Něžný barbar
Bohumil Hrabal , Václav Nývlt
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/423030/bmid_nezny-barbar-lbM-423030.JPG
4
404
404
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Přidat komentář
Audio ČRo: Milý a poetický náhled do života umělců, což nejde brát ani jinak. Křehké a silné.
Lidé svérázní, obohacující, ochuzující, nápadití, aktivní, ... Jak je skvělé, že jsou takoví lidé mezi námi. A ještě lepší, že to nejsou naši sousedé :)
Skvělé. I jako kniha (kdysi dávno) i teď jako audio ve skvělém podání I. Bareše.
Četla jsem kdysi a teď i poslouchala na českém rozhlase, Igor Bareš to skvěle načetl. Úplně mám chuť jít do nějaké putyky a dát si pivo. Nejlépe do Libně.
Kniha o silném přátelství mezi panem spisovatelem Bohumilem Hrabalem a jeho kamarády, malířem a grafikem Vladimírem Boudníkem a filosofem Egonem Boundy. Poslechnuto na Českém rozhlase v podání Igora Bareše.
Ten nežný barbar mal byť maliar Vladimír Boudník.Cítila som v knihe smútok nad Hrabalovskou surovosťou a nestálosť a tragiku umeleckého života týchto umelcov.Dnes sú slávni ale v ich živote boli pre svojich blízkych problémoví...a strašná sranda sa mení na tragédiu.V knihe sú aj Boudníkové diela.
Kniha je opravdu psaná stylem rozkopané ulice, ale o to zajímavější to bylo číst. Přátelství s panem Boudníkem bylo opravdu silné. Tohle už v dnešní době neznáme. Pro mě zajímavé čtení.
Ač mám Hrabalovu poetiku ráda, Něžný barbar ve mně hlubší stopu nezanechal. Neříkám, že je to špatné, ale prostě asi žiju jiný život než Bohumil Hrabal a jeho přátelé Vladimír Boudník a Egon Bondy.
I přesto se ale našlo několik pasáží, které mě zaujaly, např. tato:
"Sanatoriem pro Vladimíra byl normální svět, svět snažících se občanů, toužících po spotřebním zboží, promítajících se do aritmetického průměru. Když byl zbědován až k šílenství, přijal hru tohoto světa, aby si odpočinul, aby nabral nových sil. Stáhnul knot své příliš rozžaté lampy, aby mu nepopraskal skleněný cylindr, chodil na nákupy, do biografu a poslední dobou i na ryby. To býval někdo úplně jiný, a tak i když se díval na spotřební společnost z umělé družice, někdy rád si hrál na účastníka, tak jako děti rády jdou do panoptika, do zrcadlových sálů, do Planetária nebo do Parku Julia Fučíka. A tak se dá říci, že průměrní lidé jej hnali vzhůru, dávali mu svým omezeným sobectvím ostruhy, byl někdo jiný, ale oblékaje se jako oni, aby chodil do práce tak jako oni, pohrdal vším tím alizumenschliches, aby vysouvacím žebříkem své imaginace se vysunul a vystoupil na poslední šprušel do bouřlivých krásných mračen."
s ohledem na básnickou licenci v podstatě soubor Hrabalových reflexí a vzpomínek na Boudníka, jeho osobnost, život a tvorbu
kamarádství s Boudníkem a Bondym Hrabalovi závidím, ale upřímně - bydlet bych s nimi nechtěl
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Můj osmý Hrabal a tentokrát šla má milovaná hrabalovská poetika mimo mě. Hrabala čtu, protože miluji jeho obrazy, nostalgii, nálady a radosti z drobných obyčejností života, které prýští z každého odstavce. U Nežněho barbara jsem podobný pocit měl všehovšudy dvakrát, jenže tenhle plamínek byl vždy záhy udušen návalem nudné vaty.
Útlá knížečka obsahující epizodický, nesouvislý report ze soužití dvou lidí, ve které Hrabal shrnul své zážitky s Vladimírem Boudníkem - grafikem a velice excentrickou postavou pražské výtvarné scény šedesátých let. Přátelství mezi nimi bylo pravděpodobně velmi silné a zvláštní pouto, které spolu sdíleli, se pokusil autor vylíčit na pozadí drobných příhod, jež spolu prožili. Do toho jim "kurvuje" a vzteká se karikatura a parodie člověka jménem Egon Bondy.
