku a zkušeností, vidím jen neživé loutky, které existují pouze na papíře. Ani příběh ani lidé, kteří ho tvoří, ve mně nedokázali vzbudit zdání skutečnosti. Byly to pro mě jen čistě účelově vytvořené figurky, kterými autor pohyboval tak, aby jejich prostřednictvím mohl trousit svá moudra, nad kterými pak budou moci obdivně vzdychat zástupy sotva plnoletých čtenářů. Některé knihy jsou nadčasové a některé má smysl číst pouze v určitém věku. Tahle patří mezi ty druhé. Rozhodně nesnižuji její význam a svým dcerám, dokud jsou ještě ve věku, kdy je může oslovit, se ji budu určitě snažit podstrčit. Je-li vám však více než třicet, čtením této knihy už budete jenom marnit čas.
Kundera mě nejednou rozesmál, a taky rozesmutnil. Nesnesitelná lehkost bytí se dalo lehce projektovat do osobního života. Existenciální prvky byly mé nejoblíbenější v tomto díle.
Virtuózní dílo z období počátků normalizace, s mistrně zakomponovaným příběhem vztahu muže a ženy. Jsou tam úžasné momenty, kdy státní bezpečnost vystavuje manželský pár nástrahám a pokušením. Takovou “situaci deklasovaného intelektuála” musel vymyslet génius, tak aby to sedělo na tu dobu a ještě to bylo o lásce nadčasově. Aby hlavní hrdina prožíval dilemata, činil rozhodnutí, která byla někdy v souladu s obecnou morálkou a někdy pouze pro dobro jediného člověka
Většina knihy mě bavila, občas jsem sice některým úvahám ne zcela rozuměl, ale to naštěstí nebylo moc často. Co mi, ale vadilo víc byly autorovy vstupy do děje ve, kterých čtenáři sděloval proč si postavy vymyslel právě takto.
Z části příběh, z části filozofická esej, z části vykreslení historické éry, kterou jsem nezažila. Přesto je to však hlavně román o lásce (s čímž dokážu v závěru souhlasit) a polemika o tíži a lehkosti lidského života. Je pozitivní spíše to, či ono? V lehkosti je sice volnost a absolutní svoboda, zároveň nás ale tíží vědomí, že jsme zcela nahraditelní, případně po nás nikdo nic nechce, nikdo nás s ničím neotravuje, nikdo nás nepotřebuje. Když nemáme žádnou odpovědnost za své činy, nemáme žádnou tíhu břemene, náš život nic neváží...
Nejvíce mi určitě daly filosofické pasáže, které sice narušují děj, ale jelikož mi na žádné z postav nezáleželo, nevadilo mi to. Občas došlo ke zmatení, zda se ona událost skutečně stala, či to byl jen sen.
Dle mého názoru byly postavy uvěřitelné, přestože se zas a znovu objevuje "hrdina" v podobě chronického děvkaře a svůdce, který je samozřejmě Kunderovým nejmilejším typem hrdiny. Beru to však tak, že děj nemusí být zcela a úplně realistický (to by totiž byla neskutečná nuda). Hlavní je, že se, dle mého názoru, podařilo Kunderovi velmi dobře vykreslit atmosféru doby a různé typy osobností, které se v něm pohybovaly.
Líbilo se mi i velmi krátké a objemné členění kapitol, díky čemuž jsem se necítila, jako by dočítání kapitoly bylo povinností.
Celkově bych řekla, že přínos tohoto románu je velký. Rozhodně to dá člověku něco k zamyšlení, ať už se mu kniha líbí, či ne.
Milan Kundera je mistrovský vypravěč a čte se s nesmírnou lehkostí (ostatně název k tomu vybízí). V příběhu je vše - milostný příběh, napětí, popis komunistického bezpráví, psychologie člověka i vtip.
Poprvé jsem ji četla na střední škole a zůstalo mi z ní v hlavě jen to, jak skončila (nebo to spíše bylo z filmu)? A teď, po 20 letech?
Prvních asi 30 stran mě naplnilo smutkem. Bylo mi líto Terezy, některé její sny a situace mi přišly známé, nečetlo se mi to příjemně. A další části byly pro mě těžké. Opakování děje, myšlenek a pocitů mi způsobovalo často nesnesitelnou těžkost čtení. U desátého opakování "es muss sein" jsem měla chuť hodit knížku z okna. Postavy mě štvaly, nerozuměla jsem jejich počínání. V tom všem mi největší smysl dávala Sabinina touha po opakované zradě. Pro mě to nebyl román o lásce.
Neodložila jsem ji jen kvůli jménu Kundera a tomu, že přečíst ji, patří asi do kategorie "es muss sein".
Myslím, že pro čtenáře za hranicemi musel být zajímavý popis toho, jak vypadal komunistický režim, jak ničil a ovlivňoval životy.
