Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce
Gabriel García Márquez
Soubor sedmi povídek přináší texty ze šedesátých a ze začátku sedmdesátých let. I zde samozřejmě nacházíme reálné i fantastické Macondo, jemuž García Márquez zaručil nesmrtelnost románem Sto roků samoty, a řadu známých motivů, které v toku vyprávění nabývají nejrůznějších podob, avšak vždy nesou pečeť autorova mistrovství a humoru.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2008 , OdeonOriginální název:
La increíble y triste historia de la cándida Eréndira y de su abuela desalmada, 1972
více info...
Přidat komentář
Nevím jestli to byl záměr, náhoda, nebo pouze moje zdání, ale měl jsem pocit, že první čtyři povídky spojuje společné téma, kterým bylo setkání nízkosti s nadpřirozeností. Zdálo se mi, že García Márquez hrdinům do jejich bezútěšné reality pokaždé předhodí něco, co jejich svět přesahuje. Ale co zároveň i naráží na jejich schopnost přijímat zázraky a správně naslouchat „hlasům shůry“. Bylo strhující, ale zároveň dost skličující, sledovat ten boj mezi lidskou touhou po nadpozemském a strachem z téhož. Boj mezi naší touhou zariskovat a vydat se za zázrakem ... a tendencí přesvědčit sami sebe, že ten zázrak vlastně žádný zázrak není a že vlastně bude nejlepší k ničemu se neupínat, o ničem nesnít, a zkrátka nechat všechno jako doteď plynout nedotčeně dál.
Další dvě povídky (Poslední cesta a Blacamán) podobný přesah nenabídly (nebo jsem ho nenašel :-) a působily spíš jako Márquezova stylistická cvičení. Přesto tahle plná nálož slovní virtuozity má očekávání nezklamala.
Závěrečná novela pak bylo klasicky praštěné (tedy pardon: magicky realistické :-) vyprávění, silné ve svém celku a okouzlující v detailech. Třeba když matka poznala, že je její syn zamilovaný podle toho, že když se dotýkal věcí, tyto měnily svou barvu. :-)
Márquezovi romany mam moc rada, ale povidky me zatim moc neohromily. Nectou se spatne, ale maji pro me malou pritazlivost a taky evidentne nejsem fanynka absurdismu a z magickeho realismu jsem uz cetla i lepsi veci. Tak se mi zda, ze Marquez v techto povidkach predevsim testoval hranice spisovatelstvi.
Tak jako přečetla jsem to. Ale - mám pár ale :)
Zaprvé: Povídky obecně moc nemusím. Připadají mi neucelené, dojem roztříštěný - protože některá se vám líbí a jiná zase vůbec ne. Ta hlavní, podle které je celá kniha pojmenována - docela ujde. Ty ostatní mě už tolik nezaujaly...
Za druhé: Tak trošku fantasmagorie, kterou možná leckdy ani nepochopíte - stejně jako já. Tak trošku divnohrátky, kterým jsem nějak nepřišla na chuť.
Po pár letech už vlastně nevím, o čem to bylo. Zkrátka, tohle není nic pro mě...
Bezcitná a lakomá stará matka mi bola oveľa sympatickejšia ako nevinná Eréndira. Buď je Márquez génius alebo som proste necitlivá čitateľka, ktorú toto psychedelické snenie oblúkom minulo.
prožvýkala jsem se tím, ale minulo mě to. Můj přetrvávající pocit je ten, že autor je šílenec a pokud jemu samému sepsání této knihy pomohlo jako nějaká terapie, vypsání se ze svých běsů a nočních můr, tak OK, to mu rozhodně přeju, ale vydávat to kvůli tomu nemusel
Klasický Márquez - drsný, originální, neuchopitelný. Nadchla mě hlavně první a poslední povídka, ale o samotný příběh mi vlastně vůbec nešlo, většinu času jsem si jen vychutnávala krásnou češtinu (klobouk dolů před překladatelkou) a bavila se tím, že vůbec nevím, kam příběh směřuje.
Ačkoliv mám Márqueze moc ráda, tahle knížka byla zatím asi nejslabší, jakou jsem od něj četla. Nejspíš proto, že se jedná o samostatné povídky - chyběl mi tam nějaký ucelený příběh, povídka začala...skončila...a nějak nic mezi tím. Po pár týdnech si vybavím jen povídku o Eréndiře a i ta mi přišla postavená na hlavu. Příště zase radši zpátky k jeho báječným románům ;-)
Kniha s několika povídkami, u kterých po dočtení člověk neví, zda má být smutný z konce, nebo se smát (celkem) absurdním situacím, kterým jsou, především v poslední povídce o Eréndiře, hlavní postavy vystaveny.
Kniha obsahuje několik kratších povídek a jednu dlouhou, která by se dala považovat za novelu a která je i titulním názvem knihy. Povídky jsou řemeslně na vysoké úrovni a jejich náměty dají hodně nahlédnout do bohaté autorovy fantazie. Námět titulní povídky-novely se krátce objevil už ve Sto roků samoty. Zde se čtenáři dostane v bohatě rozšířené verzi a je to vskutku čtení hodně hutné, neuvěřitelné, tklivé a kruté.
Mnoho podstatného o knize už napsal Dell, jen dodám, že příběh Eréndiry mi vzdáleně připomněl příběhy P.Coelha - pouze stylem vyprávění, novými pohledy na člověka atd. Kniha je sice nápaditá, pro mně však jen prostá, obyčejná.
I v této knize autor prokazuje, jak skvělým je vypravěčem. Doporučila bych ji těm, kdo "nezvládli" Sto roků samoty pro množství jmen a prolínání mnoha příběhů. Dějová linie je tady zřetelná, text je přehledný. Přitom je příběh napínavý, drsný a citlivý. A samozřejmě se tady projevuje typický márquezovský magický realismus.
I když pro mě je Sto roků samoty tou nejlepší Márquezovou knihou a mám ráda jeho spletité romány, tento příběh stojí za pozornost. Rozhodně by byla škoda, kdyby zůstal jen načrtnutý jako krátká vsuvka v jiné knize.
Štítky knihy
magický realismus Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo prarodiče a vnoučataČást díla
Dobrý Blacamán, prodavač zázraků
1968
Hrozně starý pán s velikánskými křídly
1968
Moře ztraceného času
1961
Nejkrásnější utopenec na světě
1968
Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce
1972
Autorovy další knížky
2006 | Sto roků samoty |
2008 | Láska za časů cholery |
2005 | Kronika ohlášené smrti |
1997 | O lásce a jiných běsech |
2005 | Na paměť mým smutným courám |
Povídky z let 1961-1972 - zatím jsem si je z Márquezovy nerománové tvorby užila nejvíc: možná je jejich obrazivost blízká mému srdci, aniž bych věděla přesně proč. Muž s křídly, krásný obrostlý utopenec, milostný příběh brzkého mrtvého bez klíče, bludná loď zaparkovaná před kostelem, podivná blízkost dívky pronásledované větrem neštěstí a její pragmatické babičky se zelenou krví... Veliká krása, které nemusím rozumět.