Miko
Eric Van Lustbader
Nicholas Linnear série
< 2. díl >
van Lustbader zde navazuje na svůj předchozí velmi úspěšný román Ninja, kdy Nicholas se svým novým zaměstnavatelem přijíždí obchodně do Japonska, na uzavření nových obchodů. Nicholas zde potká svou dávnou lásku z minulosti Akiko, ale dost pozdě přijde na to , že pod maskou Akiko se skrývá sestra Nicholasem zabitého Saiga.
Přidat komentář
Tam, kde Nindža představoval jen historický a akční prolog, se Miko teprve rozjíždí. Tak má vypadat správná kniha o Azii.
perfektní popis prostředí a situací, někdy až příliš složité prokousávání se k linii příběhu, ale poslední třetina vše vysvětlí - mohu jen doporučit.
Přiběhově stále na výši s mnoha kulturně zajímavými informace a faktografickými odbočkami. Uvítala bych rychlejší posun v ději, připadám si mírně jako při čekání, až České dráhy dojedou jednou na čas. Takže už bohužel skáču některé odstavce a držím se děje i klíčového slova Nicholas.
Zatím je to o fous míň, jak čtyřka.
Možná si Lustbader nasadil Ninjou laťku vysoko - skvěle rozjeté vyprávění udržel. Vvedlejší linie, které v první díle přidávaly na atraktivitě, zde naopak jako kdyby překážejí.
Nindža byl o hodně lepší. Zde sice bylo popsáno hodně z japonské kultury, což mám rád, ale to vše v míře skoro
až odborné, takže jsem se místy trochu nutil číst.
Tak doufám, že třetí pokračování se vrátí na úroveň prvního dílu.
Autorovy další knížky
| 2009 |  Bourneův odkaz |
| 1992 |  Nindža |
| 2009 | Bourneova zrada |
| 2017 | Bourneův rébus |
| 2006 | Testament |
Nicholas Linnear se svým zaměstnavatelem, průmyslníkem Tomkinsem, který ho považuje za zachránce a přítele (a jehož je Nicholas odhodlaný v důsledku dřívějších událostí zavraždit) přijíždí obchodně na Okinawu. Když však Tomkins nečekaně a zcela přirozeně umírá, stává se Nicholas jeho nedobrovolným dědicem - a okamžitě i terčem spiknutí zahrnujícím agenty KGB, CIA a letitý spor o Kurilské ostrovy. Navíc okolo něj ve stínech krouží přízrak, zanechávající po sobě mrtvá těla zohavená v prastarém rituálním trestu, a Nicholas má všechny důvody věřit, že se má stát jeho poslední obětí. Události, které začaly v románu "Nindža" zde odhalují své kořeny sahající dávno před Nicholasovo narození, až do poválečného chaosu v Japonsku, a ještě mnohem dále.
Zatímco "Nindža" vsázel mnohem spíše na akční "brakovitou" stránku, "Miko" už hraje na mnohem komornější, pomalejší strunu. Zabijáčtí agenti KGB, kteří zde fungují spíše jako "bubáci", aby si milovníci akce přišli na své, tvoří jen doplněk k příběhu lásky a osudové pomsty, ze které nelze uniknout. Na rozdíl od Saigóa z prvního dílu, je "Miko" (výraz užívaný pro čarodějnici nebo dívku sloužící ve svatyni) postava mnohem spíš tragická, než záporná. Celý román lze chápat jako příběh ženy, kterou zničila láska k šílenci a touha, dosáhnout absolutní dokonalosti v nejtemnějších formách bojového umění, ženy, která přesně zná svůj osud, ale přesto, nebo možná právě proto, mu není schopna uniknout. Stejně tak von Lustbader tentokrát nahlíží mnohem kritičtějším okem na japonskou společnost, na její šovinismus, posedlost tradicemi a zkostnatělost, která jako mlýnek na maso semele všechny, kteří mají tu smůlu, že do něj spadnou. Nicholasovo znechucení "hrou" ve které se stává spíše figurkou než hybatelem, jen podtrhne sílu jeho konečného rozhodnutí, a téměř artušovskou scénu u jezera.
Meč končí ve vodě, kruh se uzavírá...