Přístup k tomuto románu se bude lišit podle toho, kdo jej čte. Jinak zapůsobí na Američana, pro kterého je to první kontakt jak s autorem, tak s českým prostředím, a jinak na Čecha, který Kunderu četl chronologicky a navíc se o Nesnesitelné lehkosti bytí učil ve škole. Jinak působil v době vydání, kdy svět ještě dělila železná opona, a jinak působí po třech dekádách, kdy je součástí světového literárního kánonu. Postupem času v Kunderově tvorbě ubývá postav z masa a kostí a přibývá vykonstruovaných „laboratorních myší“, které autor staví do různých vypjatých situací a nakonec je odhodí jako děravou ponožku do smetí. Nesnesitelná lehkost bytí je současně milostným příběhem (o tom, jak vyměnit poslání za lásku), úvodem do komunismu pro západní čtenáře a současně filosofickým pojednáním o tom, že „člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech“ (variace na Kierkegaarda, podle něhož „se život musí žít dopředu, ale pochopen může být jedině zpátky“…?). Kundera má za to, že je to právě jedinečnost života, která mu propůjčuje závratnou lehkost oproti těžkosti „věčného návratu“. Může to všechno dohromady fungovat? Určitě ano, ale nepřijde mi to tak osobité jako Kunderova starší díla, celé je to možná až příliš vykonstruované. Po pár týdnech už si člověk těžko pamatuje, o čem kniha byla, ale pokud ji znovu otevře, zase v ní najde něco nového. Pro kontext velice doporučuji rozbor od profesora Petra A. Bílka (odkaz v recenzích), který mj. poukazuje na to, že Kundera tento román napsal jako promyšlený projekt světového bestselleru, kterým se posléze i stal. (8/10)
Hraniční p/r/ožitky. Polibky a polibky. Vzduch je prosycen horkými vzdechy. Ale když se Erós utká s Arésem, opanován je mrazivými strachy. Venku krátké nádechy. Povznést se. Poznat sedmé nebe. Otevřené bublinky a zpátky. Doma dlouhé výdechy. Šumivý sekt s ledovými střepy.
Byť to není moje nejoblíbenější od Kundery, tak naprosto chápu, že zrovna tato je asi nejznámější. Koneckonců je to kniha o lásce, jak říká sám autor. Sice nemusíme s Kunderovým pojetím lásky souhlasit, ale těžko mu upřeme, jak krásně se to čte.
Knihu nelze zaškatulkovat, je to stejně milostný román jako filozofický, společenský či psychologický, každý čtenář si v něm najde, co ho zajímá. A právě toto na Kunderových románech obdivuju! Nesnesitelná lehkost bytí je jako symfonie, prolínají se různé části, aby vyvrcholily ve strhujících posledních dvou. Kundera zde dokonale kombinuje děj s filozofií - otázky lehkosti a tíhy, duše a těla, kýče nebo krátký odstavec o spisovatelském umu, všechno je perfektně popsané, uspořádané a přínosné. Přestože člověk s ním nemusí ve všem souhlasit, autorův styl je natolik poutavý, že je čtení pro čtenáře požitek. Nutno vyzvednout to, že ač se bezesporu jedná o intelektuální prózu, je kniha psána velmi srozumitelně a čtivě. Jako mírně nadbytečné mi přišly kapitoly o hovně (!), i když i ty mají svůj skrytý význam. Druhá polovina byla více úvahová a tím pádem melancholická. Na závěr musím říct, že je sice Kundera cynik na slovo vzatý, ale sepsal román v jádru velmi dojemný.
Velký román=vyprávění o lásce. Kunderovský příběh. Lehce napsané, a přesto místy velmi mrazivé.
(2006).
Krása. Musela jsem asi dozrát. Takové to melancholické počteníčko, které následně pitváte nad sklenkou vína. Krásná kniha. O lásce a různých podobách lásky. O lidech. Něco to ve vás zanechá. Pocit.
U některých textů jsem nabyla dojmu, že je MUSÍM přečíst, jinak by to představovalo mezeru ve vzdělání. U tohoto textu se jednalo o třetí pokus v průběhu cca patnácti let, tentokrát úspěšný. Podařilo se mi přenést se přes první třetinu, která je pro čtenáře mého typu dost nesnesitelná a jestli lehce nebo těžce je jedno. K tomu, abych byla zaujata vztahovou linkou románu nemám zřejmě dost sexuální touhy a představivosti, takže mě to uzívává k smrti. Na některé filozofické exkurze jsem zase asi překvalifikovaná a o estetice nic nevím. Bylo proto, chtěla-li jsem dosáhnout cíle a zaplnit tuto mezeru ve vzdělání, nutno přimknout se k lince sociální a politické, k postřehům a úvahám o Evropě (zejména) šedesátých a sedmdesátých let. Autor, s přihlédnutím i k jeho osobní zkušenosti a příběhu, je v této lince pevný, jistý a jeho představení (ve smyslu prezentace) této části společné historie, mi místy bralo dech, jak brilantní to bylo. Při popisu vrcholné akce Velkého pochodu jsem se smála hlasitě. Od půlky jsem text četla už pozorně a celá poslední třetina představovala jakési vykoupení za tu první. V každém případě bylo nutné najít nějakou osobní techniku, jak se proklestit obrovským množstvím slov, která na mě místy působila jako automatický text.
