Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce přehled

18.07.2024

Povídky z let 1961-1972 - zatím jsem si je z Márquezovy nerománové tvorby užila nejvíc: možná je jejich obrazivost blízká mému srdci, aniž bych věděla přesně proč. Muž s křídly, krásný obrostlý utopenec, milostný příběh brzkého mrtvého bez klíče, bludná loď zaparkovaná před kostelem, podivná blízkost dívky pronásledované větrem neštěstí a její pragmatické babičky se zelenou krví... Veliká krása, které nemusím rozumět.

23.07.2022

Nevím jestli to byl záměr, náhoda, nebo pouze moje zdání, ale měl jsem pocit, že první čtyři povídky spojuje společné téma, kterým bylo setkání nízkosti s nadpřirozeností. Zdálo se mi, že García Márquez hrdinům do jejich bezútěšné reality pokaždé předhodí něco, co jejich svět přesahuje. Ale co zároveň i naráží na jejich schopnost přijímat zázraky a správně naslouchat „hlasům shůry“. Bylo strhující, ale zároveň dost skličující, sledovat ten boj mezi lidskou touhou po nadpozemském a strachem z téhož. Boj mezi naší touhou zariskovat a vydat se za zázrakem ... a tendencí přesvědčit sami sebe, že ten zázrak vlastně žádný zázrak není a že vlastně bude nejlepší k ničemu se neupínat, o ničem nesnít, a zkrátka nechat všechno jako doteď plynout nedotčeně dál.
Další dvě povídky (Poslední cesta a Blacamán) podobný přesah nenabídly (nebo jsem ho nenašel :-) a působily spíš jako Márquezova stylistická cvičení. Přesto tahle plná nálož slovní virtuozity má očekávání nezklamala.
Závěrečná novela pak bylo klasicky praštěné (tedy pardon: magicky realistické :-) vyprávění, silné ve svém celku a okouzlující v detailech. Třeba když matka poznala, že je její syn zamilovaný podle toho, že když se dotýkal věcí, tyto měnily svou barvu. :-)