Nevábné chuťovky
Anthony Bourdain
https://www.databazeknih.cz/img/books/91_/91508/bmid_nevabne-chutovky-dMJ-91508.jpg
4
13
13
Autor několika bestselerů (u nás dosud vyšlo: Šéfkuchař na cestách a Důvěrnosti z kuchyně) a moderátor televizního cestopisného seriálu No Reservations Anthony Bourdain nikdy nikoho nešetřil. V Nevábných chuťovkách servíruje čtenáři důmyslně okořeněný ďábelský výtažek z nepřikrášlených a výstředních příhod, jež zažil během svého dobrodružného putování po světě. Jeho vyprávění jako vždy především pobaví, nehledě na to, zda se pídí po úhořích v postranních uličkách Hanoje, odhaluje méně atraktivní stránku natáčení pro televizi anebo svolává hromy blesky na hlavu vyznavače syrové stravy, Woodyho Harrelsona. Nevábné chuťovky, tvořené Bourdainovými nejzdařilejšími nebeletristickými příspěvky i zcela neznámými, dosud nepublikovanými články, jsou neomaleným, vtipným, drsným a láskyplně připraveným ragú, jež zachutná jak jeho nadšeným příznivcům, tak nezasvěceným jedlíkům.... celý text
Literatura světová Literatura naučná Kuchařky
Vydáno: 2007 , Slovart (ČR)Originální název:
The Nasty Bits, 2006
více info...
Přidat komentář
Miluju jeho knížky, je to naprosto syrový bez servítků servírovaný knižní pokrm, tahle byla zatím nejslabší, ale nikoliv špatná. Příjemná chuťovka :)
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2012 |  Důvěrnosti z kuchyně |
| 2017 |  Kost v krku |
| 2006 |  Šéfkuchař na cestách |
| 2009 | Bez servítku |
| 2007 | Nevábné chuťovky |
Čtu Bourdaina poprvé, a chápu, za co ho lidé mohou milovat, i když píše o papalášských restauracích, ve kterých pracoval (anebo je natáčel), a který si mohou zaplatit skoro jen mafiány a celebrity. Mimochodem sám byl televizní celebrita. Zaprvé: používá hovorový jazyk a nedodržuje pravidla korektností, zadruhé: bývá vtipný, zatřetí: i když vypráví o drahým jídle, sám upřednostňuje jednoduchou kuchyní. Radši tehdy si da něco čerstvého a nového ve stanku na ulicí ve Vietnamu anebo Singapuru, než si sedne v obleku a se šlajfkou ve smutným, drahým podniku s hvězdičkou Michelina. Tehdy chová se jako samotní kuchaři, kteří toto drahé jídlo připravují: ti jsou obvyklí lide, často nelegální imigranti, a jedí obvykle věci, protože na to papalášské jídlo prostě nemají prachy. A navíc po tichu se posmívají lidem, kterým se zdá, že příliš málo platí za své brambory. Hlavní pravidlo, říká autor, jak nejíst špatně je: snažte se jíst věcí s určitého místa a od konkrétních lidí. A prozatím: radši se vyhýbejte restaurací s předvídatelnými názvy a smutným menu...
A přece není mi sympatické přesvědčení Bourdaina, že pro chuť (i když chuť je součástí chuti života) lze udělat všechno - zabít a sníst i posledního ďasa mořského anebo zahradního strnada. Autor má taky teorií, proč v osmdesátých letech všichni se najednou začali neobvykle zajímat o vaření, a s kuchaři se staly (televizní) osobností: prostě ze strachu z AIDS lidé se vrhli na jídlo. Je to bezpečná náhražka za sex, forma sublimace sexuálního pohonu.