Neuvěřitelní lidé
Nikolaj Semjonovič Leskov
Kniha povídek ruského klasika (1831-1895) obsahuje povídky Odnodum, Hlupáček, Větroplachy, Strážný, Nesmrtelný Hlaváč a Na kraji světa. Vynikají mistrným vypravěčským stylem. Vyprávějí o lidských typech z různých společenských vrstev, o podivínském a přemýšlivém samotáři, o prostém vesnickém hlupáčkovi, o starci, který se po hříšném mládí obrátil k dobru, o vojákovi, zběhnuvším ze stráže, aby zachránil tonoucího, o lásce přemáhající bázeň a o misijní činnosti západní církve na Rusi. Obsahuje povídky: Odnodum Hlupáček Větroplachy Strážný Nesmrtelný Hlaváč Na kraji světa... celý text
Přidat komentář
O téhle knížce několikrát vyprávěl nebo z ní předčítal kněz, který mě doprovází, a jeho oceňující slova potvrdili další lidé. Po přečtení mám radost, že jsem si pro sebe objevila nového autora.
"On je takový nějaký," popisují sousedé hrdiny těchto povídek. Myslí tím, že dotyčný má silný vnitřní kompas, kterého se drží víc než toho, co je obvyklé, co se dělává nebo je dokonce přikázáno. Někdy mu dá zapravdu i osud v podobně událostí či mocných osob. Ale často je svému svědomí věrný na svůj úkor.
Čtení půvabně koření autorova ironie: "Městský hejtman, k němuž se Ryžov obrátil o policajtské místo, si nepochybně ani nekladl otázku, zda žadatel má způsobilost brát úplatky." :o)
Část díla
Autorovy další knížky
1962 | Lady Macbeth mcenského újezdu |
1986 | Starosvětské lásky |
1962 | Očarovaný poutník |
1978 | Soumrak knížecího rodu |
1957 | Zapečetěný anděl |
Leskovovy povídky jsou prodchnuty trochou naivity, pro někoho mohou být některé pasáže až příliš nábožensky didaktické, já ale v díle shledával spíše pozitivní stránky i v těch prostých místech. Pravda nebývá vždy komplikovaná, někdy je tak očividná, tak jasná a rozumu přístupná, až pravdu někteří rozumáři nedokáží právě pro tuto svou zjevnou prostotu přijmout.
Sem tam umí Leskov bodnout do bolestivého místa ruské společnosti, např.
„Zákon je jako kůň, kam je třeba, tam ho i obrať.“ (s. 11, povídka Odnodum)
Lidem, jenž by se mělo naopak naslouchat, jsou považováni za podivíny:
„Nebyl povahy poetické, ale filosofické, a tak se z něho vyklubal jen zajímavý podivín, „Odnodum“.“ (s. 7, povídka Odnodum)
Leskov přichází se rčeními – nevím nakolik jsou originálem autora, nakolik převzaté – které stojí za zmínku:
„[...] Nezáleží na šatech, ale na úsudku a na svědomí, podle šatů tě přijmou a podle rozumu vyprovodí.“ (s. 23, povídka Odnodum)
„[...] Snáze lze snésti prut na hrubém těle než rafinované utrpení na duchu. [...]“ (s. 62, povídka Strážný)
Nakonec musím vyzdvihnout poslední povídku sbírky, která ukazuje na komplikovanost misionářských snah:
„A vykládal mi starou historii z prvních dob křesťanských o dvou přátelích, křesťanu a pohanu. Křesťan mluvil pohanu často o křesťanství, a tak ho tím znudil, že pohan, který byl do té doby lhostejný, se začal rouhat a chrlil nejošklivější rouhání proti Kristu a křesťanství. Ale přitom ho kůň shodil a pohan se zabil. Křesťanský přítel v tom viděl zázrak a rmoutil se, že jeho přítel opustil svět v takové nepřátelské náladě vůči Kristu. Hořce plakal a říkal: Kdybych mu byl raději nic o Kristu nevypravoval, nebyl by býval proti němu podrážděn a nebyl by za to odpovědný. Ale k své duchovní útěše se dozvěděl, že jeho přítel byl Kristem přijat, protože, když ho nikdo dotěrností neobtěžoval, sám u sebe o Kristu přemýšlel a v posledním okamžiku jej vzýval.“ (s. 119–120, povídka Na kraji světa)
„I jdi vladyko, co se pořád tak zhurta do toho pouštíš? Boží věc jde svou cestou, bez zmatku. Což nebylo šest štoudví na hostině v Káni, a přece je, tuším, všechny najednou nenaplnili, ale štoudev po štoudvi nalévali. [...]“ (s. 122, povídka Na kraji světa)