Mám pocit, že jako čest Boudníkovu explosionalismu pojal Hrabal text tohoto díla jako jakýsi explosionlistický literární experiment - sedl si a začal psát první, na co si vzpomněl ze společných chvil, když nevěděl jak pokračovat, plácnul tam apoziopezi a jelo se na další epizodku.
Nemohu se ubránit srovnání hlavního námětu s Příliš hlučnou samotou. Obě knihy popisují zvláštní pražskou postavičku, která si žije svým vlastním světem, okolí ji spíše toleruje, než aby jí rozumělo a tyto postavičky nemají potřebu s okolním komunikovat jinak než skrze své zvláštní umění, a je jedno, jestli jsou to Budníkovy spermatem zmatlané grafiky nebo Haňťovy lisované zbytky špinavých papírů s obrazy impresionistických velikánů. Jenže tam, kde mě Hrabal v Samotě uchvátil a hltal jsem každé slovo, mě nechal Barbar zcela v klidu a knihu jsem dočetl skoro se sebezapřením.
Boudník zemřel tak, jak žil. Bizarně a úsměvně. Teď jsem navíc zjistil, že zemřel po invazi v osmašedesátém. Velice by mě zajímalo, co pasírované skrze Boudníkovu hlavu vylezlo z jeho satinýrky.
Kniha o přátelství mezi autorem a Vladimírem Boudníkem, který byl dozajista geniální umělec, velký bohém a asi hodně složitá osobnost. Příběhy dvou kamarádů, kteří se mohli na smrt rozhádat, nemluvit spolu jak dlouho, přesto si svého přátelství velmi cenili a brzo si zase k sobě našli cestu. Jejich zážitky z libeňských hospod, kdy se k nim občas připojil i básník Egon Bondy, krásně vykreslují dobu, ve které žili.
Něžný barbar. Moje nejmilejší knížka. Bohumil Hrabal popisuje přátelství s Vladimírem Boudníkem. To je něco tak nádherného, že když knihu otevřu - jen tak namátkou - vždy mě to dojme. Je z toho cítit takové přátelství! Ale takové.. To už asi nikdo z nás nezažijeme.
Jsem moderní člověk, ale občas mě napadne, když knihu otevřu, že bych chtěla žít v té době, kdy Bohumil Hrabal s Vladimírkem - tak hezky ho nazýval - se přátelil.
(8.6.2022 - Teď, když to tu tak po sobě čtu, tak vidím, že jsem napsala nesmysl. Vždyť já jsem v té době žila.)
Žila jsem s Vladimírem třicetčtyři let ale nikdy mě nenapadlo říci mu Vladimírku.
Ten tvar tohoto jména jsem četla poprvé, až v této knize.
Pozor spoiler! Nečtěte.
Tihle dva kamarádi se měli hrozně rádi, ale když se neshodli a zároveň se pohádali, cítili k sobě takovou nenávist - a to tak, že mezi svými pokoji nechali odstranit dveře a ten prostor nechali prostě zazdít.
A celou noc byli na pozoru. Cítili, jak ten druhý dýchá. A když se jeden pohnul, druhý to cítil také a hned byl v pohotovosti se svojí zbraní v ruce odhodlán toho druhého zabít. Ale oni to nemysleli doopravdy. V tom bylo to kouzlo přátelství.
Nádherné přátelství.
Pak se samozřejmě usmířili, vybourali mezi sebou tu cihlovou přepážku a byli zase ti nejlepší přátelé. Přátelé na život a na smrt.
Musím se smát a zároveň mi tečou slzy nad takovým přátelstvím, které jsem nikdy nezažila a už nezažiju. Nad něčím takovým cítím obdiv a pokoru.
A až na konci je napsáno: Ilustrační výzdoba: Vladimír Boudník,
doslov napsal..
kdo to vydal, kdo to vytiskl, náklad, sazba a tak různě
a že je to první vydání.
A také je tam cena: 35 Kčs. Ta je propiskou přeškrtnutá a opravená na 14.
A tak mám za čtrnáct korun tento skvost ve své knihovně.