Přijde mi poněkud nadbytečné navršit další komentář k tak ikonickému románu. Ale nemohu si to odpustit. U nemnoha knih získá čtenář už po prvních větách pocit, že čte dílo velkého autora. A ten pocit trvá od první k poslední kapitole. Promyšlená, mnohovrstevná kompozice, prostor pro silný příběh lásky i drama lidstva jako takového. Žádné zbytečné věty, naopak, každá druhá třetí by se dala podtrhávat jako citát. Přitom nejde o povrchní filozofování, ale mnohdy o velmi nepohodlné, znepokojivé úvahy. A přesto se čte nebo poslouchá tak lehce, jako pohádka. Těžko k tomu dodám něco nového.
Nový je však kontext, v němž knihy čteme. To platí obecně pro všechny knihy, aktuálně zde pro Kunderu přibyla vyhrocená diskuze ohledně autora samotného, po vydání jeho biografie (nebo hanopisu, jak libo). Nečetl jsem ji, ale leccos vyslechl. A právě tato přestřelka mě přimněla k dlouho odkládanému přečtení. Nezkazila mi ho. Ač nemám k autorovi vybudovaný žádný vztah a při čtení jsem kriticky myslel na autorův život i styl sebeprezentace (z takových čtenářů Kundera radost určitě nemá), tak jsem Nesnesitelné lehkosti bytí zcela propadl. Aktuální dění jí vlastně přidalo nový rozměr. Vždyť ji stačí pozorně číst. Jak autor sám vyzdvihuje témata zrady, zaslepení, pokrytectví... Kdo jsme, abychom soudili ostatní. Nemohu se zbavit dojmu, že též v příběhu o Oidipovi se autor dotýká sám sebe. Nechme ho se svým svědomím. Nás obdařil skvělou literaturou. Romány, k nímž se můžeme stále znovu vracet.
Na pozadí relativně banálního milostného příběhu Kundera rozvíjí řadu filosofických úvah, klade psychologizující otázky a mimo jiné taky seznamuje čtenáře jakoby okrajově, ale přitom velmi významně, se situací běžných lidí v období tzv. normalizace krátce po okupaci. Kniha mě bavila, ale je třeba vzít v úvahu, že je určená spíše čtenářům, kteří se rádi babrají v psychologii vztahů a bude jim vyhovovat poněkud nekonečné rozebírání těchto věcí ze všech stran. Kdo má raději spíš dějovost, bude ho to nudit nebo i frustrovat. Všiml jsem si tu i rodícího se motivu úvah o roli spisovatele, nebo vůbec známé osobnosti a o snaze člověka zanechat po smrti nějaký obraz o sobě. Tedy téma, které pak drásavým způsobem rozvedl v knize Nesmrtelnost.
Su halt křupan z dědiny a těmto knihám nerozumím, stejně jako 100 roků samoty nebo Topolova Sestra, přečteno z musu, úspěšně na Databázi prodáno a zpátky k "Úhořům, Bylo nás pět" a jiným snesitelným bytím.....ale třeba Já truchlivý Bůh (Směšné lásky) to byla jiná prda!
Moje nechuť číst "maturitní" knihy se ve mně zlomila v den, kdy jsem otevřela tuto knihu. Ke Kunderovi chovám hlubokou úctu a ztotožňuji se s jeho názory i obdivuji jeho spisovatelský jazyk. Děj, ačkoliv se nejedná o fantazií bující strhující scénář, mě chytl za srdce. Dovolím se tvrdit, že si tam každý najde to své a dokáže si z knihy něco určitého vzít. Protože se vyskytující schéma příběhu docela podobně odehrávalo (ačkoliv zasazené do jiné doby, samozřejmě) v mém životě, kniha mi přirostla k srdci.
Štítky knihy
sex nevěra zfilmováno erotika česká literatura komunismus emigrace filozofická beletrie melancholieAutorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Existuje někdo, kdo miluje tu knihu víc než já? Nemyslím si. Autorovo vyjadřování, styl psaní, filozofování mi bere dech... Líbí se mi, jak ukazuje na to, že (nejenom) láska má mnoho podob a že život se neubírá lineární cestou. Přečetla jsem ji po několika letech podruhé a stále v ní nacházím nové a nové myšlenky a snad ještě hlubší zalíbení.