Jedna z nejkultovnějších Hrabalových knih, ovšem jak jsem se k ní po letech konečně dostal, nutkavě kolem mě krouží pocit, že vlastně silnější a lákavější je její legenda (potažmo legenda Boudníka, Bondyho, Libně a Hrabala z padesátých let) nežli text knihy samotný. Sled historek pochopitelně skvostný, podobně jako řada metafor a stylistických postupů - ale právě v tom spatřuju i dílčí slabinu: jde totiž tolik o sled a z těch metafor a slohových řešení nemá patřičnou sílu, působivost a kvalitu zdaleka vše... Kompozičně, narativní linkou celek knihy nijak neoslní. To je samozřejmě u Hrabala spíš pravidlem než výjimkou a člověk si říká, zda má vůbec smysl mu to vytýkat, nicméně při četbě se nedovedu zbavit kacířské otázky "kolik takového psaní se dá vydržet?" Dvě tři knížky jistě, ale pokud bych měl krátce po sobě zhltnout tohoto sice vybroušeného, ale v podstatě hospodského skazu třeba pět svazků, tak by to asi byla vcelku otrava. Snad to čtu jen málo subtilně (a s dost chabou - nedostatečnou či pozapomenutou - znalostí ostatních Hrabalových knih), ale i když připustím tuhle možnost, stále to prostě není dílo "největšího českého spisovatele" (jak píše A. Kaczorowski, autor obšírné hrabalovské biografie), ale knížka sice barvitá, poetická, nicméně jen tak "hozená" na papír, možná ne lehce (a asi tím hůř), nepochybně po dlouhých letech vývoje a dřiny, nicméně stále "hozená" - nekoncepčně a nekomplexně. Dobře se to ukazuje i na neprávem opomíjeném filmu Něžný barbar z roku 1989, jenž je navzdory svému hvězdnému obsazení a vizuální pozoruhodnosti také spíše pouhým sledem zajímavých, dílem komických, dílem tragických (většinou ve vzájemné kombinaci) scének a výroků, ale pohromadě vlastně moc nedrží, nepůsobí dojmem celistvosti, v díle filmovém i literárním podle mě žádoucím. Boudníka, Bondyho (má oblíbená postava v knize i filmu), Hrabala a Libeň nejen let padesátých samozřejmě nepřestávám mít rád, ale zjišťuju, že je preferuju spíš jako jistý mýtus "něžného barbarství" než coby zdroj, jenž tento mýtus zrodil.
Ano, poetika tam je. Ale proč je to napsaný tak rychle a v takovým chumlu? Asi nejsem ten správný čtenář. Rozumím, co je pěkné na těch drobnostech, příbězích, zkrátka chápu to. Ale z tohohle formátu se mi to vztahovalo hrozně těžko. Pro mě je to nepříjemně napsané. Asi to má být zahlcujici, což splněné teda je.
Vladimír Boudník je můj oblilbený umělec a Bohumil Hrabal je můj oblíbený umělec. Co víc si přát?
jemně hůř se mi to četlo díky absenci děje a toho že jsou to jen poskládaný obrazy (proto o hvězdičku míň), ale rozhodně to Stálo za to, měla bych si vod hrabala přečíst víc věcí. v průběhu knihy jsem se čím dál víc zamilovávala do Vladimíra a zároveň mě čím dál víc odpuzoval, a v doslovu jsem se v tom něco-jako-manifestu vcelku našla, takže moc oceňuju tohle spontánní explozivní šílenou partu umělců milujících pivo tak moc že si ho mažou do vlasů a vousů
Kniha je napsána typickou "hrabalovštinou". Autor vypráví různé historky a zážitky, které prožil s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem. Je z toho cítit láska a obdiv k tomuto umělci. Další postavou je básník Egon Bondy. Zatímco různé často pivní příhody mě bavily, tak filosofující pasáže nejen o výtvarném stylu explosionalismu už mě tam neoslovily. Vydání, které jsem četl se skládá z více různých textů kromě hlavní části Něžný barbar, což trochu narušuje celkový zážitek z četby.
Kdykoliv jsem Vladimíra hledal, musel jsem kráčet po
trasách hostinců, které jako by byly doplňkem Vladimírovy poetiky.
Neveril som že taká trojka mohla skutočne existovať, takže som to konzultoval s GPT a Wiki a čuduj sa svete... je to návod ako sa postaviť šialenstvu davu, ktorí by sa mal pri súčasnom politickom dianí vyučovať ...